Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pozorování povětrnosti

"Snad vám abbé odpoví, chcete-li to věděti," pravil plavčí mistr, oblékaje košili, "avšak nevěřím, že se vám podaří udržeti tvrzení o modré obloze. Neboť tento červen úhrnem nestojí za nic. Vím, že jste chtěl uvésti barvu blankytu v blízkosti krve, avšak tato snaha, jakkoliv jste šlechtic, je přílišná. Přihlédněte blíže, majore, nezdá se vám, že počasí je prožlukle mizerné a div že neprší? Vidím hromadu mračen a škvírami modř, jež se mi nezdá ani původní.
Rozhlédněte se po všech čtyřech stranách tohoto nebe," hovořil dále Antonín maje tvář skrytu v košili a opisuje veliký vzdušný kruh rukávem, v němž paže vězela jen zpola. "Rozhlédněte se a nespatříte nic než vyzdviženou mlhu, vodorovně vrstvenou. Hle, výstupné proudy, unášející páru od povrchu zemského k rosnému bodu. Těch sloh a oblačných stěn a těch pletichářských mlžinek! Žel, pánové, jsem příliš chud, než aby mi bylo dovoleno býti hněvivým. Avšak chtěl bych zaklíti téměř bezprostředně."

Jiné rozhovory

"Odkud tyto rozpaky," vykřikl kanovník, "cožpak jsem vás neslyšel láti celou hodinu?"
Antonín odpověděl, že se kanovník může mýliti, neboť prodlévá na druhém břehu a Orše v tomto období je široká.
"Vaše uši," děl, "zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny. Co jsem vypouštěl dva nebo tři vzdechy, slyšel jste některého z církevních otců."
Řka to oblékl si plavčí mistr kalhoty již bez nesnází a zapjav je usedl vedle majora. Royalista, jehož trpělivost nebyla nepřeberná, trhl prutem a odepjav udici složil rybářské náčiní. Potom vstal a pokojně odzátkoval láhev.
"Kdybyste nevyřizovali pře křikem," pronesl nalévaje tři číšky, "mohl bych vám býti tu a tam užitečným, avšak pokud mohu souditi, vaše zadostiučinění je, máte-li poslední slovo."

Hana soubojů

Nato pravil Antonín Důra: "Je lépe míti poslední slovo než poslední pánu, neboť mi nenamluvíte, že zchladím svoji zlost, jestliže mi někdo protne lýtko až k holenní kosti. Lékařské knihy, které čítávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti. Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let."

Zápletka

Když to Antonín řekl, napil se a právě v tu chvíli vešla na plovárnu jeho žena Katuška nesouc hrnec, z něhož se kouřilo.
"Ach, ty nikdy nezahálíš," pravila neusmívajíc se na Antonína.
Rozmlouváme o odtažitých věcech, jež zaměstnávají kanovníka, odtušil mistr a došed k ženě nadzvedl poklici nad hrncem, aby zvěděl, není-li uvnitř něco dobrého k jídlu. Potom dal opět dopadnouti pokličce na staré místo a pohlížeje na hrnec a na tvář paninu, řekl: "Jak si mohu, majore, za tohoto stavu věcí vážiti vašich králů, kanovníkových knih a svého zdraví?"

Vzpomínka panina

"Můj manžel plkává dosti často," pravila paní Důrová, "ach! Je mi to snášeti od sedmnáctého roku, neboť vězte, že jsem se provdala mláda. Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky, než je mistr, avšak Antonín zbil ženichy a zmocniv se klíčů, jež jako s uděláním se hodily k mým dvířkám, obtěžoval mě tak dlouho, až bylo nutné slaviti svatbu. Je to pravda, Antonín býval velmi zamilován a velmi zdráv, chci se vsaditi, že toho měli ti kluci dost, když je zmlátil."

Zevrubnost a obšírnost (na radu kritiků)

Abbé, jemuž výjev s hrncem připomenul obraz na rubu peníze popsaného v Begerově "Observationes et coniecturae in numismata quaedam antiqua" se odmlčel a v zamyšlení metal kámen po kameni v proud Orše.
"Jednání tak živé a hra tak upřílišněná," děl Antonín nakláněje se k majorovi, "nepřísluší knězi a abbé by jí měl zanechati. Viděl jsem dosti bláhovců, již činili jako on a vposled litovali svého rozjitření, neboť kdokoliv se jme, nejsa vycvičen ve vrhání, metati břemena malá či velká, činí to tak nedobře, že si pohne hmotou mozečku nebo prodlouženou míchou.
Vypravuje se o některých historicích, že cvičívali své tělo," hovořil dále Antonín zvedaje hlas, "a slýchávám, že mezi ctiteli literatur byli běhouni. Je to však důvod, aby se kanovník štval polem a přeskakoval ostnaté keře?"
"Co chcete říci, mistře," zeptal se kanovník, "zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé."

Rozhodnost a čin

"Srozuměla jsem," pravila paní Důrová, "že se hádáte o jakési nesmysly a že křičíte, jako by šlo o peníze.
Můj manžel je otevřhuba.
Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce."
Řkouc to paní vstoupila do lodičky a odvázavši ji přeplavila se na druhý břeh Orše k abbému.
"Můj muž," pravila, "je nevyrovnatelný osel, pojďte pane, převezu vás a vy mu to řeknete zblízka."

Láhev a tažení italské

Vstoupiv na plovárnu abbé pozdravil a přisedl k majorovi.
"Vaše sklenice," děl Hugo, "je příliš dlouho plná. Nebylo by lépe ji nepíti?"
"Vylévati víno?" odvětil kanovník, "vylévati víno a kaziti knihy jsou těžká proviněni, pane!"
"Pokud jde o víno, je tomu tak," přisvědčil Antonín, "znám příběh o hostinském, jenž byl potrestán temnicí, protože vyrazil čep z vinárníkovy bečky."
"To mi připomíná tažení italské. Víte proč byla prohrána prvá bitva na Piavě?" otázal se major Hugo vzrušen jsa hrůzami válek.
Potom, když znamenal, že nikdo z obou přátel nechce slyšeti jeho vypravování, jal se mluviti o postaveni vojsk a o vinných sklepích horní Itálie.
"Vězte," děl obrácen jsa k paní Důrové, "vězte všichni, že armáda neměla nádob a že se pilo víno z hrsti. Bylo nutné, aby voják otevřel sud bodákem hezky dole a aby víno crčelo proudem. Tu se stalo, že sklepní prostory byly zaplaveny vínem, a že v nich utonuly některé pluky. Způsob otvírati bečku bodákem není hospodárný a bývá při něm rozlito mnoho nápoje. Nápoje, jenž je na výsost vhodný, aby roznítil statečnost již potuchlou."
"Statečnost!" děl Antonín, "bekavou statečnost řvounů, kteří praží na nepřítele z krytů! Zvedněte pěkně v tichostí metrický cent, jste-li statečný, majore."
"Pah, mohu vám přednésti několik veršů, jež se nezabývají ani jatkami ani vzpíráním břemen a přece dobyly světa," vykřikl abbé.
V tu chvíli nastal kolem láhve zmatek a mužové mluvili jeden přes druhého.
"Neopakujte těch tlachů z pisklavých knihoven!"
"Dejte si říci!"
"Nechte na hlavě! To jest, to jest ta čveračina štábu s obvazkem a s podvázanou bradou!"