Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VIII. kapitola
Když konečně saracénská hudba vyzývatelů skončila jednu z těch dlouhých a vysokých fanfár, jimiž oživovala ticho kolbiště, rozlehl se hlas osamělé polnice, která se ozvala ze severního konce kolbiště jakýmsi vyzývavým motivem. Oči všech se upřely na nového zápasníka, kterého tyto zvuky ohlásily. Ohrada se otevřela a již ho bylo vidět vjíždět na kolbiště. Nový bojovník byl v brnění, a pokud bylo možno posoudit, byl spíše střední než vyšší postavy, spíše štíhlý nežli silné konstrukce. Jeho ocelový pancíř byl bohatě vykládán zlatem. Za znak měl na štítu mladý dub vyrvaný s kořeny ze země a španělské slovo D e s d i c h a d o, znamenající Vyděděný. Jel kolbištěm na ohnivém černém koni a pozdravil prince Jana a dámy elegantním skloněním dřevce. Obratnost, s níž ovládal hřebce, a mladistvý půvab jeho způsobů získával mu přízeň davu, kterou někdo z prostých lidí vyjádřil zvoláním:
"Uhoď do štítu Ralfa Viponta - johanity, ten sedí nejhůř vedle, srazíš ho brkem!"
V dešti dobře míněných rad a výzev vjížděl zápasník po stoupající cestě od kolbiště na plošinu. Všichni přítomní užasli, když se dal rovnou k prostřednímu stanu a ostrým koncem kopí udeřil do štítu Briana de Bois-Guilbert, až štít zazvonil. Všichni trnuli nad jeho domýšlivostí, nejvíc však užasl obávaný rytíř, který byl takto vyzván k souboji na život a na smrt. Postával bezstarostně u vchodu do svého stanu a neočekával tak smělou výzvu.
"Vyzpovídal ses už, bratře?" zvolal templář. "Byls ráno na mši, že dáváš život lehce v sázku?"
"Jsem na smrt lépe připraven než ty," odpověděl Vyděděný rytíř, neboť tímto jménem se zapsal do seznamu účastníků turnaje.
"Tak jen se postav na kolbiště," vybízel ho posměšně Bois-Guilbert, "a podívej se ještě jednou na slunce, protože dnešní noc už přespíš v ráji."
"Díky za laskavost," odvětil Vyděděný rytíř, "a abych ji oplatil, dám ti také radu: vezmi si čerstvého koně a nové kopí, neboť - na mou věru - budeš jich potřebovat!"
S tímto projevem sebedůvěry vycouval s koněm po svahu, po němž přijel, a přiměl zvíře, aby ustupovalo pozpátku přes celé kolbiště, až k jeho severnímu konci. Tam, se zastavil a čekal, až se objeví protivník. Jeho jezdecký výkon mu vynesl nový potlesk shromážděného davu.
Jakmile zazněl signál trubek, zápasníci vyrazili s rychlostí blesku ze svých míst. S hromovou ranou narazili na sebe uprostřed kolbiště. Jejich oštěpy se rozlétly v třísky až po rukojeť a chvíli se zdálo, že oba spadli s koně. Náraz byl tak prudký, že se oba koně zvrátili na zadky. Obratností obou jezdců se však podařilo zvládnout je uzdami a ostruhami. Rytíři se chvíli měřili očima, jako by mřížovím jejich hledí šlehal oheň. Pak provedli půlobrat, vrátili se k okrajům kolbiště a přijali od sluhů nová kopí.
Obrovský výkřik, který se vydral z hrdel diváků, mávání šálami a kapesníky a jiné projevy nadšení svědčily o zájmu, který vzbudilo toto utkání - byl to boj mezi rovnými soupeři, nejdokonalejší a nejkrásnější souboj dne. Ale jakmile rytíři zaujali zase postavení, pochvalný pokřik umlkl a strnul v napjaté ticho, jako by se dav neodvážil ani dýchat.
Minulo několik minut klidu, aby zápasníci a koně mohli nabrat dechu. Poté dal princ Jan velitelskou hůlkou znamení, aby zatroubili signál k novému rozběhu. Zápasníci znovu vyrazili ze svých stanovišť. Srazili se uprostřed kolbiště se stejnou rychlostí, se stejnou divokostí, ale nikoli se stejným štěstím jako předtím.
Při této druhé srážce mířil templář na střed protivníkova štítu. Zasáhl jej ranou tak přímou a prudkou, že roztříštil kopí na třísky. Vyděděný rytíř zakolísal v sedle. Tento rytíř v prvních okamžicích rozběhu mířil hrotem kopí na Bois-Guilberůtv štít. V chvíli srážky však změnil náhle cíl a zaměřil na přílbu. Byl to daleko obtížnější terč, ale zdařilo-li se jej zasáhnout, bylo pak těžko odolat nárazu. Rána zasáhla Normana přímo naplno a do hledí, takže hrot dřevce uvázl v mřížce přílby. Templář i v této těžké situaci ospravedlnil svou pověst a byl by se asi udržel, kdyby mu náhle neprasklo podpinadlo u sedla. Nyní se však sedlo, kůň i jezdec váleli po zemi v oblaku prachu.
Pro templáře bylo dílem okamžiku vymanit se z třmenů a zpod ležícího koně. Šíleně rozlícen potupou i radostným pokřikem, kterým ji obecenstvo přijalo, tasil meč a mával jím vyzývavě proti podmaniteli. Vyděděný rytíř seskočil s koně a rovněž obnažil meč. Maršálové kolbiště však mezi ně vehnali ostruhami své koně a varovali oba rytíře, že řád turnaje nepřipouští v této části her utkání meči.
"Však my se ještě někde setkáme," zvolal templář, vrhaje na protivníka pohled plný zloby, "a pak nás nikdo neoddělí!"
"Nesejdeme-li se, nebude to mou vinou! Jsem kdykoli ochoten se s tebou měřit, v pěším boji nebo na koni, halapartnou nebo mečem."
Z obou stran by byla jistě padla ještě hněvivější slova, ale maršálkové křížili svá kopí mezi protivníky a přiměli je tak k rozchodu. Vyděděný rytíř se vrátil na své místo a Bois-Guilbert do stanu, kde prodlel v bezedném zoufalství do sklonku dne.
Vítěz zůstal v sedle. Požádal o číši vína, nadzvedl spodní část přílby a připil "všem věrným anglickým srdcím a na smrt cizích tyranů". Pak požádal svého trubače, aby zatroubil znovu výzvu k vyzývatelům, a přikázal hlasateli, aby jim oznámil, že se vzdává volby protivníka a střetne se s nimi v pořadí, které sami určí.

XII. kapitola
Zajímalo-li se tolik o tuto krvavou hru krásné pohlaví, tím větší byl pochopitelně zájem mužů. Projevoval se hlučným křikem při každém obratu štěstěny. Všechny oči byly přikovány ke kolbišti; vypadalo to, jako by diváci sami zasazovali a přijímali rány, které na kolbišti jen pršely. V každé přestávce zazněl hlas hlasatelův: "Bojujte, stateční rytíři! Muž umírá, ale sláva žije! Bojujte - smrt je lepší než porážka! - Bojujte, stateční rytíři! - Krásné oči se dívají na vaše činy!"
Štěstí boje se střídalo. Všichni se snažili neztratit z očí vůdce obou skupin, kteří uprostřed boje rozněcovali své spolubojovníky výkřiky a příkladem. Oba prováděli divy statečnosti. Ani Bois-Guilbert, ani Vyděděný rytíř nenašli v řadách protivníků soupeře opravdu sobě rovného. Znovu a znovu usilovali utkat se spolu, podněcováni nenávistí a vědomím, že pád jednoho z nich by mohl znamenat vítězství druhé strany. Ale boj byl tak změtený, že jejich úsilí vycházelo zpočátku naprázdno. Stoupenci je znovu a znovu oddělovali od sebe - kdekdo usiloval o čest utkat se s vůdcem odpůrců.

V řadách Vyděděného rytíře bojoval také zápasník v černém brnění na černém koni; kůň byl obrovský a vysoký a zřejmě mohutné síly jako jeho jezdec. Tento rytíř, jehož štít byl bez hesla, vzbuzoval dosud v průběhu utkání jen nepatrný zájem. Zdálo se, že odráží bez nesnází útočníky, kteří na něho útočili, ale nikdy se nesnažil využít nabyté výhody a sám nikdy na nikoho neútočil. Vedl si dosud spíše jako divák, než jako člen bojující strany. Proto ho diváci překřtili l e N o i r F a i n é a n t - Černý Louda.
Když tento rytíř zpozoroval, že jeho vůdce je v úzkých, jako by z něho rázem spadla netečnost. Pobodl koně, který byl zcela svěží, a vyrazil svému vůdci na pomoc jako blesk, křiče hlasem, který se rozléhal jako polnice: "D e s d i c h a d o ! Tu jsem!" A bylo věru nejvýš na čase, neboť ve chvíli, kdy Vyděděný rytíř tísnil templáře, vrhl se k němu Front-de-Boeuf s napřaženým mečem. Ale dříve než rána dopadla, Černý rytíř ho zasáhl do hlavy mocným úderem, který se svezl po leštěné přílbě a s téměř nezmenšenou prudkostí zasáhl c h a m f r o n jeho koně. Front-de-Boeuf se zřítil k zemi. Také jeho kůň byl omráčen touto zuřivou ranou. Černý Louda obrátil pak koně proti Athelstanovi z Coningsburghu. Meč se mu zlomil v souboji s Front-de-Boeufem, a proto vyrval z ruky tělnatého Sasa halapartnu, zamával jí jako člověk, který umí s touto zbraní dokonale zacházet, a zasadil Athelstanovi takovou ránu do přílby, že se Sas skácel v bezvědomí s koně. Když dosáhl tohoto dvojího výsledku, za který se mu dostalo veliké pochvaly - nikdo totiž takový výkon od něho neočekával - upadl rytíř zase do své netečnosti a odcválal k severnímu konci kolbiště, ponechávaje vůdci, aby se vypořádal s Brianem de Bois-Guilbert, jak nejlépe dovede. Nebylo to již tak nesnadné. Templářův kůň ztratil mnoho krve a klesl pod nárazem útočícího rytíře. Brian de Bois-Guilbert se zřítil na kolbiště. Nemohl vyprostit nohu, zachycenou v třmeni. Jeho protivník seskočil s koně, zamával mu zlověstně mečem nad hlavou a vyzval ho, aby se vzdal. Princ Jan byl nyní daleko víc znepokojen nebezpečím, v němž se octl templář, než předtím situací jeho soupeře, a aby ušetřil templáře trapného doznání porážky, vhodil do kolbiště hůlku rozhodčího a ukončil tak boj.

Princ Jan nemohl již nic namítat proti Vyděděnému rytíři a vyhlásil ho tedy za vítěze dne.
Maršálové kolbiště vedli rytíře znovu před trůn prince Jana přes bojiště, kluzké krví a zavalené rozbitou zbrojí a těly zabitých a zraněných koní.
"Vyděděný rytíři," oslovil jej princ Jan, "- neboť dovolujete nám, abychom vás znali jen pod tímto jménem - vyznamenáváme vás po druhé cenou za vítězství v tomto turnaji. Prohlašujeme také vaše právo, abyste žádal a přijal z rukou královny lásky a krás čestný věnec; svou ušlechtilostí jste ukázal, že jste ho plně hoden." Rytíř se hluboce a graciézně uklonil, ale nedal žádnou odpověď. Poté maršálové vedli Vyděděného rytíře před kolbiště k stupňům čestného trůnu, kde seděla lady Rowena. Polnice troubily, hlasatelé mocnými a ryčnými hlasy vyvolávali čest statečným a slávu vítězi, dámy mávaly bílými kapesníčky a vyšívanými závoji a všichni bez rozdílu hlučně jásali.
Na nejnižším stupni trůnu přiměli zápasníka, aby poklekl. Opravdu, od chvíle, kdy boj skončil, jako by vše, co rytíř činil, bylo spíše z vůle jiných než ze svobodného rozhodnutí. Lidé si všimli, že se zapotácel, když ho vedli po druhé přes kolbiště. Rowena sestoupila půvabným a důstojným krokem ze svého místa a hotovila se práva položit mu věnec na přílbu, když maršálové zvolali jedním hlasem: "Ne tak, na obnaženou hlavu." Rytíř zamumlal několik tichých slov, která zanikla v jeho přílbě. Snad jimi chtěl naznačit, že si nepřeje sejmout přílbu.
Maršálové, aby vyhověli pravidlům, anebo z pouhé zvědavosti nedali nic na jeho váhavé zdráhání, přeřízli šněrování přílby a rozepjali ohrdlí. Když přílbu sňali, objevila se pěkná, byť sluncem ožehlá tvář pětadvacetiletého mladého muže v rámci krátkých světlých hustých vlasů. Byla smrtelně bledá a stékaly po ní jeden nebo dva praménky krve.
Rowena pohlédla rytíři do tváře a z hrdla se jí vydral slabý výkřik. Sebrala však všechny síly a donutila se pokračovat v obřadu, ačkoliv se celá chvěla pod těmito náhlými dojmy. Položila na klesající hlavu vítěze skvělý věnec, který byl odměnou za dnešní triumf, a pronesla jasně a zřetelně tato slova:
"Věnčím ti čelo tímto věncem, pane rytíři; je odměnou za statečnost pro vítěze dnešního dne." Na chvíli zmlkla a dodala pak pevně: "A těžko by bylo najít čelo důstojnější věnce rytířství."
Rytíř sklonil hlavu a poceloval ruku rozkošné vládkyně, která takto odměnila jeho odvahu. Pak se naklonil ještě více vpřed a klesl ve mdlobách u jejích nohou.
Všichni byli ohromeni. Cedrik nemohl ze sebe vypravit slova, když náhle spatřil tvář zapuzeného syna. Vrhl se nyní vpřed, jako by ho chtěl odloučit od Roweny. O to se však postarali sami maršálové kolbiště, kteří uhodli příčinu Ivanhoeových mdlob. Otevřeli spěšně brnění a zjistili, že hrot kopí pronikl pancířem a otevřel mu ránu v boku.