Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• díl v sérii: 1 (následuje: Plameny)

1.

Vůz naložen byl obilím, až nápravy praskaly. Žlutá záplava zralé rži kolébala se na žebřiňáku a zrnka pršela, když se vůz ostře zatočil ke vratům gruntu. Koně, dvě krásná, sivá zvířata, napínali silná těla a lehký obláček pěny zachvěl se jim u huby: to sedlák, ramenatý silák, bil do nich bičem a hlomozil hlaholným hlasem.
Byl všecek uřícen, s praménky špinavého potu v zaprášeném obličeji, neholeném, drsném, rukávy natržené košile měl vysoko vyhrnuty, až se napínaly svaly pevné, chlapské ruky, jež by mohla lámat stromy z kořene.
A všecko bylo na něm mocné, jako by byl z dubu vytesán; ramena se šířila, zvyklá těžkým nákladům, rozlehlá prsa, huňatá a klenutá, byla jako medvědí.
Ale hlava jeho, hlava, ta byla nejvzdornější. Seděla nepoddajně na žilnatém krku, i k silnému jeho tělu veliká; byla skoro čtyřhranná, drsně vydlabané z jednoho kusu, s býčím čelem, širokým nosem, dravými čelistmi.
K tomu ještě teď, když se nalévala napětím žíla na čele a když spěchem občas zaskřípal zuby, sedl na tu tvář výraz nešlechtěné divokostí. Temné vlasy, jež rozcuchaně padaly na čelo, a zdvižená brada ještě ten rys podtrhovaly.
Vůz zajel na cestu k širokým vratům, jež byla zavřena.
Rázem jedna z děvuch, jež šly za vozem s hráběmi, vyskočila, aby otevřela, ale sedlák se již rozlítil a prudce zanadával na kravaře, jenž teprve nyní loudavě otvíral.
"A co ty tam stojíš jak peň? Neslyšíš, že už jedeme? Bičem tě přetahnu, to i sluchu nabuděš!"
Vztekle pohrozil bičem umazanému, vyjevenému synkovi.
Vůz vjel na široký dvůr a žluté snopy zašustěly.
Vtom zanotovala vytáhla divčice vysokým, řezavým hlasem první slova písničky, jaké se zpívají v slastném okamžiku, když se poslední snopy odvážejí do stodoly, ale jenom několik tonů se zatřepetalo v prohřátém vzduchu a zachyceno bylo jinými zpěvačkami, když se sedlák zamračil a drsně spustil: "Už ani muk! To tak ešče - vaše helekáni! Aby se to bez křiku neobešlo!"
Hubená děvucha s vlasy žlutými jako sláma se trochu zarazila, ale hned drze odsekla: "Dneska každý zpívá! Žádný hospodař to nezakazuje, šak vezeme poslední vůz!"
"Výskaj sobě v hospodě, jak chceš," vyhrnul sedlák bradu, "ale doma je hospodyň nemocná!"
Děvče za jeho zády jen rukama mávlo, jako by nemoc hospodyně byla jen směšným a nicotným důvodem, a opovržlivě se ušklíblo. Ale v tom okamžiku byl už vůz u stodoly, dveře se s hlukem otevřely a několikeré ruce se spěšné chopily obilí, sedlák odpřahal koně, poplácal je s jakousi drsnou uznalostí a vedl do stáje.
A ve dveřích stodoly míhaní žlutých snopů obilných a opálených rukou... barevné skvrny obleků... a udupaný mlat...
Vzduch horkého odpoledne byl dusný a mdlý, prosycený parami a blízkostí bouře. Drobné šupinky plev a tenké jehličky ostin líně se vlnily ve slunečních pruzích: plavaly jako na olejové hladině.
Sedlák se vrátil ze stáje a jeho příchodem hned se zrychlilo tempo vlnivého kmitání barev; nikdo nemluvil, jen mručivé pobídky a trhavé úšklebky rušily prudký šum práce.
Pak odešel do stavení, a za ním hned šla děvucha silná, nevysoká, ale ulehla, zrudla potem, s kulatými pažemi dohněda opálenými, s vysokými, výbojnými prsy, poněkud nesouměrna zřejmým už těhotenstvím.
Tu teprve, když oba zmizeli ve stínu chodby, uvolnilo se dusné napětí ve vratech stodoly, posunky už neměly tolik spěchavé trhanosti a hlasy už se tak nevrle nevyrážely.
"Na mu dušu," zabrebentila zase hubená dívčice, zakřiknutá žlutovlasá zpěvačka, "jinde su dožínky samy rámus a křik, zpívá se, výská, hospodař chodí, gořalky nalíva, častuje, špásuje...a u nás, jak dyby šel člověk na pohřeb... ešče že sme křiž nenesli popředku -"
"No - na pohřeb," řekla pozvolna sukovatá, žilnatá stará žena, "i na to dojde... S hospodyňu je to všelijaké, včera sem u ní byla, ale poznat už sem ju nemohla. Ty oči - ež kajsi v hlavě - a ta brada, takova špičata. - Povidam sobě: ja, moja mila, ty se ten rok kolačuv z našiho žita hodně něnajiš -"
"Ale ta ešče z posledniho nemele," odporoval jiný hlas, "třicet rokuv skorem už umira, no, hned od te doby, co sobě hospodařa brala. Už tenkrat byla marna. A je to pomalu třicet rokuv, co ma Obervu. Třicet rokuv polihava, třicet rokuv už se tak enem bolestně na svět diva. Matičko frydecka... je to přece enem utrpení pro ňu i pro hospodařa - "
"Jake utrpení?" odpovídala předešla, "šak Oberva přece věděl, co sobě bere, že je nemocna. Na peníze se zlakomil, na grunt měl zuby, a hospodyň aby tak byla na přídavek. Beztak sobě počítal: o dvacet rokův je starší, porád jakási nalomená a bídná... jaké roky to budě trvat? A zustane grunt a všecko čiste, připravene pro druhu. Že se přepočítal? Takovy případ je dycky. Jak dyby vsadil do lutrije -"
"Šak se už Madlena dočkat nemože, až hospodyň oči zavřu," uštěpačné vpadla do řeči žlutovlasá děvucha, "a měla by už svrchovany čas, už se beztak kulati..."
"A tobě třeba dat jednu přes hubu, aby ses nestarala, po čim ti nic neni," ostře ji zarazila žena, "podavaj snopy a potem kravy pokluzaj, to je tvoja starost. Byla bys možna rada, kdybys mohla s Madlenu měnit -"
"To bysem teho chytla," ušklíblo se děvče, "šak by muh byt jejim tatikem -"
"Ale to bys musela byt, Hedvo, trochu kulatější," vtipkoval pichlavý hlas z druhé strany, "na tvoje kosti by se hospodař nechytil -"
"Neni třeba, nestojim o to," uraženě pokrčila nosem Hedva a už se do řeči nepletla.
"Madleně sem povidala," ztlumily ženy hlas, jako by si svěřovaly záhadné tajemství, "aby sobě s hospodařem nezačinala. Či je to první případ na gruntě? Ta Polka, co tu byla, je temu přes pět rokuv, dyt se ešče pamatujetě, s jakym nařkem odešla. Hospodyň ešče mohla chodit, tak ji nadala před světem, po hubě zmlatila a za vlasy kudlila. Povidala sem Madleně: Vzpomeň sobě enem na Polku, to maš nejlepši příklad.
Ale ona nic, že je to její věc, že už ma dobry rozum a že nepotřebuje poručníka. Něpotřebuješ; kdo se ti budě tlačit...?
A stara Sršaňka, ta ešče raz na mě vpadla, abysem pry zametala před svojim prahem a o jeji dceru se nestarala. Že beztak vidí, jak každý závidí jí šťěstí. A dyž pry Oberva byl z chudoby a tež nic něměl, že by to něbylo nic divneho, dyby sobě vzal děvuchu, co umi leda robit."
"Štěstí, tfi, štěstí...!" vysykl uštěpačný hlas, "a už je svatba, už...! Je to ale hřích do nebe volající... hospodyň ešče dýcha a ony maju na svatbu počty! No, ale myslim, že z té svatby kolače neuvidim. Byl by to zazrak, Oberva - no dyt -"
Další pomlouvaní bylo přestato jako na povel, neboť ve dveřích síně se natyčila hřmotna postava Obervova a jeho oči zamířily ke stodole.
"Hotovo?" hlomozně křikl.
"Za chvilku!" odpovídaly ženské hlasy.
"Možetě potem povečeřat," řekl klidněji a prošel se ovocnou zahradou, starou a rozlehlou, kde žloutly veliké hrušky a jablka se zapalovala. Šel pozvolna, rukou si přihlazoval vlasy padající do čela, nyní už přičísnuté a po umytí ještě více ztemnělé, odfukoval a oddychoval; a urputné napětí, jež ještě před několika okamžiky proměnilo jeho tvář v dravou masku, poněkud povolilo a uklidnilo se.
Díval se do korun stromů, jejichž zelení svítila modř oblohy postříkana pěnou oblaků; pomračil se, když uviděl nalomenou haluz, jak ji asi zanechali po spěšném loupení sousedovi synci, a cosi polohlasitě mezi zuby zaklel. Ale jak uslyšel ode dvora skřípot vozu, jak jej táhli od vrat stodoly pod kolnu, znamení, že celý náklad jest už složen, vráska se vyhladila a do jeho tvrdých rysů usedl výraz tichého uspokojení.
Dobra byla úroda, letělo mu hlavou, žita už dávno tolik nesklidil a rež se též pěkně podařila, "zadní hony" se letos vyplatily, "na rybníku" ječmen dozrál až radost... A voda nepřišla a mandele neodnesla jako loni - to byly dvě tři stovky v pekle - nic... nic... ani kroupy, ani průtrže... Pánbůh přál...
A jak přecházel pomalu pod starými stromy, které vysazoval kdysi jeho předchůdce, rychle si počítal, co se odprodá a co se poplatí. Bude hodně placení, se vším odkládal až po žních; daně třeba zaplatit, do šporkasy splátku zanést, u žida je též par rýnských... eh, jak se to nasbírá krejcar za krejcarem... a interesy sežerou celý výdělek...
Ale všecko by se spravilo, ani býčka by nebylo třeba odprodávat, jaks počátku myslel... nic, nic nestojí v cestě, grunt stojí na pořádném fundamentě a je to starý, dobrý grunt...
Jenom, kdyby... kdyby... žena, hrozné břemeno jeho života, už na třicet roků umírající...
Zasyčel, jak vtáhl vzduch do sebe, a jenom úkosem zatěkal okem po hnědých okenicích. Tam za nimi leží jeho žena, leží, nemluví, nevzdycha, neproklína, jenom se dívá zapadlýma očima...
To je život, to je život - sám pro sebe zabručel a rukou mávl, jako by odháněl trapné přízraky.
Vrátil se, když už všichni seděli v začernalé kuchyni kolem těžkého stolu a jedli podmáslí z veliké mísy uprostřed; čtyři nádenice, mladší služka i kravař dychtivě se živili a rozložitá Madlena přilévala podmáslí z velikého hrnce. Lžíce cinkaly a zuby se hladově nořily do velkých krajíců černého chleba; v očích svítil příjemný pocit sytosti.
"Rač Pambu žehnat," pozdravil sedlák hlomozně podle starého zvyku.
"Pambu dejž!" znělo sedm odpovědí.
"No, častovat vás nebudu, pro gořalku nebudu posilat; to víte," řekl po chvíli rozhodným hlasem, jenž uvykl více poroučet než se sklánět, "k nám takové bláznivé ramusení se hodí nejméně. Ale v hospodě je dnes muzika, už tam šel slepý Vincek s harmoniku... tak já vám útratu zaplatím... A kdo nechce, zůstanu mu pěkně peníze v kapse... Ale ty, Hedvo, dokud nepokludiš, ať ti zajde chuť na muziku i na tanec... to vim, tys hr hr, jak enem harmonika kvikně-"
"Šak ja mam dycky všecko v pořadku a na nic nezapomenu," odpovídala uraženě hubená děvucha, "a z domu se nevyhneme leda dvakrat tříkrat do roka - A večer tež před vratami nevystavam -"
"Eh, beztak nic neni po nočnim vysedavaňu," jakoby mrzutě odpovídal, "takova mlada smykula to už je posledni -"
A teprve, když cizí nádenice vyšly z gruntu, když Madlena šla dojit a Hedva hnůj házet, vešel do velké světnice k ženě.
Postal na okamžik přede dveřmi a poslouchal... hýba se co, naříká, sténa... nic, ticho, ticho... a pomalu stiskl kliku a vešel do tmy.

***