Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava druhá
(část druhá)

Žentour byl spraven. Pekařův důmysl stál zde podoben sloupu, jenž ukazuje cestu bezradným oslům, a překonaný sedlák se udeřil přes kapsu. Řekl: "Vím, Jene, na čem jsi, vím, že potřebuješ obilí, a jsem hotov ti půjčiti deset metráků."
"Nuže dobrá, těch deset metráků je vše, co potřebuji."
Zdálo se, že Marhoul konečně stojí a že z jeho pádu a z jeho nedostatku vzešlo mu naučení, avšak nebylo tomu tak. Jan zůstával tím, čím byl.
Znáš chrapouny, jež zkřivila chamtivost a tisícerá svinstva jako houžev a kleč? Znáš jejich obyčej počítati peníze každého dne? Rozpálená prchlivost, stíhající bez poshovění polní pych, i horkost hněvu těchto ohavníků jest spravedlivější než tvoje odevzdání náhodám. Hledí si prospěchu, dokud tě zcela nepokrývají neduhy a rány, hleď si svých věcí!
Avšak toto napomínání daleko nebylo tak mocné, aby pohnulo Janem; začal péci a žhavá pec rozpalovala mu hlavu. Opět zpíval, opět voněl chléb a vracely se staré časy.
"Josefíno," řekl pekař, "všechno, co se zdá býti pohromou, všechno, co kruší lidi, není nic než radosti nesrozumitelné."
"Snad, snad," odpovídala Josefína, "avšak pojďme již spát, zbývá ti sotva pět hodin, chceš-li vyjeti již o čtvrté."
Jan svlékl kabát s vestou jediným pohybem a vrhl se na lože i do spaní jako sebevrah, jenž skáče do divého proudu. Nyní spí. Obraznost i skutečnosti jsou v Janovi pomíchány jako kvas a kouzla v díži čarodějníkově, věčně kypí, věčně nabývají, a přece nejsou nic než nesmysl. Místo aby se staral o svůj chléb, Jan pečoval o mlýn, a chybělo maličko, aby na svých rozvalinách byl již obnoven. Místo aby požádal peněz od svých dlužníků, jimž kdysi cpal kapsy, místo aby se rozpomněl na ty, kteří se válejí v penězích, Jan o hladu podělkoval a dlužil se grošíček ke grošíčku. Uvnitř jeho hlavy děly se jakési hostiny nesmírného veselí a smíchu; byl kliden a šťasten. Dokud ležel nemocen, v těch chvílích, kdy se třásl netrpělivostí, v těch chvílích, kdy civěl na otevřenou pláň času, nemocný Jan poznával, že mimo jeho mysl není příčiny k radosti. Tehdy se mu zjevoval svět rozeklaný jako vidlice ďáblova, viděl panskou zemi, úzký okrsek dělníkův i výšiny vlády. Avšak to vše zapadlo v zapomenutí, jakmile Marhoul vstal a spatřil plynoucí vodu, holuby a psa, jenž se žene k lesu s ocasem zdviženým. Den se svou sháňkou byl Janův ráj. Zdálo se mu sdostatek krásným, že lze postaviti palec proti čtyřem prstům a dotýkati se věcí, zdálo se mu neobyčejným, že jsou zvířata, ryby a ptáci.
Druhý den ráno Jan vstal opravdu o čtvrté a zapřáhl oba psy do vozíčku. Don poštěkával a fena Bosko, větříc jakýsi dobrý pach, jenž bohužel kráčí vždy před psy a vždy rychleji, než mohou běžeti, stála v prostraňcích rozhodnuta, že pomine tohoto svodu. Jan se opásal čistou zástěrou a umyl se v potoce Paris; byla doposud tma, neboť zima se již přibližovala. Na odchodu Jan vešel do světnice pro hůl. Josefína se právě oblékala.
"Nevstávej, zůstaň spát, je příliš záhy."
"Snad bys neodešel bez snídaně?" odpovídala.
Bylo jí rozdělali oheň a Jan čekal. Ráno za okny probodávalo temnotu rohem již připraženým a noc ustupovala. Jan snědl polévku a krápět vynesl psům.
"Sbohem!"
"Sbohem," odpovídala Josefína a spřežení vyrazilo ze vrat. Přejeli přes ubohý most a něco třpytu a zrcadlení hnulo se v ranních vodách. Noc pohledávala, ozvalo se káně, z houštin jakýsi hles a potom ropotání po strniskách. Don, maje čenich až u země, snažil se očichati tento velikolepý děj, avšak vozík skákal za jeho ocasem, rachotě tak sprostě, brče, skřípaje a kokrhaje, až povstala pro strach všemu živému vysoká vlna tohoto povyku. Psice, břicho málem v prachu, nevšímala si světa, táhnouc ze všech sil. Jan tlačil vozík a co chvíli vykřikoval na Dona; znamenal s nelibostí, že jeho starý pes sotva napíná prostraňky, zatímco psice, jež teprve nedávno uvykla choditi před vozíkem, se dře. Nicméně jeli. Bylo půl šesté, když dorazili do prvé vsi. Robota prodrala se již nocí a rachotila rumpály a studničními vědry. Slouha hnal dobytek na pastvu a z chalup lezli zedníci na městskou práci. Jim nebylo možno prodávati chleba, neboť měli uzlíky a baňky plné kávy; Jan se zastavil v rozpacích.
"Kam jedete, Marhoule?"
"Prodávám chleba," odpovídal.
Schválně otálel a vrátil se celou vsí; tu ho napadlo, aby sňal plachtu z bochníků, a učinil tak, bral se pomalu mimo stavení a otálel před okny i vrátky přeje si, aby psi zdvihli štěkot. Tu se octl před vozíkem chlap, ještě od včerejška nebo již záhy podnapilý, a jako by znamenal Marhoulovu tíseň, vyptav se Jana, jal se křičeti na celou náves: "Chléb! Čerstvý chléb!"
Dvě ženské koupily si po bochníků, potom přišlo dítě a Jan, přijav peníze, dal mu opět pecen.
"Tak pekaři," řekl opilý člověk, "vy jste řemeslník a já jsem starý voják." Řka to, vrávoral dále, nestaraje se o Janův obchod.
"Chléb, čerstvý chléb," opakoval Jan, pozvedaje svého hlasu, avšak bylo mu projeti celou ulicí, aniž prodal více než jediný. Konečně jakási baba, jež měla na konci vesnice krámeček, smradlavý jako malé peklo, krámeček s dvěma hrnci povidel, cibulovým věncem, stroužkem česneku a balíčkem Franckovy cikorie, koupila pět bochníků. Vlekouc je, jako mravenec vleče pavouka, vzdychla: "Kdybych vás neznala, Marhoule, nemohla bych nic koupiti; což kdyby byl chléb špatný a zbyl mi?"
"Ty bochníky, kterých neprodáte, vezmu si zpět," řekl Jan, "přijedu třetího dne a opět se u vás zastavím."
Koupě byla smluvena a pekař mohl jíti. V této vesnici již neprodal nic a bylo mu putovati dále. Navštívil dvě samoty a odbyl zde po dvou chlebech. Konečně přitáhl svůj psí vozík k mračskému rybníku; vedle se stavěla státní silnice, jež blíže Kamýka mela překročiti vltavské údolí a spojiti západ s východem. Tratoliště vod sotva slinila dno rybničné jámy a od hráze k hrázi se válela houština zápachů, sahajíc větrem v šíř i dál. Kraj se hrbil, zvedaje se tu pahorkem, tu skalkou. Pole oblézala vršky, točila se a nikde nebylo rovného místečka. Jako když chlapec na křivé housle napíná strunu, bratránci, dělníci silnic, natahovali touto krabatinou cestu, tu se plazila stavba ještě nízko a tu se zvedala jako zvíře napolo probuzené.
Bratránci, dělníci silnic, děti a starci, mužové všech stáří a nemocí a všech tvarů neštěstí, osmahlí chlapíci, ti, jež odrala bída, chasa břich vydutých, natisíckrát rozpáraných hladem, veselí a veselí, jak tomu bývá u národa z nejubožších, kamarádi svobody, jejichž jeden střevíc značí sever a druhý jih, ožralové, žháři, práči, smilníci, lůza, jak se jim říká, nebo pracovní sbor, jenž by zasluhoval velikého jména, jež by obsáhlo moře jejich úrazů a úhon, žalů a bolestí, tito bratránci, když Marhoul přijížděl, právě snídali. Přišel mezi ně jako chudý k chudým.
"Hola," vykřikl chlap, jehož pěsti se hranatily na koncích paží jako kladiva, "hola, starý, kam se hrabete s psím potahem? Náš šenkýř se vyzná zajisté dokonaleji v míchání břeček a zná lépe jména, jež by jim měl dáti. U všech všudy, není-li vaše pálenka aspoň tak perná jako políček, neprodáte ani kapky!"
"Pálenka?" pravil Jan, "prodávám chléb!"
"Tu to máme, chléb, slizký a olezlý, se stopami švábů, bez soli na horní kůrce a bez kotvy, s níž jej jím nejraději." Řka všechnu hanu chasník skrojil Marhoulův chléb.
"Není tak zlé toto žrádlo a páchne po slanině," řekl mezi dvěma sousty.
"Rozkroj pecen na části a prodej mi čtvrtku," pravil jiný chlap, "není radno míti přílišných zásob."
Marhoul krájel, obstoupili ho v kruhu a brali chléb, aniž Jan věděl kdo.
"Ouha, nemohu vám dávati chleba bez peněz."
"Zajisté," odpovídali, "zaplatíme, ale věř do soboty."
Vozík byl již prázdný. "Máte dvacet osm mých bochníků," řekl Jan, "a bylo jich čtyřicet, když jsem vyjel z domu, prodal jsem vše. Čtyřicet bochníků! Kdybych je prodal každý den, mohly by býti podstatně těžší."
"Ty je vážíš?"
"Vážím mouku," odpovídal.
Jest jakési přikázání, jež zní: "Nepokradeš!" Kdyby byl Marhoul hlídal, zajisté by mu tato cháska byla nezaplatila ani polovinu chleba, zajisté by byla kradla, avšak Jan dal svůj krámek napospas. Protože se svěřil s celým svým majetkem do jejich zlodějských rukou a neřekl nic mimo to, že potřebuje peněz, bratránci, jako by uhadovali jeho výjimečné obchodování, zaplatili mu, zůstávajíce dlužni jen za dva chleby. Když jedli, Marhoul se posadil na prázdný vozík a poslouchal je.
"Myslím," řekl kdosi, "že ti nedovolí dojížděti k nám se psy, u čtrnáctého kilometru máme kantýnu a tato kantýna je polírova."
"Pah," pravili jiní, "je to chlívec a jsme syti polírových vuřtů a kančího špeku s houskami, jež zmrazila ledová pec sotva do žlutavá a jež se uvnitř mažou jako sýr a páchnou ztuchlinou. Proč by nemohl tento strýc prodávati chléb, který jakkoliv je neřád jako vše, co se prodává přece, jak se zdá, je z těsta, a nikoliv z pomyjí."
"Nuže, přijeď opět, a jestliže seženeš rosolku, jaternice a špekvuřt, přines vše!"
Jan krmil psy, Don se oháněl ocasem, polykaje žvanec, a Bosko již sprala svůj díl.
"Och, jaternice," řekl pekař, "kde bych je vzal!"
"Nikoliv v lese, nikoliv jinde než v prasečím chlívku, máš doma jistě vepře a oboukanou svini a padesát nedělí do roka si mastíte hubu!"
"Kdybych měl prasečinec," odpovídal, směje se, "pozval bych vás o vánocích na vepřové hody."
"Jen se nerozháněj příliš, kramáři, jako jsi ty, zavrtají se o svátcích do talíře a nevidíme je až po Novém roce."
"Jsem pekař z nadelhotského mlýna," řekl Jan, "přijďte k nám do toho prožluklého mlýna, jenž stojí a uskřinuje potok Paris, jako zastavené hodiny uskřinují čas."
"K ďasu, ty pápěrko," křičeli naň, "snad nejsi mlynář?"
Byl tedy nucen vypravovati a tu ho přerušovali. "Podíval ses na dno svého štěstí, nicméně ti dosud zbývá mnoho způsobů. Mlýn, třebas rozbitý, není silniční barák ani parta, jež se vláčí po stavbě silnic a tratí."
Zatím minula půlhodina a dělníci se chopili svých motyk a kar. Jan usedl na vozík a psi se rozjeli z vrchu dolů.
Doma Jan kladl zlatník vedle zlatníku a peníz vedle peníze, tvoře z nich soustředné kruhy.
"Není jich dosti?" řekl Josefíně, "prodal jsem chléb téměř bez námahy, nebyl jsem nucen vyvolávati jako okurkář nebo prodavač vápna, vždyť na stavbě u mračského rybníka jsem prodal dvacet osm pecnů. Dvacet osm pecnů na jediném miste!"
Vida ženin údiv, Jan si pospíšil chvástati se a řekl o silničních dělnících mnoho nepravd. Avšak ať tomu bylo jakkoliv, ať byli tito mužové vybíraví, ať byli žraví, Jan mohl spoléhati, že budou jísti denně jeho chléb. Tak věci pekařovy se měnily a zdálo se, že bude živ, aniž žebral. Josefína nerozuměla tomu náhlému štěstí a zdálo se jí, že zapadne kteréhosi dne se sluncem a již se nevrátí; několik měsíců bídy naučilo ji báti se a čekala každého dne s bázní na Janův návrat. Ale opět a opět býval vozík prázdný a Marhoul přinášel hrst peněz.
Jaká náhoda a jaké nedopatření může zvrátit sudbu! Cožpak nebylo předurčeno, abychom přebývali v městě a v domě, jenž po dvě pokolení byl Marhoulových? Cožpak Janovy chyby byly veliké? Nebyla to mizerná a nicotná opominutí, jež je zbavila bydla i starého míru?
"Och," vece Josefína, "abych se nyní bála říci ano i nikoliv, abych rozvážila každý krůček a každé kývnutí rukou. Poryv myšlenky, jenž letí k zámku, snad udeří v tvář ředitele a on nás vykáže z domu. Všechno, co konáme, je stavba osudu a jeho sloupy jsou útlé. Nemohu býti dosti opatrná ve volbě, nemohu dosti bedlivě spočítati ani vydání, ani peněz, které přináší Jan."
Josefína se vzdalovala od manžela, měníc se, zatímco on zůstával, čím byl.
Napadlo sněhu, práce na silnici byly přerušeny a pekařovi zbývalo pokaždé třicet bochníků.
"Jsme v koncích," řekl, "dělníci odcházejí a ti, kdo zůstali, jsou rozptýleni v lomech, a až sejde sníh, budou tlouci štěrk; ale nemyslím, že by mohli kupovati náš chléb, neboť se zadluží po vesnicích." Teď také nebylo možno zapřahati psů do vozíku. Jan zrobil saně, ale Don a Bosko zapadali do závějí, neboť měkký sníh se bořil pod jejich příliš útlými tlapkami. Nezbývalo, než aby Jan vlekl náklad sám, i vyjížděl za noci a za noci se vracel; dostihl vzdálených vesnic a vykřikoval svoje zboží jako okurkář a jako prodavač vápna. Mrzl a opět pil kořalku. Tak minulo deset dní. Konečně Josefína spočítala výdělek a řekla:
"Jene, řemeslo se nevyplácí. Dvakrát v témdni pečeš chléb, je ho málo, a přece se neprodá. Kdybys měl kupovat všechno dříví, ani bys je nezaplatil ze svého výdělku."
Jan mlčel. Jeho tvář hasla a opět se rozněcovala. "Probůh," pravil, "jestliže ani toto pekařství není dobré, co jest dobré? Zítra vstanu již o čtvrté a dorazím s chleby až do Benešova; proč by lidé nekupovali venkovského chleba?"
"Můj chléb, můj chléb," opakoval Jan, a vítr, jenž věje z pásem štěstí, vzdul jeho bláznovský plášť. Viděl se, jak prodává. Hle, rozbil stánek na tržišti a dále v ulicích a před svým domem na jižní straně náměstí. "Zde jsem, pekař vracející se do svého města! Rozmyslete si svoji nepřízeň, kupujte chléb, nad nějž není, vyjděte mi vstříc, spěchejte pro Josefínu i pro našeho syna a veďte nás u vítězoslávě! Chci se vrátit, nikdy jsem neživil hněvu proti vám ani proti tomuto všivákovu, jenž přece jen zůstává mým místem. Nechtěl jsem říci, že správce Čížek je zloděj, a vím, že jeden každý z vás aspoň trochu je dobrák. Ach, stará pec je lepší než nynější, vraťte mi ji, vždyť nepřestala býti mou. Vycházíval jsem před vrata, maje oči oslepeny jejím bleskem, a přece jsem vás poznával, vás všechny, kteří jste šli křížem přes náměstí i po chodnících; viděl jsem, neboť vás znám, a doposud uhaduji, jak se šouráte v pantoflích kolem stolu, a slyším vás hovořiti: Vyjdi, Jan Marhoul prodává chléb, vyjdi a kup bochník i sypané housky."
Ráno vstal, a zapřahnuv se, táhl do města; za ním se smykaly saně jako prokletí. Když dojel, nevyhledal svých přátel jako jindy. Den byl mrazivý a Benešov drkotal zuby.
Tato pouť byla tak velmi marná a pitomá. Komu Jan mohl ve městě prodati chléb? Snad by byl odbyl bochníček v hospodách a některá chudá žena snad by si byla rovněž vzala pecen, avšak k tomu konci pekař byl by musil choditi dům od domu. Namísto toho Jan protáhl čtyřmi ulicemi a postál na náměstí. Jeho ruce zkřehly, nepřemýšlel, a přece znamenal kyv jakéhosi vahadla, jež rozhoduje. Byl opilý zimou i útrapami a svět nesahal dále než k prahu jeho vědomí. Prodlel nějakou chvíli před zamrzlou kašnou, potom se hnul k domovu a za ním opět skřípaly saně.
Vrátil se domů ubožejší než kdykoliv předtím. Mrazivé dny se vrstvily jeden na druhý a zároveň s nimi vyrůstala bída. Marhoulovi již neměli ani bramborů, ani mouky. Jedli svůj starý chléb a chlebovou polévku.
Prosinec, leden a únor, tři měsíce se valily jako noc, jež nemá rána. Byla to díra v čase a na dně této díry spali a hladověli. Tiše, bez strašných úkazů, bez hřímání, bez nebeských znamení a volání sýčka, níže a níže padala tato pohroma. Josefína pracovala i Jan pracoval, avšak co je to, krásti v lese? V revírech vévodských nerostly ani palmy, ani chlebovníky. Někdy se chytil zajíc, jenž vřeští v oku, a Jan jej vzal, někdy prodali ve vsi nadelhotským sedlákům poslední kusy nábytku a jedli. Byla hladová zima a noc, nebe sněžilo, čas sněžil a chromí tuláci mrzli uprostřed pláně.
Je zimní noc, je marné volání.
"A kdyby byl červnový den," řekla Josefína, "a kdyby celé náměstí stálo kolem našeho hladu, volali bychom marně, ledaže by všichni chudí řvali s námi."
"Ano," odpověděl Jan, "avšak chudí jsou němí právě tak jako ty a já a jako Rudda. Konečně, kdybys všechny chudáky podělila dukátem, co by se stalo ? Měl jsem peníze Deylovy a peníze Ruddovy, kde jsou? Síla vládnouti penězi je bohatství, ale peníz sám jest jenom znamení této síly."
Zatím přibližoval se čas placení nájmu a Marhoul vstal, aby šel do zámku. Konal touž cestu jako před šesti měsíci, ale místo tehdejší naděje plnily jeho mysl obavy. Několikrát sešel z cesty, a když konečně přece procházel zámeckou branou, byly jeho nohy těžké jako jeho srdce.
Řediteli panství bylo známo, jak se vede nájemci v rozbitém mlýně, věděl o správkách i Špatných výdělcích, ale přece nepochyboval o zaplacení nájmu.
Když Marhoul vešel, ředitel rozmlouval s úředníky, a spatřiv Jana, posílal ho platit k důchodnímu. Ale Marhoul otálel.
"Nepřinesl jsem peněz," řekl, "nemám jich."
Ředitel vzhlédl a jeho pohled kráčel k Janovi jako zatracení na hříšníky.
"Jakže?"
"Nemám peněz," odpověděl Jan hlasem, jenž se nechvěl.
Tu horlivost panského sluhy vykřesala nové jiskření pohledu a z Marhoulových úst do třetice se ozvalo: "Nemám peněz."
"Spravil jsem váš mlýn, a kdybych měl dosti prostředků, abych si opatřil hnací řemeny a součástky, jichž nelze spraviti, bylo by možno vpustiti vodu do žlabu."
"To vše je mi lhostejné, nenajal jsem vás na tuto práci."
Jan řekl: "Když jsem vás žádal o nadelhotský mlýn, pane, byl jste shovívavý."
"Ano," odpověděl, "a vy jste té shovívavosti zneužil. Teď minulo šest měsíců, plaťte!"
"Jestliže nemohu, co učiníte?" pravil Jan.
Ředitel byl na rozpacích a vteřina stála nad jeho ústy jako kladivo v zenitu kovadliny.
Řekl: "Kdyby byl mlýn můj, snad bych váhal vypověděti vás uprostřed zimy, ale jsem správcem statku vévodova; plaťte, jakož jste povinen, a nezaplatíte-li, budete soudem a mocí vystěhován."
Nyní nezbývalo než udeřiti Jana ve tvář a vykázati ho, avšak ředitel nebyl tak důsledný, zahrabal svůj rypáček v hromadu papíru a měl se ke psaní.
"To je vše," řekl.
Marhoul odpověděl: "Nemám, kam bych šel, a budu čekati, až se stane všechno, co jste řekl."
Vracel se sněhem a jeho střevíce zanechávaly dvé ubohých stop. Bylo mu jíti; Šel, maje všechnu pozornost obrácenu k otiskům spravovaných bot.
Les byl bílý a lán byl bílý. Krkavci letěli k sýpkám a nízké slunce trnulo nad obzorem.
Konečně byl doma a jal se vypravovati. Josefína se zhrozila.
"Bylo by marné prosit," řekl, "vévodský správce je příliš dbalý svého úřadu a panská pokladna si toho žádá."
"To znamená soudní výpověď."
"Ano," odpověděl, "postěhujeme se z Nadelhot, jako jsme se stěhovali z Benešova."
"Tím hůře, Jene, což jsi nemohl prositi, aby nám poshověl?"
"Nešlo o slova a mohl jsem říci cokoliv, když bylo třeba jen peněz."
"Nuže," pravila Josefína, "proč jsi ho neudeřil!"
Avšak Jan myslil, že je příliš záhy zoufati, ještě jsou doma, bude noc a zítřek, aniž se něco změní. Ještě nenastal poslední den.
Tvář strašidla, když se usadilo v čele stolu a jí s námi a líhá s námi, není tak děsná. Jan stal se přechovavačem bídy; kladla kostlivé ruce na jeho prsa a jedla s Janem Josefem z jednoho talíře. Bez krve, oděna všedností, civí ze šerého kouta, a vida ji, nikdo se nezajíká hrůzou. Je zde. Skučí, sípá, chraptí a chudí znají již tyto hlasy. Opět přijde soudní vykonavatel a Marhoulovi potáhnou svých pět švestek dál. Bída bude sledovati jejich káru a zakráká. To jest dům a cesty chudých. Josefína by mohla plakati dnem i nocí, avšak jest mnoho práce v kuchyni a denně jest jí činiti zázrak oběda.
"Jezte," praví, když polévka jest již na stole. Slaná a vroucí polévka nastokrát lepší než slzy.
Den stíhán nocí vleče se za dnem a nepřichází žádné správcovo psaní.
Až po měsíci.
Poté bousovský mlynář Němec přijel do Nadelhot párem koní, a prohlédnuv mlýn, řekl Janovi: "Najmu jej, avšak nejsem tak bláhový, abych se uvázal platiti peníz, jenž byl vyměřen vám. Jakkoliv je tento mlýn trochu zřízen, za mnoho nestojí, chci to však zkusiti. Pokud jde o vás, snad se dohodneme, nepomýšlím stěhovati se do samoty, bude zde stárek Durdil, a chcete-li, vy."
"Velmi rád," pravil Jan.
Bousovský mlynář byl chrapoun, jeden ze hřbetů, již nosí v koženkách prkenici napěchovanou stovkami a škrtí groše. Na jeho hlavě temenily se chlupy, stékajíce až na kabátec, a z nečisté huby draly se zvuky polnice. Vřískal jistotou, vytrubuje svou vůli po všech koutech.
"Zůstaňte zde," řekl Janovi a sám prolezl celý mlýn.
"Budete bydliti v jedné světnici, druhá komora bude stárkova."
"Dobrá," odpověděl Jan, "ale řekněte mi, za jakých podmínek a jak mám pro vás pracovati."
"Budete péci chléb, dám vám mouku a vy budete odváděti každého druhého dne čtyřicet bochníků chleba určité váhy; pokud jde o palivo, ještě se rozhodnu."
Věc dopadla v ten rozum, že Marhoul se stal mlynářovým tovaryšem, aniž měl jiné mzdy mimo světnici a právo péci z Němcovy mouky několik málo chlebů pro sebe. Avšak Jan nemohl nepřijmouti nabídky.
"Zahrada a těchto několik stromů za mlýnskou strouhou jsou mé, leda byste je chtěl získat za zvláštní nájem."
"Tato pláňata?" pravil Jan, "nedbám o ně."
"Jestliže se staráte jen o to, co vám nese užitek, nehodíte se příliš pro můj mlýn," řekl vousáč.
Jan odpověděl: "Věru, pane, nic si nepřeji, o nic se nestarám, než abych vydělal aspoň padesát zlatých. Pracoval jsem příliš dlouho ve mlýně zdarma a trochu jsem se i zmrzačil. Myslím, že byste nenajal nadelhotského mlýna před rokem, kdy tato trouchnivějící břevna nesla kryt, dokud ještě teklo střechami a na půdách hnila podlaha."
"Hotovo," děl mlynář, "nejste k ničemu nucen a můžete odejíti, líbí-li se vám. Avšak tento sad, ploty, zídky a celý dvůr nesmí zůstati v ubožáčkem stavu, v jakém jsou nyní. Považte a rozhodujte se, co jest lepší, zůstati, nebo jíti? Nuže, Marhoule, vezměte zjara zednickou lžíci i pilu a dejte se do práce; až bude čas, připomenu vám to a rovněž i stromy."
Řka to, mlynář položil velikou ruku na rameno Janovo; Jan mlčel. Znenadání vzpřimoval se v něm jakýsi odboj a zvedala se slova, jež hrozila rozbíti dohodu sotva sjednanou, avšak tu přišla Josefína a Jan nepromluvil. Tak byla hotova mrzácká smlouva mezi Janem a mlynářem Františkem Němcem. Vousáč se otřepal, přežvykuje dobré pořízení, zalezl do bryčky, když byl dříve řekl i Josefíně, čeho si od ní žádá.
"Jeď," volal, a dvé koní dalo se v běh.
Jan, patře za ním, řekl: "Hle, tento mlýnský vlk, jenž by měl přebývati ve výhni pekla, mizí, jako by vjížděl do sněhového nebe."
Tímto dnem skončilo se bídné a kormutlivé období Marhoulova nájmu, za něhož si Jan získal jména nesvědomitého dlužníka. Sedm hubených měsíců podobalo se sedmi kravám ze sna faraónova. Co bude dále? Navzdor špindírskému mlynáři Jan čekal s hnutím nové naděje.
Zanedlouho přijel do mlýna stárek; nevšímal si valně ani Nadelhot, ani Jana a jal se snášeti do své komory, co bylo jeho. Vojenské lůžko, ranec peřin, skříň a smetiště, o něž měl největší péči. Jan vypravoval, avšak z tohoto muže nebylo možno dostati slova, táhl svou bednu, v níž se strakatila divá směsice krámů, přikyvuje mlčky k Janově řeči. Byl asi čtyřicítiletý, vyzáblý a odlesk nemoci, jež stíhá dělníky jeho cechu, znamenal mu tvář.
Konečně Jan přinesl poslední kufr haraburdí a nový příchozí, když usedl na lože uprostřed světnice, měl se k hovoru. Řekl: "Nebudu vám překážeti, Marhoule, nehledám nic než místo pro své věci. Jsem nemocen."
"Ach," řekl Jan, "není nemoci, jež by se svým časem nespravila; nač myslíte? Svět i Nadelhoty jsou příliš krásné, abyste v nich byl smuten."
"Pah," odpovídal, "my, jež uskřípla smrt a jejichž plíce sprala do poslední špetky, nejsme již chrabří. Viděl jsem chudáky pozvedati se nadějí i na smrtelném loži, avšak sám jsem moudrý nemocný."
"Jakže, sotva jste přišel, sotva jste se dotkl mlýna, jenž na vás čeká, sotva ovát naší končinou, již ji zatracujete? Což je hrobem, a vy sám, což nejste živý uprostřed svých věcí, jež jsou tak rozmanité? Vaše pokora není než mátožný běs, jenž prchne na sto mil, až se mu postavíte tváří v tvář. Chtěl bych býti chasníkem, jenž má dosti prostředků, aby rozhýbal tuto rachotu, zní větší jistotou než slova."
"Nepřišel jsem tak z daleka," odpověděl nemocný, "abych nevěděl o Nadelhotách málem tolik co vy, mistře, znám i vás podle vypravování."
"Ano," přisvědčil Jan, "nyní už po několik měsíců, po něž mrzne, máme svízelný život, avšak předtím prodal jsem dosti chleba a neměli jsme nedostatku."
"Vím to," řekl stárek, "tec? mlynář bude prodávati váš chléb na táž místa."
Jan vstal, a jako by byl silen, tázal se, žádaje zprudka odpovědi: "Kde?"
"Na mračské silnici."
"Myslil jsem si to," pravil Jan, "chce mne tedy zbaviti všeho výdělku. Bude prodávati chléb z mé peci mým zákazníkům a nakonec mne donutí, abych jel se psy a rozvážel jej jako tehdy, dokud býval můj."
"Bousovský mlynář," řekl stárek, "není nadarmo dvakrát hrbatý."
Od tohoto setkání s vousatým Němcem Jan poněkud zmoudřel, poznal žravost, lakomství a krutost tohoto obejdy, jenž nebyl nic mimo veliké klubko střev a plechovou hubu porostlou vousy.
"Němec, odřihost a škrtič troníčků, je výjimka mezi ostatními, neboť nikde jinde nemají závory na hojnosti sýpek, když chudý s mošničkou jde si pro mzdu. Bousovský mlynář je mimo společnost, a tím spíše ať mě zle neodhání, aby moje čekání se neobrátilo v hněv. Jsem chud, ale již vím, čím jsem, a nebude-li chtíti zaplatit mzdu, rychle mu vrátím, co mi dává. Viděl jsem zlostníky i lakomce, byli zelení svou vášní a nepodobni lidem, avšak tento vlk praví se býti mlynářem!"
Janovi se zdálo, že draví lidé nejsou lidmi, zatímco těchto zrůdných výjimek jsou širé a hluboké lesy. Pokud Jan byl pekařským mistrem, nepoznával těchto vražedníků, neboť nepracoval za mzdu.
"Jene," pravila Josefína, "zdá se mi, že obracíš, nikdy jsi nevymáhal ani dluhu, a nyní žádáš více, než ti bylo slíbeno."
"Nikdo nebyl mým větším dlužníkem než mlynář a nikdy jsem neztrácel více," odpověděl.
Po pět let Jan zůstal v Nadelhotách Němcovým pekařem, po pět let se vlekl tento spor a pět let rostlo vědomí křivdy.
Za dveřmi, na něž byla přistavena skříň, po celé noci naříkával nemocný stárek. Ach, lože souchotinářovo, louže strašného potu, jámo jen stěží přikrytá, jež každé chvíle hrozíš otevříti se do hlubin hrobu. Avšak nemocný Durdil přece vstával ze svých hrůz a měl se k malátné práci. Tu přicházel Jan a dělal s ním. Bylo mu nositi pytle, sypati obilí, spouštěti a zastavovati mlýn.
"Jene," říkával, "kdybych nebyl u tebe, náš mlynář již dávno by mne vyhnal, vždyť konáš více než polovinu mých prací."
Jan se smál. Mlýn klepal, pec žhla a nad nadelhotskými lesy vzlétaly dny jako oheň a mračno a mráz. Při světle tohoto času Jan byl šťasten. Výšiny se nepozvedaly, ani se neotvírala propast pod jeho nohou, zůstával na svém místě, jsa téměř uzdraven ze svého bláznovství. Čtyři sedali ke stolu: Josefína, stárek Durdil, Jan a Jan Josef. Jedli polévku a všechno, co lze vařiti z mouky, jedl i nemocný, neboť kolem mísy býval shon. Tak hodovali, sytíce se jako ti, kdo poznali hlad.
Janu Josefovi bylo již jedenáct let; stal se mládencem z těch, již jako andělé z toulců štěstí metají šípy po všem, co vidí. Zedraná čítanka s jakýmisi nevýslovně špinavými sešity, stažená řemenem, visela na hřebíku a z ní čouhalo pero s nožičkami roztaženými, jako by věčnost kráčela do Říma. Jan Josef byl více skotákem, kočím a práškem a nezbýval mu ani okamžik času, aby pohrávaje si s násadkou, hotovil učitelské čmáranice. Vstával o páté, a sotva se oblékl, vyháněl kozu, aby ji pásl až do sedmé. Často hnával vemenatou straku daleko z dobré pastvy a málem až k nadelhotské vsi, aby se setkal s ostatními pasáky. Byl rváč a vpadal v hromadu kluků hotov práti se, křížkovati, tahati se, honiti a býti bit. Zatímco pasáci toto vše vykonávali, zrazené kozy lezly po suchopáru, hněvem dupajíce zemi. A tu jakási bystrá hlava poskytla jim sousta, aniž se hnuly z místa. Vzav provaz, kluk sehnul mladou olši a uvázal ji, aby koza mohla žráti z koruny stromu. Rvaly olšiny, zatímco hajní ve svých příbytcích se oháněli holí a učitel ostřil pero. Konečně trest, jenž třeba kulhaje, kráčí vzápětí, je stihl. Hle, probuzený luk již střílí a koza, důmyslný šíp, je vržena v prostor! Kvilte, vody potoka Paris, třeste se, pasákové! Visatec, vznášeje se jen stopu nad zemí, zdál se hynouti od své oprátky. Pomekávala jen slabě tato kozička, a vypustivši vodu ze zděšeného měchýře, jala se stoupati na nebesa kolmo a mohutnými skoky.
Avšak Jan Josef ji uviděl a zařval, ukazuje zdviženým prstem tam, kde visela.
Nuže, zachránili ji, a jako by tato příhoda nebyla dosti hrozná, i nadále ohýbali olše a vázali k nim kozy.
Klukům se nezdá nic nedotknutelným a kazí mladé stromečky s rasovstvím hodným zkrvavené ruky. Vybírají hnízda, kroutí hlavy mláďatům, trápí mouchy i kozy obecné, nic nedbajíce z mravů, jež se třpytí na výročním vysvědčení, připomínajíc lesk blýskajícího se kopí po dobrém boji. Jan Josef byl jeden z těchto hulvátků. Čert dávno vzal anděla, jenž přelévá moře u velikého válu. Teď se rachtá v bahně mnohých vod, tu strojí mlýnek na struze, tu štve veverku, o níž lže ostatním klukům, že je ochočená, tu se rouhá tento bezbožník, kadě a moče na místech otevřených ze všech stran. Starý Jan bůhví pokolikáté ho zpražil řemenem, ale kluk vždy a vždy se vrací černý jako uhel, zmáchaný a potrhlý. Bývá sedm hodin, když zhltne snídani a maže do školy, tiskna na chrabrých prsou děsnou čítanku a děsnější sešit. Ovšemže přicházívá často pozdě, tu je mu státi na místě hanby jako ospalci. Činí toto pokání tak, aby ti, kdo ho vidí, zmodrali tutlaným smíchem. Pan učitel, dědeček, jehož bezzubá brada se tetelí na konci obličeje, miluje jednoho každého z těchto vrahů pěnkav, a když káže potřeba, vysolí jim na napjaté kalhoty pětadvacet. Tu mužíček řve a vydá řeky pláče, aby, až se starý pán obrátí, vyplazoval jazyk. Pahorky a lesy nadelhotské, vidouce tuto krutou spravedlnost, škubnou sebou. Ale již přichází hodina počtů s prstem na šišatém čele a hopsá a jezdí po mládencích, vtloukajíc do divých hlav to a ono ze své nauky. Maličká děťátka v prvních lavicích močí strachy, vidouce číslo a tři nuly bachratěti za sebou, ale Jan Josef je čte; sčítá, odčítá, dělí i násobí všechny znaky, jež znamenají počet. Zatímco malá robátka zevlují, podpírajíce mouličky, místo co by měla opisovati i a e, vkované strašnou silou do tabule, oddělení Jana Josefa stíhá početní pravdu. 9 x 9 = 81.
Učiteli, nejstarší příteli této pětašedesátky dětí, kdybys viděl svou třídu po třiceti letech! Z holčiček s tuhými copánky v zátylku jsou ženy snad vesměs chudé a tvoje moudrost jde s nimi. Tvým uměním čtou psaní svého syna, a rozpomínajíce se těžce jako tažný kůň na svobodu, budou opakovati to, co jsi řekl o daleké hvězdě, jež vzchází v tu šťastnou chvíli, kdy konečně drží v náručí své dítě. A z těchto holomků, z těchto vrahů Čermáků a sýkor stanou se chlapi mírní a smutní jako všichni dělníci.
Ale již znějí kantorovy housle a třída huláká: Nade mlýnem, pode mlýnem husy se pasou. Řvou zajisté o nadelhotském mlýně, neboť tento stroj je znám a všechny ostatní jsou daleko a nikoliv tak krásné.
O poledni kluci a děvčata se vyhrnou ze třídy, ale Jan Josef a několik školáků, již jsou z daleka, nedošli by domů a zpátky za jedinou hodinu mezi dvojím vyučováním. Zůstanou tedy ve školní světnici a obchodují chleby, v nichž jsou vyhloubeny důlky plné sádla.
O třetí hodině chodívají domů a jejich křik proniká lesy i nebesa.
Jan Josef nemíval nikdy ani krejcaru, a přece každé neděle mu stárek dával šesták. Chlapec užíval těchto peněz, jako by byl starým Janem. Kluk, který se rvával o sousto, aniž mu vždy náleželo, se srdcem ochotným zmužile a bez lítosti pozbýval svých několik krejcarů, nevěda jak, neboť je rozdal, rozpůjčil a vydal nenáležitě.
Jan byl v nadelhotském mlýně již na sedmý rok, nesnil již tak lítě, nicméně nezmoudřel, leda o poznání, že mlynář Němec žádá jeho práce zadarmo a bére mu chléb. Toto pomyšlení rozjitřovalo ho hněvem. Kdyby byl Jan vracel mlynáři, co on mu dával, mlynář by byl táhl z Nadelhot se zplihlými kapsami, avšak Jan pro něho dobře pracoval, a pracoval dvojnásob dobře, konaje mnohou dřinu i za stárka.
Janovi zbývalo z každé pece pět bochníků, ty byly jeho, mohl je prodati. Z této mzdy Jan Josef nosíval dva chleby, když šel do školy, a každé soboty vybral za ně peníze. Dva bochníky prodal Jan a pátý snědli. Dvakráte či třikráte do roka se udalo, že Jan ušetřil něco mouky a napekl deset bochníků, tu je rozvezl se psy, a vrátiv se, vytáhl z vozíku šátek pro Josefínu, jakousi hloupost pro Jana Josefa a láhev pálenky. Pili ji v komoře Durdilově, zakoušejíce radost, jež suď jak sud přebývá na dně láhve.
Avšak Josefína nedala se potěšiti nenadálými výdělky, neboť to již nebyla stará jistota. Nevěřila Janovi ani náhodám.