Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava čtvrtá

Žencova skráň plná potu v blescích léta opětně ztraceného neoschla. Tento pláč je slanější všech moří a ze všech rudostí je nejrudější.
Byly noci a opět byly dny. Byla poledne, kdy tito dělníci běželi k proudu ponořiti v něj ruce plné ran. Polní nádeníci jsou příliš bolestní, než by mluvili, a raněni mlčením tak dlouhým, podobají se hrobu, v jehož hlubinách doposud se hýbe krvavé srdce. Mlčí dávajíce růsti svým plodinám a řev, jímž čas od času se otvírají, není než naříkání.
Láhev, již přivlekl jakýsi pradarebák zajisté střízlivý, aby roznítil pracovní ctnosti dělníků, přelévala se v hrdla a toto nízké slunce prahlo dvojnásob. Chlapec vzbuzující lítost, neboť jeho tělo bylo doposud nepozorné k práci, žádal si píti. Čekal němý a bez posuňku. Nedostalo se mu nic mimo nejasnou slávu, že stojí dva kroky od nádoby ženců, a přece nalezl nakonec hlas v klení daleko zvučnějším, než je prosba.
Ve dnech žní Hora zanechal své stáje a vyšel s ostatními do plných polí poněkud zmaten obdobím, kdy mu bylo porušovati sled oblíbených myšlenek a viděti nové věci. V chladném tichu chléva mohl zírati v hlubiny obrazu spatřeného před padesáti lety. Pokyvující se pavučiny v mřížoví oken byly pečetí tajemství.
Vyšel ze svého hradu zanechávaje dveře dokořán a bral se sám mezi poli, neboť ostatní jej pomíjeli, aby se vyhnuli mrtvým vypravováním.
Plameny slunce padaly v střed žlutavého kola, rozpalujíce nepostižitelné znamení, a Hora, zatímco smysl varování obíhal nezasažen pohledem, zvedal svůj slepý zrak v tuto výheň. Věčná znepokojování a opět zvuk, jenž se rodí uvnitř hlavy, ohyzdné výkřiky těla a jeho konů příliš porušených se zvětšovaly ve vzteklivosti slunce. Stařec viděl listoví pohybovati se v korunách stromů, aniž vnímal šelest a zvuk mimo své nitro.
Došed konečně k parnímu stroji, chromec mohl si odpočinouti, avšak v tu chvíli se ozvalo volání k práci. Dělníci sedící jízdmo na pavůzách, nápravách a řemení vstali, stroj zahalen kouřem až po jícen a nepohnutý ve věcném soumraku jízd rozpoutal své rachocení, jako by vzlétal. Litina se rozžhavovala a nad ní vstával sloup zvučícího vzduchu. Bezpočet lidí vleklo snopy sotva požaté k ozubenému mlatu. Pohrabovači se rozjeli lánem a sekačka pohnula svými hřídeli, na nichž se střídá hrabice a kosa.
Hora na této pláni plné práce tápal, jako by procházel sklepením. Jeho chvíle přerušované minulostí, chvíle jeků, rázů a prudkostí stroje nebyly již pracovním dnem. Tento vyhoštěnec klopýtal na rovnostech pole, zatímco ostatní se prací rozněcovali. Pět chlapů chodilo za potahy a nikoliv méně než dvacet lidí obstoupilo stroj. Ženských bylo právě dvanáct.
"Nebuď blázen," řekl kterýsi mužský mládenci, jenž příliš kvapil.
"Tuto radu," odpověděl, "neslyším poprvé; a přece, kdo je pomatenější než ten, kdo rozvažuje uprostřed žní a posedává v každém úhlu pole?"
"Hlupáku," řekl dělník, patře se zalíbením na tohoto beránka, jehož čelo dosud bylo prázdné.
Dne přibývalo, stoh rostl, kosa vykonala devatero cest. Ženské sehnuty nad hrstěmi a zvedajíce zadek již umdlévaly. Bylo se jim opříti rukou o stehna, než se vzpřímily, a tu je někdo pleskl po širokých hýždích.
"Vzhůru, děvečky věčně pracující pánví!"
Z této zvyklosti vzešla řeč nikoliv krásná.
"Horo," vykřikl dlouhán odcházeje s rukojetí podávek na rameni, "Horo, myslím, že jsi doposud nezapomněl na včerejší oběd? Co jsi říkal, pije z našeho džbánu? Dnes není menší vedro než včera, nuže, budeme opět pít?"
Hora byl by nejraději neodpověděl tomuto muži tak bez ostychu volajícímu jeho jméno.
"Nemám peněz mimo sobotu," řekl, "avšak ani tehdy nemohu kupovati piva. Počkej, až přijde poklasný s lahví, a pij za mne."
Mimo toto naléhání a rozpačitou odpověď kvapil poklasný a oběma hlasům bylo umlknouti. Práce se nezastavovala a stroj metaje snopy nové a nové na výšinu stohu a neměně místa hnal se plným tryskem.
Poledne zdaleka očekávané se přibližovalo jen zvolna. Hora umdléval zraňuje se o zakřivené trny; vlekl svou nohu těžší prasete, jež cestou k jatkám cloumá provazem řezníkovým.
V druhém úhlu pole, v této končině vyvýšeného, pracoval mezi ostatními lazary Řeka. Zatímco jeho rozum se přiostřoval, zmítal se v jistotách práce téměř tak jako ostatní, neboť byl obeznámen ve své nádeničině a byl obratný. Avšak přece jakási myšlenka, podobná krkavci, jenž opakuje několik svých křiků a létá kolem dělníkovy hlavy, jakási myšlenka či pouhá slova vracela se na Rekův jazyk.
"Bohatství! Bohatství nad touhu srdce! Každý den bývám trestán a každého jitra se modlím. Otče náš, jenž jsi na nebesích, dej mi peníze a poklady, jež skrýváš. Budu naroveň proti štěstí pyšných a proti štěstí ukrutníka, který mne bije, ačkoliv odvádím peníze, jichž si žádá. Budu vypravovati věci takové, neboť jsem je viděl, vešed do příbytku nejbohatšího. Nechci dosáhnouti věcí pomlouváním a proti svému pánu neobrátím úst, avšak vezmu si, co je zchystáno a co mne čeká. Spatře sekeru, již jsem přiostřil, bude se styděti a hanbiti ten, který hledá můj pád, bude zpět obrácen a dán na potupu. Proč se zdráhá učiniti podle slibu, jejž jsem přijal? Velmi jsem očekával, až se rozpomene, nuže, ať odpovídá a postaví se proti mně!"
Dýše vraždou, k níž se odhodlal, Řeka nemohl mlčeti a mluvil.
"Kdo ti učinil slib a co očekáváš?" řekl Ber, směje se krvavé řeči bláznově.
"Dostane se mi bohatství skrze sekeru," odpověděl školák, "a co jsem přislíbil, vykonám skutkem. Přijď, až se to stane, a budeš píti zároveň a budeš seděti se mnou až do rána a opět do noci."
"Pah," řekl Ber pohoršen blbostí, jež ho zdržela, "troubo, vyvedu tě z těchto tlachů," a řka to, udeřil jej koncem bičiště.
Řeka se odmlčel, neboť mohl jen naslouchati, aby svist větru a kosy a hnutí obilního lánu opakovaly to, co byl řekl. Neodkládal od sebe ustanovení vraždy, byl rozhodnut, aniž jeho vůle promluvila.
Zatím slunce se vyvyšovalo a den stanul na vrcholu své dráhy. Píšťala parního stroje opět vydala zvuk. Voli zpomalovali svůj krok, až stanuli, a lidé, zanechávajíce dílo tak, jak jim vypadlo z rukou, šli k vědru.
"Chtěl bych píti, hrome, mám žízeň, nalij nádobu až po okraj, ať překypí, neboť co pijeme, není víno."
Jedna z žen vzala něco vody do dlaní, nikterak se neostýchajíc, že ostatní budou píti z nádoby. To jest příliš mnoho okolků a příliš mnoho čekání, máme-li jedinou káď.
Mezi posledními přistoupil k bečce Hora, a nabrav něco vody, pil z posledka, neboť nádoba byla již téměř prázdná. "Nechtěl jsem píti o polednách," řekl, "je příliš teplo a z devíti nemocí sedm jich počíná touto chybou."
Potom vyprázdniv džbán, jedl.
"Ach," řekl mu Ber, "jestliže ani o žních nejíš masa, jsi více než šetrný, jsem jist, že bys nerozvažoval, budeš-li píti, kdyby v bečce nebyla voda, ale pivo, jsem jist, že bys zhltl skopce, kdyby byl rozdáván. Jsi věčně o hladu a věčně žízniv, skládáš peníz k penízi a naříkáš. Chtěl bych míti tvůj šátek zauzlený na dvou cípech, chtěl bych míti peníze stýskalů."
Horova tvář, tato pokladnice pohrom, odpověděla zděšením a pýchou, jež se stěsnaly v ráně jeho úst. Stiskl svůj sáček, který si vázal kolem beder a kolem šíje. Blbci, jenž usedl k nohám tohoto starce, opět bylo mysliti o penězích.
"Proč bys nejedl všechno, co je dobré, a proč bys nepil? Budu míti stříbrné a zlaté peníze a láhev kořalky vyliji do kravského žlabu. Proč bys nepil," pravil, a když se chlapi smáli, opakoval znovu své bláznovství.
"Nuže," řekl žnec cloumaje Řekou, "nuže, ty kluku ohromná, nemohl bys učinit pro nás něco již dnes? Je tento den horší onoho, na nějž se chystáš? Čeho je ti třeba ke kouzlům? Jsou tvá oka tak pevná, nebo jest srnec již chycen?"
Zatím poledne sklánělo se z vrcholu své hory a byl čas vstáti od prázdných hrnců. Znovu se pohnula strojní kola a spřežení právě vyměněná vešla na starou cestu.
Čas prozpěvování minul a uprostřed pole, tryskaje černý dech vzhůru, hlomozí stroj. Ženci zchromli a nebudou se vláčeti v průvodu, když poslední snop se vnáší do plných stodol. Jejich hrdlo je prázdno všeho volání slávy. Slzavé opičárny jsou zapomenuty.
Do pozdního večera hnal se stroj, a dostihnuv noci, ustal. Dělníci složili svá nářadí a brali se ke dvorům.
Minulo šestnáct hodin mlčení a řeč byla téměř zapomenuta. Kdo měl co říci? Ženské, jimž teprve nyní počínal den, neboť tuto dřinu nepovažovaly za nic proti připravení večeře, jež je čekalo, tyto věčné kuchařky spěchaly před ostatními. Žádná z nich nepromluvila a nikdo nepočal hádky. Šly s násadci podávek na rameni boříce se v prach. Jedna a táž utkvělá myšlenka měla je k spěchání a kvapu.
Mužové se vlekli a jakási marná řeč přeskakovala potoky ticha, jež je dělily. Kdosi řekl něco o dni, jenž se krátí, a přisvědčovali mu, avšak šílený Řeka a František postavili si hlavu, odporujíce těmto lhostejnostem.
"Pah, komu dělá radost žvást o kalendáři? Pokud vím, nikdo se nerozhněvá pro zadržený plat, jenž ti spadne do klína právě tehdy, když jsi nejvíce sklíčen a nevaříváš. Je mi lhostejno toto střídání ročních časů, pokud opět přichází sobota, aby vysolila pětku, na niž pospíchám."
"Hrome," děl Řeka, odpovídaje rozhněvanému, "jaká je to banda zlodějská! Všichni mají dobré peníze a kapsy po jejich bocích jsou vzduté žrádlem, jež nabrali. Od pondělka do soboty trvá zima, nuže, není tento čas dosti dlouhý a je to ustanovení kalendáře?"
Zatím dělníci došli ke dvorským vratům, jež se otevřela.
"Nechci tě nechat v nesnázích," pravil Dudek, odvlékaje blázna, "neboť ti jde huba napříč a ty bys neskončil, nuže, udělám něco pro tebe."
Řka to, Dudek vychlístl vědro na Řekovu hlavu. Zbývalo dosti času, aby se smál, neboť Řeka se nebránil a mimo hněvivé mlčení neděl slova.
Když nastala první tma a ostatní již spali, Řeka usedl na kozlík starého kočáru, jejž od kterési doby již zůstavovali mimo kolnu, a na tomto kočovském místě, vyvýšeném nad všechny voláky, večeřel chléb. Krájel veliké kusy a žmoulal je v prasečích čelistech.
Zatím ve stodolách a ve stozích dvorské děvečky očekávaly své truchlivé milence. Vcházeli k nim hrubí a divocí aspoň v této chvíli. Hrome, mohli zlomiti hnáty těmto klisnám, stejně nedočkavým a stejně obžerným maličkou vášní. Vyrážejíce jek rozkoše a blázníce muž a žena sbydlili v křečích, nerozpoutávajíce páchnoucího objetí, dokud zbylo něco krve v pahýlu vášně.
Řeka nebyl prost těchto smilstev, avšak toho léta nebylo ve dvoře baby dosti staré a dosti svinské, aby šílence vzala na svou otep.
Když dojedl chléb, skoták necítě strachu ani pochyb, neboť se byl již rozhodl, pomyslil na svou práci. Bylo mu vykonati vraždu. Všechny myšlenky, jež vešly v toto tělo, stávaly se jeho stavem či jeho pravicí. A nyní hlad a ruka již zdvižená žádaly si útoku. Rány.
Seskočiv z vozu, Řeka jal se hledati sekeru, jež bývala zaťatá ve špalku u hranice polen. Obešed hromadu dříví vrátil se skoták k pořízu, jejž podruhé minul, potom otočiv několikráte kotoučem brusu odešel, aby hledal jiný nástroj v kolářské dílně nebo u tesaře, jehož dílna je otevřena.
Konečně pod tesařskou kozou nalezl tesnici, kterou mistr pohodil. Byla stará a málo se podobala zuřivé sekeře vrahů.
"Hle," řekl skoták, patře na ostří, jež zdvihl proti měsíci, "hle, je dosti dobrá a snad je lepší ostatních, neboť není tak lehká." Řka to, Řeka vyhledal jakýsi prut a stoje u špalku několikerou ranou odděloval část po časti, až zbýval maličký dílek, jejž sotva udržel v prstech.
Bila jedenáctá. Řeka mohl přelézti plot a druhou stranou, aniž někoho potkal, mohl vyjíti ze dvora, avšak šel prostranstvím k zavřeným vratům.
Jakýsi spáč vstal ze své lavice, a spatřiv hlupáka, řekl: "Co hledáš? Proč nespíš, blázne?"
"Co jest?" odpověděl Řeka, přidržuje sekeru koleny a zvednuv volné ruce, "bolí mne hlava."
Bylo viděti toto černé hovado, za nímž zářily hvězdy. Neměl sekyry a mohl jíti, neboť spáč již nevyhlédl.
Našed vrata i branku zamčenu, skoták udeřil na závoru čepelí a otevřev vyšel. Dal se do spěchání a nezastavil se až u Leiovy hospody. Byla černá. Žid spal. Došed, Řeka přistoupil ke dveřím a vzal za kliku, jako by byl den a jako by Lei stál u svého pultu. Veřej se neotevřela a Řeka ustrnul nad touto neobvyklostí. Vražda nebyla tak snadná, jak očekával.
"Jestliže spí při zavřených dveřích, jest bohatší, než myslím," řekl si skoták, "nuže nevím, proč bych měl odejíti, neboť žádná závora není silnější sekery."
Prodlel několik chvil, domnívaje se, že Lei vstane ze své postele a vyjde z domovních dveří právě pod vražednou ránu. Avšak žid spal a pevný zámek se ani nepohnul; tu blázen zdvihl paži a maličko posečkav udeřil čepelí do dveřního rámu. Avšak ani tento hřmot nikoho neprobudil. Snad se Lei vztyčil na svém loži, a opíraje se loktem o pelest, snad poslouchal, kdo přichází, možná že by byl vstal, neboť psi sotva poštěkávali, avšak dříve než mohl nahmatati svůj svícen, ozvaly se nové údery příliš prudké a příliš bláznivé.
Ten, kdo takto tluče, není zajisté nikdo jiný než opilec, který si žádá poslední láhve a posledních řečí, jichž byl Lei syt.
Řeka čekal, a když se nic v domě nepohnulo, vracel se ke dvoru.
Míjela půlnoc a čas překročil neobratného vraha, jenž buší na dveře a nechá nepovšimnuto okno jen přivřené.
Byl příliš blbý, aby vypočetl svůj čin. Zdvižená sekera spadla svisle ke kolenům vraha a nevinný hlupák se vracel. Bylo mu opět mysliti na řezníky. Avšak prošed brankou zapomněl na všechna bohatství. Chtěl spáti a zalézaje do svých hadrů objal sekeru, jež bude klíčem.
Ostrý roh měsíce viditelný zpod oblaku, roh nebeského býka, klín a rána, jež otevřela temnoty, rána plná jasu či krve stékající k tomuto bláznu, naposled opakovala jakési vyzvání a skoták chvátaje za svým činem hrozným způsobem zaťal sekeru do stropního trámu nad svou hlavou. Ulehl maličko vzrušen a tiskna hrst slámy.
Ráno, jež padá z mrazivého světa, příliš časné pro všechny dělníky, dotklo se jediným paprskem tohoto hlupce, a vstával. Ani si nevzpomněl na tesnici, jež tkvěla v břevně, a zakoušeje něco závrati a zmatení vyšel k vodě, kolem níž stáli Hora a Jakub. Jal se mluviti a nesmlčel nic z noční cesty mimo sekeru.
"Hle," odpověděli mu, "nevěděli jsme, že jsi tak bystrého ducha. Zachovej si dobré zvyky a popadni vidle, neboť sobotní výdělek při vší nedostatečnosti doposud je lepší než bohatství, o němž mluvíš. Což se domníváš, že je snadné obrati žida? Což nebdí a nemá železnou pokladnici a není jeho komora zamčená?"
"Pah, netlachejte," pravil Ber, "tento osel neučiní nic, co by stálo za zmínku, nemůže mlčeti a to jest vše, co dělává." A obrátiv se k volákovi vyrazil smích zpola posměšný a zpola vyzývavý.
Několik dělníků vyšlo z baráku a ženské vstávaly ke krmení dobytka.
Byla pátá a dílo se počínalo. Jeden každý z dělníků již vstal, hotov pracovati až do večeře. Za zvuků rána rodívá se síla, jež vede pluh a seče, jakkoliv tělo tak bídné a malátné dosud spí.
Ber a Řeka uprostřed slabých hlav doposud opakovali svá slova, avšak Ber mohl již vzíti podávky, aby nakladl píci do velikého koše. Řeka postál několik chvil a konečně opožďuje se, jak tomu vždycky bývalo, spěchal za ostatními.
Den, až do poslední chviličky podobný dni minulému, započal a míjel. Řekovi bylo opět spěchati i prodlévati nad svým rozhodnutím k vraždě a zvyk jeho slabosti nejednou rozhněval šafáře, jenž okouněl na prostranství.
Zatím sekera tkvěla v trámu očekávajíc noci a nikdo z těch, kdo chodili mimo vraha, neznamenal jeho strašného vzruchu a šílenství. Zvedl podávky a zamával jimi. Ťal, a jiskření, jež vzniklo v temnotě chvíle, pět hvězd, pět plamenů, zastavilo se nad žasnoucí hlavou volákovou. Vrah zvedl se o délku těla, právě jako kdyby doposud byl zvířetem, jež nechodívá zpříma. Stál a hrozná sláva a hrozná velikost vznesla jeho ruku do výše. Byl předchůdcem vojska, mohl vzíti vše, čeho se mu zachce, mohl udeřiti a zbíti ty, kteří neodpovídali, když se tázal. Mohl pozříti všechny peníze, mohl jedinou ranou otevříti židovu lebku a pohroužiti až po násadu své vidle v cukající se tělo. Konečně mohl tento chudák zlořečiti, konečně byl mocný jako muž, který se hněvá. Avšak ani v tuto chvíli, ani teď, na pokraji milosti a smrtelné noci, nikdo nevzhlédl, aby jej viděl. Zobrazování síly, tato němohra smrti, snad by byla dostačila volákovi, kdyby měla diváky. Snad nebylo třeba nic, než aby kdokoliv z těch, již jej štvali, se podíval řka: "Hleďte, náš volák si přivstal, mějte se na pozoru, neboť jak vidím, není mu do žertu."
Avšak dělníci nezdvihli svých hlav k Řekovi, nikdo nevzhlédl a poslední chvíle, jež mohla sraziti sekeru již napřaženou, minula.
Kolem hodiny osmé ustávala práce, byl večer a noc vlekouc tmy zastřela nebe.
Řeka se mohl vrátiti k sekeře. Šel mezi buky a v odhodlání tloukl do stromů, které míjel. V jeho paži obnovovala se síla. Byl mužem, jehož slova jsou rozumná a jehož skutky jsou patrný. Jakási maska klidu a statečnosti, škraboška nasazená na tvář blázna, který se kroutí a kolísá v bouřích svého ducha, podoba moudrosti, činila vrahovu tvář strašnou.
Vkročil do dvora za první tmy. Kout stáje, v níž spával, byl pustý a nikdo nezahlédl Řeku, jenž povstav na loži vytrhl širočinu z trámu a nedbaje ani zdaleka opatrnosti prošel dvorem a zámeckou zahradou. Jakési znění podobno zvuku plamene a opět pablesku jakéhosi slova vedlo jej prostorem, branou a stezkou, zaněcujíc se a opět šelestíc.
Zámecká vrata nebyla zavřena a Řeka prošel nezpůsobiv více hluku než sova.
Mizerné sousoší, jež trčelo uprostřed síně, z níž se zdvíhalo schodiště, vyhloubeným pohledem obráceno ke dveřím a s končitou čepelí v pozvednuté ruce zdálo se strážcem tohoto domu. Vrah se zastavil pozvedaje čepici.
Po chvíli, jež se konečně sesula, Řeka čině veliký oblouk a nespouštěje zraku z kamene, který ho děsil, vystoupil po schodišti až do poschodí. Otevřel prvé dveře, jež se mu namanuly, a prošel světnicí bez zastavení. Konečně se octl v síňce, jež souvisela s ložnicí baronovou.
Hlubiny ticha se nepohnuly a vrah otevřel poslední dveře. Došed k baronovu loži postál okamžik v hlavách, patře na jakýsi vlys, a vida tu obraz raněného, oslátko a ty, o nichž mluví podobenství, nemohl se zdržeti výkřiku, neboť poznával příhodu Samaritánovu.
Avšak ani tento hlas, dosti veliký, aby byl slyšán, nikoho nepřivolal, neboť starý Danowitz, vrátiv se samým večerem z honu, právě v tu chvíli, kdy vrah vstoupil do jeho ložnice, vešel do koupelny. Baron ponořil hlavu do vody, jež jej ohlušovala, padajíc do umyvadla; podobal se býku sehnutému na porážce. Jeho mrtvičná lebka plná krve a závrati nebyla by se zvedla z tohoto popravčího postavení, avšak Řekova sekera neudeřila a blázen dotýkaje se stěn vyšel, jako kdyby zámecké podlahy kolísaly.
V ložnici, nemoha vybočiti ze své stezky podél zdi, udeřil na skříň a zůstal vklíněn v úhlu nábytku a stěny. Hvizd jakési blbé veselosti padl do tohoto kouta.
"Hrome, což není cesta volná? Neviděl jsem barona, nestál jsem za ním? Což jsem jej nezůstavil naživu a nemohu si vzíti vše, čeho se mi zachce?"
Pomysliv na svou statečnost, Řeka již nespěchal a vrátil se k obrazu oslice, jež kráčí ze Samaří do Nazaretu. V tu chvíli lokaj uzavřel proud vody stoupající potrubím a ozval se nový zvuk. Vrah vzhlédl a v náhlém spěchu otevřel zásuvku, aby se dotkl vnitřku některé věci, neboť bylo příliš nepravděpodobno, že zde pobývá.
Vzal hrst papírů a vložil je opět na místo. Dotkl se schránky, v níž ležela browningová pistole, pohodil jakýsi dopis a z hloubi portfeje vytáhl potištěný papír. Domníval se, že napodobí způsob čtenářů, a zdvihl jej rubem proti světlu. Objevil se obraz říšské orlice, a když paprsky vodovou kresbou neprocházely, opět zmizel. Tato hra zdála se Řekovi dobrou. Odcházeje vzal papír a jakousi lasturu dosti třpytnou, aby se líbila bláznu.
Vyšed na síň, Řeka zavřel dveře co nejopatrněji, neboť v poschodí slyšel kročeje komorníkovy, jenž snad spěchá, aby jej zbil. Zahrada byla pustá a soumrak houstl. Řeka se vracel a sekera v jeho ruce byla lehká. Obešel kolny a vodní jímku poklepávaje na kamenné roubení, minul několik chlapů, postál u studny, zatímco noc se přibližovala.
Když bila desátá, vstal a prošel oddychující stájí.
Obrazy činů vystupují z temna noci a jsou krásnější než sám skutek.
Oslátko došlo již Nazaretu a uléhá na otep slámy, baron je mrtev a krvavá sekera leží na jeho prsou.
Pohlížeje opět na srpek měsíce, Řeka odříkal jakousi šílenou báseň, a zanechav sekeru sekerou, sňal provaz, jenž sloužíval k upevňování pavůzy na plných žebřiňácích.
Naleznuv na jeho konci oko navlékl jej a přehodil přes trám, nyní čekaje jako děsný rybář nad otepí, která je Horovým ložem.
Hora je na svém místě. Spí, maje po způsobu lidí slabého srdce opřená záda a pokleslou hlavu.
Neulehl po pět let, očekávaje vsedě smrt, jež nyní přichází.
Vrah navlékl smyčku, trhl provazem a táhl ze vší síly. Hlava Horova se vznesla sotva o píď, a přece ubohé tělo nemělo dosti sil, aby povstalo.