Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (nakladatelství Práh, 2011)
• přeložily Bronislava Bartoňová a Dana Šimonová
• kniha je rozdělena do 41 kapitol (+ úvod)
• jde o životopis Steva Jobse, zakladatele společnosti Apple

Kapitola desátá - Zrození MacIntoshe

Dítě Jefa Raskina

Jef Raskin byl typ člověka, který mohl Steva Jobse upoutat, nebo odradit. Nakonec k němu cítil obojí. Raskin byl filozoficky založený a dokázal být jak hravý, tak těžkopádný. Vystudoval počítačovou vědu, učil hudbu a vizuální umění, dirigoval orchestr a věnoval se vážné hudbě, organizoval guerillové divadlo. V doktorandské práci na univerzitě v San Diegu tvrdil, že počítače by měly mít spíše grafické než textové rozhraní. Když se nasytil pedagogické práce, pronajal si horkovzdušný balon, přeletěl nad domem děkana a zakřičel na něj dolů své rozhodnutí odejít.
Jobs právě hledal někoho, kdo by tehdy - v roce 1976 - napsal manuál pro Apple II, a zavolal Raskinovi vlastnícímu malou konzultační firmu. Rasin přišel do garáže, uviděl Wozniaka, jak se pachtí u pracovního stolu, a nechal se Jobsem přesvědčit, aby ten manuál za padesát dolarů napsal. Nakonec se stal na plný úvazek vedoucím tiskového oddělení Applu. Jedním z jeho snů bylo postavit levný počítač pro lidové masy. V roce 1979 přesvědčil Mikea Markkulu, aby ho postavil do čela vývoje malého vedlejšího projektu nazvaného původně Annie. Protože si Raskin myslel, že je sexistické nazývat počítače ženskými jmény, pojmenoval projekt podle svého oblíbeného jablka - McIntosh. Musel však poněkud změnit přepis toho názvu, aby se nepletl se jménem výrobce audiovybavení McIntosh Laboratory. Navrhovaný počítač se stal známý pod názvem Macintosh.
Raskin si představoval přístroj, který by se prodával za tisíc dolarů, jednoduše se ovládal a měl obrazovku, klávesnici i celý počítač v jediné jednotce. Aby udržel cenu dole, navrhl malou třiatřiceticentimetrovou obrazovku a velmi levný (a málo výkonný) mikroprocesor Motorola 6809. Raskin se považoval za filozofa a své myšlenky zapisoval do stále se rozrůstajícího bloku, který nazval Kniha o Macintoshi. Vydával také občasné manifesty. Jeden z nich nazval Počítače pro miliony lidí a začínal ambiciózně: "Jestliže mají být osobní počítače opravdu osobní, mělo by být normální, že každá rodina bude mít alespoň jeden."
Během roku 1979 a na počátku 1980 byl osud projektu Macintoshe ve firmě na vážkách. Každých několik měsíců byl málem úplně zastaven, ale Raskin pokaždé dokázal umluvit Markkulu, aby mu na něj dal nějaké peníze. Pracoval na něm výzkumný tým skládající se z pouhých čtyř vědců. Jejich pracoviště se nacházelo v původním sídle Applu blízko restaurace Good Earth, několik bloků od nové hlavní budovy firmy. Dílna byla plná hraček a modelů letadel řízených rádiem (Raskinova vášeň), takže to tam vypadalo jako denní centrum pro mentálně zaostalé jedince. Občas nechali všichni práce a začali hrát Nerfball. Andy Hertzfeld na to vzpomíná: "Každý si opevnil své pracovní místo barikádami z kartonů, aby ho během hry ochránil, takže část dílny vypadala jako kartonové bludiště."
Hvězdou týmu byl světlovlasý, andělsky vyhlížející a stále ještě sám sebe hledající mladý inženýr Burrell Smith, který obdivoval Wozniakovy nápady a snažil se vymyslet podobně úchvatné věci. Atkinson objevil Smithe v servisním oddělení Applu a udiven jeho schopností upravovat pevně naprogramované položky, ho doporučil Raskinovi. Později se u něj objevila schizofrenie, ale na počátku osmdesátých let byl schopný nasměrovat svou manickou aktivitu do týdny trvajících orgií technické dokonalosti.
Jobs byl okouzlen Raskinovou vizí, ale nikoli jeho ochotou dělat kompromisy kvůli udržení ceny. Jednou na podzim roku 1979 mu Jobs řekl, aby se soustředil na sestrojení toho, co sám opakovaně nazýval až "nezdravě velkým" produktem. "Nedělej si starosti s cenou, jen specifikuj schopnosti toho svého počítače," navrhl mu Jobs. Raskin na to reagoval sarkastickou písemnou zprávou. Obsahovala všechno, co byste vyžadovali po nově navrhovaném počítači: vysoce rozlišenou barevnou obrazovku s 96znakovou úhlopříčkou, tiskárnu, která pracuje bez pásky a dokáže vyprodukovat jakoukoli grafiku v barvě - stránku za jednu sekundu, neohraničený přístup k ARPANETU a schopnost interpretovat mluvenou řeč a syntetickou hudbu, "dokonce simulovat zpěv Carusa s mormonským modlitebním sborem". Zpráva končila konstatováním: "Začínat s požadovanými schopnostmi je nesmysl. Musíme začít s cenovým odhadem a souborem schopností a přitom dávat pozor na technologii dneška a blízké budoucnosti." Jinými slovy, Raskin měl málo trpělivosti s Jobsovou vírou, že lze zkreslit realitu, jestliže máte dost nadšení pro svůj produkt.
Tak jim bylo souzeno se střetnout, zvlášť poté co Jobse vystrkali v září 1980 z projektu Lisa a on začal brousit kolem a hledat něco jiného, do čeho by se zapojil. Bylo nevyhnutelné, že jeho pohled padl na projekt Macintoshe. Raskinovy manifesty o levném počítači pro obyčejné lidi s jednoduchým grafickým rozhraním a svěžím designem na něj silně zapůsobily. A bylo také nevyhnutelné, že jakmile se jednou Jobs nadchl pro projekt Macintoshe, byly Raskinovy dny sečteny. "Steve začal jednat tak, jak myslel, že bychom měli jednat my. Jef se začal litovat a okamžitě bylo jasné, co z toho vzejde," vzpomíná Joanne Hoffmanová, jež byla členkou týmu Macintosh.
První konflikt se objevil kvůli Raskinově lpění na málo výkonném mikroprocesoru Motorola 6809. Znovu se tu projevil střet mezi Raskinovou touhou udržet cenu Macu pod tisícem dolarů oproti Jobsovu přesvědčení postavit nesmyslně silný počítač. Jobs tlačil na tým Macu, aby mikroprocesor vyměnili za silnější Motorolu 68000, kterou použili i u Lisy. Těsně před Vánocemi 1980 vyzval Jobs Burrella Smithe, aniž by něco řekl Raskinovi, aby vypracoval nový prototyp, který by využíval silnější čip.
Stejně jako by to udělal jeho hrdina Wozniak, také Smith se vrhl na tento úkol bez ohledu na čas, pracoval na něm bez přestání tři týdny a přinesl různé úchvatné a převratné kusy kódů. Když vše dokončil, Jobs byl schopný přimět tým Macintoshe k použití Motoroly 68000. Raskin si trhal vlasy a musel udělat novou kalkulaci ceny Macu.
Ale v sázce bylo něco většího. Levnější mikroprocesor, který chtěl Raskin použít, by nebyl schopný pojmout všechnu tu propracovanou grafiku - okna, menu, myš atd. -, kterou tým viděl při návštěvách Xeroxu PARC. Raskin všechny přesvědčil, aby se šli do Xeroxu PARC podívat. Líbila se mu představa bitmapového displeje a oken. Ale už nebyl tak nadšený vší tou grafikou a ikonami a absolutně odmítal myšlenku používat myš místo klávesnice. "Někteří lidé v projektu se zamilovali do představy, že s myší by šlo dělat cokoli," vrčel ještě po čase. "Dalším příkladem je absurdní používání ikon. Ikona je symbol stejně nepochopitelný ve všech lidských jazycích. Existuje přece nějaký důvod k tomu, proč lidé vymysleli fonetické jazyky."
Raskinův bývalý student Bill Atkinson se postavil na stranu Jobse. Oba chtěli silný procesor, který by dokázat podporovat dokonalejší grafiku i použití myši. "Steve musel ten projekt Jefovi odebrat," říká Atkinson. "Jef byl neústupný a tvrdohlavý a Steve měl právo to udělat. Svět měl právo dostat co nejlepší produkty."
Vzájemný nesoulad nebyl jen ve filozofické rovině. Stály proti sobě i rozdílné osobnosti. "Myslím, že má rád, když lidé skáčou, jakmile řekne 'skoč'," prohlásil jednou o Jobsovi Raskin. "Cítil jsem, že je nedůvěryhodný a že nedokáže v klidu přijmout, pokud vyjde najevo, co má za lubem. Vypadá to, že nemá rád lidi, kteří ho vidí bez svatozáře." Jobs podobně nasazoval na Raskina: "Jeff byl opravdu pompézní. O uživatelském rozhraní toho moc nevěděl. Tak jsem se rozhodl sebrat mu pár lidí, kteří byli skutečně dobří jako třeba Atkinson, přivést nějaké nové, vzít tu věc do vlastních rukou a sestrojit o něco levnější Lisu, nikoli levný šmejd."
Někteří z týmu nebyli schopní s Jobsem spolupracovat. Připadá mi, že Jobs vyvolává jen napětí, manipuluje s lidmi a nadává jim, místo aby takové nálady tlumil," napsal jeden inženýr Raskinovi v prosinci 1980. "Moc rád si s ním povídám a obdivuju jeho nápady, praktickou perspektivu a energii. Ale cítím, že není schopný vytvořit důvěryhodné, podnětné a uvolněné prostředí, které potřebuju ke své práci."
Ale mnozí jiní si uvědomili, že Jobs navzdory svým temperamentním výbuchům má charisma a tak silný vliv na ostatní, který je vede k tomu, aby udělali díru do světa. Jobs řekl týmu, že Raskin je jen snílek, zatímco on okamžitě koná a že s ním bude Mac za rok dokončen. Bylo jasné, že chce náhradu za to, že byl odstraněn z projektu Lisa a že chce s týmem kolem Lisy soutěžit. Veřejně se vsadil s Johnem Couchem, že Mac se bude prodávat dřív než Lisa. "Můžeme udělat počítač, který je levnější a lepší než Lisa a dát ho na trh jako první," řekl týmu Macu.
Jobs se ujal vedení skupiny tím, že zrušil seminář, který Raskin naplánoval pro celou firmu na únor 1981. Raskin pak šel náhodou kolem zasedačky právě v době, kdy se měl seminář konat, a zjistil, že je tam asi sto lidí, kteří čekají na jeho proslov. Jobs se totiž nenamáhal, aby dal někomu vědět, že to zrušil. A tak Raskin vešel dovnitř a pronesl svou řeč.
Tento incident přiměl Raskina, aby napsal výmluvnou stížnost Mikeovi Scottovi, který se opět jednou ocitl v nelehké situaci. Jako prezident společnosti se měl pokusit zvládnout temperamentního spoluzakladatele firmy a majoritního vlastníka akcií. Stížnost měla nadpis Práce pro Steva Jobse a se Stevem Jobsem a Raskin v ní tvrdil:

"Je to hrozný ředitel... Měl jsem Steva vždycky rád, ale zjistil jsem, že se s ním absolutně nedá pracovat... pravidelně zapomíná chodit na schůzky. To je o něm tak dobře známé, že už se to vykládá téměř jako nějaký vtip. Jedná bez přemýšlení a má špatný úsudek. Nedává důvěru tam, kde je to třeba. Velice často okamžitě napadne nový nápad, který mu někdo přednese, a prohlásí, že je to bezcenný brak nebo dokonce blbost, a řekne vám, že je to jen ztráta času. To samo o sobě už je špatný přístup, ale pokud je ten nápad dobrý, brzy o něm poví ostatním, jako by to byla jeho vlastní myšlenka. Skáče všem do řeči a neposlouchá, co se mu říká."

To odpoledne zavolal Scott Jobse i Raskina na kobereček před Markkulu. Jobs tam začal brečet. S Raskinem se shodli na jediné věci: Ani jeden z nich nemůže pracovat pro toho druhého. V projektu Lisa se Scott postavil za Couche. Tentokrát se rozhodl, že bude nejlepší nechat Jobse vyhrát. Koneckonců Mac byl menší vývojový projekt a jeho tým sídlil ve vzdálené budově mimo hlavní halu. Raskinovi bylo řečeno, aby si vzal dovolenou. "Chtěli mě potěšit a dát mi něco na práci, což bylo dobře," vzpomíná Jobs. "Připadal jsem si, jako bych se vrátil zpátky do garáže. Měl jsem svůj vlastní nezávislý tým a řídil jsem jej."
Odstranění Raskina se nezdálo být spravedlivé, ale nakonec bylo pro Macintosh výhrou. Raskin chtěl vytvořit přístroj s nevelkou pamětí, neduživým procesorem, kazetovou páskou, bez myši a s minimální grafikou. Na rozdíl od Jobse by byl nejspíš schopný udržet cenu kolem tisíce dolarů a to by mohlo pomoci Applu získat podíl na trhu. Ale nebyl by schopný udělat to, co se povedlo Jobsovi. Nevytvořil by a neumístil na trh produkt, který zcela změnil vývoj osobních počítačů. Vlastně jsme byli svědky toho, že tamtudy cesta opravdu nevedla. Raskina zaměstnali v Canonu, aby sestrojil přístroj, jaký chtěl. "Jmenoval se Canon Cat a byl to totální propadák," říká Atkinson. "Nikdo ho nechtěl. Když Steve přeměnil Mac v kompaktní verzi Lisy, stal se z něj počítačový fenomén místo elektronického přístroje pro masového zákazníka."¹

Texaco Towers

Několik dní po odchodu Raskina se Jobs objevil u Andyho Hertzfelda, mladého inženýra v týmu Apple II, s tváří cherubína a rošťáckým chováním, čímž se podobal svému kolegovi Burrellu Smithovi. Hertzfeld vzpomíná, že většina jeho kolegů se Jobse bála "kvůli jeho nečekaným výbuchům vzteku a jeho drzosti, s níž každému řekl přesně to, co si myslel, což často nebylo nic hezkého". Ale Hertzfeld z něj byl nadšený. "Jsi opravdu dobrý?" zeptal se ho Jobs ve chvíli, kdy vešel. "Pro práci na Macintoshi potřebujeme pouze skutečně dobré lidi a já si tebou nejsem jistý." Hertzfeld věděl, jak má odpovědět. "Řekl jsem mu ano, myslím si, že jsem skutečně jednička."
Jobs odešel a Hertzfeld se vrátil ke své práci. Později odpoledne si všiml, jak Jobs nakukuje přes zástěnu do jeho kanceláře. "Mám pro tebe dobré zprávy," prohlásil. "Teď budeš pracovat v týmu Macu. Pojď se mnou."
Hertzfeld odpověděl, že potřebuje aspoň dva dny, aby dokončil práci pro Apple II, protože byl právě uprostřed. "Co je důležitější než práce na Macintoshi?" chtěl vědět Jobs. Hertzfeld mu vysvětlil, že potřebuje dostat program DOS pro Apple II do takové fáze, kdy ho bude moci někomu předat. "S tím jenom ztrácíš čas!" odtušil Jobs. "Kdo se stará o Apple II? Ten bude za pár let už jen vykopávka. Ale Macintosh je budoucností Apple a my na něm musíme začít pracovat okamžitě!" S těmito slovy Jobs vytáhl kabel Hertzfeldova počítače ze zásuvky, takže se všechna data neuložená v počítači ztratila. "Pojď se mnou," přikázal. "Dovezu tě k tvému novému pracovnímu stolu." A Jobs naložil Hertzfelda, jeho počítač i všechny jeho věci do svého stříbrného mercedesu a odvezl ho do kanceláří Macintoshe. "Tady je tvůj nový stůl," ukázal na místo vedle Burrella Smithe. "Vítej v týmu Mac!" Když Hertzfeld otevřel zásuvky, zjistil, že patřily Raskinovi. Ten odtud odešel dost spěšně, takže zásuvky zůstaly plné jeho věcí včetně modelů letadel.
Hlavní Jobsova kritéria při vybírání lidí do veselé bandy pirátů na jaře 1981 spočívala v tom, že se ujistil, jestli mají to správné nadšení pro vyvíjený produkt. Občas přivedl kandidáta do místnosti, kde ležel prototyp Macintoshe přikrytý látkou, dramaticky ho odkryl a sledoval reakci. "Jestliže se jim rozzářily oči, jestliže se rovnou zmocnili myši a začali jezdit po obrazovce a klikat, Steve se usmál a zaměstnal je," vzpomíná si Andrea Cunninghamová. "Chtěl, aby všichni vydechli 'Wow!' "
Bruce Horn byl jedním z programátorů Xeroxu PARC. Když se někteří z jeho přátel jako Larry Tesler rozhodli připojit ke skupině Macintoshe, Horn o tom začal také uvažovat. Ale pak dostal dobrou nabídku s počátečním bonusem 15 000 dolarů od jiné firmy. V pátek večer mu zavolal Jobs. "Zítra ráno přijďte do Applu," řekl. "Musím vám toho spoustu ukázat." Horn tam zašel a Jobs ho k sobě přetáhl. "Když Steve vykládal o sestavování nového úchvatného počítače, byl tak přesvědčivý, že by dokázal změnit celý svět," říká Horn. "Přiměl mě, abych změnil názor, čistě silou své osobnosti." Jobs Hornovi ukázal, jak se dá plastový obal vytvarovat a přesně do sebe zapadá v dokonalých úhlech a jak hezky bude uvnitř vypadat základní deska. "Chtěl, abych viděl, jak celý ten proces probíhá, od začátku do konce. 'Páni,' řekl jsem si, 'takové nadšení člověk každý den nevidí.' A podepsal jsem to."
Jobs se dokonce snažil znovu do toho zainteresovat i Wozniaka. "Nelíbilo se mi, že toho moc neudělá, ale pak jsem si řekl, zatraceně, nemůžu tu být bez jeho geniality," řekl mi později Jobs. Ale ve chvíli, kdy ho začal lákat do Macu, havaroval Wozniak se svým novým jednomotorovým letadlem Beechcraft, když se pokoušel vzlétnout kdesi u Santa Cruz. Málem to nepřežil a skončil s částečnou amnézií. Jobs u něj trávil hodně času v nemocnici, ale když se Wozniak zotavil, rozhodl se, že si od práce v Applu odpočine. Deset let poté, co odešel z univerzity v Berkeley, se rozhodl tam vrátit, aby konečně dostudoval, a zapsal se tam pod jménem Rocky Raccoon Clark.
Protože Jobs chtěl, aby ten projekt byl zcela jeho, rozhodl se, že už by se neměl jmenovat po Raskinově oblíbeném jablku. V různých rozhovorech mluvil Jobs o počítačích jako o jízdním kole mysli: lidská schopnost stvořit kolo umožnila člověku pohybovat se dokonce efektivněji než kondor a stejně tak schopnost vytvořit počítače by měla znásobit efektivnost lidského myšlení. A tak jednoho dne přišel s nápadem, že Macintosh by měl být místo toho známý pod názvem Bicycle. Ale nedopadlo to dobře. "Burrell i já jsme si mysleli, že je to ta nejhloupější věc, kterou jsme kdy slyšeli, a prostě jsme odmítli to nové jméno používat," vykládá Hertzfeld. Během měsíce nový nápad zapadl.
Na počátku roku 1981 se tým Macu rozrostl na dvacet lidí a Jobs se rozhodl, že by měli mít větší prostory. A tak všechny přestěhoval do hnědé patrové budovy nacházející se asi tři ulice od hlavních budov Applu. Nacházela se u stanice Texaco, a tak se jí začalo říkat Texaco Towers. Daniel Kottke, přestože pořád ještě cítil palčivou bolest kvůli Jobsově zradě ohledně akcií, měl provést spojení několika prototypů. Známý softwarový vývojář Bud Tribble vytvořil zaváděcí obrazovku s uvítacím "Ahoj!". Jobs cítil, že pracovní místo by mělo být veselejší, a tak požádal spolupracovníky, aby koupili stereo soupravu. "Hned jsme zašli s Burrellem do obchodu a koupili stříbrnou soupravu, aby si to už nemohl rozmyslet," vzpomíná Hertzfeld.
Jobsův triumf byl brzy úplný. Několik týdnů po získání vedoucího postavení v Macintoshi po Raskinovi pomohl odstranit Mikea Scotta z postu prezidenta Applu. Scotty se stával stále více nevypočitatelným. Střídavě lidi šikanoval, nebo hýčkal. Nakonec ztratil veškerou podporu zaměstnanců, když neočekávaně vyvolal kolo propouštění a choval se přitom s netypickou nemilosrdností. Kromě toho začal mít mnoho zdravotních problémů, od očních infekcí až k narkolepsii. Když odjel na dovolenou na Havaj, Markkula svolal všechny hlavní manažery a zeptal se jich, jestli by ho měl někým nahradit. Většina z nich včetně Jobse a Johna Couche s tím souhlasila. A tak Markkula nastoupil jako prozatímní a dost pasivní prezident a Jobs zjistil, že nyní má otěže vlády plně v rukou a může si s divizí Macu dělat, co chce.

¹ Když sjel v březnu 1987 z montážní linky miliontý Mac, firma Apple na něj dala vyrýt Raskinovo jméno a k Jobsově zlosti mu ho poslala. Raskin zemřel v roce 2005 na rakovinu slinivky, nedlouho poté, co byla stejná choroba diagnostikována Jobsovi.