Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava první
(část třetí)

Druhého dne písař, potřásaje hlavou plnou strachu, uchopil proslulé pero a jal se hotoviti připiš ve smyslu včerejšího usnesení; slova plynula ze skřípajícího hrotu jako z koktavých úst. Dopsav, písař protáhl stará záda, a dopouštěje se mnohých uctivostí, předložil svoje dílo k podpisu. Již vše je hotovo a psaní vznáší se v poslíčkově mošně.
Po celou dobu svého souzení Jan setrvával ve své radosti. "Vy již víte," řekl, obraceje se k dvěma přátelům, kteří ho navštívili, "vy již víte, jakým způsobem rozhodli o mém dluhu."
"Ano," odpověděl ten z hostí, který byl výměnkářem, "slyšel jsem, že ti předložili směnku a ty jsi neměl peněz."
"Tak," pravil Jan, "tedy moje chudoba stává se známou, ačkoliv jsem jí nikdy neskrýval. Kdybych se byl někdy chvástal bohatstvím, teď bych mohl naříkati, avšak nikdy jsem se nevychloubal něčím takovým a nikdy jsem neměl ani více, ani méně, než mám nyní. Jedl jsem a v bezpečí této chudoby, jež se podobá navlas starému blahobytu, budu jísti. Co se stalo? Byl jsem chud, maje tento dům, a zůstanu chud, jestliže již nebude můj. Tato hřmotná vlna, poprask a křik, který uslyšíte, nevycházejí ode mne, pravda, pokud jsem ji říkal sám, zůstávala nepatrnou, a teď, jakkoliv vříská a duní, jsouc vyslovována tolikerými ústy, je táž."
"Jene," řekl druhý z obou hostí, "jsem málem dvakrát tak stár jako ty a znám tě. Nikdo nebyl by více překvapen neblahou skutečností než ty, kdybys ji znal. Nevěda o tom, byl jsi opravdu bohat, a nyní jsi chud a opět o tom nevíš. Nemohu s tebou mluviti o těch věcech, jsi ztřeštěný, či lépe, jsi pouhý prosťáček a janek."
Výměnkář, opíraje unavenou hlavu o ruce složené na holi, jako to činívají všichni starci, řekl: "Až budeš pracovati za mzdu, naučíš se jiné moudrosti. Jest kolikerá chůdoba, avšak chudoba dělníka jest hněv a křivda. V šedesáti letech jsem postoupil synovi statek, znáš jej."
"Ano," děl Marhoul, bráně výměnkářovi, aby vypravoval o svém neštěstí. Avšak stařec mluvil dále: "Zelený statek na úbočí lhotského svahu, jenž mírně stoupá, stavení o nových střechách, odvodněná pole a sad. Až do té chvíle byl jsem hospodářem, který se nebojí leda živlů, ale naučil jsem se bázni! Na výměnku jsem mrzl i hladověl, a přece jsem zůstal pyšný. Kteréhosi dne můj syn ukázal mi dveře, řka: 'Táhni, jsem syt strojiti tvé hubě a škrábat ti boláky.' Tu jsem šel ze vrat do vsi a odtud k Chynicům. Hlídal jsem v alejích, ale nedostal jsem vždy hlídky; bylo mi voziti hnůj a pásti i jíti na chmel. Pracoval jsem u zedníků a posléze na stavbě dráhy, moje ruce se prohýbaly jako lopata sežraná rzí. Byl jsem starý a těžká práce mě ani nenasytila. Ach, až někde v příkopě skrojíš svůj nádenický bochníček! Až budeš v zimní noci bdíti pod mostem!"
"Strýce," pravil Marhoul, "teď se vám daří již mnohem lépe, vaši se obrátili a jste svorni."
"Nikoliv," odpověděl, "chtěl bych krásti a vzíti si z toho, co jsem jim dal, tolik, kolik by bylo dosti, abych mohl žíti o svých bramborech a o svém chlebě. Věz, Jene, že život není ani radování, ani bolest, ani Bůh, ani nějaké rozjímání, ale jídlo a byt."
Marhoul poslouchal mlčky, konečně otevřev svá ústa vece: "To vše jest zpozdilost a trápení ducha. Slunce a vítr vracejí se na svá místa, přicházejí pokolení za pokoleními, tisícileté duby padají na zemi, aby z mrtvých těl vyrostly nové stromy."
Výměnkář vstal k odchodu a jeho soudruh rozhněván na Marhoula se bral za ním. Jan zůstal uprostřed světnice a naslouchal jakýmsi bláznivě utěšitelným hlasům času či burácení prostoru, jež by snad mohly smířiti toho, kdo je slyší. A když ještě mluvily a vyznávaly jednotu světa a jednotu nicoty a když snad ještě mluvily a přesvědčovaly ho, Jan Marhoul vyrazil z tohoto lesa starostí a útěch, běže k Josefíně. Řekl: "Maličko pospíš, maličko podřímneš, a již, má milá, již se snese krásný den. Tu nasedneme na vůz, ty, Jan Josef a já. Jsme tři a budeme míti tré vozů a čtyři koně. Pojedeš párem, Josefíno, a totam zůstane město s čadící pekárnou a s nahrbeným domem. Kdekdo se bojí i naříká, že jsme nuzní, avšak není tomu tak."
"Jene," odpověděla Josefína, "bojím se, že jsi opilý, co to mluvíš? Proč bychom se stěhovali dříve, než je nutno, jaké bláznovství ti vnuká tuto myšlenku?"
Tehdy Josefína poprvé odporovala Janovi a poprvé viděla, kdo on jest.
"Dej mi mouky," řekla po chvíli, "ať uvařím." Potom s hrncem zpola plným odešla do kuchyně, rozjímajíc o své chudobě. Janova řeč, pronášená jakoby z vichřice bláznovství, jí tentokráte nepřesvědčila.
Bankrot! Jméno, jež rudne a svítí v temnosti opuštění, hanba vystavená jako hranatý pranýř uprostřed náměstí a patrný všem lidem! V tuto hodinu země je liduprázdná a pekařka vidí poušť, kde bývalo dobrácké město. "Ach," pravila, "kde jest naděje a jak vzdálená jest hodina zapomenutí?"
Snad je blaze člověku, který nic nedá na radu opatrných a nestává na cestách soudců, ale má zalíbení v náhodách, jež prší ze sýpek štěstí. Jeho není moudrost, jeho není právo, jeho není síla. Učení pošetilců bývá pošetilost, je tedy Jan hlupák a hlupota jej obestírá jako plášť a plápolá na jeho rtech. A přece, Jene Marhoule, ať tato cesta není pravá a není příliš lidská, vede tě k ustavičnému radování.
Mistr vešel do pekárny promluviti si s chasníky div ne naposledy a nalezl je, ani málem pláčí. Veliký tovaryš, jehož tvář rudla zbojnickou jizvou, cloumal svou palicí podoben psu, jenž rve nahryzaný řetěz.
"Ach, mistře," řekli mu, "vy jste okraden a obrán!"
"Mýlíte se, mýlíte se," odpovídal, ale nakonec, dopálen jsa mnohými řečmi a touže po svých vypravováních, bez výběru jal se jim nadávati a oni mu dobře odpovídali.
Zatím venku město ze všech sil bzíkalo a vystupovalo ze svých končin a opět na ně padalo tak jako píst v rukou báby, jež stlouká hrudku másla. Kdyby Benešov mohl mňoukati, mňoukal by a vřeštěl, kdyby mohl kokrhati, kokrhal by, metal by kozelce, a úchope sám sebe za vous, vřeštěl by strašnou radostí, až by se pomočil, neboť v tomto kbelíku se něco děje!
Úřední lidé přišli do Marhoulova krámu, a jako by vyzývali pekařův hněv, tropili hluk zde i v dílně, na dvoře, ve stáji i v bytě. První z nich, otylý a utahaný čahoun, když mluvil, zkracoval se jako stříkačka, do níž zalézá píst. Honil se, žera svůj úřad.
"Kde jsou zásoby?" ptal se Marhoula.
"Již jste je viděl," odpovídal.
"To bylo vše?"
"Ano."
Druzí dva bloumali pekárnou a trochu větru pohybovalo se kolem, až se vznesl moučný prach; podobali se couře, jež se plouhá loukou.
"Maličko posečkejte, maličko se pozdržte, pánové," řekl Marhoul a vyšel podle svého obyčeje pro láhev piva. Prodléval dlouho venku a myslil na Josefínu, lituje, že ji s dítětem neodeslal na tento den z domu. Potom sestupoval do sklepa a na nejnižším schodu stanul před dveřmi již zapečetěnými; sevřel prázdné ruce, pochopiv, že tento mumraj není kočičina, při níž se pije. Uchopil závoru, a cloumaje jí, přál si trhnouti tak mocně, aby se celá stavba sesula. Nevrátil se již do pekárny, ale šel k Josefíně. Plakala.
Město stává se plání a dům místem opuštěnosti. Řemeslníček zůstává sláb a žena je žena; všechno, co pravili, byl nářek a pláč.
Konečně tři chlupatí zřízenci učinili zadost svému úřadu, vykoktali se z domu a zalezli do města. Potom přišel sodovkář a starý Deyl, posadili se jako za starých časů, avšak hovor vázl, a tak tato schůzka, málo hlučná, tichla víc a víc, až se skončila mlčením. Rudda ponořil nos do propasti, jež se hloubila na místě starého domu, a cestářova hluchota mávala děravýma ušima.
Nové dny plynuly jen zvolna. Jan Josef otvíral světnici za světnicí, ale zámky byly pevné a nepovolily. Černá pec se šklebila jako chladná ropuší díra. Zdálo se, že v domě leží mrtvola, a dítě se bálo.
"Tatínku," ptal se chlapec, "proč je všechno jiné, než bývalo?"
"Proto! Proto! Proto!" odpovídal pekař, ukazuje se znovu nehoden všech napomenutí. Nemoudřel a všechny peněžní ztráty staly se nadarmo. Tato cena byla by maličká, kdyby byla proto zaplacena, aby se změnil, aby se pozdvihl a stál, aby sevřel svou otevřenou dlaň v pěst. Avšak nic z toho se nestalo, daleko byla hora Tábor, to jest hora shromáždění, a Marhoul nerozděloval světa na levý a pravý.
Čas stravoval příhodu se soudními vykonavateli a Marhoul koneckonců na ni zapomněl. Dům stál a všichni doposud v něm pobývali, Jan uléhal na staré místo a trpělivě si veda očekával deště. Josefíně bylo se starati o mnoho věcí a pracovala po celé dny. Věřitelé nestáli přede dveřmi a netloukli pěstí na vrata, nuže, Jan na ně nemyslil a jeho srdce se posilovalo radostí z cestování, jež se blížilo. Dva páry koní již nebyly jeho, a přece se zřel, jak stojí u potahu a práská, vůz byl vrchovatý a nahoře mezi nábytkem seděla Josefína s Janem Josefem. Koně se vzepřeli a pod kopyty se třpytí jasná jiskra. Skrze sebe sama Jan slavil jakési nepochopitelné vítězství, smazal zápis a oděn jsa v pokoru a mírnost byl živ bez znepokojení.
"Osle," řekl mu Rudda, "osle, osle, cožpak jsi nebyl ošálen? Cožpak se neodloučíš od své důvěřivosti? Kde roste chleba, jejž budeš jísti, kam se obrátíš?"
"Šel bych nejraději do Nadelhot," odpověděl.
Se zlostí a třesením řekl sodovkář: "Kéž mi není obtížno zbíti tě pro tvou lehkomyslnost, Je-li nějaká útěcha a nějaké slitování, hledej a pros o ně, nebo zajdeš hlady." Řka to, obrátil se zády k Janovi a odešel vyhledati Deyla i ostatní přátele Marhoulovy, aby jim sdělil jeho záměr.
"V Nadelhotách se Jan neuživí," pravil Deyl a ostatní byli stejného mínění. Zapřisáhli se, že přemluví pekaře, aby se nestěhoval do té vesnice, ale taková byla bohatost Janova bláznovství, že jich nedbal.
Nazítří se vypravil z domu, hotov nevrátiti se dříve, dokud by nenajal bytu i pekárny v Nadelhotách. Znal tato místa dobře. Krásná vesnice na okraji lesů, jichž se dotýká říčka jako měsíční srp nočního oblaku. Viděl ji, ana se bělá z temna.
Teď míjela osmá a bylo šest hodin, když vyšel. Bral se silnicí a nesešel na pěšinu, nevěda proč, trochu se kolíbal jako námořník, a míjeje patníky, dotýkal se jich konečky prstů. Tu stanul, aby zavolal na bábu, jež vlekla otýpku chrastí, a tu opět rozmlouval s pasákem koz. Již táhlo k deváté, když přišel do vesnice; uvítali ho v hospodě, avšak nikdo mu neradil, aby vystavěl pec a pekl.
"Sedláci mají svůj chléb a podruhům jej dává hospodář, co bys prodával?"
"Najmi si mlýn," děl nadelhotský starosta. "Ovšem," odpověděl Jan, "ale nemám peněz." Tu ujišťovali, že lze ve mlýně vydělati peněz více než dosti, a Jan opět věřil. I vzdělal nový a přepevný plán na hoře svého bláznovství. Všechno nádobí a vše, co mu zbude po dražbě, prodá, za stržený peníz najme nadelhotský mlýn; je rozhodnut!
Sedláci obrátili na oslavu své sklenice, ale Jan, dříve než se opil, vstal, aby šel do mlýna.
Vodní sádka odrážela veselé nebe, byl červen. To je to místo bez tesklivosti a bez nesnází, zde bude dosti vody a dosti chleba. Vešel do mlýnice a pohnul kolem i větrníkem a vida, že schody do patra jsou rozbity, spravil je.
Vraceje se k městu, viděl sebe sama již mlynářem. Šel a trousil líbeznost svých představ po silnici jako pytel, jenž praskl a z něhož se sype mouka. Možná že se mu v Nadelhotách vysmívali, ale všichni tito sedláci byli v něm obsaženi tak zcela, že jejich zlehčování se Jana netklo. Snad ho někdo nazval hlupákem, ale Marhoul znal všecka jména, jimiž se mohou lidé nazývati, aniž si ubližují. Opíral ruku o hůl a bral se vpřed, rozrážeje severovýchodní vítr; u vědomí novot vysoko pozvedal hlavu a zdálo se, že si i prozpěvuje.
Josefína vyslechla návrh a rozhodnutí Janovo s radostí. Již po dvacet dní s netrpělivou nadějí čekala, že Marhoul spere zlý osud, a úchope ji a synáčka za ruku, vyvede je, jak byl slíbil, odtud. Již nebylo co shánět. Slepice nekvokaly v posadách, perličky nechodily po dvoře. Josefína si přála odejíti a zle soudila všechny končiny Benešova. Pekař ploval jako kačer na jezeře, nezmáchán neštěstím, a paní znovu věřila, že je i moudrý, i pán osudu.
"Ať nebeský hrom hřmí na tento zahálčivý kout," řekla, "stěhujme se co nejrychleji." Svázala uzel z peřin, jenž nebyl ani příliš veliký, snesla svoje rendlíky i pánve, a když byl čas večeře a čas spaní, opět je kladla na stará místa.
Bylo jim čekati dalších pět dnů, než se konala dražba. Tehdy se celý dům proměnil v tržiště, hluk kročejů se ozýval na schodech a na padesát chrapounů dralo se ke stáji. Hola! plamen volání šlehal nad střechu a zvířata bila a vzpínala se. Pěst jako kladivo bušila do Marhoulova stolu a svrabovitá ruka kramařila věci paniny, zatímco vyvolavač řval: "Deset zlatých poprvé!"
"Vezměte si všechno," pravila pekařka kolozubé babě, z jejíchž úst měl lézti had místo jazyka, "já ani Marhoul vás nezpolíčkujeme."
"Co," vykřikla baba, "sprosťačko, která se válíš v hanbě nad svým outratou, koho bys udeřila? Jsem ubožačka, ale nedotknu se tohoto svinstva, ani kdyby mi je dávali zadarmo. Chválabohu, jsou poctivci, kteří mají ošklivost před vším, co bylo v této bankrotářské peleši. Není mým zvykem cpáti si moulu na loupežných hostinách, kupuji za peníze, platím! Jestliže budu chtíti tvoje hadry, budou mé, jestliže budu chtíti tvůj svatební závoj, bude můj, ale nedotknu se toho, leda abych vystrojila hastroše."
Za tohoto krkavčího zpěvu Josefína stávala se minutu od minuty jinou, a když baba začala řváti o loupeži, uchopila ji v zápěstí a smýkla jí. Ale již tu byl Jan, jemuž klid docela nerušený popřál dosti rozvahy, aby provedl maličký žert. Drže umyvadlo plné vody, podsunul je tak, že se baba, stržena Josefínou, octla v louži.
Řvi, Jene Josefe, radostí a ty, Marhoule, se směj jako zástup, jenž na největším náměstí berlínském práská Stinnesa.
Zatím se kupci rozlezli po domě jako červi v sýru. Všechno bylo zobraceno, všechno neslo již stopy drzosti. Sodovkář, pokud mohl, kupoval nezbytné věci, aby je vrátil Janovi, a totéž Činilo několik přátel.
Konec této hromady nadcházel zvolna, tu a tam někdo odprýskl, spěchaje, aby doma zvážil a přepočítal svou kořist, avšak smečka byla stále dosti veliká. Roztahovali, kdo co sebral, a hekajíce vlekli svůj náklad z kouta do kouta.
Jan s Josefínou odešli, i bylo Deylovi i ostatním přátelům vyhnati kupce z domu. "Je po dražbě! Je po dražbě!" křičeli, zatímco Rudda pomáhal vynášeti Marhoulovy ztracené věci z domu. Máme-li pracovati za peníze, nelze nesloužiti bohatým, a Rudda zde přišel k výdělku, když se byl zcela vydal z peněz, kupuje pro Marhoula.
"Konec," řekl Deyl, zavíraje dveře, "dnes zde neukradne nikdo ani stébla."
Marhoul s Josefínou se vrátili pozdě a dítě toho dne nespalo doma. Světnice byly pusté, Josefína plakala a Jan myslil na své mlynářství; tak nadešla noc, jež kryje bláznovské výšiny i údolí lupu.