Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Napomenutí

"Chci vás upozorniti," řekl Hugo, "že vše, čeho bych si mohl vážiti u lidí špatných řemesel, je špetka klidu. Avšak vy pokřikujete! Ticho! Vezmu si tuto zbraň a postavím se, abych vám odpovídal."
Řka to major uchopil bidélko, jehož se udívá k rovnání údů při vyučováni plavbě, a zaujav postavení podřepu pěkným útokem srazil vyprázdněnou láhev.
"Kulatý světe!" vykřikl Antonín, "co to činíte? Hle, abbé zemře strachem."
Zatím však kanovník obracel listy v své knize a našed místo, jež hledal, řekl: "Dobrá, dobrá, rozmetejte tuto skrýši pornografie pěsti nebo toporem. Zasluhuje svého osudu. Čiňte se ze všech sil, znám prostředek, jenž vás usadí."
Potom přistoupil k majorovi, jenž neustával předváděti lítý zápas, a povýšeným hlasem četl VII. knihu ód Horatiových, co veliký Antonín neznaje jiných výrazových prostředků síly, jež tryská a dere se ze zdravého těla, popadl jakýsi špalek a zvedl jej sto a jedenkrát do výše.

Námluvy

Paní Kateřina Důrová, naslouchajíc kanovníkovi, jenž sypal krásné verze jako z rukávu, zkřížila ruce na prsou a pravila: "Jsem zde a slyším vás, pane. Latina jest prý jazyk Římanů a vypravuje se, že tento jazyk zemřel a že je mrtev. Jaké nesmysly, abbé, mluvil jste dosti hbitě a dosti dlouho, abychom je odsoudili.
Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.
Ach, ovšem! Bývaly to časy, když jsme si krátily chvíli šprýmovnými průpovídkami, zpěvem a hrou na hudební nástroje. Ouvej, pane, byl byste se posedl, slyše jakéhosi varhanáře, jenž mě štípal do boků prozpěvuje si písničku za písničkou. Jsem si jista, že jeho vynalézavost nezadá v mnohém vaší řemeslné dovednosti, jakkoliv jste vy shlédl cizí země a navštěvoval školy až po svůj zralý věk."
Řkouc to paní smetla s lavice udičky, niti i ostatní součástky nezbytné k rybolovu a překračujíc valchu, jež spadla na zemi, vlékla lavici na jiní stranu plovárny.
"Nuže, pane," mluvila dále Kateřina Důrová, když usedla, "pojďte sem, pojďte za mnou, toto sedadlo není tak nepohodlné, jak se vám zdá, a obejdeme se zde bez latiny.
Ti dva," doložila ukazujíc na mistra a na majora, "nepostihnou ani jediného slova. Vsadím se, že si navzájem vypravují o střelných zbraních a o jakémsi bláznivém závodění. Ach, vizte mého manžela, drží levici upaženu a zajisté chce namluviti majorovi, že je v tomto úkonu nesmírná sila. Ach, co si mám počíti, jestliže tento neomalený člověk křičívá jen proto, aby si cvičil dech a zvětšil objem hrudníku? Co mám činiti, jestliže den co den jej vidím, jak hopsá a skáče o tyči až do výše stropu?"
"Mistr," odtušil kanovník, "se stará a pečuje o svoje tělo snad příliš, avšak nikdy jsem jej neponoukal ani jsem ho nepovzbuzoval, aby to činil bez výhrady. Mistr, vy a já, paní, jsme v létech, kdy se již nekřičí z plných plic a kdy můžeme minouti plot sousedův bez pokušení, abychom jej přeskočili. Nelibuji si v okázalých kouscích."

Cesta ctnosti

"Tak jest, tak jest, abbé," přisvědčila paní vstávajíc se svého místa, "avšak, uvážíme-li váš věk, měl byste býti shovívavější. Nevinná hra, již, jak vidíte provozuje můj manžel, je snad pošetilá, ale není neřestná a nezasluhuje odsouzení tak prudkého. Nevím, jaké záští jste pojal a z jaké příčiny tropíte poplach. Probůh! Dáte se do latiny, jež se ukáže nesmyslem tak popuzujícím."
Řkouc to, Kateřina se obrátila k svému manželovi a pravila, že kanovník je zvrácený muž, na nějž Je míti pozor.
"Ach," děl Antonín Důra, "to mne nehne, to se mne netýká."
A zanechav ženu bez obšírnější odpovědi, povzbuzoval majora, aby ukázal obrat, o němž mluvil.
"Zde jest, zde jest," vykřikl Hugo, bodaje bidélkem do škvíry mezi prkny, jež zdaleka připomínala mezižebří.

Nové námluvy

"Jste zlověstný, majore," pravila paní Důrová. "Vždy zpocený, vždy rozkročený, s napřaženou rukou, s dvěma či třemi blesky pohledů, podobáte se málem strážmistrovi, jejž jsem znávala dosti důvěrně za mladých let. Ach, byl to švihák, o němž je třeba vypravovati obšírně. Byl svárlivý jako vy a bylo mi často mírniti jeho prudký hněv. Nabízela jsem mu vše, co jsem pokládala za vhodné, aby to ukrotilo jeho prudkost. Nicméně kroutil knoflíky v svých prstech příliš nedočkavých a píval láhev za lahví. Sloužil u vozatajstva na rozdíl od vás, který jste byl u dělostřeleckého pluku a nenosil červených kalhot."
"Nenosil jsem jich," děl major, "na svůj prospěch, neboť tyto pluky jsou pluky pohůnkovské."
"Vskutku?" pravila paní, "neslyšela jsem nikdy podobného mínění. Tito lidé šli na dračku v naší ulici.
Vy víte, pane; že jsem měštka; a že jsem odcházela jen nerada do tohoto prokletého místa. Mám husí káži, vzpomenu-li si na naše nynější hosty. Pěchota, jež pokud jde o zbraně a pokud jde o odění, ani zdaleka se nerovná jízdě, stokrát a tisíckrát je lepší tohoto obyvatelstva. V zástupu neduživců, již sem pílí každého léta, švarný desátník od osmadvacátého je více než pozoruhodný a tu jsem ztracena.
Za mých časů byl abbé již stár, avšak vysvětlete mi, jakou nepřízní náhod jsem se nesetkala s vámi."
"Ale, ale, ale," děl major upadaje do mírného hněvu, "snad se vyskytl nějaký neostřílený nováček u mých houfnic, jenž mohl vzbuditi svým housečím vousem zájem kuchařek a jehož jsem týral.
Nepředhazujte mi těch věcí. Neměl jsem záměru vzhledem k jejich volbě. Ostatně, pokud vím; váš manžel, jemuž jste povinna veškerou úctou již proto, že vás odvedl z ohavného předměstí, nesloužil ani u závozníků ani u dělostřelectva, nýbrž byl zákopníkem."
"Abych to nevěděla! Abych nevěděla, kde sloužil," odpověděla paní. "Chcete-ti vyvolati spor, opakujte něco jiného a mistr Antonín vás zvalchuje, třeba máte klacek, o němž se domníváte, že jest to rapír. Holečku, můj Antonín nestrpí, aby se s jeho manželkou mluvilo lehkovážně."

Přívětivý plavčík

Zatím se neděle blížila k deváté a na plovárnu vešlo několik dam, jež za každého počasí byly pamětlivy péče, jíž vyžaduje dobrá tělesná správa. Antonín je pozdravil co nejokázaleji.
"Vejděte," řekl, "vejděte bez zdráhání. Nedejte se odstrašiti chladem, jejž pociťujete. Abbé a major označili dnes koupel za vlahou."
"Dobrý den," pronesl Hugo, "dotýkaje se svého klobouku."
"Dobrý den," odpověděly s nyvým úsměvem, neboť major měl pověst prostopášníka.
"Odebeřte se na vyhrazená místa," děl plavčík, "zde jest kytlice; jíž potřebujete, žínka a mýdlo. Kdyby se vám něčeho nedostávalo, volejte třikrát, abych vešel včas."
"Můj muž," pravila paní Důrová, "je potrhlý, nicméně zná svá práva a ví, jak jich ostříhati."
"Kdyby svá práva ustřihl, kdyby je oddělil řezem, kdyby je spálil nebo utopil a kdyby se jich krátce zbavil; byl by mistr, ale takto je jenom Antonín."
"Zajisté," odtušila opět paní, "je Antonín, neboť já jsem Kateřina."
"Hurá," děl abbé, "vidím, že jste si osvojila něco logiky, jež mne odzbrojuje."

Výstraha

Zatím se přišlé ženy svlékly a sténajíce vstoupily do vody, jež dolehla na jejich hyždě jako prut.
"V tomto společenství," pravil Antonín, usedaje zkusmo na kanovníkovu knihu, "se nám bude lépe rozmlouvati. Jsem jist, že abbé zapomene svých metamorfos, patře na ženštiny; které po celé pětiletí nepřekročily třicátého roku: Vaše trvání v stavu, majore; je přítomno co nejdokonaleji."
"Odejdu," děl major, "neboť je pravidlo, že některá z těchto dobrých-plavkyň tone právě před námi. Buďte řízní v případech nutnosti a opatrní; pokud jde a nezletilé."
Kanovník namítl, že si není třeba někoho všímati, nicméně Hugo složil své krabice a nepomýšlel již na rybolov: "Majore," děl Antonín, "nechoval jsem se k vám nikdy příkře, avšak bojím se, že teď budu nucen, abych vás zdržel násilím. Je třeba, aby tyto lázně, tento prokletý vor, byly zalidněny aspoň zvenčí. Jste mi vhod svou tváří statného padesátníka, pokud tu sedíte. Mohu přehlédnouti prut a vaši honbu za rybami v svém okrsku, avšak nesnáším vás na druhém břehu. Snad byste nechtěl, aby tyto ženské vylezly z vody a aby moje plovárna zůstala prázdna až do večera! Snad byste nechtěl přivoditi zkázu mému podnikání!"
"Zdá se mi," pravil major, čině odmítavý posuněk, "že nás ztotožňujete s volavkami, s nimiž se setkáváme v hostinských živnostech. Zdá se mi dále, že jste si příliš jist naší snášenlivostí!"
"Snášenlivost," děl mistr, "je vlastnost všech vojevůdců."

Kouzelník Arnoštek

Za těchto hovorů šel proslulými vrbinami kouzelník Arnoštek, jenž právě přibyl do Varů Krokových.
Znamenaje, že je zmlácen dalekou cestou a špinav, a spatřiv koupadlo dosti útulné, po krátkém váhání slezl na cestičku, přešel uzounké prkno a mimo nadání se octl na plovárně.
"Vidím," že se vyjasňuje a k polední že bude vedro, řekl Antonín, "svlékejte se, pánové. Avšak vy, který jste přišel, posečkejte, pokud se neochladíte, neboť jste uřícen."
"Tak," odvětil Arnoštek, "tak, vy jste, pane, ťal do živého. Víte, že jsem se po celý týden neohřál leda u své svíčky? Jsem kouzelník Arnoštek a vzhledem k drsnému podnebí (neboť přicházím z jihozemska) každého večera se dotýkám plamenem různých míst svého tělesného povrchu."
"Ach," pravila paní Důrová, "to jste vy, o němž od včerejška mluví celé město? To jste vy! Vy, pane, jak se dovídám, jste polykač ohně a týž, jenž pobýval v Paříži a přichází z Nizozemska."
"Byl jsem tam všude," odpověděl kouzelník poněkud nejistě, "ale, jestliže se zde o někom vypráví, nejsem to asi já! Přijel jsem o deváté vozem. Naše stanoviště je na náměstí. Odtud, pobyv jen několik chvil v úřadovně páně strážmistrově, jsem šel do těchto říčních lázní. Je-li zde však podvodník, který se vydává za kouzelníka, budu nucen, abych odešel, aniž uspořádám představení, a aniž se vykoupu."
"Nebuďte netrpěliv," pravila paní. "Kdo říká něco takového? Jste zde a zůstaňte na svém místě.
Ti mužští," doložila, odnášejíc kartáč a štětičku dámám, které jích požadovaly na svoji pleť, "ti mužští jsou nedůtkliví. Sotva jsem řekla kouzelníkovi, že je kouzelník, již vyvádí, jako by jim nebyl."
"Kouzelník, jako kouzelník," pravily dámy, užívajíce kartáče. "Je to vždy chlupáč, který před obecenstvem žvýká střepy a z rukávu tahá devět paruk."
"To nevím, pravila Kateřina Důrová, avšak na rozdíl od zdejšího lidu pan Arnoštek je kadeřavý a nezdá se, že má zálibu ve zbraních ani v učenostech."

Kouzelníkův zevnějšek

Zatím si Arnoštek rozepjal kabát a svlékl se odkládaje oděv část po části na hřebík a na petlici.
Konečně vyšel, zjevuje útlá bedra a hrudní koš, vyvstávající na zad o půl pídě. Byl oděn krásným trikotem flanderským a nepotřeboval plavek.
"Tento oblek je snad vhodný pro jiné chvíle," pravil major, "avšak proč bychom ho nepřipustili?"
"Je příliš rozpustilý," odtušil abbé, "a ve vašem zájmu je, Antoníne, abyste svému hosti navlékl nohavice. Což nevidíte jak zpod trika vyvstávají všechny údy a nevidíte, že je triko růžové? Růžová barva je barva selat."
Antonín odnášel zbytky jakéhosi oběda, maje na širokém prkně hrnec na hrnci a talíř na talíři, avšak jak uslyšel řeč kanovníkovu, obrátil se se svým nákladem, aby mu odporoval.
"Tu to máme," děl, uzavíraje svoje vypravování, "je-li růžová barva barva selečí, je učenecká šeď a čerň barva potkanů."