Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevýřeční profesoři

"Proklatě!" pravit major. "Mistře, vy se nedáte jen tak zhola. Čím to je, že jste tak výmluvný?"
"To jest," odpověděl, "z mnoha důvodů. Mohu vám z nich říci nejvážnější: je to proto, že nejsem knihomol.
Před pěti nebo šesti léty bydlil zde profesor Karlovy university, muž rozvážlivý, písemný půtkář a člověk, jenž potřásat literaturou starou i novou, a víte-li pak, že nedovedl říci souvisle číslo kabiny, kde se svlékl. Od těch dob soudím, že vzdělání tohoto druhu je na obtíž, chceme-li se vyjadřovati."

Geniové málo sliční

Na těchto hovorech kouzelník Arnoštek neměl účasti. Stál, jsa opřen o brlení plovárny, stál, maje nohu přes nohu, díval se a mohl si pokuřovati. Krátce, stál dívaje se a díval se stoje.
"Vidím," děl major, "že křivý hrudník nezbavuje kouzelníků sebevědomí."
"Nejsem si jist, jak se věc má s kouzelníky, ale je pravda, že Byron kulhal. Je pravda, že Homeros byl slep. Sokrates že měl zvířecí tvář a zemští inspektoři že jsou koktaví," pravil abbé.
"To jest podivuhodná libovůle," doložil Antonín, "což nelze stanoviti typu jednou a navždy?"

Rozprava kouzelníkova s paní Důrovou

Zatím Kateřina, jíž nebylo více třeba v oddělení dám, přišla, vlekouc kbelík špíny. Když jej vylila, dala se do hovoru.
"Toto léto je málo podivuhodné. Včera pršelo a jestliže se nemýlím, bude dnes pršeti rovněž. Je v Nizozemí také tak mizerné počasí, pane?"
"O něco lepší," odpovědět Arnoštek, "avšak v neděli, jak by smet, pršívá. O desáté se déšť spustí a trvá až k poledni. Nato se vyčasí a všechno obyvatelstvo spěchá na představení, neboť v těch končinách lid tuze baží po vzdělání."
"Hleďme," pravila paní, stavíc nádobu, "je toto pravidlo bez výjimky? Což nejsou v Nizozemí lázeňští mistři, kteříž by obchodovali co nejvydatněji právě tehdy, když se vyčasí? Což pak je dovoleno, což pak se smí, pokud se týče ztrát, jež z toho plynou, opouštěti plovárny? Můj manžel by nešel. Můj manžel by nešel, ani kdyby se bubnovalo na buben posledního soudu. Můj manžel je hrabivec!"
Kouzelník mínil, že je to trestuhodné a paní přisvědčovala.
"Tak jest! Tak jest! Nepřestávám to opakovati den co den. Avšak víte snad, která z příčin to zavinila?
Dožil se padesátky neopouštěje Krokových Varů, čte a píše téměř bez obtíží, ale zvláště je vzdělán v cvicích tělesných, neboť neustává v cvičení ani na večer, kdy je čas na spaní."
"Zde," děl Arnoštek, "je kámen úrazu. Chtěl bych se vsadit, že se cvičí prostě, bez oduševnění, na vlastní škodu a na prospěch nezdravé vášně, aby vydělal."

Malá ukázka Arnoštkova umění

Řka to Arnoštek se přiblížil k majorovi, jenž vyňal svůj chronometr.
"Hle," děl zastavuje se nad hodinkami, "zabývám se cviky, jež jakkoliv jsou tělesné, mají přece do značné míry povahu duchovní. Hle, dám zmizeti této věci, aniž postřehnete, jak a kam zmizela. A přece nebude to více než hmat, hmat, jehož jsem se dobral dlouhým rozmýšlením a mnohou úvahou."
Tu kouzelník kýchl a pánové odstoupili o půl kroku.
"Nuže," mluvil dále, zíraje do prázdné dlaně, "mohl byste mi říci, pane, kolik je hodin?"
A než Hugo zaklel a než se kanovník mohl obšírněji vysloviti, Arnoštek nadýmaje tváře vytáhl chronometr z úst.
"Br," dodal osušuje stroj loktem, "cítím mražení na šešulce mezi oběma polokoulemi mozkovými a slyším rány nikoliv nepodobné velikonočním zvonům, neboť tyto hodinky ze skla a z kovu mi zachladily lebeční nitro a vzbouřily je svým tikáním."

Nemírný obdiv

"Ouvej," vzkřikla paní Důrová nezachovávajíc míry v svém obdivu. "Vy jste měl tyto hodiny uvnitř hlavy? Tyto cibule ukrutníkovy?"

Uznání majorovo

"Vaše umění je dostatečné a zasluhuje si odměny," pravil Hugo. Znamenaje pak posunek Arnoštkův a nevoli kanovníkovu, dodal: "Je to moje mínění, jehož nesdílíte aniž ho můžete změniti.
Pokud jde o dnešní dopoledne," děl obraceje se opět k Arnoštkovi, "můžeme vám nabídnouti leda něco uzeného zboží, to jest pět vuřtů a hlt rumu."
"Zmínil jste se o vuřtech, pravila paní přicházejíc rovnou ze špižírny Důrovy, a chcete je platit. Zde jsou."
Kouzelník letmo naznačil, že tomuto jídlu uvykl a že je miluje. Potom obkročiv lavici, snědl třikráte po dvou kusech prudce a bez rozpaků. Nakonec, když si byl utřel ústa, napil se rumu.

Cizina nenávistná

"Ach, ach, ach," řekl stíraje špetku cibule, "nemyslil jsem, že v těchto odlehlých končinách se shledám s muži tak pokročilými. Moje obecenstvo; pokud jde o projevy uznání, bývá toporné a někdy rozdává, co se nejí.
V Mülhausenu a v Schenewidenu byli by mě málem ztloukli pokřikujíce, že jsem zcizil prstýnek paní starostky, jenž nebyl k nalezení. Nicméně nezavinil jsem tohoto nedopatření. Přišel vniveč jako mnoho jiných věcí veřejného statku."
"Jděte," pravila paní Důrová, "jak to bylo?"
"Takto," odpověděl: "Schenewiden je štýrské město a Štýřané jsou národ, který si věčně prozpěvuje a věčně se štíří. Stanuv podle starobylého obyčeje všech kočovných herců na náměstí, jal jsem se hotoviti několik kouzel, přistupuje ke skupinám dam a dítek, kteréž jsem vesměs chválil pro útlá hrdla, neboť byla volatá. Někteří netrpěliví chlapíci mluvili o počasí, avšak hleděl jsem si svého a vyvaroval jsem se hádek."
"Hleďme," pravila paní Důrová, "je zřejmé, že nejste práč, avšak co bylo s prstenem?"
"S prstenem?" odtušil. "Vzal jsem jej lehce, kradí a bez okázalosti. Vmetl jsem jej v prostor a znikl. Ale Štýřané, ta chamraď věčně nedůvěřivá, ačkoliv arcibiskup sídlí dosti blízko, mě šacovala po dvě hodiny. Byl určen policista, jenž měl sledovati všechny moje tělesné kony. Na štěstí jsem ho zapudil právě včas. Zbyl jsem se svého strážníka pozměniv ho v pouhý chochol."
"Ach ovšem, lidé jsou hrubci," pravila Kateřina a vztahujíc prst proti své jemnocitné hrudi a proti prostomyslné hlavě dodala: "Nechte jich. Jen jich nechte, ať se zalknou svými chybami. Ať se chovají neslušně před arcibiskupem, o němž jste pravil, že je blízko! Nakonec je spraží a zanechá jich bez útěchy!"
"Trest kráčí vzápětí za hříchem, řekl major, avšak vraťte mi moje hodinky, nepřeji si nic méně, než abych byl hrubý, jako jsou občané mülhausenští."
Arnoštek měl na jazyku dvě nebo tři souvětí, jež zvolna plynou, ale když nebylo zbytí, vyňal stroj z nejhlubší kapsy.

Plynoucí čas

"Hodiny prchají," pravil, "a není v mé moci, abych je zadržel.
Pojďme, blíží se poledne a moje nástroje leží doposud svázány na voze."
Když to Arnoštek řekl, natáhl si nohavici a kabát na flanderský trikot, doposud suchý, dal se do důtklivého zvaní a rozloučil se uctivě se ukláněje.
Abbé a major vyšli za ním.

Příměř

"Hle, hle," pravila paní Důrová, co kouzelník zapínaje svůj šat procházel vrbinami na městskou cestu, "hle, hle!" Tvoje opičáctví s tyčí, skákání, hluboké vdechy, knižní hatlanina kanovníkova a kobylkářství majorovo, to vše je na hromadě. Pan Arnoštek je švarný chlapík! Kdepak, kdepak by se vzalo ve vás tolik roztomilosti.
Všiml sis, Antoníne, jeho rozpaků a jeho ruměnce, když mu major nabízel tak neomaleně jídlo?"
Mistr vzal láhev a neodpovídaje, zvedl ji proti obloze. "Ano, děl po chvíli zevrubného šetření, ano, je to zdatný člověk. Najedl se, hojné se napil a nezaplatil vstupného."

Soumrak a večer

V krajině Krokových Varů se nadcházející noc opovídá obvyklým šeřením, jako tomu bývá v končinách daleké Prahy. Místa od přírody stinná, soutěsky a úžlabiny ztemnějí, co starosta obce, jda touže dobou otevřeným prostranstvím náměstí (jestliže městské hodiny nepředbíhají) neznamená krásných znaků večera.
Podle ročního období, v svůj čas, noční temnot slétnou s korun stromů, kde hřadovaly od včerejška, kout chladu se otvírají a prostor, který má černá křídla, se hrne do městské nádoby.
Rozšafní lidé mlknou a nepromluví, dokud nepojedli. Je noc a starosta doznává, že nastal večer a že došlo na jeho slova, neboť to předvídal.
Je noc. Před domy usedají vyžlovité panny a hledajíce v zenitu večernici praví: Omnia sumus sine sole.
Ale chválabohu, všude jsou dobré útvary hostinské, jež ve dne zívají dveřmi, večer však jsou dočista dokořán a dobře osvětleny.