Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem světě stojí
a vše tu svůj zaplatí dluh.

Vzorný otec a choť; pracovitý badatel a svědomitý úředník; řádný občan a ušlechtilý dělník na národa roli dědičné; koná svou povinnost, jež také jemu leckdy připadá zatraceně těžkou, a projevy nechuti či nevole opatrně skrývá v zásuvce, navenek si ulevuje toliko ironickými narážkami a alegorickými náznaky; je loajální a loajalitě podřizuje své politické smýšlení, takže v letmém diváku vzbudí dojem málo sebevědomého bázlivce; naprosto ne buřič proti konvencím, naprosto ne poutník po neschůdných stezkách a opuštěných srázích; rozený zdokonalovatel a dovršovatel, ne průkopník, ne dárce podnětů: tak se nám jeví Erben-člověk.
Řekli bychom: napůl vtělený ideál muže podle představy devatenáctého věku, občanského a poněkud šosáckého, napůl zas osudem i povahou typický představitel rakouského vzdělance z metternichovské doby. Kdosi, kdo velkolepým způsobem přepodstatňuje Chmelenského, zároveň však též kdosi, kdo nejedním rysem připomíná takového Grillparzera a Stiftera. Věru, obojí příbuznost je dlužno mít na paměti, chceme-li Erbena správně chápat: občanská solidnost je u něho zčásti důsledkem povahy a původu, zčásti však ochrannou ulitou, kterou si vytvořilo jemné, složité a narušené básnické nitro. Jeho zjev, jako zjev Grillparzerův a Stifterův, nás mate, neboť stěží rozpoznáváme, co je maska a co pravá tvář. Je o to složitější a záhadnější než leckterý "prokletý básník", oč méně jím chtěl být, oč horlivěji usiloval překonat stav, který i pro něho byl východiskem a lákavým svodem. Plachá cudnost jeho duše nepřipustila, aby po romantickém způsobu odkrýval své nitro v lyrických zpovědech, i směl proto dávat průchod svým citům jen polovědomě a nepřímo, pod epickým pláštíkem - po vignyovsku. Je hodno povšimnutí, že Erben na rozdíl od Máchy, v jehož drobných číslech najdeme několik výtvorů důstojných Máje, nepřiblížil se v lyrice nikde úrovni svých balad, že v osobních skladbách zůstal neosobitý, jako by se schválně toužil stylizovat do konvenčnosti. Zahalenost projevu svedla kritiky, nepronikající pod básníkovu masku, aby viděli v Erbenovi Máchova protichůdce, jejž potom, řídíce se vlastním vkusem a namnoze též hledisky mimouměleckými, za to buď velebili, nebo zatracovali. Vpravdě však nestojí Erben proti Máchovi, tím arci méně po jeho boku, nýbrž samostatně vedle něho - jako stejně velký básník a zjev zcela jiného ražení. Shod je přesto mezi nimi dosti; ale pomáhají nám jen k lepšímu poznání nesmiřitelných protikladů.
V opak rychle vyspívajícího Máchy, jenž kolem pětadvacítky tvoří báseň odvážnou a novotářskou, dozrál Erben o hodně později: našel se, až překročil třicítku, a významnou část své básnické žně sklízí kolem čtyřicítky, aby se pak obrátil jinam a osvědčil na novém poli své neutuchající mistrovství slova. Tímto pozdním dozráváním si vysvětlíme, proč mohl začít jako žák svého jen o rok staršího vrstevníka, aniž propadl údělu doživotního rozmělňovatele bohatství silnějšího a průbojnějšího druha a aniž i za svých počátků budil v nás dojem člověka, jenž sleduje generační úsilí bez vnitřního posvěcení. Tápající začátečník se prostě chopil ruky zkušenějšího, bezradný, pomalý venkovan se přimkl jen k smělejšímu a čilejšímu Pražanovi. Bere si jej za průvodce v oblasti tajemně krásné, ale nezvyklé, v oblasti literární techniky a módy. Nezhostil se však nedůvěry k svému průvodci, jakmile mu radil v cestě krajem, kde on se cítil odjakživa doma: nemínil se nikterak zříci vlastních názorů na otázky mravní a nedal se vylákat v bludiště světobolu, zůstávaje věren zděděným představám.
Proti Máchovi působí Erben mužně. Lépe: zmužněle. Neboť jeho mužnost je na místě prvém vlastností fyzického věku - doby, kdy po mladistvých krizích, po jinošském subjektivismu i po sebeodhalovací sdílnosti stává se člověk uzavřenějším, klidnějším, do sebe méně zabořeným -, na místě druhém pak je odměnou vrozené či získané ukázněnosti. Tedy zkrátka je projevem temperamentu a životního ideálu, nikoli však výrazem povahy sebejisté a v sobě pevně zakotvené. Máchovým jinošstvím prosvítá budoucí muž; tragika jeho života i problémy, s nimiž se vyrovnává v svém díle, jsou rázu typicky mužského. Kdo říká "muž", říká "zápolení" - a Mácha je stálý boj, svár a spor - s okolím i se sebou samým. Přivolává na sebe tragiku jako vzpurný Titán přivolává Diův blesk: aby ho ozářila i rozdrtila. Bytostně je puzen k dramatu a plány jeho divadelních her ukazují, jak mužnými a mužskými problémy se tu chtěl obírat. A Máj, toť tragédie mužské žárlivosti a střetnutí dvou mužů různých generací a vzpoura proti společnosti. Totéž Cikáni. Nikdy, krom jedné povídky, nevolil si Mácha za titulního reka ženu.
U Erbena z toho ze všeho nepozorujeme nic. Drama ho neláká; ani veselou hříčku z mládí, ani pozdní pokus o libreto nelze plným právem k dramatu počítat. Je arci baladik a o baladě se tvrdívá, že je lyrickým dramatem. Jakého rázu však jsou Erbenovy balady? Co na první pohled ii nich zjišťujeme, je drtivá převaha ženského prvku. I tam, kde zpracovává starší námět, vymění básník pohlaví osob: srovnejte jen Goethova Krále duchů - s trojicí otce, syna a krále - a Erbenovu trojici matky, polednice a dítěte, o němž není řečeno, je-li hoch, ač se tak podle náznaků zdá. Nebo vezměte skotskou baladu o Edwardovi, jejíž formu napodobí Dceřina kletba: tam rozmluva matky se synem, který zabil otce, zde rozmluva matky s dcerou, vražednicí svého děcka. A znovu si připomeňme Máchu. Jak motiv boje syna proti otci, tak bolestný úděl svedené dívky, zahubivší novorozence, byl častý v dílech německého období zmatku a kvasu. Nuže, co si odtud vybral Mácha a co Erben?
Ve znamení nesmrtelné matky počíná se Kytice, aby pokračovala "věčnou ženskostí" Panny Marie, k níž se modlí dívka ve Svatebních košilích: Erben staví domov, život, ba celý vesmír pod ochranu ženy. Ocitáme se v ovzduší Goethových Matek i poblíž romantického kultu mariánského nebo spekulací Bachofenových o pradávném matriarchátu. A do toho vznešeného rámce vmalovává pak Erben zlé, křehké i spanilé zjevy macech, matek, vdov i panen, panen líbezných jako jarní květ a usychajících jako růžové poupě. Není balady, která by se obešla bez žen; o mužích se však leckdy učiní jen zmínka, ba mnohdy ani ne ta (jako v Pokladě). Zejména vztah matky k dítěti, a to zase nejvíce k dceři, poutal básníkovu pozornost. Mrtvá matka utěšuje dítko v Sirotkově lůžku jako ve Vrbě a jako v přeloženém zpěvu o založení hradu Skadru; svou nedbalostí nebo vztekem zaviní smrt děcka (ve Smolném varu, v Polednici a taktéž ve Vodníkovi a v Dceřině kletbě), mimolidská matka zahyne spolu se svým dítětem úklady mužovy matky, jež je na ně žárlivá (v Lilii), podobně jako babička ve Vodníku sobeckou láskou přivodí smrt vnukovu a tím dceřino neštěstí; konečně je matka svou náklonností k vlastní dceři pohnuta k zločinu na dceři nevlastní (Zlatý kolovrat). Záporný je tento vztah v baladách o lehkomyslné dívce, která zavraždí své novorozeně, tak mimo Dceřinu kletbu v obou přeložených písních o Vražednici a Peklu propadlé. Připojme, že panna ze Svatebních košil je u Erbena, nikoli však u Bürgera, bez matky; zajisté má tím být naznačeno, že jenom nedostatek moudrého vedení zavinil dívčin prohřešek, ne její zpupná mysl. Zvlášť nápadná je však Erbenova záliba v ženských hrdinkách u jeho překladů. Skoro všechny opěvají dívky: obě čínské romance (jednou chce být dcera poslušná rodičů a odmítá proto milého, podruhé jde dívka sloužit na vojnu místo otce), obě písně již zmíněné, a též v cyklu Markově hraje žena úlohu významnější, než jí bohatýrský zpěv přisuzuje.
Toliko v jedné básni Erbenově jsou příběh i problém čistě mužskou věcí; - je příznačné, že je tomu tak právě v díle vzniklém pod vlivem Máchovým, v Záhoři. Ale i tu překvapí ztlumenost mužského ovzduší, srovnáme-li Erbena s Máchou, a především, postavíme-li proti sobě prvé a definitivní znění balady. V prvém je hrdinou otcovrah, ač na rozdíl od Máchy pohnutka mužské žárlivosti ani tehdy nevábila básníkovu mysl a hlavní jeho zájem se soustředil na vrahovy výčitky svědomí, vznosně dramaticky podané; kdežto nakonec se přízvuk rozhodně posunul na čistého jinocha, jenž vykoupí cizí vinu. Tento český Parsifal je v duchu lidové tradice líčen jako "panna" ("a tvoje líce jako pěkné panny"), ba loupežník lituje přímo jeho "panenského mládí". Lze v této souvislosti uvést jedinou erotickou zmínku básně, popis milencova odchodu od dívky - ve chvíli, kdy se zbožný jinoch loučí s Ukřižovaným? Vidíme, že z krvavého dramatu se vyvinulo mystérium o všemocné lásce a božím slitování, tragika byla nahrazena smírem, rváčství oddaností; ani potuchy po otcovraždě u Záhoře a nový rek je pokorné dítě, jež napravuje těžkou vinu otcovu, na něm spáchanou, bez nářku na Boha i na zploditele.
V tomhle detailu se pěkně jeví, jak máchovská látka se ponenáhlu připodobňovala Erbenovu světu. Neboť je-li máchovským motivem boj syna proti otci, motivem erbenovským je mužova vina na nevinné bytosti. Otec vodník zahubí své dítě, otec nevědomky způsobí osudnou matčinu zlost v Polednici. Ještě však častěji se v Erbenových baladách vyskýtá muž, který zaviní smrt ženinu: v Zazděné ji zničí z pouhé surovosti; ve Vrbě svou řekli bychom mužsky bezohlednou láskou, která se nechce o ženu s nikým dělit; v Dceřině kletbě a písních téhož děje svou nesvědomitostí; v Svatebních košilích a v Cizím hostu, poněvadž je démonem. Monotónnost vyznačuje charakter i dějovou úlohu mužů: buď jsou nesympatičtí, nebo bezvýznamní. Krom pohádkového "děda" ve Zlatém kolovratu jsou podivuhodně neaktivní: i pán z téže básně, manžel z Lilie (jenž odejde a tím dopomůže své matce k provedení zlého záměru), i druhý manžel z Holoubka, i konečně mužský epizodista ze Štědrého dne. Po té stránce nemůže být většího rozdílu proti jednajícím a povahově nesmírně odlišným postavám ženským.
Zálibu v kresbě dívčích zjevů mohla podnítit arci potřeba nejsoukromější. Grund nazývá Erbena schizoidním romantikem, poznamenaným souchotinami a trýzněným hrůznými vidinami snovými i neukojenými tužbami erotickými. Žádosti milostné, v životě potlačované, vybíjí básník obyčejně tím prudčeji v poezii; leč tomu bránila u Erbena jak ostýchavost, tak sám účel jeho skladeb, jež měly sloužit národním potřebám - jeho poetika byla povahy osvícenské, ne romantické -, takže smyslnost, subjektivní prvek vůbec, mohly do jeho veršů vniknout jen v zakuklení a vybít se v detailech, jež nic neprozrazovaly a nikoho nemohly pohoršit. Přesto, a právě proto zabarvila erotika jeho básně intenzivněji nežli verše samého Máchy; arci teprve tehdy, až se přepodstatnila v uměleckou smyslovost. Stačí se zmínit o závěrečných slovech Svatebních košil a letmo připomenout jiné obraty, líčící náznakově a přec podivně rozechvěle dívčí tělo: všude cítíme, jak Erbenova stručná, téměř běžná slova jsou obklopena shlukem erotických představ, jež, nevysloveny, umocňují vnitřní obsah a dodávají smyslové plnosti obvyklým výrazům. Erben je věru "panenský pěvec" jako Chmelenský ti není náhodou, že právě jeho si oblíbil a znalecky ocenil autor Panenek...

Vládne-li Erbenovu světu znamení Panny, bude nepochybně i jeho životní cítění jaksi ženského rázu. Erben nehlásá vzpouru a boj, vzdor proti bohu a lidem, nýbrž pokorné přijímání božího úradku, poddajnost osudu, mírnost a smířlivost, lásku a věrnost, poslušnost a umírněnost. Co trestá nejkrutěji, je "hybris", překročení hranic položených osudem lidskému konání a toužení, odhalování tajemství, jež vyšší moc zakryla zrakům člověka. Uctívá křesťanství, poněvadž zmírnilo kruté obyčeje, a Slovany velebí za jejich mírnost; mírná povaha norn dokonce podle jeho mínění nasvědčuje tomu, že jsou slovanského původu; a významně oceňuje germánské pověsti jako "velikolepé, ohromné, ale nedojímají srdce, neb vystupují z mezí lidského pochopení". Tu přímo hmatáme ten hluboký, vnitřní důvod jeho záliby v epitetech jako milý, pěkný a chápeme, proč si musel utvořit svůj názor na baladu, jejž zdůvodňoval odbornickými výklady o slovanském postoji k světu. "Mírnost" je však po pravdě mnohem vlastnější badateli a jeho době než oněm zkazkám a písním, jichž se dovolává!
Mírnost, povýšená na estetický a etický zákon a v mnohém se blížící středověkému ideálu "míry", nasvědčuje jinému duchovému klimatu, než v jakém se může rozvíjet modrá květina a vonět nachový květ Zla. A přec Erbenův nesouhlas s Máchou, jejž i jako člověka přísně posuzoval, nesmí vzbudit domnění, že mu byla romantika naprosto cizí. Již proto ne, že se musela každému básníku vyrůstajícímu v prvé polovici devatenáctého století stát "vzdělanostním prožitkem". Také Erben ji do sebe vstřebal; vliv Goethův - snad nejsilnější ze všech cizích vlivů - byl víc než jen vyvážen vlivem bratří Grimmů, kteří, pravda, hlavně působili na badatele, ale v Erbenovi je badatel nerozlučně spjat s básníkem! Vskutku najdeme v jeho odborných studiích věty, které obsahují přímo tresť vší romantiky. Například: "Věčnost jest původ a příčina věku, spadajíc takto, co se dotýče času, v jedno s ponětím nutnosti moře a noci. Z toho ale ještě jiný důležitý následek vyplývá, totiž ten, že věk i svět, jakožto spolu věc obmezená, podobná dlouhému dni, jednou také musí pominouti, načež následovati bude rovněž tak dlouhá noc." Čteme tu badatele a Erbena, či lyrika a Novalise?
Romantický kořen bude as mít především Erbenovo pojetí osudu - dospělť k němu romantickou cestou, studiem slovanské mytologie. To však, že shledává stopy fatalistického názoru téměř ve všem, prozrazuje nám víc než jen to, že vyšel z romantické vědy -: v tom se jeví hluboké vnitřní souznění s myšlenkovým světem romantického člověka. Erben je představou osudu přímo posedlý: láska a osud jsou mu vlastně totožné, poněvadž Sudice za mladosti člověka přicházejí k němu v podobě tří panen, zastupujíce bohyni milosti; podobně ze rčení "mému srdci souzená" odvodil, že Slované měli představu osudu. I jako básník je stále přitahován tím, co bychom směli nazvat literárními formami osudovosti: věštbami a zaklínadly, jejichž intonací zvučí tak mnohý jeho verš. Snad si takto můžeme vysvětlit i jeho sklon ke gnómičnosti.
Vůbec se zdá, že Erbenův básnický sloh je určován mytickými představami, vědomě a možná i nevědomě: jeho péče o slovo není bez souvislosti s vírou v magickou moc slova: "Mocné slovo neomýlí..." Podobně je tomu s paralelismy v jeho kompozici: jako vědec zjistil význam dvojice i trojice v slovanském bájesloví, a tedy, touže dodati slovanské barvy svým skladbám, použil zdvojení a ztrojení jak při stavbě děje a sdružení osob (tři osoby ve Svatebních košilích, tři osoby v Záhořovi, tři osoby ve Vodníku, taktéž ve Vrbě a v Lilii), tak v technice podání a ve skladbě veršů. Možná se dokonce domnívat, že tyto paralelismy jsou mu tvárným prostředkem k mytizaci příběhů, pomůckou návratu do tajemné oblasti, odkud se kdysi vydaly na snižující a zevšedňující pouť světem.
To vše je romantické. Ale jako by již bylo Erbenovým určením, aby všechno romantické dostalo u něho tvářnost odlišnou, klasickou, tak tyto romantické složky obratem změní svůj smysl. Postaviv obsah i formu pod jeden a týž princip, vnesl Erben i do nejvnějšnějšího a zdánlivě zcela mechanického zjevu tajemnou zákonitost. Není u něho ani stopy po libovůli, po osobité nevážnosti k věcem a k tradici myšlenkové či látkové, po pudu novotářském a po samolibém originálnictví. V tom ve všem se vzdaluje od romantiky co možná nejdále a nejrozhodněji. Náhradou za to nabyl rysu, který zůstal romantice odepřen: ušlechtilé prostoty a klidné důstojnosti. Vědomí o zákonné povaze jevů učinilo z něho klasika.
Čím víc a bedlivěji ho čteme, tím dokonalejší a mohutnější a zároveň prostší nám připadá. V své době je až nepochopitelně monumentální, jako Mácha je až nepochopitelně hluboký a osobitý. Toliko jeden básník mezi jeho předchůdci vykazuje podobný rys. Ale Kollárova monumentalita není téhož druhu jako monumentalita Erbenova: je spíše vznešeností a grandiózností, velkolepým projevem vůle téměř sveřepé a vše si podmaňující, kdežto Erbenova monumentalita pramení z nesmírného klidu, jejž přivodilo tušení věčného bytí a zákonitosti všeho, a především je výsledkem pokory před pospolitostí a jejími výtvory, poezií a jazykem. Erben je klasik, kdežto Kollár jen velmi neklasický klasicista. Chceme-li uvést některého podobence Erbenova, musíme obrátit svůj zrak do sousedních umění: Mánes a Smetana týmž způsobem slučují v svém díle něhu a velikost, prostotu a vznešenost, pozemské lidství a klid věcí vyrvaných z časového toku a přiblížených jasu nadzemských symbolů.

Klasikem jest Erben, pokud máme na mysli ráz a cíl jeho uměleckého chtění, postoj k světu a básnický temperament; historikovi se jeví ve světle odchylném. Neboť mezi klasiku v dějinném smyslu a věk Erbenův se vložilo údobí romantické, takže Erbenovu klasičnost můžeme v nejlepším případě pokládat jen za amalgam dvou duchových proudů, z nichž jeden byl mu ideálem a citově spřízněn, druhý pak učitelem, samozřejmým ovzduším, zpočátku dráždivým svodem a později protivníkem ne zcela pochopeným. O dvojitém kořeni své bytosti věděl Erben podle všeho dosti dobře, smíme-li totiž v jeho programu "národní klasičnosti" spatřovat hlavně touhu vyvýšit vlastní úděl a sklon na požadavek obecně platný. Ale i samo o sobě říká nám ono heslo ledacos o dobovém úsilí překlenout rozpor mezi dvěma světy, jež se v první půli devatenáctého věku dělily o vládu nad lidskými dušemi.
Příkazem klasiky bylo: tvořit díla co možná nejkrásnější, trvalé hodnoty, příkladná pro každého, uznávaná každým - tedy díla nadčasová a všelidská; pokud se mluvilo určitěji, žádalo se, aby se výtvory podobaly antickým vzorům. Příkazem romantiky však bylo: tvořit z ducha národního a pro národ - leckdy i pro současnou chvíli -, dále mluvit ze sebe a za sebe, varovat se napodobenin a shod s jinými. (Že díla jednoho národa nebudou připomínat díla národa jiného, rozumělo se pro tehdejší lidi samo sebou.) Jak vyhovět oběma příkazům, to zaměstnávalo mysli umělců po celých dalších sto let, a přinejmenším prakticky, tvorbou, se to mnohému z nich vskutku podařilo. Erbenovi v Kytici a v pohádkách také. Vůbec nelze popírat, že vrcholná tvorba - již označujeme po starém zvyku za "klasickou" - slučuje v sobě nadčasovost a všelidskost i národnost a osobitost. Heslo "národní klasičnosti" pod tímto zorným úhlem nemůže tedy znamenat nic jiného než přání, aby umělec přinášel díla umělecky dokonalá. Tehdejší lidé však cítili ve vztahu oněch slov oxymóron, a to nejen pro nevlídné soupeřství obou směrů v písemnictví, nýbrž právě proto, že národnost jakožto heslo, princip, meta byla zdůrazňována romantiky a jimi prohlašována za doménu a hlavní znak umění neklasického. Následujícímu pokolení, v jádře nevýbojnému, smířlivému a usmiřujícímu, připadalo však žádoucím zprostředkovat mezi oběma protichůdnými pojmy, vybrat si z obou směrů, co bylo na nich dobré, vyvarovat se krajností a slít v jedno, co se tomu příliš neprotivilo. "Národní klasičnost" Erbenova nemá tedy být nic více a nic méně než syntéza klasické teze a romantické antiteze. Aniž tušil, vyhovoval takto český básník svým heslem základní touze celé doby.
Jen pomyšlení na jeho monumentálnost nás přimělo, abychom se, mluvíce o něm jako o amalgamu klasiky a romantiky, vyhnuli jménu, které je pro takovou slitinu, v jeho době častou, odnedávna literárním dějepiscům běžné a jehož jsme se již několikrát sami dovolali. Neboť jinak není sporu, že mezi Erbenem a biedermeierem styčné body jsou, a to nejen v tom, co jsme uvedli - v jeho něze a spanilosti, v jeho zájmu o lidovou tradici a v poddajném začlenění do ní i po stránce mravního kodexu, v jeho mužné vyrovnanosti a nechuti k slovesnému bouřliváctví, v jeho ukázněném projevu a v ostychu při zpovědech -, nýbrž ještě více v tom, co budeme dále u něho konstatovat.
Erben je příslušník měšťanského století a sdílí se s ním o jeho víru a pochybnost, mínění a zábrany, klady a nedostatky. Přesvědčení o nadřaděnosti etiky všem ostatním hodnotám a představa nedvojsmyslné, rozumem snadno postižitelné zákonitosti všehomíra patří k základním pravdám světového názoru té doby i měšťanského stavu; stejně tak i nedůvěra ke všemu, co porušuje harmonii, pravidlo a střízlivou rozvahu, co se protiví intelektuálnímu poznání a do spořádaného světa zanáší chaos nevypočitatelných náhod a nevysvětlitelných jevů, - tedy ke všem záhadným hnutím a temným pudům, k omamným rozkoším a spalujícím žalům, k šerosvitným tuchám a náhlým bleskům, jež ozáří hlubiny lidským zrakům jindy pozakryté, ke všem dobrodružstvím vůle a činu, vyhýbajícím se prošlapaným stezkám a promyšleným cílům, jakož zejména k tomu, co se tyčilo, nezvládnuto posud a vzdorujíc pokusům o rozřešení, před branami království myšlenek jako záškodný a neuchopitelný protivník, strašný svou přítomností, strašnější ještě připomínkou dávné moci, kterou měl nad životem a smysly prvotního člověka: k přírodě a k mýtu.
Mýtus, toť památník děsu, jímž záludně vábivá, tajemná a vražedná příroda naplňovala nitro nevědomého, jejím silám propadlého tvora. Polední znoj a půlnoční temnoty kladly bezbrannému poutníku tisíceré nástrahy; klamavý půvab nepohnutých i divý hukot rozbouřených vod tajily v sobě totéž nebezpečí; příšerně velebné ticho zadumaných pralesů, jejichž nocí pronikal skřek neviditelnými hrdly vyrážený, věštilo nenadálou zkázu - a to vše útočilo na duši primitivovu s naléhavostí, jejíž velkost si dnes nedovedeme představit. Bázeň, ale též slastné rozechvění se budily, splývajíce v jeden záhadný pocit, v tuchu čehosi mimolidského a nadlidského, co je nutno pokorně vzývat. Numinózní sluje v dnešní vědě náboženské předmět oné tuchy.
Ponenáhlu se člověku neurčité zdání zpředmětňovalo v obrazy démonů krutých nebo sladkých a povětšině krutých i sladkých zároveň - a tím vlastně pozbývalo již na děsivosti, tím ztrácelo vlastně již opar tajemna. Vždyť ty obrazy podávaly jakýsi výklad, nalézaly původ neznámých jevů, a tak, činíce nepochopitelné pochopitelným a (poněvadž běželo o postavy lidských rysů, jen arci nadané vyššími schopnostmi) téměř blízkým, uklidňovaly bázeň a utřiďovaly zmatek. Hle, prvé zákmity rozumové činnosti, prvé, nesmělé a prostinké, ale přec nádherné vítězství ducha nad vnějším světem a prvý důkaz opory, jakou může duch poskytnout vyplašené duši! Bájivá mysl pak z těchto zosobnění i z opakujících se neblahých zkušeností upředla zkazky o tragických setkáních mužů s lesními ženami, dívek s vodními běsy, rybářů s vílami a matek s polednicemi nebo večerními lidmi, kteří sic ne jim samým, leč jejich dětem strojily úklady.
Během času však, jak přibývalo poznatků a rozmáhala se pýcha na moc. rozumu, zmenšovala se závislost na přírodě; náměty, vyvěrající z pocitu lidské slabosti vůči ní, přestávaly tedy vzrušovat. A co víc: lidského ducha počal jímat stud z dřívější bezmoci a odpor k památkám na ni. Touha podrobit si přírodu tak či onak, zmocnit se jí intelektem, vřadit ji do oblasti ducha tím, že se do ní vnesl význačně rozumový pojem zákonitosti, tato snaha jde proto vždy ruku v ruce s bojem proti mýtu. Století, které si nejvíc libovalo v přistřiženém, geometricky upraveném sadu, triumfu to rozumového řádu nad svévolí a svéprávností přírody, nutně se musilo ohradit i proti vzpomínkám na její někdejší nadvládu nad člověkem. Vidíme sedmnáctý a osmnáctý věk neúnavně brojit proti pověrám a báchorkám. Zakazovaly jim přístup do umělého písemnictví a zesměšňovaly je, kdykoli se s nimi setkaly v lidových výtvorech. Ale netrvalo dlouho a duše setřásla víru v neomezenou moc rozumu a poznání. Moderní člověk, znovu postavený před hrozné mlčení nekonečných prostor a zas objevivší tajemné kraje v nitru i v hmotném světě, do nichž rozum nepronikl, zachvěl se úzkostí podobnou té, kterou znal jeho dávný předek. Duše, pozbyvší dozoru i pomoci intelektu, soucítila s těmi, jimž rozum dosud neposkytoval ochrany před neznámým, a snadno se proto vžila do stavu, jehož projevy nalézala ve zkazkách a lidových písních. Goethovo pokolení opět křísilo náměty z okruhu přírodních mýtů zároveň s příběhy o procitlých mrtvých, jiném to zdroji úzkostných představ dávného člověčenstva. V jednom i druhém podalo vzorné, téměř nedostižné ukázky numinózních balad. Goethův Král duchů na jedné straně, Bürgerova Lenora na straně druhé jímaly mocným kouzlem duše předem ochotné mu podlehnout a vytkly směr, jímž pozdější básníci kráčeli až do chvíle, kdy se počalo na obzoru vzdělanosti rýsovat nové osvícenství se všemi svými důsledky.
Zplna ovládlo toto nové osvícenství evropské myšlení až v druhé polovici devatenáctého věku, za pozitivismu, ale již biedermeier byl v mnohém dědic a pokračovatel osvícenských názorů, a to především v krajích, kde romantika nezapustila hlubších kořenů. Ani tam se však biedermeier neujímal dědictví racionalismu příliš odhodlaně. Vliv romantiky, časově blízké a svými výhonky posud živé, byl přec jen příliš mocný. Krom toho biedermeieru, občansky střízlivému, nebylo nic tak proti mysli, jako domýšlivost v jakémkoli oboru. Nehodlal tudíž nadsadit ani v oblasti rozumové. A konečně jsa někdy kompromisní, vždy pak spíše objímavý a přijímající než vylučující a stroze rozhodný - i to je měšťanský rys! - přál si stejně v oblasti rozumové, jako v oblasti básnické sdružovat protiklady. Nezamítal předem ničeho. Proto v sebe pojal i látky numinózní. Ale přepodstatnil je: romantické motivy v biedermeierovském podání nasákly duchem podobným osvícenskému, byť v obměně, jakou nařizovala vývojová situace i nálada příznačná pro dobu měšťansky založenou.
Z několika důvodů nemohl a nechtěl biedermeier popírati tajemné hlubiny bytí, jak činilo osvícenství. Věděl o nich. Ale jeho goethovská úcta před nezbadatelným ve spolku s chytráckou opatrností měšťana a s taktní skromností, bojící se "hybris", velely mu, aby se jich dotýkal jen plaše a raději se jim vyhýbal. Co hlásá Erbenův Štědrý den, co jeho Vrba? Toto: nezasahujte do úradku vyšších mocností, nezkoumejte, co ony zahalily našim zrakům, nepokoušejte se násilím zmocnit se iracionálna, jeť lépe "v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznat jistotu". I v oblasti spekulativní uplatňuje se tedy za biedermeieru rezignace, suma to životní moudrosti tehdejšího člověka, jejíž tu bolestná, tu smířlivá nota zaznívá k nám z nejednoho soudobého díla básnického. Agnosticismus není však posledním slovem, jež v té věci biedermeier pronáší, aspoň ústy duchů hlouběji pronikajících. Musilť připadat nemužným, otázku spíše lstivě obcházejícím nežli poctivě řešícím, dokonce i nebezpečným, poněvadž upravoval cestu mravnímu nihilismu, kterého se biedermeier obával víc nežli čehokoli jiného a víc nežli všechna ostatní období. Rovnováha takto zjednaná byla přec notně vratká, neuspokojovala; skličovala mimo svou přízemností též pocitem slabosti vůči přírodě - pocitem odchylně zbarveným, ale stejně silným, jako byl onen, jenž stál u kolébky přírodních mýtů. Lidská důstojnost, člověčí klid i biedermeierovský racionalismus žádaly zkrátka shodně, aby si duch přírodu podrobil.
Naivně rozumářským způsobem osvícenským tak učinit již nebylo lze. Bylo třeba poohlédnout se po jiném. A východisko bylo rychle nalezeno: přese všechny pokusy romantického subjektivismu nedotkla se dotud skepse valně okrsku mravního, ten proto svědčil o svéprávnosti a vznešenosti lidského ducha zcela zřejmě. V očích biedermeierovského občana pak dvojnásob. Mravnímu řádu podrobit vzpírající se přírodu, z démonů učinit jeho služebníky, a ne-li, tedy aspoň jej nadřadit přírodě a jejím temným silám: to zjemnělému, zvnitřnělému, ostražitějšímu a bohatšímu osvícenství poromantickému musilo se jistě zdát vrcholem jeho snah a skvělou klenbou vlastního celkového pojetí světa.
Zde proto nasadil páku ve většině svých básní též Erben. Jestliže kde, tedy právě na jeho poměru k numinózním látkám seznáváme dobře ráz a skladbu vší jeho osobnosti a zároveň to, čím kotvila v době. Romantický prvek jeho duše mu tyto látky přibližoval; prožitek vzdělanostní, vyjádřený jménem Goethovým a Čelakovského, mu je uvedl v povědomí; nebylo mu však dáno jít prostě jejich směrem, musil hledat odpověď na otázku, jak se jejich motivů zmocnit, aby souhlasily s neromantickým názorem biedermeieru. Než svou odpověď nalezl, urazil velký kus cesty. Neboť zrál pomalu.
Nejstarší baladou jeho sbírky je Polednice, tato zřejmá obdoba Goethovy nejproslulejší básně numinózní. První krok do neznámého světa, zároveň však již vykročení na cestu za vlastní osobitostí! Biedermeierovská touha sejmout z příběhu co nejvíce hrůzy jeví se tu hodně zřetelně: jednak tím, že látka je převedena do žánrovitosti téměř realistické (v blíženci této skladby, v Smolném varu 1834, ovládla žánrovitost pole, až zničila veškeren baladický šerosvit), dále tím, že příběh slouží moralizující tendenci. Morálka je pak zcela v duchu biedermeierovského etického cítění: matka je potrestána, že do světa lidského mravního řádu otevřela, zapomněvši na příkaz vnitřní kázně a povolivši pudu, přístup démonům. Přese všechno úsilí zbiedermeierizovat příběh zbyl tu však jeden kaz, kaz dosvědčující, že se nepodařilo numinózní motiv a dobové smýšlení svařit v jednolitý útvar básnický: démon podržel svou moc nad člověkem, volání ke Kristovi je marné. Oba světy stojí vedle sebe, hierarchie není dosud pevně vytčena.
Co přišlo potom, bylo znamením, že se Erben v numinózním okruhu necítil zplna doma: Poklad je naprosto rozumářský, zcela moralistní, pohádkový a nemytický. Hlavní poučka je arci nadmíru biedermeierovská: neobětujte statkům vezdejším srdce, neprahněte po vyšším stavu, než vám Bůh dal. Je to zas ona bázeň před náruživostí, před lidským, příliš lidským pudem, jenž zatlačí všechny ostatní city a zejména rozumovou úvahu, tedy zkrátka před "hybris", jež tentokrát je přenesena do oblasti společenské. Slýcháme ji z tehdejších pohádkových her vídeňských a ozvala se již v generaci starší, když např. Štěpánek ústy Mozartova Leporella vyrazí příznačný vzdech: "Ach, blaze v stavu prostém." A ovšem, je stejně tak dobře erbenovská ta představa hříchu, jehož se dopouští ten, kdo dává přednost pomíjejícím svazkům společenským před věčnými svazky lidskými. Erben vytvořil tak báseň osobitou i zároveň, vzhledem k didaktičnosti a k obsahu poučky, typicky biedermeierovskou, - vytvořil tak svou nejbiedermeierovštější báseň vůbec - - ale balady zde nevytvořil. Chybí právě iracionální složka, nadlidská fólie lidských vášní. Bylo zapotřebí otřást básníkovým až příliš nedramatickým, až příliš občansky spokojeným klidem, měl-li nalézt v sobě odvahu k činu, jenž mu byl osudem nakázán: aby totiž uvedl v soulad romantickou démonii a víru v božský řád a takto dospěl k biedermeieru vyššího slohu, k biedermeierovské variantě klasiky. Naštěstí pro něho nedal otřes na sebe dlouho čekat. Jako by výkyv na stranu jednu nezbytně přivozoval stejně tak rozhodný výkyv na stranu opačnou, je Erben uprostřed práce na své skladbě nejneromantičtější (1836-37) vystaven mohutnému náporu umění nejromantičtějšího: seznává tehdy Máchův Máj. Snaží se jej asimilovat, chce jej do jisté míry i překonat, ale stačí dosud jenom na to, aby máchovský syžet zmoralizoval; umělecky podléhá. Rychle pochopí, že by tudy nedošel daleko, i nechává zápasu, dokud nenabude potřebných sil. Roku 1839 se pak jako na zavolanou objeví Toman a lesní panna, dílo ojedinělé v tehdejším českém písemnictví rázem i básnickou hodnotou. Tato balada přinesla Erbenovi nový vliv, silný, podporující starší vliv Goethův, a hlavně: vliv nikoli brzdící, nýbrž rozvíjející jeho osobitost. Čelakovskému, který svou povahou, vkusem a vzděláním, jakož i celou svou další tvorbou náleží k oné větvi biedermeieru, jež vyrůstá z osvícenského kmene dřív, než mu byl vštípen romantický roub, umožnilo v této básni jeho goethovství napsat baladu tak ryzího numinózního typu, jak jen bylo v tehdejších Čechách dovoleno. Osudové setkání člověka s lákavě zhoubnou přírodní mocí je tu sic psychologicky motivováno, ale hlavně as proto, že choulostivý občan by nebyl snesl hrdinu vědomě se oddávajícího nahé smyslné vášni; jinak mu básník ponechal veškeru drtivost zásahu nepochopitelného živlu. Kdežto v jiných baladách numinóznícb, jež mohly na Čelakovského míti vliv, propadá člověk démonu, poněvadž ho byl zradil, nebo odplatou za jinaký svůj poklesek, zde přichází démon nevolán a vraždí, aniž smí omlouvat zlobu - jako Eichendorffova Lorelei, kterou bychom již vzhledem k lesní scenérii uváděli nejspíše s českou básní v souvislost - křivdou, již mu způsobil druhý pozemšťan. Dvě dívky se tu objevují, ale ani na jedné se Toman neprovinil, naopak, on sám je zrazen, a rozrušen zradou poslechne zjitřeného pudu, když a poněvadž jeho uvažující schopnost ochabla. Není vinna spíše milenka, jež nevěrou všechno zlo přivodila? Leč ta vyjde bez trestu. Nikde neslyšíme ten dunivý, závěrný akord, ohlašující, že všechny motivy roz- předené ve skladbě dospěly svého cíle; trýznivý pocit křivdy na člověku je výsledným dojmem u Čelakovského, jako jest jím u Goetha.
Totiž ne tak zcela: mezi mladým Goethem (a jeho lidovými vzory) a biedermeierovským goethovcem je nepatrný, ale vývojově nadmíru důležitý rozdíl. Tam se přírodní síla zmocnila bránícího se, odmítajícího člověka, zde Toman, ať jakkoli omlouván duševním stavem, rychle souhlasí. Pravděpodobně by démon k němu neměl přístupu, kdyby zůstal věren sobě. Moc démonů je tedy ne sice zrušena, ale přec jen dosti snížena. Je však milostná vášeň k démonu sama o sobě dostatečnou příčinou nejtěžšího trestu? Opravdu, zdá se tak, zejména, když ji básník vědomě držel v nízké poloze náhodné lásky a nesnažil se ani jinochův cit, ani dívčino pouliční vábení zpoetizovat. A přitěžující okolností v očích básníkových je i stav hrdinův: ztratil rozvahu, podlehl chtíči, a to vše, poněvadž se vrhl v náruč zoufalství: duševní hnutí, jež biedermeier odsuzoval nejpříkřeji! Konečně lze se dotknout věci, která bývá jako motivace trestu obyčejně zdůrazňována: Toman přestoupil zákaz. Tato drobnost je vskutku hodně důležitá, ne však sama sebou, nýbrž osobou rozkazujícího. Řekli jsme, že Tomanův osud řídí dvě ženy; jedna, která jej zradí, druhá, která jej zahubí. Ale, nepočítajíc epizodní zjev mladší sestřičky zrádkyně, je tu ještě někdo třetí: Tomanova sestra, objevující se na dvou převýznamných místech, na počátku a na konci. Ona jediná pláče nad bratrovým skonem. To znamená, že nad milostnou posedlostí se velebně vznáší láska čistá. A dále, že zrazuje a zavádí vše, jen sestra nikoli. Jen rodina nikoli. Svazky krevní neklamou, dlužno jich tedy být poslušen. Zapamatujme si to: to je styčný bod mezi básní Čelakovského a Erbenovými baladami s rodinnou problematikou. Biedermeierovské cítění prosakuje tedy již u Čelakovského numinózní látku, aniž ji však odbarvilo. Démon zůstává posud vítězem a milostný prvek jen ještě zvyšuje numinózní náladu: jeť v povaze numinózní ho předmětu, aby vábil i ničil zároveň. Musíme tudíž v díle Čelakovského zřít numinózní baladu velké ryzosti typové, obsahující všechny potřebné Hložky, ale ukazující zčásti jinam, než hodlal jít biedermeier - totiž zpět k názorům doby zmatku a kvasu -, a jen trochu, ve vedlejších motivech, naznačující, kam biedermeier jíti chtěl. Ale ona troška stačila, aby mladšímu baladikovi poskytla východisko.
Na Čelakovského mohl Erben beze škody navázat. Shodovaliť se oba názorově, umělecky a v lásce k lidové poezii. Svatební košile z roku 1843, opakující námět Bürgerův a detailem upomínající i na Goethův Tanec mrtvých, zpracovávají vlastně pendant k Tomanovi: tam jinoch s démonickou milenkou, zde panna s přízračným snoubencem, v obou případech pak jízda vstříc lásce i smrti ve středu příběhu. Téhož roku ostatně vydá básník i překlad Goethova Krále duchů. Vzhledem k tomu, že z potomních balad náleží Vrba a Vodník (ze starších Polednice) do oblasti přírodně mytické, Holoubek a Vodník (z děl jiného založení též podle všeho Cizí host) mezi báje o strašidelných mrtvých a že roku 1861 přibyla k nim ještě Lilie, sdružující oba numinózní světy a tak důmyslně uzavírající řadu svých předchůdkyň, lze právem říci, že dobrá polovina všech velkých balad Erbenových jde ve šlépějích Goethových a Čelakovského.
Následovnictví však neznamená tu nijak nohsledství. Málokdy se který básník projevil tak samostatným pokračovatelem a smělým přehodnocovatelem jako Erben. I v baladách nejpodobnějších tradičnímu typu shledáváme se u něho s hojnými znaky odlišnými, jejichž původ třeba odvozovat nejen z rázu básníkovy duše, nýbrž i z dobové nálady. Vydělme si tyto znaky a pro zřetelnost je i trochu nadsaďme - dlužno míti totiž na mysli, že odchylky zůstávají v mezích numinózního typu a jsou jím tlumeny i povahově přestrojeny, proto unikají méně zkušenému zraku.
Nuže první, co pozorujeme, je nápadná trpnost představitelů démonického živlu, a to zvláště ve skladbách nejvíce dýšících numinózní náladou. V Lilii je květina-revenant lidmi pronásledována a konečně zahubena; i ve Vrbě se člověk proviní na přírodním zjevu, a třebas je potrestán, netrestá ho onen zjev, který naopak jeho vinou umírá a umíraje odpouští, ba snaží se napravit škodu člověkem spáchanou. Ovzduší smutku a soucitu, soucitu s bezbrannými ušlechtilými tvory, obklopuje tyto Erbenovy démony. Jde arci o biedermeierovské zalíbení v něžných a libých představách, leč také o něco významnějšího: lidský duch se pokládá již za tak bezpečného, že se nebojí útoku iracionálních sil, ba dovoluje si na ně shlížet s útrpností. Jak slabí jsou Erbenovi démoni vůbec - služebníci a ne páni člověka! Přijdou na jeho rozkaz, a teprve jsouce vyzváni, s ním zápolí: tak přivolá matka Polednici, tak vodník zabije své dítě teprve, až matka jeho ženy jej na tuto myšlenku nepřímo uvede, tak panna si usilovně žádá návratu mrtvého milence. Tatam je bývalá superiorita i suverenita démonů: bezmocným se ukáže vztek umrlcův proti řádu lásky a slitování, ztělesněnému Pannou Marií, k níž se dívka uchyluje o pomoc; nemají nad dospělými práv, svůj hněv smějí si vylít jen na dítěti, které - dohadujeme se, byť Erben o tom pomlčel - stojíc dosud mimo právní řád, jsouc bytostí jen tělesnou a pudovou, tedy přírodní, náleží do jejich rodu a ve Vodníku k nim ostatně přísluší též původem. Dospělých smí se démon zmocnit, jen když oni přestoupí mravní řád - tak vdova v Holoubku. Co to však znamená jiného, nežli že jsou v podstatě toliko posly vyšší vůle, oné vůle boží, která promlouvá k nám zákony mravu a mravnosti!
Tedy na jedné straně: snížení démonovy moci tím, že je podřízen mravnímu řádu, - na druhé straně: nepatrná vlastní moc, ba slabost. V obou případech z toho vyplývá značné omezení numinózní hrůzy.
Úbytek strachu před zjevy démonickými se ohlašuje v biedermeieru i jedním zajímavým vnějším rysem: ztitěrněním strašidelných postav. Scvrkají se na drobné, téměř žertovné, ba pitvorné, jindy zas půvabné a sladké bytůstky - na skřítky, elfy, pidimužíky. Tomuto měšťanskému vkusu, rokokově nadechnutému, přejícímu graciéznosti a tudíž elegantní drobnosti, Erben vstříc vyjíti nemohl. Byl to především jeho monumentalizující pohled, co se bránilo znevažujícím zdrobnělinám věcí prvotně děsivých. Přes hojnost dětí ve svých skladbách, přes tajemného chlapce ve Zlatém kolovratu - kde dvojice starce a hocha, mimochodem řečeno, odpovídá biedermeierovské zálibě v obou krajních lidských věcech, jak ji známe u nás třeba z Babičky - nenapsal Erben nikdy balad o trpasličích zjevech.
Stejně se však příčilo jeho vkusu hřešit krajností opačnou. Nehodlal propůjčit svým démonům ani nestvůrně děsivosti barbarských model, ani mlhavé grandióznosti alegorií. Jeho vtělené přírodní síly měly zůstat blízké lidem, přístupné jejich chápání - zlé a mocné, ale nikoli nadlidsky příšerné. Biedermeierovská představa "středu" jakožto zásady životosprávné vrhala svůj lahodný stín i na umění: všichni tvůrcové, kteří nějak prošli biedermeierem, všichni umělci erbenovského typu podrželi v svých dílech umírněný pohled na ideje i věci, lahodnou prostotu a blízkost průměrnému lidství, - ať je to Mánes či Smetana, jehož skladby lze po této stránce dobře srovnat s dramaty Wagnerovými, příkladnými to výtvory ducha nesmíšené a nesmlouvavě romantického. Arci: když se k tomuto postoji přidal ještě vliv biedermeierovské střízlivosti a zmíněný již ostych před mýtem vůbec, pak to vše vespolek podlí podhlodávalo základy, na nichž numinózní balada stojí, a snižovalo ji na úroveň měšťanského cítění a ovzduší nejen v náladě, nýbrž i v líčeném prostředí a obsahu.
Nejlépe to vidíme na Vodníkovi.
Klasický námět, obdobný Tomanovi. Jako tam propadá hoch šalební um vábení lesa, tak zde neodolá dívka lákání vod. Na rozdíl od Čelakovského je tu však pominuta druhá složka numinózního pocitu: vodník se dívčiny zmocní, aniž ona při tom cítí zmatek milostné tužby. Leč důležitější je, že tento mytický motiv byl Erbenem zvolen toliko za pozadí vlastního dramatu, které je zbudováno na osnově čistě lidské. Tchyně, dcera a zeť, potom vnouče, to jsou nositelé dění, na jehož jádru by se nic nezměnilo, kdybychom je umístili do Erbenovy Prahy. Bručivý obstárlý muž, kterému je bez lásky zasnoubena mladá dívka, polodítě, nepřipravená na ženský úděl a necítící se volně v chladném prostředí manželova příbytku, utěšující se v erotickém zklamání láskou k dítěti a neustále toužící zpět do otcovského domu - toť osud, jaký prožívala dojista nejedna vrstevnice Erbenova. Nakonec uteče mladá žena od manžela a ten se ji marně snaží uprosit; v jeho nářcích na domácí nepohodlí proniká občanství až příliš trapně baladistickým nátěrem. Poněvadž nemá dosti moci, aby ženu přinutil, vylévá si zlost na dítěti. Je pravda, že skutku tak drastického by se dopustil málokterý měšťan devatenáctého století; ale vadí-li vám tento detail, můžete si děj přeložit kamsi na hrad loupežného rytíře středověkého, a shoda je dokonalá: násilný únos dívky, její věznění v hradě, krutou pomstu zlého rytíře na opuštěném synkovi - všechno máte stejné.
Erben však nenapsal ani krvavou rytířskou kolportáž, ani sentimentální historku ze všedního života: zbásnil baladu, které neupřeme numinózních rysů. Směřoval tedy jinam. Směřoval, kam ho pudilo jeho nadání i vedl stanovený umělecký cíl, a směřoval tam usilovně. Bez vypětí vůle neunikl by věru tak snadno náruči obou módních sirén, jejichž zpěvu naslouchal kdysi v mládí. Kdežto však sentimentálnímu polorealismu podlehl jen v okrajových částech svého díla, z loupežnické romantiky měl vyrůst ambiciózní epos o Záhořovi. V první jeho verzi najdeme hojně pseudoromantických rekvizit: loupežnický život, otcovraždu, malebné šaty. V druhé je nálada již zcela jiná: Erben svlékl svého reka z pestrého kostýmu, zbavil jeho osud podoby s rodinnou truchlohrou ve slohu Loupežníků a stylizoval děj i tón do monumentalizujících, skulpturálních linií a do legendární všeobecnosti bez určitého časového i místního pozadí. Nalezl tu svou osobitost, protože se odvrátil od romantiky k umění nadčasovému. Leč co to znamená jiného nežli pouť za klasikou?

Biedermeierovské základny se ani na vrcholu své tvorby nevzdal, ale zpřetrhal těsné svazky se vším, co bylo příliš dobové. V letech své zralosti byl nadčasovým. Nejen ve smyslu básníka věčně živého, nýbrž i ve smyslu jistého uměleckého ideálu, kterému podřizoval rozhodně své umění. Ze mu pak sloužil beze škody, ba k svému prospěchu, tím je dokázána jasně příbuznost onoho ideálu s rázem Erbenovy básnické povahy: bylo v jeho povaze opravdu cosi nadčasového, věčného, rozumějícího si se vším, co bylo v tvorstvu věčného, a mohoucího se též plně rozvinout teprve tehdy, až s věčností přišlo ve styk. Erben nezná, odmítá znát věcí pomíjivých: objímá svým duchem toliko zjevy trvalé, nepodrobené ani rozmarům času, ani hře náhody. Stojí nad časem, mimo čas, což znamenalo u něho i jistou nečasovost: dbal, aby přítomnost se svými bolestmi, snahami a skutečnostmi neporušila věčnost jeho veršů. Z lidských spolků ho zajímají jen svazky nejtrvalejší: rodina a národ. V přírodě se on, syn venkova a žák žáků Rousseauových, koří nejen zákonnosti, ale především trvání: "Jiné pokolení - cizí obličeje - vše ve světě cizí, kam se člověk děje: jen to slunéčko modravého nebe, jenom to nižádné proměny nevzalo; a jako před věky lidi těšívalo, tak i nyní ještě vždy blaží tebe!" Rád proto staví přírodu za kulisu nebo fólii prchavých lidských činů: vždy, třeba jen nepatrnou zmínkou otvírá nám tak průhled do věčnosti.
Vyznavači řádu se protiví veškerá svévole, ať lidská, ať umělecká. Erbenovo dílo je celým svým rázem tichý, ale důrazný protest proti romantické estetice. Nesnášel subjektivismu ani v obsahu, ani ve formě; neodhaloval tedy své nitro a netoužil po interesantnosti, překvapivosti, napínavosti. Ne osobitost a úchylka od průměru, nýbrž typičnost a běžnost jsou jeho ideálem uměleckým i lidskými Nezabořuje se ani do duší svých reků a rekyň, aby našel v nich zvláštní, pikantní rys, ani nevyhledává originálních postav, problémů a námětů. Chápeme, že z přesvědčení sahal po látkách tradičních, u nichž krom toho nehledal nových odstínů a nezvyklých dějových obměn, nýbrž odstraňoval všechny nahodilosti, až zbylo jenom nutné a zákonné, obecné a věčné. Jako portrétista připomíná selské primitivy; řekne: "Panna, jak jarní růže květ", a názornosti je vyhověno; krajinu vykreslí několika tahy nijak svéráznými, a přec ji vidíme před svým vnitřním zrakem docela zřetelně jako zemi, v níž odjakživa přebýváme. V ději nezná odboček ani vypravěčských triků - vede jej přímo, třebas pozvolna, kupředu.
Vede jej kupředu pozvolna, ježto nenávidí vzrušení a spěch. V tom je něco goethovského a ještě lépe něco podobného souvěkému Stifterovi. Srovnejme po této stránce Svatební košile s Lenorou! Vždyť již rozšíření děje o scénu v márnici má zřejmě za účel mírnit dojem prudkého letu, mi němž velmi záleželo Bürgerovi. Leč srovnání nás poučí ještě o něčem jiném: Erben nemiluje efektnost, tudíž ani ne drastiku, protože ta překročuje míru. Je raději nenápadný, - šedý a chudý bychom skoro řekli, kdyby tato chudoba neskrývala v sobě nezměrné bohatství uměleckého účinku. Byť jako badatel věděl o symbolice barev, vyhýbá se jí v poezii, střeží se barvitých líčení vůbec, aby nezakryl strohé a čisté linie. Snaží se ne o malebné, odstíněné a vznosné slovo, nýbrž o "mocné" slovo: oprošťuje svůj výraz, jakmile zjistí pravou povahu svého básnického daru. I toto vše lze nejzřetelněji ukázat na obou verzích Záhoře. Jak se tu odklání od všeho dekoru a jak postupně soustřeďuje víc a více svůj zájem na hlavní příběh, škrtaje vedlejší děje! Přes epicko-klasickou šíři podáni (delší balady jsou nejen pro něho příznačnější, nýbrž i umělecky dokonalejší) je Erben v jádře nanejvýš úsporný. Táž vlastnost se jeví i v celku jeho tvorby: napsav Kytici, obrátil se k jiným úkolům, nehodlaje se ani opakovat, ani rozměňovat svou hřivnu.
Arci, Erbenova úcta k řádu má i své méně vznešené příčiny, jež vytneme, když přejdeme od básnické osobnosti k soukromé osobě. Postoj, který zaujal k Němcové - postoj, pro nějž ho leckdo zatracuje -, není jen projevem úcty k zákonům lidským a společenským, nýbrž i důsledkem záměny kosmického řádu za měšťanský pořádek, jíž se ostatně dopouštěli tak mnozí vzdělanci poromantické doby. V poměru k Němcové staví se Erben po bok Světlé, taktéž hlasatelky tuhé mravní kázně a zároveň dcery rodiny, žijící v tradici metternichovského měšťanstva, onoho měšťanstva, jehož vrstevníkem byl a do něhož se lidsky svými názory a básnicky nejednou stránkou své tvorby začlenil také Erben.
Sloučiv si podvědomě oba řády, božský i občanský, nemohl Erben znát ani soucitu s lidskou svévolí. Porušení řádu si žádá trestu, a básník, třebas odpouští kajícímu, když se znovu skloní před majestátem zákona, bývá k provinilcům nemilosrdný. A jsa jako umělec na hony vzdálen subjektivismu a všetečné pátravosti dušezpytné, projevoval svůj cit stroze a bez komplikací. Jako dozrálý Goethe neváhal kdys v občanském životě podepsat ortel matky vražednice, třebas co mladý básník chápal tragiku jejího údělu, tak Erben z téže příčiny posílá hříšnou dceru na popraviště. Mnozí, kdo se nevžili do jeho myšlenkového světa, usoudili, že mezi vinou a trestem bývá u něho nepoměr, ale z jeho stanoviska ani pokuta matky z Polednice není těžší než její poklesek, byť se v našich očích zdál pouhým výlevem trápené hospodyně. Erbenova mírnost i krutost, stejně jako jeho prostota i monumentálnost, jeho srůst s lidovým cítěním i jeho nadčasovost, všechny znaky umělce a člověka mají jeden a týž kořen: je jím nezvratné přesvědčení, že

zákon nezbytný ve všem světě stojí a vše tu svůj zaplatí dluh.