Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stará vlast

V hlubinách věků pokrýval severní hranice známých krajin les a táhl se v šíř i dál po okrscích světa. Hvozd stínil ty nesmírné země. Hradba pralesa uzavírala ty nesmírné prostory a národové, kteří sídlili v těch končinách, žili sami sobě.
Mezi povodím řeky, která se nazývá Visla, a proudem, jemuž je jméno Dněpr, ležela stará vlast slovanská. Na severu svažovala se k nízkému pobřeží moře Baltického a na straně polední ohraničovalo ji horstvo, jemuž se dostalo jména Karpaty. Byl to kraj mírně zvlněný, kraj stojatých vod, kraj jezer, rybníků a bažin, kraj záplav dostavujících se třikrát do roka, kraj řek zvolna plynoucích, kraj řek, jež obtáčejí ostrůvky a jež se větví v nesčíslná ramena plná ryb. Širý hvozd ustoupil na mnohých místech té země vodám a močály se střely mezi pahorky maličko vyvýšenými a mezi lesy a háji. Různá havěť hemžila se pak v hlubinách i po mělčině: lososi pluli středem proudu, čáp stál na močálech a ptačí hejna kroužila nad rákosím.
V pralesích rostly stromy jehličnaté: boří, jedle, smrk a hojně jalovčího mlází. Ze stromů listnatých byly tam břízy, buky, javory, břesty, jilmy, habry, olše, topoly, osiky, jasany a lípy. Kmen vázl na kmeni. Těla vyvrácených stromů visela ve větvích a z trouchniviny se zvedal nový peň. Na místech volnějších vlnilo se pak v travinách proso, rež, oves, pšenice, lebeda a sladunka.
Tím hvozdem křižovala zvěř a stíny hvozdu na sebe vrstvené kryly ptactvo. Sokol, jestřáb a krahujec křičeli mezi větvovím. Bůvolí stáda se pásla na pastvinách a s nimi jelen, srnec a los. Medvěd včelařil v dutých kmenech, rys skákal v korunách stromů, vydra a bobr bydlili u řek, kanec přecházel třasoviska, vlk se bral stínem a houštinou, kde drobnější zvířata měla svůj byt.
A jako byla divoká a žírná země Slovanů, tak byl sám národ divoký a žírný. Překypoval silou, množil se, vzrůstal a oslněn mohutným proudem života uctíval plodnost, zúrodňující déšť, zemi, vítr a slunce.
Klíčení a to, co dává růsti semeni, bylo vzýváno jako božský duch a život obnovující se v lůnech vyvýšil pak před ostatními matky. Všichni s vážností slyšeli jejich hlas a setrvávali kolem nich v rodinách a v rodech. Tehdy byl statek společný a obcování mezi ženami a muži volné.
Prales a vody měly pak slovanský lid k lovu. Čekával v bezcestí lesa na zvěř, a dříve než byl zdělán čeřen, zasahovaly jeho oštěpy veliké ryby tůní. Byl lovcem, pásl stáda a mýtě a pále pralesy zvolna se učil vzdělávati zem. Vedra, přívaly vod a mráz naučily jej stavěti chýše. Hlad vedl jej k práci a země sdostatek úrodná skýtala mu pak zvěř i plodinu. Z té příčiny nemusili Slované bažit po výbojích, nemusili opouštět kraj, ale setrvávali ve známých končinách. Společná práce vnukala jim povědomí rovnosti a tak Slovanům nikdo nevládl, ale všichni mluvili o věcech společných a každý sám sebe spravoval. Ve shromážděních patřilo však prvenství nejstarším ženám. V rovině, kde řeka Bug přijímá mohutný přítok a kde se sama větví na šedesát devět ramen, ležel kraj řečený Stremba. Byl to kraj rašelinišť a nízkého lesa. Jediný pahorek zvedal se nad plochou mokřinu a na tom pahorku rostl po mnohá staletí dub. Vůkolní pralesy noříce svůj kořen v bahno zůstávaly nízké, ale dub mohutněl a vzrůstal a zvedal svou korunu výš a výše. Když proteklo korytem řeky nesmírné množství vod, když ty vody natisíckrát již zamrzly a když jejich ledy natisíckrát roztály, zdoutnal kmen řečeného dubu a některé jeho větve usychaly. Tu bylo zdaleka viděti, jak se kostlivá ramena dubu rýsují proti lesknoucí se vodě či proti bouřnému nebi. Strom stal se nepřehlednutelným s ploché země i z vysokých oblak, neboť blesk bil do jeho větví a každá bouře s ním rozmlouvala.
V jeho končině vládl pak strach.
Když ale vystoupily vody a když příval hnal z nížiny zvěř, směřovala ta zvěř k pahorku a líhala tam po čas povodní. I bylo to místo šťastného lovu. Bylo to místo, kam se zachraňoval člověk, zbloudivší v těch močálech, bylo to místo strachu a vyváznutí, bylo to místo různých jmen: jména smrti a naděje, jména hněvu a milosti.
Rod, který se nazýval zapomenutým jménem, táhl kdysi z kraje vysokého lesa se svými skopci a s bravem na bařinu, neboť bylo parné období a pastviska zasychala. Hlad je měl k spěchu. Šli ženouce svá bečící stáda a vlekouce smyky plné koží a proutěných stěn, z nichž stavěli domy. Na kožich a na trámech propletených proutím ležely oštěpy, rybářské sítě, kladiva, mlaty, šípy a luk. Slunce pálilo a smyk těžce klouzal po suchých travinách. Byly to jakési saně. Mužové i ženy opírali dlaň o jejich čela a kráčeli po jejich bocích vlekouce tu velikou tíhu dál a dál. Za smyky a stádem kráčeli pak ti, kdo nesli na hlavách a na ramenou a v kožich opásaných kolem beder věci nejpotřebnější a nemluvňátka. Tak šli, tak táhli krajem řečeným Stremba k bažině, kde na vyvýšeném místě rostl starý dub, neboť je vedla naděje, že v těch vlhkých končinách bude něco trávy pro hladové stádo.
V poledne, když úpal vzrostl ještě víc, stanula v čele zástupu Stařena a shodivši náklad s beder měla svůj lid k odpočinutí. Tu mužové a ženy učinili podle jejího příkladu. S křikem kladli svá břemena na zem, s křikem pili z pramenů a s křikem se rozptýlili po stinných místech, zatím co skot chodil se skloněnou hlavou hledaje trsy trávy, jež byla ostrá a kyselá jako bývá píce z bažin. I zdálo se, že Stařena zvolila špatný směr. Zdálo se, že dobytek nenalezne pastvy, že jeho žebra ještě víc vystoupí pod volnou kůží a jeho vemeno že zprahne jako troud. I zdálo se, že přibližující se slunce spálí všechen život a mezi ženami a muži vznikal strach.
Když bázeň trvala den druhý a den třetí, stalo se, že ženy kvílely a že mnohá pacholátka zemdlela pláčem. Slunce pálilo. Krátké stíny ležely u pat stromů a táhlo na poledne. V ten čas přepadly jednu ženu porodní bolesti. Bylo slyšet, jak křičí. Bylo slyšeti silný hlas a Stařena obrátila hlavu za tím hlasem a muž, který spával po boku rodící ženy, ustal na chvíli v lovu ryb a odloživ čeřen hleděl za Stařenou. Viděl, jak zvolna vstává, viděl, jak zvolna jde k místu, odkud zazníval hlas, a jeho hruď se sevřela temným citem.
Když Stařena docházela k rodící ženě, nastalo ticho a chvíle čekání. Muž naslouchal. Skloněn nad proud zřel stříbrné mihotání potěru. Mysl rybáře se zaměstnávala lovem, ale kdesi v hloubi jeho prsou zněl temný cit.
Zatím žena porodila. Zatím Stařena došla k rodičce.
Když se to stalo, a když se čeřen rybářův poznovu ponořil do mělké vody, bylo poznovu slyšeti úpění a křik. Bylo slyšeti pláč, naříkání a chrapot zápasu. Tu se vylila krev nemluvňátka mezi obě ženy. Mezi matku, která porodila dítě, a mezi Stařenu, která je utratila.
Za neúrody přichází na svět příliš mnoho dětí a jen Stařena rozhoduje, které z nich zůstanou na živu. Kdyby se ptala matek, nebylo by konce svárům, neboť matky své děti nepočítají. Nevidí, že jejich synáček má oko, které by mohlo přinésti kmeni záhubu, nevidí ani jeho křivé ruky, ani slabých nohou. Je jim lhostejný počet krků a nemyslí na hlad kmene. Jen Stařena má péči o jídlo. Jen Stařena rozhoduje o věcech života i smrti. Až udeří mráz, až zvěř a lidi postihne zima, až hlad a strádání vypudí kmeny, aby hledaly poznovu sídla, která před časem opustily, až se kmen srazí s jiným kmenem ustupujícím před týmž strádáním, touž nepohodou a týmž nepřítelem, pak bude právě narozený krk dvojnásob přespočetný. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby se snesl vlahý déšť a pastviny byly zelené, kdyby v nádobách byla nasypána zrnéčka, která lze drtit a přeměňovat v jídlo, v nápoje a v opojení, pak by přicházela Stařena k rodičkám se smíchem a se smíchem by jim naměřila mléka. Ale úpal a letní žáry spálily všechen život. Vemena krav jsou prázdná, hubené kozy popásají se na křoviskách, ryby se ponořily do hlubin a zvěř je opatrná. Z té hladové příčiny bylo Stařeně a kmeni jíti v končinu Stremby, v končinu naděje a strachu, o celá dvě období dříve, než uzrál čas. Z té příčiny je dlužno se přikloniti na stranu smrti. Z té příčiny jsou utracována nemluvňátka, která se zrodí před návratem jara. Mužové i ženy budou vposled blahořečit rukám, které rozdílely smrt. Budou chválit Stařenu. Budou ji chválit, neboť dobře vede kmen. Budou ji chválit, neboť v čas sucha kráčí k vodám, vyhýbajíc se místům, kde vystupují z bahna páry obsypávající tělo vyrážkou, budou ji chválit, neboť v čas beznaděje kráčí ke stromu, jemuž vládne strach, aby přinesla medové plástve a v hukotu moudrých včel slyšela radu.
Vytrvalá je rodička ve svém kvílení, vytrvalý je muž ve svém rybaření, ale Stařena jich nedbá. Jde za svým cílem. Jde k mohutnému dubu. Blíží se k místu, jež lidé obcházejí. Jde ke stromu, který se nazývá jménem naděje i zkázy. Jde sama.
Hlas matky, která ztratila své dítě, již ochabl, zanikl v korunách keřů, či v listoví nízkých bříz. Zavřela se nad ním voda i stébla pšenice, i stébla prosa, i měkkého lnu a zní jen v uších rybáře. I pohazuje ten rybář čeřen. Vstupuje na Stařeninu cestu a sleduje ji krok za krokem.
Jdou mlázím. Větve ustupují Stařeně s cesty. Větve šlehají muže po tvářích, jde však dál a dál. Drží v ruce luk, svírá v pěsti šípy, ale Stařena nemá ani oštěpu, ani kyje. Nicméně kráčí vpřed. Jde zpříma. Muž se skrývá. Hluboko ve vodním korytu a opět mezi listovím míhá se jeho stehno, jehličí praská pod jeho chodidlem, ale Stařenin krok je tichý. Mech stře se pod její patou, houština ji propouští: může se přiblížiti až k dubu, s nímž rozmlouvá bouře a v kterém bydlí včely. Ten starý strom se podobá nesmírnému úlu. Zní v něm tajemství. V bzukotu včel ozývají se jména krajin, řek a předků. Zachvívá jím tajemství řeči a to tajemství a ta řeč tichounce zvoní u Stařenina ucha. Plyne v jednotvárném vypravování o věcech zapomenutých, o věcech bez paměti, o věcech utkaných ze snů, jež sotva zaslechnuty se ztrácejí jako dech okvětí rozeklaných slunečním žárem a ústy hmyzu.
Zatím rybář, který sledoval Stařenu až na rozhraní houštiny a volného prostranství, zůstal v úkrytu a hleděl na její počínání. Zří roj obletující prst Stařenin, zří její pochýlenou hlavu, zří, jak naslouchá slovům vyletujícím z dutiny úlu. Poznal, že Stařena je samo tajemství, a tu chce odhoditi luk i šíp. Tu vstává, aby prchl z těch míst plných strachu, ale pod jeho nohou se vyšvihne větev a skákajíc jako plaz zadrží jej v chůzi. Muž ustrnul a zůstal bez hnutí. I slyšel pak zapraskání a přihlédnuv spatřil, jak z protější strany se prodírá křovisky medvěd. Slídil po plném úlu. Stál již za Stařenou, ale ta (jako by na čas opustila své vlastní tělo) naslouchala jen slovům, jež s včelím bzukotem vzlétala z dutiny dubu. Roj sledoval její zdvižený prst a její nachýlené ucho zůstalo v poloze naslouchání. Zatím zvíře přisedlo na zadek a zvolna se vzpřimovalo.
Tehdy rybář zahoukal. Napjal luk, vypustil šíp a ten šíp zasvištěl povětřím a s chvěním se zaryl do dubového kmene. Pronikl kůrou a na tři prsty hluboko se zaklesl do dřeva.
Podivný je to lov, při němž lovec obětoval šíp stromu, a při němž zvíře ulovilo člověka.
Rybář, muž, v jehož prsou se hnul temný cit, čeká v úkrytu. Bdí nad tajemstvím, které pohltilo Stařenu, a žádá a prosí je, aby nevydalo nic ze svých úst. Nechť tajemství svírá své zuby! Nechť svírá svou pěst! Nechť se pozorně sklání nad tím, koho pohltilo!
Když minul čas, čekali mužové, ženy, dítky a celý kmen na Stařenin návrat. Přešla dlouhá chvíle, přešlo bezpočet chvil, byla noc a nastalo ráno.
Jak hrozné věci Stařena poslouchá, že se nevrací?
Mužové polekáni volají, aby déle neprodlévala, ženy bědují. Zapomněly na Stařeninu krutost a tábor se rozléhá jejich nářkem.
Nechť se vrátí! Nechť nalezne svou cestu! Nechť určí kozičku, která má být toho hladového dne udávena!
I stalo se pak, že před shromážděný kmen vyběhl rybář, který věděl o Stařenině smrti. Pobíhal před muži a jeho skok se podobal skoku jelenímu a skoku liščímu. Pobíhal před muži a ženami a vedl kmen cestou děsu až na pahrbek, kde rostl starý strom. Tu mužové šli za rybářem s třesením a mnoho žen se opožďovalo.
Když přišli k dubu, s nímž rozmlouvá bouře a věštící včely, spatřili Stařenu, jak leží s rukama rozhozenýma a bez ducha. Dále spatřili šíp rybářův tkvící v dubovém kmeni a vposled medvěda, který zvolna couval v březové mlází.
Když se slunce na své dráze vyhouplo až k nejvyššímu místu, když kratičký stín ležel u pat keřů a když strach a tíseň vzrostly, hnul se kmen. Ženy i mužové zvedli svá břemena a kruh křiku obklopil tábor. Ječící zmatek otřásal pak ležením. Srážel dobytek i lid, vrhal je na kolena a proplétal jim ruce i nohy. Drůzy těl visely na smycích, hromada trupů a hlav se válela na suché trávě. I zdálo se, že kmen nezvolí žádný směr.
Tu předstoupila Stařenina sestra a houká do dlaní a uchopí prvé saně a vykročuje směrem k východu.
Za starou ženou předstupuje pak před kmen muž. Předstupuje rybář, který zná tajemství, předstupuje před kmen a smýká svými saněmi na stranu opačnou. Jde, pobíhá, volá velikým hlasem a smyk skáče mu snadničce v patách.
Rybář je nejsilnější. Šíp jeho luku tkví ve stromě, s nímž rozmlouvají blesky. Zřel tajemství a ví snad o pastviskách, která se zelenají.
Někteří mužové a některé ženy dali se směrem, jímž kráčela Stařenina sestra, ale jiní obracejí své saně a řadí se za rybářem. Rod se rozdvojil. Koše, smyky a obtížená ramena zakolísala dvěma směry a změť těl se zvolna přelévá v souvislé a vzdalující se proudy. Stará žena kráčí k východu. Muž jde na západ. Sám táhne nejtěžší saně. Slyší hluk zástupu, který jej následuje. Popruhy zařezávají se mu do ramen a z jeho úst tryská divoká a řvoucí radost.
V podivných drahách kříží se lidský čas s časem udaným sluncem a dlouhý je věk stromů i lidí. Potká-li muž po letech dceru svého bratra, snadno ji pojmenuje jeho jménem, neboť čas uchovává lidskou tvář. K nerozpoznání jsou si podobni sestry a bratři, ženy, muži i starci, neboť rod pokračuje v jedné podobě s otce na dceru a s matky na syna.
Co jest doba deseti, dvaceti, padesáti a sta let? Matce, pozorující své novorozeně, zdá se zbytečně dlouhou budoucností a člověku, mluvícímu o období, v němž nežil, zbytečně dlouhou minulostí; v čase bez konce je však ta doba kratičká.
Muž, který viděl, jak Stařenu pohltilo tajemství, muž, který na sebe strhl vedení kmene, muž zapřažený do těžkých saní, muž, jemuž se zařezávaly do těla popruhy a divoká radost, ten ještě žije Žije ve své dceři, ve svém vnuku a v jejich dětech. Jsou mu podobni. Přecházejí z krajiny do krajiny, kříží často vlastní stopy, odchylují se od nich a zase se vracejí. Stařec pak, který vede kmen, připomíná doposud rybáře a právě jako on má silnou, nepříliš vysokou postavu a vlasy nikoliv temné a nikoliv světlé.
Zatím dub maličko zestárl. Nese v sobě spočtena všechna minulá jara. Jeho čas plyne zvolna a od věků v něm sídlí dech života. Žije, ale nerozeznává, že pod ním stanul jiný muž než před sto lety. Muži pak, ačkoliv sem dorazil po prvé, se zdá, že toto místo a ten strom již jednou viděl. Je si tím jist, neboť vědomí cest a krajin přechází s člověka na člověka. Jak jinak by poznal mohutný dub, s nímž rozmlouvá bouře?
V hloubkách cizí paměti se uchovalo, že strom chráněný medvědicí stával tu odedávna. Medvědice vybírala z dutiny jeho kmene včelí med a nikdo se neodvážil brániti jí, když pojídala plástve. Nikdo nepřišel v blízkost té medvědice samotářky, která nevodila již ani mláďata. Nikdo nesměl zkřížiti jí cestu, ale Stařena, jejíž lůno nerodilo, měla s ní spolek a rozmlouvala s ní.
V dobách, kdy dobytek a lidé padali hlady, vzešel pak úradek mezi zvířetem a ženou. Tu skrze ten úradek, skrze Stařeninu smrt a skrze muže, který znal věci ukryté, nalezl kmen zelená pastviska. I vypravuje se, že medvědice nebyla medvědicí, ale že to byl medvědí pes. A dále se vypravuje o medvědím býku a o medvědím muži, který dal počátek nové cestě a ukázal lidem nový kraj.
Tak se rozchází vypravování o medvědici a medvědu. Tak se řeč shoduje. A to místo, kde se udály věci neobvyklé, a ten zvláštní strom je uchováván v lidské paměti.
Uplynulo deset, dvacet, padesát, sto, dvě stě let a koruna dubu byla spálena blesky. V té koruně se zelená jen jediná větev a všechny ostatní jsou suché dříví. Dub je již stár. Je mrtev. Z rozsochy jeho větví zdělal kterýsi příliš odvážný muž radlici a oral jí zem. Potom rozšířilo se to umění a vůkol starého stromu, na pahorcích, kde není lesní stín a odkud stéká voda, vlní se již čtverce malých žitnišť.
Uplynulo deset, dvacet a padesát let. Strom je lysý a jenom jedna jedinká jeho haluz se zazelenala. U paty mu leží orvané větve, avšak nikdo z mužů či žen nezdělá z nich hranici. Nikdo se nedotkne posvátného stromu, všichni porážejí kmeny na vzdálených místech a po dlouhé cestě vlekou polena až k úbočí pahorku, až tam, kde stanul kdysi rybář.
V těch zvláštních končinách, v těch místech, po nichž přechází vrcholek stínu, který vrhá posvátný dub, má být upálen mrtvý stařec. Míza jeho krve a moudrosti se zastavila, když došel vysokého věku. Byl bojovníkem. Za letní pohody dobře unikal před nepřítelem a v zimě, když udeřil třeskutý mráz, dobře se vrhal na jeho tábor. Vodíval kmen po známém kraji od místa k místu, aby se v odpočaté zemi lépe urodilo obilí. Dobře předvídal vedra i déšť a byl moudrý. Když zemřel, zanesli mužové jeho tělo v posvátné místo a vstavili je na hranici, jež byla vyšší než hranice ostatních starců. Vykonavše to pili zkvašený nápoj. I leskly se oči mužů, i leskla se pleť dívek, i poskakovali všichni v bujném veselí, ale jedna z žen se opožďovala. Ustupovala v stín a třásla se, neboť na ni patřil posel smrti. Jímal ji děs, neboť měla být obětována.
Nechť provázejí mrtvého starce všechny radosti života!
Mužové jsou opojeni nápoji a ženami. Ženy jsou opojeny nápoji a muži, ale jedna z nich se již blíží k hranici. Jednu z nich uchvátila již stařena, které bylo dáno jméno: posel smrti. Podkuřuje ji omamnými bylinami, nalévá jí omamné nápoje, a dříve než vloží prsty na její chřtán, aby ji zardousila, odevzdá ji všem mužským příbuzným.
Nechť radosti života provázejí mrtvého starce!
Když byl čas, vzchopili se bojovníci a křičeli a mávali zbraněmi. Děs a radost kypěly v jediném opojení. Křik se setkával s křikem, oštěp s oštěpem, štít se štítem, ruka s rukou, noha s nohou.
Takové byly bitvy, do nichž je mrtvý vodil, tak vypadaly půtky, do nichž se vrhal, vztyčuje se v křoví jako medvěd a dávaje tak znamení k útoku. Ať ho doprovází do hrobu křik, jímž řičelo jeho hrdlo, ať ho doprovází na místa, odkud nedoléhá zpět! A nechť si celý kmen připomene, jak ten, který je opustil, mával oštěpem! Nechť si připomene sílu jeho paží i obratnost v zacházení se štítem! Nechť mrtvého provází svist zbraní, které leží klidně vedle něho a jimiž jeho paže už nepohne!
Štíty se srazily, těžce dýchají mužská prsa a zvuk praská ve štítech i v mužských prsou.
Hle, to je rána kůlu, který kdysi nalehl na hruď mrtvého.
Hle, tak nosil mrtvý před sebou štít. Hle, tak vyletotovala za štítem jeho ruka a oštěp!
Nechť se stařec rozloučí! Nechť slyší křik, který již nevyráží z jeho hrdla! Nechť se rozloučí s oštěpem, s nímž si nehraje již jeho paže! A nechť kmen nezapomíná na starcovu sílu! Svist oštěpů, praskání štítů, dusot nohou, řičení a chropot jej oslavuje!
Deset, dvacet, padesát, sto, šest set a tisíc roků bylo zaznamenáno v letech dubového kmene, když odumřela celá jeho koruna.
Sekyry lidu, putujícího v krajinách, jichž byl středem, osekaly jeho rozsochy: i vztyčen jest kmen, aby stál. Lid učinil to z úcty. Učinil to, aby vztyčený kmen připomínal medvěda a prvou radlici, jež rozrývala lůno země.
Potom kupci skupující kožišiny a sušené ryby vrátivše se domů vypravovali o kmeni Medvědivců, kteří odvozují svůj původ od medvěda. Řečený medvěd žil prý v posvátném stromě, v němž je podnes zaražen šíp, kterým byl zabit.
Jiní kupci, nakupující med, vosk a obilí, vypravovali však o tom kmeni slovanském, že se nazývá podle nářadí, vyrobeného z rozsochy bleskem sežehnutého stromu. - Tak vznikaly pověsti, tak se šířila rozličná dovednost i povědomí o neznámých světech.
A když se naplnil čas, stalo se, že závora oddělující kraje známé od krajů neznámých se zvolna pozvedala.
V tom dlouhém období vál východní vítr. Oblaka táhla na západ a tím směrem přebíhal srneček i los i jeho stádo. Tehdy nalehly na zemi jakési síly a temná stěna zastřela končinu, kde vychází slunce. Bouřný západ tichl. Otvíral se a bylo slyšeti mlčení jeho samot. Bylo slyšeti vábný hlas jeho luhů a hájů, bylo slyšeti táhlé volání, jež se nepodobá šumotu doubravy, ani hlasu vycházejícímu z úst, ale jež zní v lidských prsou.
V ten čas přicházeli opět do staré vlasti slovanské kupci a mluvili o neznámých kmenech, stěhujících se v množství tak nesmírném, že prales a pahorky ustupují před jejich krokem. I vypravovalo se o tom poselství a šla řeč, že kusy země se dávají na pochod a s nimi řeky, kopce, mýtina i strom.
Když jedna z žen slyšela tu řeč, jala se plakati a naříkala: "Ti cizí kmenové vyženou nás z lučin, vyženou nás z úrodné mýtiny, žel, vyženou nás z lesa!" Ještě se neozývalo dupání dobytka, ještě země neduněla pochodem, ale ženy ostatní připojily svůj křik ke křiku lkající ženy. Drásajíce si tvář kvílely s ní a bědováním hleděly odvrátit zlé mocnosti.
Zatím mužové v samotách i v shromážděních se ptali, jaký je výklad různých znamení, která se ukázala. Mluvili o cizinci, jenž požíval jejich pohostinství a který spěchaje odešel dále po řece. Mluvili o jeho posudcích, mluvili o jeho zprávách a tázali se věštby o radu.
Les, země, louky, povětří a voda odpovídaly jim zlým znamením. I ptali se stromu. Ptali se dubového kmene, který od nepaměti stál na místě bezpečí, dobrého lovu a včel.
Šťastný je rod, který jedl medové plástve z dutiny toho stromu!
Šťastný je rod, jemuž posvátný strom daroval bleskem otesaný nástroj, aby jím obdělával zemi!
Šťastný byl úradek, který vzešel z toho darování!
Požehnaná je práce radlicí!
Šťastná je i věštba, kterou jim strom sděluje kýváním svých větví! Což neodumřel poslední zbytek jeho koruny? Což nepraví: změňte svá sídla a odejděte do neznámých krajů, neboť půda, která neživí mne, nebude ani vás živiti?
Již po mnoho let odmítal posvátný strom přijímati vláhu této země. Již před mnoha lety proměnil se v lidskou postavu.
Člověk ořezávaje kdysi jeho odumřelé větve uviděl, že šíp vrostlý do kůry drží ruka. Přihlédnuv blíže zřel ruku druhou, pas, suknici a lebku. I odhalil tu zřejmou podobu sekerou.
Odtud má strom lidské údy, odtud se chystá opustiti staré místo.
Stál na pahorku bezpečí. Živil lid medem. Odhodil rozsochy, aby naučil muže orati radlicí, a když se vposled oděl lidskými údy, kyne k odchodu a praví: "Uložte na saních domácí i polní nářadí! Uložte na nich i sochu mého kmene, neboť ani vy ani já nebudeme již bráti výživu z této prsti!"
A ta řeč se šíří. To proroctví vnuká neklid a nebývalé chtění dáti se směrem, kterým přebíhá smeček, los i jejich stáda.
Tu chystají mužové smyky a saně. Tu ženy shánějí brav, a člověk, který dobře vládne sekerou, přitesává věštící sochu. Způsobí, aby její pěst zřetelněji držela šíp vrostlý do kmene, způsobí, aby byla připravena na cestu, a do ruky, která je obrácena k straně západní, vetkne jí roh.
Když se pak poznovu naplní časy, je slyšeti skřípání košů a saní. Je slyšet dupání stád a dupání lidských nohou a křik a pobekávání beránků. Kmen se hýbe. Kmeny kráčejí. Kolik jich postupuje z východu na západ?
Posvátná socha jde v jejich čele. Stromy jí ustupují s cesty, vývraty se jí vyhýbají. Potkává jezera, lučiny, pahorky a úžlabiny, opuštěná ohniště i dávné žďáry.
Došli až k řece, k široké řece, před níž se doposud vždy obraceli zpátky do krajin posvátného stromu. Ale ten strom lidské podoby a tváře jde s nimi, vztahuje ruku nad druhý břeh a kráčí v proud.
V širokých brodech se ozývá křik a vystřikuje voda. Dobytek frká, beránek pobekává, kozlík pak níže hlavu nechce smočit svá něžná kopýtka. Jímá ho bázeň, neboť řeka burácí. Proudy hučí po skaliskách, vlna za vlnou se valí, mělčinou, krajem, v šíř a šíř oblohy, kde ostříž rozepjal svá křídla, v šíř a šíř země, kde za třemi proudy leží nová vlast, v šíř a šíř času, v němž duní války, i pád, i slavná vzkříšení.