Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• přeložil Vilém Opatrný (1951, nakladatelství Svoboda)

Každý zná Černého Sama, starého černého rybáře, kterému se obyčejně říká Umudlaný Sam a který loví ryby kolem úžiny dobře přes půl století. To je už hodně a hodně let, kdy Sam, který byl tehdy náramně silný a mladý černoch, jako každý v provincii, a pracoval na statku Kiliana Suydama na Long Islandu, když skončil brzo svou denní robotu, šel chytat ryby; byl takový tichý letní večer a bylo to zrovna nedaleko Pekelných vrat.
Měl takovou lehýnkou kocábku a byl náramně obeznámen se všemi proudy a víry, a jak stoupal příliv, tak se plavil od Slepice s kuřátky k Prasečímu hřbetu, od Prasečího hřbetu k Hrnci a od Hrnce k Pánvi a byl tak zaujat svým chytáním, že ani nezpozoroval, jak prudce příliv stoupá, dokud ho víření a víry neupozornily, v jakém je nebezpečí, a měl co dělat, aby ten svůj člun vyvedl ze skalisek a úskalí a dostal se k Blackwellovu ostrovu. Na chvilku spustil kotvu a čekal, až mu příliv dovolí, aby se vrátil domů. Jak padala noc, tmělo se bouřlivě a hrozivě. Od západu táhla nakupená mračna a sem tam pořádně zahřmělo, zablesklo se, zřejmě se zchystávala letní bouře. Sam se chtěl proto dostat na závětrnou stranu Manhattanského ostrova, a jak tam poplouval, dostal se do příhodné zátočiny pod vysokou, přečnívající skálu, kde uvázal člun za kmen stromu, vyrůstající z rozsedliny skaliska, jehož větve se rozprostíraly nad vodou jako baldachýn. Ve chvilce tady byla bouře, vítr bil do vody, která se pobělale čeřila, déšť bubnoval na listí, hrom duněl hrozněji, než jak ho teď slyšíme, blesky jako by olizovaly mořský příboj, ale Sam, přitulený a chráněný skálou a stromem, ležel nakrčený v člunu, a jak ho vlny zkolébávaly, usnul.
Když se probudil, všechno se utišilo. Bylo po bouři a jen tu a tam jasné světlo blesku na východě ukazovalo, kam bouře odešla. Byla temná a bezměsíčná noc a podle toho, jaký byl příliv, Sam usoudil, že bude tak k půlnoci. Zrovna se chystal, že odváže člun a vrátí se domů, když z dálky po vodě uviděl, jak se třpytí světlo, které se, jak to vypadalo, náramně rychle blížilo. Když přišlo blíž, viděl, že je to lampa na stěžni člunu, který přijížděl ve stínu země. Sam se schoval v malé zátočince, zvědavý, co se bude dít. Na břeh vyskočil jakýsi člověk, a když hledal s lucernou kolem, zvolal: "Tady to je - tady je ten železný kruh." Hned člun uvázali, ten člověk se vrátil na palubu, aby svým kamarádům pomohl s něčím náramně těžkým na břeh. Když se mezi nimi zatřpytilo světlo, viděl Sam, že to bylo pět pěkně silných chlapíků, kteří vypadali náramně podezřele, měli rudé vlněné čapky a ten, který byl hlavní, měl třírohý klobouk, a někteří z nich byli ozbrojeni dýkami, dlouhými noži a pistolemi. Mluvili potichu a pravděpodobně to bylo nějakou cizí řečí, protože jim Sam nerozuměl.
Když se vylodili, dali se křovinami a navzájem si pomáhali při nesení břemena na skalnatém pobřeží. Teď byl Sam zvědavější a zvědavější, a tak nechal člun člunem a v tichosti se vyšplhal na hřeben té skály, aby viděl, kam půjdou. Na okamžik se zastavili a jejich vůdce si lucernou prohlížel křoví kolem. "Vzali jste lopaty?" řekl jeden z nich. "Tady jsou," odpověděl jiný, který je nesl přes ramena.
"Musíme kopat hluboko, protože si nemůžeme dovolit, aby na to někdo přišel," řekl třetí.
Sama zamrazilo. Hned si představil, že to má před sebou tlupu vrahů, kteří chtějí pohřbít zavražděného. Kolena se mu rozklepala. A v tom strachu zatřásl větví stromu, které se pevně přidržoval, aby viděl lépe přes hřeben skaliska.
"Co to bylo?" vykřikl jeden z té tlupy. "Tady se něco v křoví hnulo."
Hned si tím směrem posvítili lucernou. Jeden z těch červenočepičářů natáhl pistoli a zamířil s ní zrovna tam, kde stál Sam. Sam se ani nehýbal - ani nedýchal - a čekal, že v tu ránu bude po něm. Ale na štěstí ho chránila jeho černá kůže a tak nebyl mezi listím vůbec vidět.
"Ale to nic nebylo," řekl ten s lucernou. "Co zas, Je čertu, snad nechceš střílet tady z pistole, abys zalarmoval celé okolí?"
Ten druhý zas pistoli zajistil, pak si naložili břemeno a šli pomalu dál podél břehu. Jak světlo lucerny třpytivě poskakovalo po křovinách, Sam je napjatě pozoroval, a teprve když už bylo úplně z dohledu, začal zas trochu volněji oddychovat. Teď si říkal, že by se měl dostat do ?lunu a v tu ránu se hledět dostat z dosahu takhle nebezpečných chlapíků, ale byl tak zvědavý, že to nemohl vydržet. Sem a tam zaslechl, jak duní motyka. "To vykopávají hrob!" řekl si a polil ho pot. Každé kopnutí motyky, které v tom tichu bylo dobře slyšitelné, ho bodalo rovnou u srdce. Bylo zřejmé, že dělali tak malý hluk, jak jen to šlo; každá věc vypadala teď podivně a tajemně. Sam měl ohromné pochopení pro všechno hrůzostrašné - vražedné historky, ty poslouchal nejraději, a jak se někde věšelo, hned tam musil být. A tomuto pokušení nemohl odolat, i když měl takový strach, a musil jít blíž k té hrozné podívané a podívat se na ty půlnoční bandity při práci. Sel tam děsně opatrně, krok za krokem a s náramnou obezřetností našlapoval na každý suchý list, jak se bál, aby ho neprozradilo zašustění. Nakonec se dostal až tam, kde mezi ním a těmi lotrasy byl jen výběžek skály, neboť viděl, jak mezi listím prosvítá na druhé straně světlo jejich lucerny. Pomalounku a potichounku vylezl Sam na skálu, vystrčil hlavu přes holý hřeben a díval se rovnou dolů na ty lotry a byl tak blízko, že se celou tu dobu třásl, že ho každou chvilinku mohou zpozorovat, ale přesto se neodvažoval vrátit, protože bylo slyšet každé hnutí. A takhle zůstal a se svým černým obličejem, povykukujícím za hřebenem skály, se podobal slunci, zrovna když se ukáže zpod horizontu, nebo úplňku měsíce na ciferníku hodin.
Červenočepičáři konečně končili svou práci, hrob byl zaházen a oni na něm starostlivě uhlazovali drny. Když to udělali, poházeli přes to místo suché listí. "A teď," řekl jejich vůdce, "by to nenašel ani sám ďábel!"
"Vrazi!" vykřikl nechtě Sam. Všichni ztrnuli, podívali se nahoru a rovnou nad sebou spatřili černou kulatou Samovu hlavu, z důlků na ně civěly bílé oči, bílé zuby mu jektaly a celý jeho obličej se leskl studeným potem.
"Zrada!" vykřikl jeden z nich.
"Zabít ho," vykřikl jiný.
Sam slyšel, jak odjišťují pistole, ale už nečekal, jak to dopadne. Lezl po čtyřech po skále, po kamení, plazil se křovinami a trním a kutálel se se svahu jako ježek a zas se plížil jako divoká kočka. Se všech stran slyšel, jak se mu jeden nebo druhý snaží odříznout cestu. Nakonec se přece jen dostal k úskalí podél řeky a jeden z těch s červenou čepicí byl těsně za ním. V cestě měl zrovna jako zeď výběžek skály a vypadalo to, že se už z toho nedostane, ale na štěstí až do poloviny visel šlahoun divokého vína, tak silný jako poloviční větev. S odvahou zatracence po něm skočil, popadl jej oběma rukama, a protože byl mladý a silný, podařilo se mu vyšplhat nahoru na skálu. Tady stál, dobře viditelný proti obloze, a vtom už ten červenočepičář vytáhl pistoli a odpálil. Koule zasvištěla Samovi kolem hlavy.
Ve strachu ho v tom okamžiku cosi napadlo: vykřikl, svalil se na zem a v tu ránu hodil dolů pořádný kus kamene, který spadl do řeky s pořádným žblunknutím.
"Ten už má po ptáčkách," řekl ten červenočepičář k jednomu nebo dvěma kamarádům, kteří k němu zrovna doběhli. "Ten už nebude nikomu vypravovat žádné pohádky, leda rybám."
Samovi pronásledovatelé se vraceli, aby se sešli s druhými kamarády. Sam, který ležel potichu na skále, šel zrovna tak tichounce ke člunu, odvázal ho a hned jel v prudkém proudu, který v těchto místech běží tak rychle jako v mlýnské strouze, a pospíchal, aby byl daleko odtud. Samozřejmě, že dokud nebyl pěkně daleko, neopovažoval se dotknout vesel a teď plul jeho člun jako šipka úžinou Pekelných vrat a ani si nevšímal nebezpečenství Hrnce, Pánve nebo Prasečího hřbetu a vůbec si nemyslil, že se zachránil, dokud se pohodlně neuvelebil v posteli v přístavku starého statku Suydamů.

Tady vážený Peechy Prauw přestal, nabral dech a pořádně si lokl ze džbánu, který měl rovnou u lokte. Posluchači seděli s otevřenými pusami a naježenými zády a podobali se hnízdu, plnému vlaštoviček, které s otevřenými zobáky čekají, co tam dostanou.
"A tohle je všechno?" zvolal poloviční důstojník.
"Ano, to je celá historie," řekl Peechy Prauw.
"A to se Sam nikdy nedověděl, co to tam ti červenočepičáři zahrabávali?" řekl zvědavě Wolfert, jehož mysl byla očarována jen a jen ingoty a dublony.
"Ne, aspoň pokud vím," řekl Peechy, "neměl pro práci ani na to čas, a abych řekl pravdu, nechtěl už riskovat ještě jeden takový let mezi skalami. A mimo to, jak si má rozpomenout, kde ten hrob leží, když je ve dne každá věc docela jinačí? A pak, co by z toho měl, kdyby si prohlížel tělo zabitého, když se nedají vrazi pověsit?" "No, a je to tak jisté, že to tam zakopávali nějaké tělo?" řekl Wolfert.
"No, to docela jistě," vykřikl triumfálně Peechy Prauw. "Copak tady kolem málo straší?"
"To tedy straší!" řekla většina a ještě víc vykulili oči a ještě blíž si přitáhli židle.
"No a jak straší," opakoval Peechy, "copak snad nikdo neslyšel o Starém červenočepičáři, který straší v té staré vyhořelé farmě v lesích, zrovna při pobřeží, nedaleko Pekelných vrat?"
"No, to tedy slyšel, něco jsem už o tom zaslechl, ale myslil jsem, že to jsou povídačky pro staré baby."
"Ať už je to pro staré baby nebo ne," řekl Peechy Prauw, "ten statek leží nedaleko odtamtud. Ten už není obydlený, ani se neví od kdy, a stojí tak o samotě u pobřeží, ale ti, co tam kolem chytají ryby, kolikrát s té strany slyšeli takové podivné zvuky a kolikrát v noci viděli z lesa světlo a nějaký starý chlapík v červené čapce byl několikrát viděn u okna a lidé říkají, to Že je duch tamtoho těla, co tam zakopali. Jednou si tři vojáci řekli, že tam budou přes noc hlídat, a prolezli to tam od sklepa až po půdu a ve sklepě našli toho starého červenočepičáře, jak rajtuje na soudku od moštu a v jedné ruce drží džbán a v druhé sklenici. Nabízel jim lok ze džbánu, ale v tom okamžiku, jak si to jeden z těch vojáků dával k puse - fuč! - sklepem prolétl záblesk ohne, na několik vteřin oslepil každého živého, a když pak zas mohli koukat, co viděli: džbán, sklenice a starý červenočepičář zmizeli a nebylo tam nic, jen a jen prázdný soudek od moštu!
V tomto okamžiku poloviční důstojník, který byl unuděný a ospalý a klímal nad svou kořalkou, se zčistajasna zadíval tím svým jedním polozavřeným okem, ktere připomínalo dohasínající světlo.
"To jsou všechno kecy," řekl, když Peechy domluvuvil úplně.
"No, nikdo vám neporoučí, abyste tomu musil věřit, řekl Peechy Prauw, "ale všichni vědí, že je cosi divného na tom domě a tam vůbec okolo, ale pokud jde o příběh Umudlaného Sama, tedy tomu věřím tak, jako by se stalo rovnou mně."

Jak se všichni zabydlili v těchto příbězích, úplně zapomněli, jaké děsné počasí venku řádí, když vtom znenadání otřáslo všemi strašlivé zarachocení hromu, hned potom se rozlehla děsivá rána, zakymácela stavením až do základů - a všichni povyskočili ze židlí a hned si myslili, že je to zemětřesení, nebo že to snad přichází ten Starý červenočepičář se všemi možnými hrůzami za zády. Chvilku se zaposlouchali, ale kromě deště, který vytrvale bubnoval do oken, a větru, který harašil mezi stromy, neslyšeli nic. Když se ve dveřích ukázala hlava starého černocha, jehož bílé oči jako u dobytka ostře kontrastovaly s úplně promáčenou černou kšticí, takže se podobal láhvi, byla ta hromová rána brzo vysvětlena. Tou svou haťmatilkou, ale zas docela srozumitelně, řekl, že blesk uhodil do kuchyňských kamen.
Přestávka v hromobití, které se vlnilo nahoru a dolu, zastihla všechny, jak v tu chvíli mlčeli. A v tomto okamžiku slyšeli všichni ránu z ručnice a hlasité zvolání, které se podobalo výkřiku a přicházelo od břehu. Všichni byli v tu ránu u oken. Nová rána z ručnice a jiné hlasité volání, které se mísilo s poryvy větru. Vypadalo to, jako by volání přicházelo rovnou z hlubin vod, neboť, i když se bez ustání blýskalo a blesk ozařoval pobřeží, přece nebylo nikoho vidět.
Znenadání se jim nad hlavami otevřelo okno a neznámý cizinec zařval hlasitě: - Hej! Ještě několikrát na sebe zavolali, ale v jazyku, kterému nikdo ze společnosti nerozuměl, a pak se okno nahoře zavřelo a shora bylo slyšet náramný hluk, jako by všechen nábytek v pokoji byl přetahován někam jinam. Cizinec si zavolal černocha a hned nato bylo vidět, jak tomu veteránovi pomáhá snášet tu ohromnou námořní truhlu.
Hostinský byl úplně bez sebe. "Co? - Snad nechcete někam plout za takového povětří?"
"Povětří?" řekl ten druhý pohrdavě. "Snad byste takovéhle přeháňce nechtěl říkat bouřka?"
"Promoknete na kůži - bude to vaše smrt!" řekl účastně Peechy Prauw.
"Hromy a blýskání!" říkal ten mořský drak. "Prosím vás, jen mi nevyprávějte o počasí, já už prožil víry a tornada!"
Účastný Peechy docela zmlkl. Volání od vody se ozvalo znovu a s větší netrpělivostí. Ti, co byli v hospodě, se teď s dvojnásobnou hrůzou dívali na tohoto chlapíka bouře, který jako by se k nim dostal z mořských hlubin a teď tam zas sestupoval. A s pomocí černocha nesl teď pomalu svou ohromnou námořní truhlu k břehu a všichni se na to dívali s pověrčivými pocity a zpola si takřka troufali věřit, že se na ni nalodí a v bouřlivých vlnách na ni odpluje. Šli za ním zpovzdálečí s lucernou.
"Pryč s tím světlem!" zařval drsný hlas od vody. - "Tady nepotřebujeme na nic vidět!"
"Hřmí a blýská se," vysvětloval sousedům veterán a trochu se k nim pootočil, "vraťte se domů."
Wolfert a ti druzí se s hrůzou vraceli. Ale byli tak zvědaví, že nemohli odejít úplně. Po vlnách teď přejel dlouhý paprsek blesku a rovnou pod výběžkem skály odkryl člun, plný mužů, poklesávající a nadzdvihující se, jak se vlnil příboj, omývaný vodou při každém zavlnění. Bylo hrozně obtížné udržet se u skály, neboť proud letěl prudce kolem útesu. Veterán vyzdvihl jeden konec obrovské námořní truhly na pažení člunu a už bral truhlu za druhý konec, aby ji vstrčil dovnitř, když příboj odhodil člun od břehu a truhla přepadla přes pažení, klesala do vln, praštila veterána rovnou do hlavy a stáhla ho s sebou. Po břehu se rozlehl hlasitý výkřik a salva zlořečení těch v člunu - ale člun a muž se už hnaly hrozivou rychlostí příboje. Černočerná tma všechno přikryla, ale Wolfert Webber měl dojem, že zaslechl volání o pomoc a že viděl, jak jakýsi člověk zdvíhá z vody ruce, ale když posvítili podél břehu, všude bylo pusto, nebylo vidět ani muže, ani člun, nic, jen zdvíhání a poklesávání vln, jak běžely kolem.
Všichni se vrátili do hostince, aby vyčkali, až se bouře utiší. Sedli si a vyděšeně se díval jeden na druhého. Celá ta scéna netrvala ani pět minut a nepromluvilo se ani tucet slov. Když se podívali na dubovou židli, jen stěží je přesvědčovala o tom, že ten cizinec, který je uměl tak sužovat a byl plný života a silu měl jako Herkules, je už jen mrtvolou. Ještě tady stála sklenice, z které pil, ležel tady popel z fajfky, kterou kouřil, a vypadal, jako by byl jeho posledním vydechnutím. Když vážení občané tyhle skutečnosti přemílali, věděli o strašlivé nejistotě lidského života a každý viděl, jak se ta podlaha, na které teď stáli, stává tím děsivým příkladem nejistější a nejistější.
Avšak většina hostů byla v onom snesitelném filosofickém rozpoložení, které dovoluje snadno překonat sousedovo neštěstí, a tak se poměrně lehce utěšili z tragického veteránova konce. Hostinský byl docela spokojený, protože ten ubožák mu ještě zaplatil, než odešel, a hned si při té příležitosti neopominul přisolit po svém. "Přišel," řekl, "když byla bouře, odešel, když byla bouře - přišel, když byla noc, odešel, když byla noc - přišel neví odkud, a odešel, a nikdo neví kam. A pokud tomu rozumím, odešel znovu na moře na své truhle a docela možná, že zas někde na druhé straně světa přistane! A je přec jen ohromná škoda," dodal, "že když už odešel k Davymu Jonesovi do lochu, že tady nenechal tu truhlu."
"Jeho truhla! Svatý Mikuláš nás ochraňuj!" vykřikl Peechy Prauw - "Já bych tu jeho námořnickou truhlu nechtěl mít doma za žádné peníze, ten bude určitě chodit v noci strašit a udělal by z toho hostince strašidelný dům, a pokud jde o to, že zas odešel na moře na té své truhle, já si jen vzpomínám, co se stalo s lodí Skippera Onderdonka, když jeli do Amsterodamu. Vrchní lodník zemřel, zrovna když byla bouře, a tak ho zabalili do rubáše, dali ho do jeho námořní truhly a hodili přes palubu, ale v tom spěchu jaký měli, zapomněli se nad ním pomodlit, a bouře běsnila a zuřila hůř než kdy jindy a oni uviděli, jak ta mrtvola sedí na té truhle, rubáš drží jako plachtu a pluje rovnou za lodí a moře před ní hořelo do takové výšky, jako když je opravdový oheň, a oni ujížděli dnem a nocí a čekali, že každou chvilkou ztroskotají, a každou noc viděli mrtvého vrchního lodníka, jak sedí na své truhle a chce je dohonit, a skrze poryvy vichru slyšeli jeho mumlání a vypadalo to, jako by proti nim posílal ukrutánsky velké vlny jako hory, že by se loď určitě potopila, kdyby nerozsvítili světlo za mrtvé, a takhle to pořád pokračovalo, dokud ho neztratili v mlze u Nového Foundlandu, a z toho je napadlo, že změnil směr a pluje k ostrovu Mrtvého Muže. Takhle to dopadá, když se pohřbí v moři člověk a neodříkají se za něho modlitby."
Bouře, která ještě udržovala všechny pohromadě, přešla. Hodiny s kukačkou odkukaly dvanáct a každý už už chtěl jít, neboť jen zřídka kdy byli ti tiší občané takhle dlouho do noci mimo domov. Když vyšli, našli nebe ještě víc rozkacené. Bouře, která se už zdála odcházet, se přivalila zpátky a v hrozivých kupách mraků se shromažďovala na obzoru a docela jasně jí osvětloval měsíc, který vypadal jako malinká stříbrná lampa zavěšená v paláci mračen.
Z tajemné zkušenosti této noci a z tajemných vypravování se každý z nich stal pověrčivý. Všichni se ustrašeně podívali tam, kde zmizel bukanýr, jako by vskutku očekávali, že jim ho měsíc ukáže, jak se plaví na své truhle. Paprsky se chvěly a tetelily na vlnách, ale jinak bylo všude ticho a přes to místo, kde jim zmizel, prudce uháněl proud. Když šli domů, šli všichni těsně v houfu, hlavně když míjeli osamělé pole, kde byl někdo zavražděn, a kostelník, který by musil jít celou cestu sám, raději šel s nimi oklikou; i když byl zvyklý - jak je také samozřejmé - na spoustu duchů a strašidel, bál se jít úplně samotný ke hřbitovu.
Wolfert Webber si odnášel domů čerstvou zásobu historek a povídaček, které teď mohl v klidu přežvykovat. Tyto pověsti o hrncích s penězi a španělskými poklady, které jsou zakopány tady a tamhle a vůbec všude kolem ve skalách a zátočinách tohoto divokého pobřeží, ho zas docela popletly. "Požehnej mi svátý Mikuláš!" vyjekl polohlasně, "copak to není možné, abych padl na jednu z těchto zásob zlata a abych nemohl být v tu ránu bohatcem? Jak je to děsné, když musím denně a denně tvrdě kopat, abych si vysloužil krajíc chleba, když jedno šťastné kopnutí motykou by mi umožnilo, abych celý zbytek života vysedával v kočáře!"
Když si tak znovu a znovu zpřevracoval v hlavě všechno, co se vypravovalo o tom prazvláštním dobrodružství černého rybáře, zavedla ho jeho fantasie k docela jinému vysvětlení celého příběhu. V té tlupě červenočepičářů neviděl vůbec nic jiného než smečku pirátů, kteří šli zakopat, co ukořistili, a znovu vzrostla jeho naděje, že by se přec jen mohl nakonec dopídit nějaké stopy tohoto skrytého bohatství. A jeho pomatené uvažování vidělo každou věc jen a jen skrze zlato. Připadal si jako žádostivý obyvatel Bagdadu, kterému byly oči namazány zázračnou mastí dervišovou, takže mohl zhlédnout všechny poklady světa. Skřínky zakopaných drahokamů bedny s pruty a bečky cizozemských mincí už už na něho zářily ze svých skrýší a doprošovaly se ho, aby je vysvobodil z jejich nepříhodných hrobů.
Podnikl různá pátrání v končinách, o kterých se říkalo, že tam straší Starý červenočepičář, a byl víc a víc utvrzován ve svých domněnkách. Věděl, že to místo mnohokrát Vav5tívili zkušení hledači pokladů, kteří slyšeli příběh Černého Sama, a že žádný neměl úspěch. Ale jak Wolfert také věděl, měli při svém kopání málo štěstí z té nebo oné příčiny buď nezačali práci ve správnou dobu, nebo zapomněli na určité ceremonie. Poslední pokus učinil Cobus Quackenbos, který kopal celou noc a setkal se s neuvěřitelnými obtížemi, neboť jak jen vykopal plnou lopatu hlíny, nějaké neviditelné ruce naházely nazpátek dvě lopaty. Ale přesto se mu podařilo dostat k železné bedně, ale v tu ránu jakési postavy spustily hrozny jekot, řev a jakési tancování a ještě dostal přidáno spoustu ran neviditelnými kyji, které ho vkrátku vypudily z této zakázané krajiny. Tohle vypověděl Cobus Quackenbos na smrtelné posteli, takže se o tom nedá vůbec pochybovat. Byl to člověk, který se hromadu let zabýval hledáním pokladů, a říkalo se, že by ho nakonec jistě štěstí neminulo, kdyby nebyl zemřel na horečku v chudobinci.

***