Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Candide a jeho sluha byli již za přehradami a nikdo v táboře ještě nevěděl o smrti německého jezuity. Bdělý Cacambo nezapomněl naplnit svůj tlumok chlebem, čokoládou, šunkou, ovocem a několika mázy vína. Vnikli se svými andaluskými koňmi do neznámé země a neobjevili v ní žádnou cestu. Konečně se před nimi ukázala krásná krajina, kterou protékaly potůčky. Naši dva cestující pustili své koně, aby se napásli. Cacambo navrhl svému pánu, aby se najedl, a sám se dal hned do jídla. "Jak chceš," pravil Candide, "abych jedl šunku, když jsem zabil syna pana barona a když se vidím odsouzen k tomu, že už po celý život neuvidím krásnou Kunigundu? K čemu prodlužovat svůj bídný život, mám-li jej vést daleko od ní ve výčitkách svědomí a v zoufalství? A co tomu řeknou Noviny z Trévoux?"
Říkal to, ale přece jen jedl. Slunce zapadalo. Oba zbloudilci uslyšeli několik krátkých výkřiků, které pocházely, jak se zdálo, z ženského hrdla. Nevěděli, zdali jsou to výkřiky bolesti, nebo radosti; ale zvedli se rychle znepokojeni a polekáni, jak tomu zpravidla bývá v neznámé zemi. Tyto výkřiky vyrážely dvě zcela nahé dívky, které lehce běžely po kraji prérie, zatímco dvě opice je pronásledovaly, kousajíce je do zadnice. Candide byl jat soucitem; naučil se u Bulharů střílet a byl by srazil lískový oříšek v křoví, aniž přitom zasáhl listí. Vezme svou dvouhlavňovou španělskou pušku, vystřelí a obě opice zabije. "Chvála Bohu, milý Cacambo, vysvobodili jsme z velkého nebezpečí ty dvě dívky; dopustil-li jsem se hříchu, když jsem zabil inkvizitora jezuitu, napravil jsem jej tím, že jsem zachránil život dvěma dívkám."
Candide opustil prérii a zajel do lesa. Povečeřel tam s Cacambem; a když oba prokleli portugalského inkvizitora, guvernéra z Buenos Aires a barona, usnuli na mechu. Při svém probuzení pocítili, že se nemohou pohnout; příčina toho byla ta, že je v noci spoutali lýkovými provazy Ušáci, obyvatelé toho kraje; kterým je udaly ony dvě dámy. Byli obklopeni asi padesáti zcela nahými Ušáky, ozbrojenými šípy, kyji a sekerami z křemene; jedni vařili vodu ve velkém kotli, jiní chystali rožně a všichni křičeli: "Je to jezuita, je to jezuita! Budeme pomstěni a dobře se najíme; jezme jezuitské maso, jezme jezuitské maso!"
"Řekl jsem vám to, drahý pane, že ty dvě dívky nám něco provedou," zvolal smutně Cacambo. Candide, spatřiv kotel a rožně, zvolal: "Budeme jistě upečeni nebo uvařeni. Ach, co by řekl mistr Panglos, kdyby uviděl, jak vypadá čistá příroda? Všechno je zařízeno dobře, budiž, ale přiznávám, že je velmi kruté ztratit slečnu Kunigundu a být Ušáky nabodnut na rožeň." Cacambo neztrácel nikdy hlavu. "Nezoufejte nad ničím," řekl zarmoucenému Candidovi, "rozumím trochu řeči těchto lidí, promluvím s nimi." – "Nezapomeňte jim objasnit," řekl Candide, "jaká je to hrozná nelidskost péci lidi, a jak málo je to křesťanské."
"Pánové," řekl Cacambo, "vy tedy myslíte, že budete dnes jíst jezuitu; je to velmi dobré; nic není spravedlivějšího než takto nakládat se svými nepřáteli. Přirozené právo nás skutečně učí zabíjet našeho bližního a tak jednají lidé na celé zemi. Jestliže my nepoužíváme práva sníst jej, je to proto, že máme jiné věci, na nichž si můžeme pochutnat; ale vy nemáte tytéž pochoutky jako my. Jistě je lépe sníst své nepřátele než zanechat havranům a vranám plod svého vítězství. Avšak, pánové, jistě byste nechtěli jíst své přátele. Domníváte se, že napíchnete na rožeň jezuitu, a zatím je to váš obránce, nepřítel vašich nepřátel, jehož chcete upéci. Co se mne týče, narodil jsem se ve vaší zemi; pán, jehož vidíte, je mým pánem, a nejenže není jezuitou, ale právě jednoho jezuitu zabil a má na sobě, co mu vzal; je to příčina vašeho omylu. Abyste si ověřili to, co říkám, vezměte jeho sutanu, zaneste ji k první přehradě království padres a zeptejte se, zdali můj pán nezabil jednoho jezuitského důstojníka. K tomu budete potřebovat jen krátký čas; budete nás vždy moci sníst, zjistíte-li, že jsem vám lhal. Ale řekl-li jsem vám pravdu, znáte příliš dobře zásady obecného práva, mravy a zákony, než abyste nám neudělili milost."
Ušáci shledali tuto řeč velmi rozumnou; vyslali dva hodnostáře, aby šli spěšně zvědět pravdu; oba vyslanci se zhostili svého úkolu jako bystří lidé a brzy se vrátili s dobrou zprávou. Ušáci zbavili oba zajatce pout, prokázali jim všemožné zdvořilosti, nabídli jim dívky, dali jim občerstvení a doprovodili je až na hranice své země, volajíce radostně: "Není to jezuita, není to jezuita!"
Candide se nepřestával divit příčině svého osvobození. "Jaký to národ!" říkal. "Jací lidé! Jaké mravy! Kdybych nebyl měl to štěstí, že jsem probodl mečem bratra slečny Kunigundy, byli by mě snědli bez milosti. Ale konečně čistá příroda je dobrá, poněvadž tito lidé, místo aby mě snědli, prokázali mi tisíc zdvořilostí, jakmile se dověděli, že nejsem jezuita."