Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dora a Alžběta

V sobotu na poslední listopadový den roku dvacátého prvého hráli v Národním divadle operu, která se jmenuje Král a sedlák. Věc šla zvolna před se. Dámy a pánové hovící si v lóžích, dámy i chudinkové, kteří se derou loktem k pažení, pánové i ti, kdo platí sotva po korunce, krátce, kdekdo byl očarován a nikdo nežíval leč úkradkem se zaťatými zuby a rozšířeným chřípím. Sem tam snad přece chytal někdo lelky, ale nechť je mu to odpuštěno! Toho dne bylo v divadle tolik pozorných dám, že se mezi nimi ztratil.
V lóži blízko jeviště seděly dvě sestry. Bylo patrno, že jsou z téhož hnízda, a prvá se podobala druhé jako křepelka křepelce. Měly táž ústa, týž nos, vyčouhlé zuby, kterým se říká zaječí, jiskrné oko, nádherné lokty a kýty, které se vyskytují u středního stavu, jehož míry a váhy bývají po čertech zřídka prostřední. Tyto paní slynuly v kuchyních jako dobré hospodyně a vyznaly se v jazyce francouzském i ve hře na klavír.
Za starých časů byla děvčátka přidržována k tomuto umění stejnou měrou jako k jehle a k niti. Výchova tak znamenitá utvářela povahy ještě znamenitější. Bylo jim dáno mohutné zdraví a rozvaha. Mívaly krásné a prostorné pánve, látaly zpívajíce, a jak se říká, bylo v těch látech ztajeno něco půvabu sonát a naopak jejich sonáty čpěly kuchyní a švadlenstvím.
Vypravování sleduje dvojici těchto podivu hodných dcer. Prvá a starší se jmenuje Dora Brehmová a mladší Alžběta Nedbalová.
Staré čítanky zhusta opakovaly, že osud neměřívá všem stejně. Předvídavost jejich auktorů nás ušetřila mnohých zklamání a způsobila, že jste snesli se smíchem těžkou ránu, když váš přítel získal vysoký úřad, či když se vdávalo děvče ze sousedství.
Ono prožluklé pravidlo ze slabikářů doposud platí a tak jen proto, že měla Dora dost peněz, musila Alžběta počítat s každým krejcarem.
V okamžiku, kdy na jevišti vzrůstala hudba a kdy se stával patrným skladatelův záměr skončiti, tehdy, když se čelist zpěvákova vzdálila z přirozené polohy a když se ozval neuvěřitelně hlomozný hlahol, sáhla Dora po rukavicích, řkouc sestřičce, že je čas jíti.
Tu chvíli vyšel venku měsíc. Byl deštivý večer a táhlo k jedenácté. Za okamžik zazněl prvý úder věžních hodin, obloha se rozjasňovala a mezi dvojí prškou slétl měsíční přísvit. Hodina, jež odbíjí, byla stanovena, to jest chvíle schůzek a chvíle setkání. Teď je na čase, aby se otevřely divadelní východy a vzplanulo světlo. Dora a Alžběta vycházejí mezi prvými.
Jdou bok po boku nespěchajíce příliš, neboť mužové je očekávají na známém místě.
Jejich tvář přechází úsměv a ukazují zoubky, při nichž nemyslíte na polibek. Avšak navzdory posměváčkům byly obě dost dobré, aby se provdaly. Nedostalo se jim snad jen tak ledajakých manželů z rozcestí, ani zdární! Do Dory se zamiloval inženýr Vratislav Brehm, člověk silný a bohatý, ba jakýsi velmož mezi měšťáky.
Jak to vyložíte? Kdož ví! Z ničeho nic začnete pošilhávat po některé chudince a naráz vám zčervenají uši. Váš hlas se stane měkkým a bez zjevné příčiny smýšlíte lépe o údech dívčiných než o svých. Do včerejška vás nic nepálilo, byl jste rád, že se na světě rodí víno, a teď je s vámi konec. Jsou vám protivné vlastní ruce a ten nos! Jaké neblahé síly sochařily ve vašem obličeji?
Brehm se oženil s Dorou, dříve než uplynuly tři měsíce od doby, kdy se s ní seznámil. A věru dobře, že pospíchal, neboť čas rychle letí a ovoce se má trhati, dokud nepřezrálo. Ostatně Dora Brehma milovala a láska činí krásku i z ubohé škaredky. Láska věru dostačí, aby upilovala hlodavci zuby, napřímila nosík a poopravila, kde je co opravit.
Jestliže se provdala Dora, jaký div, že nezůstala na ocet Alžběta. Byla přece o poznání hezčí.
To vše jsou minulé příhody a každá z nich dávno pozbyla barvy.
Dora a Alžběta často se snažily pohnouti lásku k nové štědrosti, ale přadlena již odešla od díla. Paní stárly často plačíce.
Tak minulo pět let. Nejmladší jejich sestřička zatím dorůstala a v blízkosti Dory a v blízkosti Alžběty se ocitaly květiny, jejichž vůně je povědomá všem milenkám, nechť jsou svěží či nechť zestárly.
Jaro se opět obnovovalo, vál jižní vítr, ale paní přirazily dveře nechtíce slyšeti ten známý hlas. Byla jim odepřena půvabná tvář a půvabný duch. Štěstí a neštěstí šla mimo tyto neblahé milenky, zůstavujíce za sebou jen prach a kouře.
Jestliže se pádící osud podobá koním, podobaly se ony pasačkám, které utíkají cestou necestou za svým stádem.
Obě sestry obviňovaly čas, který proměňuje lidská srdce, a příliš zhusta se oddávaly starým vzpomínkám. Dora se otřásala od hlavy k patě láskou, uvádějíc si na mysl otcovský dům ve vesnici Samotářce a pozdější byt Myslbekových, z jehož okna, jestliže se vykloníte, je vidět skvoucí řeku. Myslila na kterousi noc za svého mládí a tu jí vyvstal obraz dětské ložnice a ložnice rodičů.
(Kdysi se uléhalo o deváté. Spáč měl peřinu až pod nosem. Na nočním stolku stála sklenice vody a vedle vody popelník s oharkem doutníku.)
Míjely právě Spálenou ulici; tu se Alžběta dotkla Dořina lokte řkouc, aby si pospíšily. "Brehm a můj muž čekají již déle než pět minut."
Vskutku, pánové byli na smluveném místě. Hvězdy reklam, měsíc a hořící slova se sypou na jejich klobouky v napodobování vánic. Na Brehmově tváři přihořívá odlesk Orionu a do jeho vlasů padá poprašek Červeného mlýna. Hle, z tmavého kouta srší oheň a jakýsi poblázněný prst po sté a po tisícáté píše na průčelí domů jméno nejlepšího mýdla. Vezmi je čert!
Ale především ať zmizejí do pekla ti kluci vyvolavači, ti otevřhubové ječící a vřískající, až zaléhají uši. Za chvíli vpadne trubka s klaksonem a vzápětí se ozve zvonec řidičův. V té vřavě sotva rozeznáte hlas kamelotův. Usmívá se, když si odkřičel jména svých deníků, a teď zase spouští nanovo.
Je mu patnáct let. Chudinka, získal namátkou příjici, a aniž byl biřmován, dostal jich nepočítaných od pánů rodičů, kteří si potrpí na dobré jméno. Stříhali mu je rovnou na ucho opakujíce nářky, jež jsou ve shodě s obecnou mravností. Aby ho káně, proč tak pospíchal!
Sotva se Brehm a Nedbal hnuli o krok dál z té tlačenice plné výdechů, jež jako mlha zamžívá úsměv krásek, sotva se hnuli o malý kousek blíže k divadlu, zastavil je nový shluk před květinářským krámem. Není to dlouho, co se prvý z nich dotkl rukavičky dámy, která pospíchala. Doposud jej pálí prsty a již k nim blýská pohled záletnice. Ach, ta je krásná! Má zdvižený klobouk, planoucí ústa a oči k zbláznění. Jen ať si někdo vzpomene a pomlouvá ty dámy! Jsou nádherné!
Brehm a Nedbal nahlíželi pod klobouky příchozích, byli svědky mnoha shledání a slyšeli úryvky hovorů. Jaká bláhová výmluvnost! Bylo viděti, že mnohé z dvojic užívají s měrou svého manželství a že rozlišují mezi právním stavem a pošetilostmi lásky. Bylo viděti, že prahnou po příhodách, o nichž se špatně mluvívá, a že leckterým není dobře ve vlastní kůži.
Dora a Alžběta konečně přicházejí, konečně se sešly se svými manžely. Stiskli si navzájem ruce vyměňujíce zdvořilosti. Nedbal pronesl starý vtip o počasí, jež toho dne nestálo opravdu za zmínku, Brehm se vyptával na lhostejné věci a jeho otázky udeřily na všechny brány nudy. Žel, žádná z nich není těsná a každá se zlehka otvírá.
Konečně se octli v restaurantu, aby povečeřeli. Brehm vzbuzoval pozornost číšníků, kterým, jak se zdá, byl propůjčen smysl poznávati bohatce a žrouty. Uhadovali správně. Byl tím, kterého hledali. Jedl a jedl, co srdce ráčí. Dora seděla vzpřímena a nedotýkajíc se stolu ani prstíčkem, přidržovala lokty k tělu.
"Co je nového v úřadě?" zeptala se Alžběta a Nedbal jí odpověděl: "Mluví se o veliké půjčce."
"To není to pravé," děl Brehm s jistotou násilníka, který si osobuje i pravdu dávno známou, "lidé jsou živi z práce, nikoliv z peněz!"
"Pah," dodal přerušuje Nedbala, jenž chtěl cosi namítnouti, "jak chcete obnoviti starou vážnost orby a řemesel? Několika miliony, které jste získali na vysoký úrok? Jak obnovíte trhy? Vzdělaností? Válkou? Na neštěstí se nám nedostává ducha právě tak jako odvahy viděti krev."
Brehm nepřikládal svým slovům větší váhy, než zasluhovala. Byl to mluvka, který nalezl libost v řeči nikoliv proto, aby se vynášel, ale aby slova padala a aby zněla napodobujíce bystřinu, klapot mlýna a pochod, za něhož se snáze rozmlouvá nešťastníkům, jimž byl odepřen hlas a kteří se na vás za každého ticha obracejí s teskným pohledem. Ten mrav si osvojil od svého sňatku. Umlknuv, kousal se zlehýnka do rtů, neboť bylo třeba, aby přitlačil na nůž, jehož ostří bylo již otupeno.
Čas v restaurantu zvolna plynul. Blížila se dvanáctá a Brehm dosud jí a jí. Po jeho boku stáli číšníci jako andělé. Hle, nejmenšímu odstávají uši. Tu bijí hodiny a vy si znenadání vzpomenete na přítele, s nímž jste se dnes nesetkali. Co dělá?
Co dělá nejmladší sestřička těchto paní?
Nedbal se otázal jen namátkou a Dora mu odpověděla rovněž bez důrazu.
"Nevíme, proč nepřišla dnes večer do divadla. Snad už spí."
Téže chvíli procitla Dořina a Alžbětina matka. Opřela se o loket naslouchajíc úderu věžních hodin. Zvon emauzského kláštera udeřil právě dvanáctou. Paní dopočítala.
Nelze říci, že jí bylo lehko. Usedla na okraj lože a špičkou nohy nalezla pohozený střevíc. Rozrazila ji zima; tu se přioděla šátkem a zívajíc (a spíše rozhněvána než z lásky) se šla podívat do pokoje své nejmladší dcerušky.
Vzpomněla si, že čeká od desáté, až se Jana vrátí z divadla, a sama proti sobě pocítila výčitku, že usne, když má bdít. Ba, ještě hůře, vždyť ani neslyšela zvonek, a už je přes půlnoc!
Paní pečovala o svou studentku s přísnou láskou. Nebylo pochyby o tom, že ji miluje, dovedla to však dobře zatajit! Bůh ví, že by raději přišla o jazyk, než by to řekla. Škaredila se po celý den a sotva prohodila sem tam slovíčko nebo pozdravení. Nejčastěji se ptávala: "Jano, kam jdeš a kdy se vrátíš?"
Jana byla všetečná, a protože kvete na fakultách prostořekost, neskončilo vyptávání vždy jen tak nevinně.
Na stolku u hlav postele hořela lampička a v pokojí byl přísvit připomínající dramatiky z konce minulého století. Čpělo tu Ibsenem.
Paní se zastavila u dveří, ale nic se nepohnulo. Je ticho.
Tu se opět ozve ťukání a paní stiskne kliku. Pootvírá.
Ach, mimo její hlavu fičí chladný závan a je slyšeti praskot, jako by po světnici někdo obcházel. Spěchá otočiti vypínačem a vzápětí zas váhá naslouchajíc novému zvuku. To vítr pohybuje otevřeným oknem. Je tu zima a prázdno. Prázdno!
Tu chvíli odjížděla Jana Myslbeková se svým milencem do Budína.
Nedohlídala jste se své studentky, paní! Jaké hoře, jaké hoře pro vás! Probdíte noc a každý úder na dveře a každé šustnutí vám vrátí naději.
"Ach, to je ona!" Není! Není! Není!
Usněte aspoň k ránu, zdřímněte si, Jana se nevrátí.
Několik dobrých učitelů, lékaři a nakonec ty neuvěřitelné výjimky, jež si kolem padesáti uchovaly mladý rozum, smýšlejí o věci podstatně jinak než matky.
"Proč pláčete," říkají jim, kdykoliv se zběhne něco podobného, jako je Janina příhoda. "Utřete si oči a schovejte kapesník! Dost, dost, dost! My vám odpřisáhneme, že se nestalo nic neobvyklého."
Někdy se stává, že k tomu napomínání přičiňují rozpravu o nicotě, jindy o kráse a opět jindy dodávají, že není nad to, když si od mužnosti a od věku, v němž se provdávají nevěsty, vedeme jako mužové a ženy.
Takové řeči však nelze opakovat před paní Myslbekovou. Nevěří než své bolesti.