Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava první
(část druhá)

Jan Marhoul psal způsobem dávno již vyšlým z obyčeje a krásným. Kladl řádek k řádku a číslici vedle číslice a nakonec se jeho vrtkavé srdce zaradovalo, že stránka jest sličná. Sešit se zavřel, jako se zavírá žalář za osvobozeným vězněm. Vstal od svého pořádku a jal se tlachati s dítětem a poslouchal holuba, sivého doupňáka.
"Jene," pravila pekařka, "nechci na to mysliti, ale jestliže to zde Špatně skončí, postěhujeme se a ty půjdeš do práce."
"Půjdu," řekl a pozdě se domýšleje, o čem mluvila, odpověděl: "Nemám strachu, naše pekařství je dobré a náš chleba je dobrý."
"Nic méně, nic méně," myslila si paní, "je tím, čím je, je pekařem a umí pracovati." Mrak dluhopisů, který jako truchlivě svislá křídla zastínil dům, se již trhal a opět byl jasný den. Jan Josef seděl na zemi před otcem a hrál si. "Nic více! Nic více!" opakovala paní, patříc na své mužské.
Dříve než kohout podruhé zakokrhá, Jan Marhoul na všechno zapomene. Teď mísí chléb a jeho pět smyslů pracuje jako pětiruký bůh. Tu vládne dřevěnou kopisti, podobaje se plavci, jenž přemáhá divoké moře. Tytam jsou peněžní starosti, je mlád jako všechny děti a nemyslí, jako děti nemyslívají na nic, leda na to, co se jim právě hýbe v rukou. Jeho zručnost stávala se zázračnou v práci, jež byla více hrou než robotováním; tím lépe, že takto dobýval chleba.
Často uprostřed práce přepadala Jana potřeba řeči a tu usednuv na okraj stírky, když byla dílna ticha, jal se sám vypravovati.
"Před devíti lety, chasníci, Rudda se měl ženit; jeho nevěsta nebyla jiná než ostatní, ale on byl nadarmo milencem po celý rok, rozuměl jí jen málo a často stěží poznával, co míní, když mluvila o věcech příliš zvláštních, tak jako mluvívají všechny mladé dívky. Jsa trápen ustavičným nepokojem a nevěda kudy kam, šel k jasnovidci. Rudda se nehonosí vírou, ale viděl prý a poznal, že jasnovidný muž je zcela neobyčejný. Hubenec ho vítal a hned vzápětí znásilňoval hrubě svého hostě jazykem. Mlhy slov valily se mu z úst, a kdykoliv pronesl soud, byl tak zmatený, mylný a strašný, že kdybych si byl zapamatoval kterýkoliv z nich, ještě dnes by vás drtil. Nadával, a zanechav toho konečně, jal se mluviti jako kněz. Louče se s Ruddou, řekl: 'Navštivte mě, paní, a přineste mi vodu.' Tu, myslím, přece poznal, že Rudda jest sodovkář."
Pekařští pomocníci poslouchali mistra, aniž ustali v práci; byli účastni všech výhod tohoto domu. Pracovali s Janem, tlachali s ním a nikdo z nich neskrýval nic před ostatními. Červenoruký rváč s tváří, již protíná jizva jako škleb, chlap s obrazem dýky a čehosi nezřetelného na levé paži, jenž koneckonců i v pantoflích a pod moučným popraškem je násilník, mluví o svých rvačkách.
Kdyby Marhoul měl v ruce nůž, byla by to sadařská žabka. Až by ji sevřel tváří v tvář chlapovi, jenž mu odvádí Josefínu, zatřpytila by se jako znamení míru. Neboť duch tohoto dobráka byl rozestřen nad celým světem a každým hněvem a každou ranou zraňoval sebe sama. Andělská hloupost, toto mračno opíralo se o něho a on je nesl.
Byl večer a pekař neuléhal, trochu jsa nachmelen pivem, stál u pece, zakoušeje radosti, jež se v něm ustavičně počínaly. Přítomnost a dětství prostupovaly se v jakýsi nesmyslný čas, jenž šuměl a vířil mu hlavou. Hranol stínu pod stolem podobá se tajuplné skříni a odtud vystupovaly bytosti tak, jak je znal. Chlapci napolo smyšlení a dědkové podobní divotvorcům. Na stole stojí džbán a oblost břicha a křivka válce je tak krásná! Stolní deska dělí světlo a stín. "Staří a mladí," říká si pekař Jan a šťastná pohoda má jej k tomu, aby opakoval tato dvě slova donekonečna. A potom, když vše je živé a všechno září a krátký stín se choulí u paty věcí jako za poledne, Marhoul klade ruce do klína a usíná.
Kdyby bylo nějaké tajemství, Marhoul mohl je popadnouti za rohy, avšak již spí a až do probuzení bude žíti ve svém bláznovství, aby vstana činil opět totéž. Hromaditi věc na věc, užitek a škodu, poznatek a zdání, to jest jeho živobytí.
Asi o jedenácté vstane ze svého místa a neznamenaje nic podivného, když jakási záře svítí v temnotě, prořekne Jan něco hloupého. Potom jde, aby si lehl vedle Josefíny a Jana Josefa.
Spí na dosah ruky od obou. Je noc a v zahradě tluče slavík. Ticho mží a noc mží a jako pramen tryská tento hlas. Ó spáči, i radosti jsou temné, radosti, jimž bylo dáno napospas tvoje srdce. Josefína je žena a Jan Josef je pouhé dítě. Hledíš do nitra světa, opakuje svá slova: Staří a mladí. Avšak to, co trvá, jest méně než vteřina, rozdrcená mezi žernovy nekonečna.
Jestliže Jan byl blázen, ani ne zuřivý, Josefína zůstávala dělnicí; její inteligence byla přímá a úzká jako cesta, po níž jí bylo souzeno jíti. Pro ni žádná věc nepřesahovala dne, v němž se udala, a každé jitro počínalo se novou prací. Josefína nepohlížela k počátku ani ke konci, dny míjely a v nich ležela dělnická síla jako setba v zorané zemi. Kdoví jak vzejde. Paní Marhoulová nebyla hospodyní a důvěřovala v podivnou moudrost Janovu. Víra a práce jsou dvě paže dělníkovy, a tak šla před se, vzpírajíc jimi svůj úděl. Byla malá a pevného pohledu, její obočí se setkávala, znamenajíce její tvář ustavičnou zasmušilostí. Zpívala a smála se, konajíc i toto jako práci.
Do Marhoulová domu přišla osmnáctiletá a snadno zapomněla na svá pole o dvaceti korcích. Spřežení volů přivezlo její kuchyni, a skládala ji, nezakoušejíc pocitu slávy, jako se děje nevěstám. Kněz vykonal oddavky téměř mlčky a tu stála vedle svého Jana jedinou chvíli v rukavicích a s věnečkem na hlavě, mimo všední čas. Josefína pronesla svůj slib hlasem ustrašeným, neboť tehdy se jí zdálo, že slovo je mocnější než čin. Potom se octla rovnou nohou ve starém světě.
Městečko Benešov opírá se západním koncem o řeku, je malé, opelichané a starobylé. Veselí kluci řvou zde na nárožích a baby, žmoulající atrofickou čelistí jakýsi den dávno minulý, vlekou se čtyřmi ulicemi, jež se protínají na náměstí. Někdy tu břinkne řeznická bryčka o vylezlý kámen, tu se ulice ohlédne a vzdychá národním zaklením. Jindy jede pivovarský vůz a sedlák, setnina vojáků jako bystrá loď plyne ze svahu a před ní se potlouká mátoha důstojníka. Žaludské eso nad Pejsánkovým krámem hlásá, že tam lze koupiti karty; tento pekelník přemáhá ulici hráčským pohledem, a přece bledne, jako by scípal, neboť vášně města jsou neveliké. Tu a tam o dobytčích trzích některý sedlák prohraje koně i vůz a starý Rejček shrábne slušný peníz. Tu a tam zpolíčkují falešného hráče a opilec se skácí ze skřípající židle mezi chrchle. Snad jenom na Čápku a ve Švárovně bývají rvačky, tu jen matně v kouři sotva hněvivém se třpytí vojákova čepel, když ostatní, majíce opasky omotány kolem paží, bez důrazu se rvou, jako by mlátili slámu.
Město se podobá chlévu, v němž se chovají svině, některý kus střečkuje a jiný se válí ve svém prasečinci, chvále vládu a svatá náboženství. Zdá se, že celé stádo má smyčku na noze a že je uvázáno ke kůlu, na němž slouha, bolestně smrkaje, vyřezal sprostým písmem jméno Benešov. Kdyby byl býval měl některý starý soudruh Honzův obušek, jenž se snáší jako bystrý hrom! Kdyby žebrák Kašpar mohl vraceti posměch a rány! Avšak nikdo se neozval a Kašpar byl obecní chudý a blbec. Od těch dob pak, kdy jej jakýsi prostopášný i scípavý sviňák (jehož jméno není slovo, ale díra v lidské řeči) hnal o sázku třiatřicet kilometrů za svým kočárem, tento nevyrovnatelný běžec byl i mrzákem. Zdálo se, že v městě jakási strašná sudba zbavuje ubožáky rozumu, aby je potom vydala napospas všem bídám.
Večer co večer oživuje posliněný chodníček před kupeckými krámy. Židovské slečny a důstojnická vyžlata vlekou svoje odulá pohlaví, kráčí tudy kněz a nese zlatou žílu, jako slepice nosí vejce. Jest sedm hodin; na druhé straně náměstí sedm chlapů sedmerým drbáním vyklepává svůj hmyz a na straně severní sodovkář, filozof města, kynik litující, že mu nelze bydliti v prázdné láhvi, dívá se přes náměstí k Marhoulovu domu. Pekař ho zdraví po vojensku, tu sodovkář Rudda udělá si z rukou hlásnou troubu a zařve na něho večerní pozdravení. Až mine osmá, sodovkář zabední stánek a dopraví svoje zřídlo do vrat Geissova domu vedle Pejsánka; domnívá se, že tam je to v bezpečí. I tento chlap je chudák; na rozdíl od ostatních je chudák židovský, chodívá v trepkách, ale na jeho hlavě, buď jak buď, klene se tvrdý klobouk.
Uloživ zboží, Rudda šel na náměstí k pekařovi. "Pojď," řekl přede dveřmi Marhoulovi a sám vstoupil do jeho krámu. Opakoval pozdravení a potom pravil: "Člověk neuniká své sudbě, Jene, avšak ty kazíš svůj prospěch. Kdyby mě nějaký strůjce náhod učinil pánem tvé živnosti, do pěti let bych si vystavěl dům dvakrát větší tohoto. Trávíš život, posmívaje se obchodu. Kde je tvých dvacet tisíc zlatých? Co jsi učinil s penězi Josefíninými?"
"Ty to nevíš!" pravil, když pekař neodpovídal. "Ty to nevíš! Jsi hluch a slep. Tvůj dům je přetížen dluhy a záložna bude požadovati svých peněz. Dověděl jsem se to, hádal ses včera se správcem a již se o tom mluví."
"Kdybys byl pekařem," odpověděl mu Marhoul, "neudělal bys nic víc, než děláš. Cožpak zahálíš, cožpak se nestaráš?"
"Nevyhazoval bych peněz oknem," řekl.
"Ty jsi opatrnější," vece Marhoul, a jal se vypravovati historku o Ruddových obchodech.
Tento žid bez vyznání pokládal sebe sama za vzdělance, a jakkoliv jím byl, nakoupil přece dosti špatných knih, aby je s výdělkem prodal. Byly to jakési hadry o mírném pokroku v mezích zákona, jak se říká od dob Haškových; avšak i kdyby tyto knihy byly dobré, Benešovští by jich nekoupili, neboť nebyli živi slovem.
"Nuže, ty jsi rovněž ztratil peníze," dél Marhoul, směje se.
"Tři sta zlatých."
"To vše je pouhé nic, opět jich nabudeš, však se ti vrátí," řekl Marhoul.
Sodovkářův nos se zdvíhal jako okurka nad dvěma listy vousů. Co mohl Rudda ještě říci? Zatroubil na poplach, svolávaje k útoku všechnu svou moudrost. "Jsi hloupý," pravil, pokoušeje se o nové napomenutí, avšak Jan ho přerušil, řka: "Vím, že jsem hloupý."
"Nuže, jestliže to víš, řekni to před Josefínou;" promluviv to, strkal rozhněvaný pokrokář Jana před sebou a hnal jej do schodů.
"Paní," pravil sodovkář, rudna horlivostí, "přišel jsem vás varovati před zlou věcí. Mějte se na pozoru. Mějte se na pozoru!"
"Co jest?" ptala se paní Marhoulová. "Nic neobyčejného," odpověděl Jan, "záložna prý chce peníze. Jde o několik set, nuže zaplatíme je."
"Marhoul," vece sodovkář, "těmto věcem nerozumí, jděte, paní, do toho ústavu sama a zeptejte se."
Ale i tato rozumná rada zůstala oslyšena a tak večer, prodchnutý sodovkářovou starostlivostí, míjel. Městská věž zvedla svou bláznovskou čepici o něco výše, když zněl večerní zvon. Rudda vyšel, udeřiv ve zlosti dveřmi. "Můžeš se bíti doprostřed prsou," řekl, "je veta po tobě." Zatím se Jan díval z okna na tohoto osvícence, jenž podobaje se viklavému noži, krájel náměstí i nadcházející noc. Snášela se shora dolů, anebo rostla z městských děr? Je tu, čtyři plameny lamp přibíjejí náměstí jako černou roušku kouzelníkovu. Kterási městská děvka se smlouvá s chlapy a okrsek ticha jest jim pelechem. Sliz sviňáctví a kal lichvářského prospěchu se válí na dně tohoto města, i když v něm proudí okeán noci. Kdybys šel náměstím nebo churavým sadem, nalezl bys nevěrné ženy a hnusné milence, jak se svíjejí ve svém neřádu. Za sklepní zdí slyšel bys hlas lakomce, jenž rdoušen sprostým obžerstvím čísla, žmoulá svůj papír a s mrtvičnou tváří tiskne hadr k ozáblému srdci, mýle se hůře než blázen, neboť tyto kaňoury jsou jeho bohatstvím. Kdybys poslouchal pod okny domu, jehož třikráte lomený štít trčí do noci, jsa trojklaným zubem obecní správy peněžní, slyšel bys radu tohoto sboru prašivců a hnidopichů, jenž jedná o tom, jak vyhnati Marhoula z jeho domu.
Předseda záložny, kdykoliv otevře svou moulu, slintá a kolem jeho ropuší díry třpytí se provázky, padajíce na břicho. Řekl: "Na Marhoulově domě vázne tolik a tolik, dále přistupují pohledávky sedláků za obilí, zálohy, jež mu byly vyplaceny a které nevrátil, aniž dodal zboží. Vzhledem ke skutečnosti, že pekařovým špatným hospodářstvím jsou ohroženy peníze ústavu, jež jsme mu svěřili, doporučuji žádati nucenou správu jeho věcí, pokud si nevynutíme zaplacení nebo nezabavíme hodnoty odpovídající půjčce."
"Dobrá!" odpovědělo shromáždění.
Pět hňupů nikterak nepochopilo, že tímto svobodným rozhodnutím zbavují se všeho přátelství s Janem, zdálo se jim, že činí zadost jen těžké povinnosti správního radovství a zítra opět že mohou mluviti s Marhoulem, aniž se budou styděti. Rozhodujíce rozhodovali se již předem pro vše snadné a jejich krotká vůle (jež ani nebyla vůlí) podobala se žravé tlamě, která chňapá po všem, co je jedlé. Vyvalili se z rady, světélkujíce žlutými břichy.
Och, ty zveličené a naduté střevo, jež se na klesajících nožičkách šouráš ze svého kšeftu do hospody a odtud domů, bečko, jež může býti naplněna každým neřádem, a přece jako stará petrolejová nádoba čpí především petrolejem, tak ty se honosíš zvláště dvěma zápachy: beztvarým nadšením a pitomou dobrosrdečností. Dobytku, který ze všech pohrom a revolucí dovedls vynésti svůj bachor neporušen, již kráčí ti, kdo tě zdrtí. Hola, kéž se již snáší jasný světlonoš s rukama plamennýma a s hlavou hořící! Kdyby se Marhoul dočkal tvé porážky, plakal by pro tebe, ale bude již mrtev, až se to naplní.
Teď Marhoul i jeho dům i živnost leží mezi tlapami peněžníkovými.

***