Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava druhá
(část první)

Sodovkář Rudda hryzl si pěsti. Špína, jež se válela na podlaze jeho příbytku, stékala stružkou pod temná kamna, čpěl zde dým a jakási žebrácká krmě zpola vařená a rozlitá v hrncích. Pavouk křižák se belhal nad trojbokým prostorem koutu a u Ruddových nohou ležela fena, kňourajíc ze sna. Venku kolovrátkář zdvíhal ze své znějící skříně odrhovačku jako pacholek, jenž váží vodu ze studně. Písnička se drala mnohou škvírou do světnice.

My jsme kluci od fontány,
máme rádi muziku,
my si peněz naděláme
z olovených knoflíků.

Ruddova bosá noha udeřila v souhlas, klesajíc jako měkká huba opilcova.
Tomuto židovi bez vyznání bylo asi čtyřicet let. Snad byl synem nějakého kupce a děvky, již počali jeho bídný život kdesi v průjezde, dříve než smilníkova žena nalezla troníček, aby jej dala běhně u svých vrat. Snad byl synem brusiče nožů a nůžek, který přišel právě tehdy, když starý žid scípal na manželském loži, tu paní, dosud svinská, zdvihla své smradlavé a mastné sukně, opírajíc se o dveře, za nimiž chroptěl její muž.
Ruddovo neplnokrevné židovství znamenalo ho přece nosem sdostatek velikým a mocnými chlupy. Matka, jež zůstala neznámá, dala jej poloblbé bábě, dříve než mu bylo deset dní.
Kdo tedy byl? Děťátko věčně naříkající, chlapec pokrytý boláky, kynický muž, čtenář a neznaboh, jenž věří na jakési světlo jako člověk slepý od narození.
Teď tu seděl, dupaje nohou a mysle na Marhoula, neboť Ján byl jeho přítel.
Kdyby si vymohl příročí a začal obchodovati obilím a znovu péci, mohl by platiti aspoň úroky a opět by se vzmohl.
Pekařova ztráta zdála se mu těžkou. Počítal tisíce, jež se rozplynuly pod jeho rukama, dvacet, třicet! Kdyby byl učinil to a to, kdyby se byl staral o obchody!
Všechny rady sodovkářovy vztahovaly se k podmínkám již ztraceným. Avšak co by měl Marhoul činiti právě nyní, Rudda nevěděl, jeho plány měly přednost snění a nebyly k ničemu. Sedával v soudě s chudáky, kteří se honí za pitomým "kdyby". Ach, touto řečí zajisté lze snadno přivésti chudého ke cti, ačkoliv je zbit a prolévá krev.
Rudda podupával nohou a snil o pochybných způsobech štěstí; tu se otevřely dveře a vešel starý muzikant Leták.
"Jak se máš, Ruddo?" řekl na pozdrav.
"Dobře," odpověděl.
"Nuže," děl Leták, "budeš se míti mnohem lépe. Viděl jsem Marhoula, jak vchází k židu Koterákovi; Jan odchází z města, Ruddo, a vzpomněl jsem si, že by se slušelo ztropiti v kořalně správné rozloučení. Vezmi křídlovku a pojď se mnou."
"Nechci," odpověděl Rudda, "jsem syt vašich pitek a věčného flámování."
Nicméně, když Leták nepřestával naléhati, vstal, aby šel za ním. Skrze tyto dva vzcházelo ve městě mnohé pohoršeni. Ruddova křídlovka a harmonika Letáková často se ozývaly v hospodách, avšak nikoliv samy; Hůla s basbombardónem a Borovička, jenž foukal lesní roh, bývali s nimi. Tito čtyři se obořovali do všech písniček a táhli je šenkovnami jako řezník dobytče na porážku.
"Jsme sami dva," řekl Rudda, "máme-li hráti, zastavme se pro ostatní."
"Viděl jsem Borovičku," pravil harmonikář, "řekl, že přijde, a náš basbombardón již vyhrává."
Rudda se divil, neboť je těžko tomuto nástroji samotnému.
Když vešli do hospody, Jan hulákal již na stupni opilství.
"Pijte!" řekl příchozím.
"Darmodej umřel, Kupsobě nastal; kdo to zaplatí?" zeptal se Koterák.
"Já," řekl Marhoul, a chlapi se dali do smíchu.
"Já nebo on nebo tatíček hrom. Již se zpijte a rozdmýchejte tu vřavu, zadujte do svých nástrojů. Ať se třesou aspoň před mocnou kořalkou!"
Krev chudých je hluboké moře a jedy a bída jsou vichřice, jež je zvedá. V krčmě ztopořená ruka tluče do prázdna a opilec se sápe na svůj stín, avšak jakkoliv jest jenom rytířem smutné postavy, jakkoliv jest jenom opilým bláznem, přece užívá svých pěstí, pere se a jest obáván.
Opatrnost pijáků jest ochrnuta jedem, žel, že jen tehdy chudí svírají pěst, žel, že vrhnou do stoky svoje neštěstí a svůj hněv.
O jedenácté barva opilosti v kořalně houstla, přikrývajíc šarlatem devět nuzáků, již doposud řvali. Obsah láhve se třpytí jako střed světa a vše ostatní je marnost, neboť pryč a pryč je všechno a marná je naděje. Budou se potáceti domů a zalezou do svých pelechů, aby se ráno probudili ještě poníženější. Basbombardón a křídlovku si nechá Koterák, neboť chce přijíti ke svým penězům.
Noc se tmí, hrajte, druhá hodina vchází do zvuku věže, zpívejte, ale před čtvrtou, než se rozední, táhněte domů svá břemena hnusu, vždyť ani teď jste se nepřestali styděti.
Ráno se Marhoul probudil ve světnici Ruddově, byl zmožen včerejší pitkou a nevstával. Sodovkář ležel přikryt starým kožichem a chrápal. Snad bylo devět hodin, den bral se mimo, zůstavuje světnici v temnotách. Pekařovo vědomí se pomalu vracelo, připomněl si noční hýření, viděl sama sebe, jak vrávorá k nálevnímu stolu, a čtyři hudebníky, motající se před ním. Chuchvalce a cáry včerejší noci utrhovaly se z plic a Jan je vykašlával. Vstal, aby hledal vodu, ale všechny nádoby byly prázdné, tu vyšel ven a načerpal ji ze studně. Potom rozvázal psu provaz a vrátil se se zvířetem. Jeden z hrnců rozestavených na podlaze svalil se sražen hladovou psicí. Rudda se posadil na svém kavalci a Jan byl rád, že je konec nesnesitelnému tichu.
"Včera," řekl, "vešel do tebe žalostiplný duch, plakal jsi a padal na tvář a nemohl jsi ani hráti, ani zpívati. Vzal jsem křídlovku a hrál místo tebe."
"Nikoliv," odpověděl Rudda, "ty jsi to byl, který řval své nářky, a já jsem hrál."
Jan svlékl kabát i košili, a maje v umyvadle mnoho vody, myl se, stříkaje plnou hrstí kolem sebe. Vyrážel nozdrami proud vzduchu a přicházel opět k životu, jsa od beder vzhůru málem uzdraven. Avšak Rudda ležel rozbit a Janovo zdraví i čerstvost, vystavená skoro na obdiv, staly se mu hůř než protivný. Obrátil se, mumlaje jakousi nadávku, a neposlouchal již Jana, co mluví. Teď byla v něm jenom nemoc a hněv. Avšak Jan se nepohoršil, když mu Rudda neodpovídal, a vyšel, jda za svým obličejem a odváděje i psa. Venku svítilo slunce, Benešovští chodili řadou sluneční i řadou stinnou, roznášejíce nudu, již narobili.
Jan si vedl jako kdykoliv předtím, pozdravoval a lidé mu odpovídali trochu s posměchem, neboť tento pekař již nebyl pekařem.
"Dnes," řekl mu kdosi, "není již čas, kdy se chodí s rukama v kapsách po městě."
Opět jiný mu řekl: "Spěchejte, pane, před vaším krámem je mnoho lidí a žádají čerstvého chleba, spěchejte, dříve než se rozejdou na všechny strany."
Marhoul se v odpověď smál. Obešel náměstí, a vzpomněv na Josefínu, dal se do spěchání.
"Kde jsi byl," řekla, "čekala jsem tě od večera." Tu, míse pravdu se lží, jal se vypravovati o noční pitce.
Josefína se rozhněvala.
"Myslila jsem, že jsi porozuměl svému postavení, myslila jsem, že se více staráš o Jana Josefa, všechno, co máme, jest v tomto ranci, všech našich peněz není více než dvacet zlatých!"
"Dvacet zlatých," opakoval Marhoul, skládaje ruce, tak jako dříve činíval a jako by dosud měl svoji zástěru.
Tu přišla Ruddova fena a dotkla se chladným čenichem Janovy ruky. Pekař byl vším, nač si vzpomněl, a teď se stal psářem, hladil fenu, lituje jí pro vyhublost, a jeho klid rušil rozjímání Josefínino.
"Již jsem se vrátil," řekl, "ale teď, když jsem přivedl tuto psici, myslím, že by bylo dobré vzíti ji s sebou. Zdá se mi, že je to dobrý pes a nikoliv starý, náš Don jest stejného druhu, a protože budeme rozvážeti chléb, hodili by se nám oba."
"Jak myslíš," odpověděla Josefína, "avšak nemáme vozíku."
"Udělám jej," řekl.
Josefína věděla příliš dobře, jakým jest Jan řemeslníkem* Nebylo tomu dávno, co postavil kamna, spravil střechu a zhotovil dětský vozíček pro Jana Josefa. Paní Marhoulové se zdálo, že teprve v nadelhotském mlýně přijde k platnosti umění manželovo, jež tak málo zisku mu přineslo v městě.
Byla desátá hodina a o polednách měl přijeti čeledín, aby odvezl pekařovy svršky do nového sídla; jakkoliv tedy bylo času ještě nazbyt, přece již přicházeli staří chasníci Janovi, aby mu pomohli nakládat. Rak, chlapík s ukrutnou jizvou ve tváři, opřel se o prázdný fasuněk, a veliký Tobiáš lomil rukama.
"Vy se stěhujete, pane?"
"Zajisté, nemohu jinak," odpověděl Jan.
"Raději bych vám pomáhal stavěti nový dům," pravil chasník, domnívaje se, že jakákoliv řeč je lepši než pláč.
Na dvoře se válelo pekařské nádobí, stůl, židle, skříně, něco dříví, šatstvo svázané v rancích, peřiny a panino kuchyňské nářadí. Tobiáš se dal první do práce, za ním Marhoul a poslední Rak. Bera do ruky rance, Jan shledal je lehkými a vzpomněl si, že nebyl doma, když je Josefína vázala; rozhodl se, že v Nadelhotách nevkročí do hospody ani že neokusí kořalek.
Naposledy tito tři pekaři robili o jednom díle: zdvihli nábytek, naložili dříví, a když bylo vše hotovo, převázali vůz křížem, takže toto znamení bylo svrchu, jako tomu bývá na pohřebních vozech.
Vozka chtěl Janovi cosi říci o včerejší pitce, ale neřekl nic, vida mistra doposud mistrem. "Tak," vece Jan, "nyní se rozloučíme, neboť proč byste čekali na čeledína, jenž otálí."
"Ano," odpověděli, "půjdeme. Nuže, buďte zdrávi. Sbohem!"
"Na shledanou!"
Již odcházeli a Marhoul je vyprovázel, aby pro něho zbylo méně cti.
"Já jsem byl vždycky chud," řekl, "a nic neztrácím; avšak dnes nebo zítra změní se tato pohoda a k senoseči, jak se obávám, bude deštivo."
"Františku," pravil Rak Tobiášovi, "u takového mistra, jako byl Marhoul, už nebudeme pracovati. A přece je žebrák. Říká se, že byl zmámen dobrotou, a bylo tomu tak, pamatuješ se, co rozdal?"
"Ano," odpověděl druhý chasník, "vzpomínáš si, co jsme mu vzali?"
Mluví-li bohatý muž, všichni mlčí a jeho slovo zní a proniká, avšak hlas chudého, jako by byl němý, nebývá slyšán. Jan žádal o poshovění dluhů, ale odpověděli mu: zaplať! Prosil o něco málo nového úvěru, aby jakžtakž mohl zaříditi svůj obchod, avšak tu mu ani neodpovídali. Marhoul vzal tedy hůl, aby šel k řediteli panství, jež leželo v kraji, podobno jsouc obrovskému draku, a brzy dorazil na zámek, který byl hlavou netvorovou. Čtyři věže ční nad mohutnou lodí a svrchu na nich se nadýmají pýchou báně. Ve třech řadách oken se třpytí odlesky duhy a vůkol a vůkol jsou samé růže a háj.
Marhoul prošel branou, označenou znameními válečných vítězství, a podél soch devíti Múz. Bohatství se zjevovalo Janovi jako blesk bez hromobití.
Konečně stanul před starcem, jenž byl pánem tohoto kraje. Ředitelova tvář pod chuchvalci vousů, vymáchaná v jakési důstojnosti, byla hluboko probodena dvěma očima.
"Pane," řekl Jan, "jsem pekař Marhoul a býval jsem v Benešové, avšak prodali mi dům, a tak mi nezbývá než prositi vás, abyste mi pronajal nadelhotský mlýn, avšak za poněkud neobvyklých podmínek."
Vévodův správce zevnitř hlavy se podíval na Marhoula.
"Nemám sdostatek peněz, avšak jestliže mi poshovíte s nájmem, dozajista se vzmohu a zaplatím."
"Přišel jste mi říci jen to?" zeptal se ředitel, a Jan patře do jeho hltavých očí, odpověděl: "Nikoli, pane, přišel jsem si pro nadelhotský mlýn. Vím, že je zpustlý, avšak bude obnoven, upravím vodu, uvedu v běh kolo, kladnici i žernov."
Zprvu se zdálo, že starý správce vůbec nebude přemýšleti o pekařově prosbě a neodpoví mu, ale stalo se, že pošetilost Janova byla mocnější než rozvaha opatrného. Bera účastenství na Janově bláznovství, starý plesnivec popustil aspoň trošičku oči z hlavy, zasmál se a za smíchu povznesl svůj hlas jako Marhoul.
"Nuže dobrá," řekl, "od tohoto dne za šest měsíců přineseš dvě stě zlatých. Jest úmluva mezi námi, že budeš platiti tuto částku každého půl roku a pozadu místo napřed."
Ředitel, jenž nikoli bez příčiny slynul zlým, vyhověl Marhoulovi jen z rozmaru, či znal jeho příběh? Snad potěšil své zkornatělé srdce, slyše a vida tohoto veselého blázna, snad si vzpomněl, že mlýn je téměř v sutinách a nestojí ani za dvě stě zlatých.
Jan neděkoval příliš prozřetelnosti; zdálo se mu, že se naplnila holá nutnost, aby měl starý mlýn. Vracel se loudavým krokem a okouněl pod hnízdy ptáků, zatímco Josefína, všecka jsouc netrpělivá, jej očekávala.
Když vcházel, vydechla plna úzkosti: "Nuže, Jene?" Avšak Jan nevěděl již, nač čeká a nač jí měl odpověděti.
Od tohoto dne až k stěhování uplynulo dvacet pět dnů.
Teď konečně vůz je naložen a všechno zchystáno. "Již je zde," vykřikl Jan, vida čeledína jíti podél koní. Zapřáhli a vůz se hnul. Paní Josefína neplakala, neboť Jan, v němž od včerejška doutnala jiskřička opilosti, vedl si příliš hlučně a vesele. Dali se na cestu, vůz rachotil na dlažbě, sjížděje úzkou ulicí mimo starou kolej. "Sbohem!" vykřiklo dítě a Josefína opakovala toto poslední pozdravení. Několik lidí se zastavilo, ukazujíc za povozem, a na konci města, když přejížděli, žebrák dobrořeče, nevztáhl k nim ruky.
Teď jeli pod stromy. Zelená oblaka nad hlavou, na voze, a přece doma, neboť slamník a skříně a obrácený stůl jsou věci ze světnice, jež jde s námi. Šestileté dítě zakoušelo radost a vytržení. Jeho hrad byl vznesen až k vrcholkům stromů, jabloně mu metají zelené pruty na cestu a haluze, jež prohýbá plodek doposud maličký, dotýkají se rukou pacholátka. Brali se povětřím a vrcholky zahrad.
Na konci cesty stála skupina zdí pokrytá šindelem, avšak přece se tyto stavby nepodobaly domům. Byly zedrané jako plášť žebrákův, střechy promodraly dešti a v krytině se bělaly Janovy správky. Mlýn nachyloval vodní kolo. V průčelí bylo viděti sluneční hodiny s pětihvězdím a s nápisem, jenž se neproslavil: "Hodina a den je úder boží." Vůkol stavení a mlýnku byla divoká zahrada s rozvalenou zídkou. Zahradu zajisté nikdo neštípil po pět let, byly to téměř polní stromy a nenesly ani ovoce.
Marhoulovi byli doma. Jan se obul do práce, nemaje pokdy jísti ani spáti. Rovněž Josefína se nezastavovala po celý den, a přece pořádku přibývalo tak zvolna. Úhor, les a trochu pustina rozlezla se po celém mlýně, divá zahrada sahala málem až do světnice, protože však sadařské měsíce již minuly, Jan se jí nedotýkal a vnějšek mlýna se valně neměnil. Ale uvnitř domu byly již podlahy spraveny a stěny bílé. Jan u vítězoslávě zasadil okna a do světnice postavil stůl. Zde byl střed domu.
Ptáci v nepokojné sháňce poletovali nad nadelhotskými lesy, zvučela voda, padajíc mimo kolo, a Marhoulův zápas se podobal líbezné hře. Bylo třeba opříti práchnivějící trám, vyměniti prkno, zaraziti kůl, Jan to činil po osm dní; práce mu rostla pod rukama a zdálo se, že hrozných nedostatků neubývá. Po třech nedělích se Jan rozhodl, že zanechá prací ve mlýně a zřídí kozí chlívek, ale dříve než jej svedl, přišla Josefína a řekla: "Již nemáme ani haléře, Jene, nevím, co budeme zítra jísti."
Zanechal tedy práce a šel do města ptáti se, kdo by mu půjčil. Ani sodovkář, ani Deyl neměli peněz. "Co si počneme," řekl cestář, "mám hodinky, Jene, avšak nemohu ti jich dáti, protože by se doma se mnou vadili."
Tyto cylindrovky byly rodinnou pýchou, večer, když sedávali před chalupou, Deyl dopíjel žejdlík piva a cestařka již v polospaní se ptávala: "Mohl bys mi, starý, říci, kolik je hodin?" Odpovídal jí, řka namátkou jakékoliv číslo, neboť večerní čas již oběma byl lhostejný. Ráno vstávali o prvním kuropění a opět nikdo z obou se nedíval na hodiny. Nicméně cestář před všemi vnuky co nejpečlivěji natahoval svůj stroj, počítal obrátky klíče a potom, poklepávaje na plášť, říkal: "Och, to je velmi důkladný stroj, ruční práce, takové cylindrovky se již nedělají."
Jan ani zdaleka nepřipouštěl této zástavy. "Nechte si hodinky," řekl, "chtěl jsem jenom několik zlatých."
Koneckonců nezbylo než na sám večer spěchati ke Koterákovi a prositi.
"Pane," řekl mu Rudda, "víte, že posluhuji v synagóze při židovských bohoslužbách, a znáte plat, který dostávám. Je váš, vezměte si jej na Dlouhý den, avšak teď nám pomozte."
Řka to, pokrokář se zarděl a na jeho ubohém čele přibyl vrub hanby.
Žid mlčky odpočítal deset zlatých, zadržuje tak celou třetinu Ruddovy mzdy. "Deset zlatých," řekl, "to znamená jídlo na dvacet dní."
"Tak jest," přisvědčil Deyl, "po třech nedělích snad ti budu moci půjčiti ze svého."
Jan koupil něco hřebíků, tesařské kramle a brus, potom složiv zbytek peněz do nejhlubší kapsy, vracel se domů.
Noc zbytečně krásná, noc s hvězdnou korouhví skvěla se nad ním a on sám se skvěl.
Doma složil peníze na stůl. a řekl: "Těchto několik zlatých, Josefíno, je Ruddova mzda za posluhu chrámovou." "Zdá se mi," odpověděla, "že bychom neměli přijímati Ruddových peněz, protože je sám chudák a stěží shání na živobytí."
Na druhý den byl pátek, pekař vstal o svítání a jal se vkládati otesaný trám do srubu, jenž opraven měl sloužiti za mlýnskou sýpku. Zdvíhal jej kladkou, upevněnou ve vazbě střechy na břevně dosti velikém, aby práce byla bezpečná. Když zdvihl konec trámu, takže se úhel blížil 90°, upevnil provaz a vylezl vzhůru, aby opřel zdviženou část o hlavici příčné opery. Práce se dařila. Jan, maje čepici v týle a dlouž ovinutou kolem paže, podložil břevno kozou a nahoře je upevnil skobami, zatloukaje je neopatrně pantokem. Tu osudná chvíle, blesk bijící do dělníků, snesla se ranou hlavatky, jež se minula cíle. Uvolněný trám se zakolísal, a dříve než sletěl, Jan spadl střemhlav, třímaje v ruce širočinu.
Temná prudkost a žár pádu ovanuly jej, a ze světa nezbyla než část fičícího prostoru a z času nic než vteřina kolísání. Padl na kolena, s levicí vztaženou a nepouštěje tesnice. Nevydal hlasu a neslyšel zadunění břevna, jež zasáhlo jeho nohy.
Prvý se ozval čas jako hučení proudu. Jan byl živ, chtěl vstáti, a tu pocítil tupou bolest v nohách a viděl ránu, z níž se řinula krev. Zavolal na Josefínu, avšak nikdo nepřicházel a zatím z otevřených cév se řinula krev. Konečně Jan Josef uslyšel volání a zanechav hry přiběhl k raněnému. Avšak když pachole spatřilo krev, dalo se do naříkání, a doběhnuvši k matce, pro strach a třesení neřeklo slova.
Zatím klid, jenž vane od nejzazší hvězdy, snesl se na Marhoula, že vzal levici do vousaté huby, a nemoha jinak, vlekl se po kolenou. Dostihnuv prahu, omdlel. Když Josefína za chvíli vyšla, ležel na prahu jako Job. Vzala jej do náručí a vlekla na lože, potom mu ovázala ránu.
Všechny světnice nemocných se sobě podobají. Ó, zahrady na stěnách, květy lotosu a mapy širého světa! Strašná nádhera oprýskaných zdí a skvrn rýsuje se, roste a mokvá před brýlemi horečky a nekonečného čekání. Hle, veliký oblak a oheň plápolající, uprostřed nich pak jest podoba čtyř zvířat. Hle, nicotná cesta hmyzu, jak se stala velikolepou. Hospitály, chudobince, vězení, kobky, brlohy chudáků jsou popsány hrůzami příliš smrtelnými, aby bylo lze nazvati je krásou. Vápno je bílé, a přece v Janově komoře září jako duha. Vápenná zrna v omítce zdají se nemocnému vyšší než hory. Josefína pláče a její hlas se prodírá tichem jako hryzení červotoče ve starém nábytku. Těžká hodina napíná nemocného na lože. První, druhá, třetí čtvrt míjí a nepřichází ani lékař, ani smrt. Jan omdlévá, leží, maje paži ovázanou kapesním šátkem, jejž Josefína, otočivši několikrát kolíčkem, utáhla co nejpevněji. Avšak ruka přece krvácí a nové a nové roušky na ní rudnou.
Minulo pět hodin, než se otevřely dveře a vešel lékař. Chlap v koženkách, s vysokou čepicí o podivínském zařízení větracím, jež sám důmyslně strojil celou zimu, chlap zřejmě mrzutý, bral se k loži raněného a usmíval se, neboť řemeslo honilo jeho koženky z místa na místo, nedovolujíc mu ani litovati, ani přemýšleti více, než je nezbytno k radě. Zakoušel jakési hráčské mrazení v zádech, uhaduje povahu rány, dříve než sňal obvazek. Vychrstl svoje nástroje do hrnce s vodou, jenž kypěl na plotně, a vrátil se k Janovi, aby vložil raněnou ruku do bělostné roušky na jeho prsou. Očistiv ránu, šil ji ve dvou vrstvách, ve hloubce a na povrchu. Marhoul nenaříkal, a protože ticho bylo přílišné, lékař se dal do hovoru, mluvě o hospodářství a protahuje slabiky jako Jan, když si zpíval při své pekařině. Jsa hotov, nehorázný utěšitel narovnal selský hřbet a chtěl odejíti. Jan Ukázal pobité nohy.
"Hrome," řekl lékař, "ty ses zrajtoval, mistře, a to vše v jediné chvíli a bez pomocníka."
"Jezdil jsem na střeše, po tesařských kozách a na břevnu," řekl Marhoul.
Tu lékař rukama doposud krvavýma pozdvihl Janovu nohu, pohybuje úlomky kostí proti sobě, až chřestily a Marhoul řval, a řekl: "To smrdí nemocnicí, Jene." Nicméně, když si byl napřed zhotovil dlahy, přiložil je a upevnil škrobovým obinadlem.
"Dosti," řekl, "jsem hotov a nechci čekati, až si ještě Josefína zlomí ruce, když jimi lomí. Spi dobře, Jene!"
Pal se na cestu, vylézaje z mraku bolesti a scípání, jenž mu zastírá celý den.
Nemoci jsou drahé a Marhoul se strachem počítal: "Tato cesta stojí pět zlatých a pět zlatých stojí vaření nástrojů a dlahy. Jsem dlužen opět desítku, to jest cena tří týdnů."
Nyní se čas mrzácky plouhal. Josefína procitla z leknutí, aby byla zasažena strachem o chleba. Jan ležel a ležel. Nízký strop sypal na něho svoje zázraky, jež jsou jed šílenství. Z vypůjčených peněz zbývalo jen něco málo. Rozšklebená tvář bídy civěla na Marhoula z okna a z kamen a ze všech koutů. Drala se jako povodeň, a nakonec vládla v nadelhotském mlýně skuhravým hlasem a vyzáblou pravicí. Josefína se nadarmo ptala po práci, lenivé paní byly daleko, v Nadelhotách nikdo nepotřeboval ani služky, ani pradleny. Zde byl les a pole.
"Jene," řekla žena, "kterak chceš mlíti, když nemáš ani řemení, ani ostatních nezbytných mlynářských věcí? Kterak chceš péci chléb, když nemáš ani dříví, ani mouky? Co jsme to udělali, stěhujíce se do tohoto proklatého mlýna! Kdybys byl zůstal ve městě dělníkem, byl bys zdráv a já bych snad nalezla práci."
"Ach," odpovídal, "býti dělníkem! Mistři vyplácejí mzdu každé soboty, a jakkoliv je malá, přece dostačuje na chléb i na brambory."
Býti dělníkem. Jan Marhoul nikdy jím nebude, nemá tvrdosti tohoto stavu. Jan si hraje a jeho ustavičná rozjitřenost je daleka kázně. Lítý jakousi oslovskou dobrotou koná devatero skutků, aniž jich rozlišuje. Je zmatené dítě, žebrák, jenž nemaje, co by rozdával, rozdává sebe sama. Nebude dělníkem ani jedinou hodinu, neboť ten, kdo ho najme, učiní z něho svého služebníka.
Bída hořela v domě jako lampa, jež svítí v hrobkách, a koneckonců stala se nudou. "Propast," řekl si Marhoul, "není strašnější než hory, zvykneme si."
Zatím již novotvořená kost spojila oba úlomky a Jan, belhaje se o holi, vyšel. Toho dne Josefína pracovala na panském poli. Srpen byl horký jako dech horečky, v buku se ozýval kos, les stál kolem a kolem. Jan došel ke srubu a poklepával holí na břevno, jež zde doposud leželo, jak bylo spadlo. Pohlížel vzhůru k nosnici, kde vězela tesařská skoba, a vzpomněl si přitom na pohromu v lomech. Tehdy se válely dvě mrtvoly v blátě i v krvi a vřískavý poplach vznášel se nad nimi. Jan se hnal k místu neštěstí hodinu cesty a byl to on a cestář Deyl, kdo oba mrtvé nesli do márnice.
Zastaviv se u jména cestářova, Jan opakoval je znovu a znovu. A jako by jej volal, cestář přicházel.
Jan mohl býti nejmladším synem tohoto pětašedesátiletého muže, a přece byl jeho přítel. Sešli se kdysi na náměstí, Jan byl jinoch s prvním chmýřím na rtu a Deyl již cestařil kolik let. Nikdo z nich si nepamatoval, kdo švihl druhého proutkem po zaprášených nohavicích. Týž oblak se zdvíhal z obou párů, neboť plátěnky pekařovy byly pomoučněny a cestář se brodil silničním prachem. Dopouštěli se stejných pošetilostí a smáli se z plna srdce.
Přicházeje k nadelhotskému mlýnu, cestář sňal čepici se znakem svého úřadu; zdobíval se jí s pýchou, jakkoliv celé cestaření vynášelo mu leda práci a sprosté jídlo. Šel kolébaje se, zástěru kdysi zelenou ohrnul a jeden její cíp zastrčil za pas, takže pravé koleno, celé oklekané, dralo se ven jako ochotník před oponu.
"Jene!" vykřikl, přistupuje ke zdi.
"Jsem zde, jsem zde," odpovídal pekař, tluka svými holemi o srub.
Sešli se podobni milencům, holce a vojáku, jenž se vrací po třinácti letech.
"Jene," řekl Deyl, "vím, jaký jsi nunvář a že se pleteš babám do řemesla, ale nikdy se mi ani nezdálo, že se budeš stínat sekerou na vrcholku střechy."
"Dobrá," pravil Marhoul, "udělám to tedy jinde, myslíte-li, že to bude vhodnější."
Po celou cestu do Nadelhot Deyl povytahoval čtyři doutníky z kapsy kabátu, teď, nemoha již déle čekati, rozehnal se jako kovář, jenž trhá zub, a vybavil je, aby tři z nich dal Janovi.
"Tyto doutníky," řekl, "jsou ze židovské země."
"Cožpak bludař Koterák doposud vzdoruje církvi a nedal se pokřtít?"
Tlachali a opět se smáli, až Deyl vytáhl peníze, které stržil za proslulé hodinky. "Zde jsou," řekl, a vida, že Jan otálí, spěchal. "Ber a nemysli, že jsem na návštěvě, jdu do vsi."
Těch velikolepých darů, jež může dávati chudý! Přátelství, jemuž je dovoleno přijímati je bez uzardění!
Deyl pokukoval po Janových ranách, nepřestávaje žertovati, neboť za jeho času bylo pravidlo nezevlovati na bolest.
"Sbohem, Jene," řekl, "vidím, že jsi opět chlapík a tvůj mlýn že vstává z mrtvých. Avšak lépe jest nechati vodu vodou a péci, vždyť jsi pekař."
"Myslil jsem rovněž na to," odpověděl Jan, "zřídím pekárnu a teprve později mlýn."
"Nuže sbohem."
"Sbohem!"
Deyl přidal do kroku a Jan, opřen o rozvalenou zídku, díval se za ním, až zašel. Slepice zběsile kdákajíc rozběhla se dvorem a všechny ostatní běžely za ní, v chlívku mečela koza a zdálo se, že mlýn procítá jako zámek Šípkové Růženky. Jan si naplil do dlaně a nedbaje bolesti, jež se za ním plouhala hůře než otročí okov, dal se znovu do díla. Opět svištěla pila a sekera, doposud zaťatá do špalku, se vznesla a padala, kráčejíc po díle jako udatná setnina vojska.
Malý Jan Josef stál vedle otce; tento chlapeček málem již sedmiletý hrál si s mlýnem jako Hospodin, jenž tvoří svět. Od rána do večera býval na výpravách, hmataje hranatost věcí, chlad, výheň, řídkost vody, výšku i ostrost nástrojů. Poznav všechny tyto věci, znovu je tvořil k obrazu mocného slova.
Klukovství, právě probuzené, štvalo ho dvorem, pustou mlýnicí a opět k splavu. Bylo mu zdvihnouti paži, aby měřil strašné výšiny chléva a okapu, hroužil ruku do vodní sádky nad stavidlem, a nemoha dosáhnouti dna, shledal tuto nádrž hlubší než moře. Nepociťoval nic z úzkostí Josefíniných a jeho otec, ozdobený růžovou jizvou, s prkénky na noze, jakých nikdo nenosí, stal se před ním slavným pro pád a krev. Josefína brala Jana Josefa do náruče a tu, tísněn láskou, řvával zběsilým pláčem, protože i v této chvíli chtěl užívati světa sám a sám.
To, co maličký vidí, jest zázrak mnohem dokonalejší než nemocná šalba stropu, do něhož zabodl svůj zrak Jan. Těch čar! Holub létá a voda proudí, každé zvíře vydává svůj hlas a já mohu říci, co chci.
Slova jsou činy moudrosti a Jan Josef zajisté mluvil mnoho a z cesty.
Zde jest suché chrastí a babyka, avšak protože bylo stvořeno pouhé jméno ohně a palivového dřeva, udělám je, tvoře nástrojem a silou lépe než chlap.
Tahal po celý den poleno, jež bylo střídavě kůň i loď, a večer je vrhl do mlýnské strouhy, řídě jeho běh prutem. Tu se vracela Josefína, vidouc ho držeti se levicí olšového kmene, aby tím více se mohl nakloniti nad vodu, vzala jej za ruku a odváděla ho. Dal se do pláče a proléval pro tuto křivdu hořké slzy ve všech prostorách stavení.
Ó, deště pláčů, křiky a hulákání tak veliká, že Jan vstane od stolu a odhodlá se přetáhnouti spratka prutem!
Avšak dnes otec i syn jsou příliš zaměstnáni; když nařezali dříví, šli k potoku nosit vodu a tu se ukázalo, že Jan doposud neunese plné putny, postavili ji tedy do vozíku a přihrčeli s ní k chlívku. Josefína je zastihla, jak plní koryto; byli zmácháni od hlavy k patě.
Dříve než se člověk naděje, mužští zosnují nějakou pošetilost. "Proč to taháte," řekla Josefína, a vzavši nádoby, přinesla je vrchovaté v jediné chvíli.
Toho dne Marhoulovi večeřeli lépe a hojněji než jindy. Jan měl dva doutníky a kouřil.
"Můj bože," pravila pekařova žena, "málem již minulo léto, a doposud jsem si nezvykla v této samotě. Chtěla bych se vrátiti do našeho krámu."
Avšak Jan vrtěl hlavou. "Měj strpení, mlýn ještě stojí a nepečeme chleba."
"I kdybys pekl, komu jej prodáš?"
"Budu rozvážeti se psy," pravil.
Avšak šest posledních měsíců zviklalo Josefínu u víře. Práce na panském poli podobala se příliš staré robotě a ten, kdo ji koná, nemůže míti planých nadějí. "Deset korců pole a kráva," pravila, "bylo by mnohonásob lepší. Žel, měli jsme je a již nemáme."
"Budeme je míti," děl Jan, a vdechuje kouř doutníku, skvěl se radostí.
Od toho dne, ačkoliv to lékař dosud nedovoloval, Jan již chodil a vykonával všechnu práci. Chtěl vypáliti pec, a protože měl málo dříví a mlýn stál u lesa, Jan kradl. Toto počínání, jež by byl zajisté zavrhl, kdyby byl dosud pekařským mistrem, mu nyní působilo radost a vyražení. Vzal suchou osiku, a co více, bral dřeva z vyrovnaných metrů, a pále označená polínka pod svou polévkou, smál se hajným. "Čichejte, odkud je toto dříví, ohledejte udupanou půdu kolem osiky a pusťte se po stopě. Nebojím se, že byste jí nalezli, neboť není. Vlekl jsem souš po šedé skalce k břehu a odtud ji nesl potok až do mlýna."
Avšak přece na druhý den po krádeži vyrovnaného dřeva přišel do nadelhotského mlýna hajný. Jan seděl na zápraží, maje nohu doposud v deskách.
"Dobrý večer," pravil hlídač, "nuže, jak se vám vede?"
Jan odpovídal: "Jakmile vstanu a budu choditi, vše bude jiné. Paris je bystrý potok a jeho voda je stálá. Co bych si mohl více přáti, když mletí bude až přespříliš."
Hajný si chviličku popovídal, a vytrhnuv z kořene všechnu pochybu o Marhoulově poctivosti, odešel domů. "Mýlili jsme se," řekl lesnímu správci, "mlynáři nekradou dříví, ale mouku, a tento chlapík je mimoto chromý, nemůže přes práh, jak by mohl jíti do lesa poraziti strom?"
"Dobrá," pravil revírník, jemuž venkoncem nezáleželo na krádežích, "bude to někdo jiný." A strážcové lesa dali se na obchůzku nemyslíce již na zloděje, ale na své věci. Pušky stály jim na zádech jako ocasy jalových psic. Šli a šli, neboť takto chodíce, ustavičně ohroženi vlastní ručnicí, vydělávali chléb. Nikdo z nich nevystřelil ani na havrana, tím méně na zvěř o podzimním honu. Vévoda četl patrně v některé ze šlechtických knih, v nichž leží vzdělanost a mrav a vědění tohoto stavu, že kavalírům jest milovati honbu, a tak obávaje se, aby nebyl méně šlechticem, jal se plniti ze všech sil krutou povinnost. Plouhal se lesem a dral se houštinami, zůstavuje s bolestí chlupy na prutech ostružinových. Běda myslivci, jenž by snědl vévodova zajíčka. Běda pytlákům, avšak ten, kdo nechal zvěř zvěří a porazil souš nebo borovici, jež lezla z řady, nebyl pronásledován s přílišnou horlivostí.
Blížil se měsíc říjen a doba mlácení obilí. Janova pekařina byla zchystána a chybělo jenom peněz, za něž by bylo možno koupiti mouku a péci. Jan, vraceje se z nádeničiny, stavil se namátkou ve statku, kde spravovali žentour. Ukoptěný sedlák, vida Marhoula, s klením udeřil francouzským klíčem, řka: "Již dosti toho ďábelství, strávil jsem celý den prací a nic jsem nespravil; pošlete pro zámečníka!"
"Pokud vím, složení žentouru jest jednoduché," řekl Jan.
"Po čertech jednoduché, jsem okouzlen touto jednoduchostí; u všech všudy, Jene, ty se mi vysmíváš!"
Jan neodpověděl a dal se do práce. Zvedl ozubená kola a veden spíše jakýmsi řemeslným hadačstvím než znalostí uvolnil osy a očistiv je složil stroj dříve, než minula hodina.
"Jsem hotov," řekl, otáčeje ojí.

***