Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z Voltairova Filosofického slovníku
• přeložila Emma Horká
• Vydalo nakladatelství Votobia v Praze roku 1997. Celkový počet stran 277. Heslo Lidojedi je na str. 137-139. ISBN: 80-7220-061-5.

Mluvili jsme o lásce. Je trudné přejíti od lidí, kteří líbají, k lidem, kteří se požírají. Je až příliš pravda, že lidojedi existovali; našli jsme je v Americe; možná, že tam jsou ještě, a kyklopové nebyli ve starověku jediní, již se někdy živili lidským masem. Juvenal píše, že u Egypťanů, národa tak moudrého a věhlasného svými zákony, národa tak zbožného, jenž uctíval krokodýly a cibule, Teutyřané snědli jednoho ze svých nepřátel, jenž jim padl do rukou; nemluví o tom z doslechu - ten zločin byl spáchán takořka před jeho očima; bylť Juvenal tehdy v Egyptě a zdržoval se nedaleko Teutyry. Zmiňuje se při té příležitosti i o Gasconech a Sagunťanech, kteří se kdysi živili masem svých krajanů.

Roku 1725 byli čtyři divoši z Mississippi přivezeni do Fontainebleau, a já měl čest hovořit s nimi. Byla mezi nimi domorodá dáma, které jsem se otázal, jedla-li lidi; odpověděla mi ve svaté prostotě, že jedla. Projevil jsem jistý odpor; omlouvala se řkouc, že je lepší snísti svého mrtvého nepřítele, než nechat ho na pospas zvěři, a že vítězové si zaslouží přednosti. My pobíjíme v řádné nebo méně řádné bitvě své sousedy a za mizernou odměnu zásobujeme kuchyni havranů a červů. V tom je hrůza, v tom je zločin; je-li člověk zabit, co na tom, je-li sněden vojákem, nebo krkavcem a psem?

Šetříme mrtvých více nežli živých. Měli bychom šetřiti těch i oněch. Tak zvaní civilisovaní národové jednají zcela správně, nenapichují-li své poražené nepřátele na rožeň, neboť kdyby bylo dovoleno pojídati své sousedy, byli by pojídáni brzy i krajané, což by bylo velkou nevýhodou pro společenské ctnosti. Avšak civilisovaní národové nebyli takovými vždycky; někteří byli dlouho divocí a v nekonečném množství převratů, jež naše zeměkoule prodělala, bylo lidstvo někdy četné, jindy velmi vzácné. S lidmi stalo se totéž, co se dnes děje se slony, lvy a tygry, jejichž počet se velmi zmenšil. V dobách, kdy nějaká krajina byla málo zalidněna, lidé tam měli málo umění, byli lovci. Zvyk, živiti se tím, co ulovili, přivedl je snadno k tomu, nakládati s nepřáteli jako s jeleny a kanci. Z pověry byly lidské bytosti přinášeny za oběť a z nutnosti byly pojídány.

Co jest větší zločin: ponořiti ve zbožném shromáždění na uctění Božstva nůž do srdce mladé dívky, ozdobené obětními páskami, nebo snísti ničemného člověka, jenž se mohl brániti, než byl zabit?

Přesto však máme mnohem více dokladů o dívkách a chlapcích obětovaných, než snědených; téměř všichni známí národové obětovali hochy a dívky. Židé rovněž přinášeli takové oběti. Nazývalo se to anathema; byla to skutečná oběť a ve XXVII. kapitole Leviticu je nařízeno neušetřiti živoucí bytosti, jež byla zaslíbena. Nikde však není předepsáno, že má být snědena, je tím pouze pohroženo, a Mojžíš, jak jsme viděli, praví Židům, že nebudou-li zachovávati jeho obřadů, nejen dostanou svrab, ale že i matky snědí své děti. Pravdou jest, že za časů Ezechielových Židé asi měli v obyčeji požívati lidského masa, neboť tento prorok jim ve XXXIX. kapitole předpovídá, že Bůh dá jim pojísti nejen koní jejich nepřátel, ale i jezdců a jiných válečníků. To je zcela jisto. A skutečně, proč by Židé nebyli bývali lidožrouty? Bylo by to to jediné, co by vyvolenému národu chybělo, aby byl nejohavnějším lidem pod sluncem.

Četl jsem v anekdotách z dějin Anglie za doby Cromwellovy, že jistá voskářka v Dublinu prodávala výborné svíčky, zhotovené z tuku Angličanů. Po nějaké době jeden z jejích zákazníků si jí stěžoval, že jeho svíčka nebyla již tak dobrá. "Ach, to je bohužel tím," odpověděla obchodnice, "že jsme tento měsíc neměli dost Angličanů." Táži se, kdo měl větší vinu: ti, kdo Angličany pobíjeli, nebo tato žena, jež vyráběla svíčky z jejich sádla?