Menu
Smith Wilbur (*09.01.1933 - †13.11.2021)
Lovci diamantů
Letadlo mělo v Nairobi tři hodiny zpoždění, a i když vypil čtyři velké whisky, než mezikontinentální boeing přistál v Heathrow, spal neklidně. Johnny Lance se cítil, jako by mu někdo hodil plnou hrst písku do očí, a tak když procházel pokořující celní a pasovou kontrolou pro nově příchozí v centrální hale mezinárodního letiště, měl mizernou náladu. Tady ho čekal zástupce Van Der Byl Diamond Company z Londýna.
"Příjemný let, Johnny?"
"Příšerný," zabručel Johnny, "jako bych letěl do pekel.
"Aspoň máš další zkušenost."
Muž se zašklebil. Ti dva už spolu zažili nejednu bouřlivou noc.
"Máš pro mě pokoj a auto?"
"V Dorchesteru - a jaguára." A agent zacinkal klíči. "A mám tady dvě místa první třídy, rezervované na let do Kapského Města zítra v devět hodin. Lístky jsou v hotelové recepci."
"Fajn." Johnny spustil klíčky do kapsy kašmírového pláště a vydali se k východu. "No, a kdepak je Tracey van der Bylová?"
Agent pokrčil rameny. "Od té doby, co jsem ti psal, prostě zmizela. Nevím, ani kde bys měl začít hledat."
"To je výborný, opravdu bezvadný!" řekl Johnny hořce, když vyšli z budovy na parkoviště. "Začnu u Benedicta."
"Starej o Tracey neví?"
Johnny zavrtěl hlavou: "Je nemocný. Neřekl jsem mu to."
"Tak, tady je tvoje fáro." Agent se zastavil u stříbřitě šedého jaguáru. "Nenapijeme se spolu?"
"Tentokrát ne, promiň." Johnny vklouzl za volant. "Příště."
"Beru tě za slovo," řekl agent a odešel.
Už byla skoro tma, když Johnny přejížděl hammersmithský nadjezd ve vlhké deštivé šedi večera a nejméně dvacetkrát zabloudil v labyrintu Belgravie, než našel úzkou uličku za belgravským náměstím a zaparkoval jaguár. Od poslední návštěvy byl exteriér bytu přebudován v doslova rozhazovačném stylu a Johnnyho ústa se zkřivila nad tím nevkusem. Možná že se náš chlapec Benedict nehonil za hloupostmi, ale na utrácení byl určitě kanón.
Světla svítila a Johnny několikrát silně zabouchal klepátkem na dveře. Údery se dutě nesly ulicí a v tichu, které následovalo, uslyšel Johnny šepot hlasů za závěsy a zahlédl stín, který rychle prošel kolem okna. Johnny čekal tři mrazivé minuty, potom udělal pár kroků dozadu doprostřed ulice.
"Benedicte van der Byle," zařval. "Až napočítám do desíti, bude otevřeno. Jinak ty zatracený dveře vykopnu." Nabral dech a zařval znovu. "To jsem já, Johnny Lance - a ty víš, že to myslím vážně."
Dveře se otevřely téměř okamžitě. Johnny se do nich nacpal, ani nemrkl na muže, který je držel, a vrazil do haly.
"Hrome, Lanci, tam nemůžeš jít," spěchal za ním Benedict van der Byl.
"Proč ne?" otočil se na něj Johnny udiveně. "Je to byt společnosti a já jsem její ředitel." Než mohl Benedict odpovědět, Johnny se hrnul dál. Jedna z dívek popadla z podlahy šaty a nahá utíkala průchodem do ložnice. Druhá přetáhla přes hlavu dlouhý kaftan a hleděla rozdurděně na Johnnyho. Měla rozcuchané vlasy, takovou rozčepýřenou komickou svatozář tuhých nalakovaných kudrlin.
"Pěknej večírek," řekl Johnny. Pohlédl na promítačku na stolku a potom na promítací plátno na druhé straně místnosti. "Filmy a všechno, co k tomu má být."
"Ty seš policajt?" zeptalo se děvče.
"Seš příšerně drzej. Lanci." Benedict van der Byl už stál vedle něj a zavazoval si pásek hedvábného županu.
"Je to chlupatej?" zeptalo se děvče znovu.
"Ne," uklidnil ji Benedict. "Pracuje pro mýho otce." Vyjadřoval se, jako by sbíral sebejistotu, vytáhl se do celé své výšky a prohrábl si jednou rukou dlouhé tmavé vlasy. Jeho hlas znovu získal uhlazenost a línou aroganci. "Vlastně je to tatíkův poslíček."
Johnny se otočil sice k němu, ale oslovil dívku, aniž se na ni podíval. "Vypadni, holka. Běž za svou kámoškou."
Váhala.
"Vypadni!" Johnnyho hlas práskl jako šlehnutí biče a dívka poslechla. Teď stáli proti sobě tváří v tvář dva muži. Oba stejně staří, kolem třicítky, oba vysocí, tmavovlasí, ale jinak zcela rozdílní. Johnny byl ramenatý a štíhlý v bocích a pase, kůži měl lesklou a opálenou sluncem z pouště. Obrys jeho silné čelisti zřetelně vystupoval a zdálo se, že jeho oči ještě stále hledají vzdálené obzory. Hlas byl poznamenán cizím přízvukem. "Kde je Tracey?" zeptal se.
Benedict pantomimicky zvedl jedno obočí v arogantním údivu. Měl bledě olivovou neopálenou pleť, protože už měsíce nenavštívil Afriku. Rudé rty jako by byly namalované, klasické linky rysů překryté tukem. Pod očima měl malé měkké váčky a pod hedvábným županem skrýval obezitu, která napovídala, že rád jí a často pije a nepravidelně cvičí.
"Můj drahý chlapče, co na této zeměkouli tě přivedlo k tomu, že já vím, kde je moje sestra? Neviděl jsem ji už týdny."
Johnny se otočil a přešel k jednomu z obrazů na protější stěně. V pokoji visely originály známých jihoafrických umělců - Alexise Prellera. Irny Sternové a Tretchikofu - v neobvyklé směsici technik a stylů. Někdo zřejmě starouše přesvědčil, že jejich koupě je dobrá investice. Johnny se obrátil zpět tváří k Benedictu van der Bylovi. Zkoumal ho jako předtím obrazy, srovnával ho s mladým atletem, jakým byl před několika lety. Jasná, téměř hmotná představa v jeho myšlenkách zobrazila Benedicta, jak se pohybuje s leopardím půvabem po zeleném hřišti pod nabitými tribunami, jak se měkce otáčí pod vysoko se vznášejícím míčem, aby ho obratně chytil, jak vyskakuje do výše a dopadá znovu na hřiště, aby nahrál svým spoluhráčům.
"Tloustneš, frajírku," řekl měkce a Benedictovi vztekem zrudly tváře.
"Vypadni," vyštěkl.
"Za chvilinku - nejdřív mi řekni o Tracey."
"Už jsem ti řekl - nevím, kde je. Tuším, že se kurví někde okolo Chelsey."
Johnny cítil, jak se v něm zvedá zuřivý hněv, ale přesto zachoval klid a mírně pokračoval.
"Odkud má prachy, Benedicte?"
"Nevím-starej ..."
Johnny ho stroze přerušil.
"Starej jí dává kapesný deset liber týdně. Jak jsem slyšel, rozhazuje mnohem víc." "Kriste, Johnny," Benedictův hlas dostával smířlivý tón, "nevím, nezajímá mě to. Možná Kenny Hartford je - "
Johnny ho opět netrpělivě přerušil. "Kenny Hartford jí nedává nic. Když se rozváděli, byla to jedna z podmínek rozvodového řízení. Rád bych věděl, kdo podporuje její současné hýření. Co ty na to, velký bratře?"
"Já?" Benedict se rozhořčil. "Vždyť víš, že se zrovna nemáme moc v lásce."
"Mám ti říct, co si myslím?" zeptal se Johnny. "No dobře. Starej umírá - ne že by neměl strach ze slabostí a hříchu. Jestli se z Tracey stane tulačka a narkomanka, potom se naskýtá dobrá příležitost pro našeho chlapečka Benedicta, že si na něj starej zase konečně vzpomene. Vkládáš teď do dobrý věci pro sebe - vysolíš několik tisíc a pošleš Tracey do pekla. Přerušíš tak úplně kontakt mezi ní a otcem a všemi těmi miloučkými tlustými miliónky."
"Kdo říká něco o drogách?" zrudl Benedict.
"Já." Johnny k němu přikročil. "Ty a já jsme spolu ještě neskončili. Dělá mi obrovskou radost tě cupovat na kusy a dívat se, co to s tebou provádí." Dlouze se zahleděl
Benedictovi do očí, až je Benedict sklopil a pohrával si s páskem županu.
"Kde je, Benedicte?"
"Nevím, kruci !" Johnny se lehce přemístil k promítačce a zvedl cívku s filmem ze stolu
vedle. Odmotal několik smyček celuloidu z cívky a zvedl ho proti světlu.
"Pěkný!" řekl, ale rty se mu sevřely odporem.
"Polož to," obořil se na něj Benedict.
"Ty víš, co starej říká na takový sprosťárny, že Benedicte?"
Najednou Benedict zbledl.
"Nevěřil by ti."
"Ale ano, věřil." Johnny odhodil cívku na stůl a obrátil se zpátky k Benedictovi. "Věří mi, protože jsem mu nikdy nelhal."
Benedict váhal. Otřel si nervózně rty hřbetem ruky. "Neviděl jsem ji už čtrnáct dní. Pronajala si hnízdečko v Chelsea na Stark Street číslo 23. Přišla mě navštívit."
"Proč?"
"Půjčil jsem jí pár liber," zamumlal Benedict rozmrzele.
"Pár liber?" zeptal se Johnny.
"No dobře, pár stovek. Nakonec, je to moje sestra."
"Aby hrom do tebe. No konečně," jízlivě ho Johnny pochválil. "Napiš adresu."
Benedict přešel k psacímu stolu s koženkovou deskou a načmáral něco na lístek. Vrátil se a podal ho Johnnymu.
"Líbí se ti bejt velkej a nebezpečnej, Lanci." Hlas měl hluboký a roztřesený vztekem. "No, já jsem nebezpečnej taky - jiným způsobem. Starej nemůže žít věčně, Lanci. Až tu nebude, půjdu po tobě."
"Už se třesu strachy," zašklebil se na něj Johnny a sešel dolů k autu. Na Sloane Square byla dopravní zácpa, a tak se Johnny k Chelsea blížil pomaloučku a měl dost času uvažovat. Vzpomínal, jak si byli blízcí - všichni tři. On a Tracey a Benedict. Běhali společně, divocí a mladí, po nekonečných plážích a horách a sluncem vyprahlých pláních Namaqualandu, které tenkrát byly jejich hřištěm. To všechno se odehrávalo, ještě než staroušek udělal na Slang River velký objev, než získal peníze. To bylo tenkrát, když bylo stěží na boty, Tracey nosila šaty ušité z režných pytlů a každý den všichni tři jezdili do školy na neosedlaném poníku za sebou jako řada urousaných malých hnědých vrabčáčků na plotě. Vzpomínal, jak dlouhé slunné týdny, kdy byl staroušek pryč, trávili ve smíchu a tajných hrách. Jak šplhali na pahorek za hliněnou chajdou na sever a pátrali po nekonečných pláních, růžových a nachových v západu slunce, po náznaku obláčku prachu v dálce, který by předznamenal starouškův návrat domů. Na téměř bolestivé vzrušení, když hlučná nákladní fordka najednou zabrzdila na dvoře a staroušek vystoupil z kabiny, na hlavě klobouk, promáčený potem a posunutý dozadu. se spoustou prachu ve strništi vousů, a vyhazoval výskající Tracey nad hlavu. Pak se otočil k Benedictovi a nakonec k Johnnymu. Vždycky v takovém pořadí Tracey, Benedict, Johnny. Johnny se nikdy nedivil, že není první. Vždycky to tak bylo. Stejně jako se nikdy nepodivoval nad tím, proč on se jmenuje Lance a ne van der Byl. A potom to najednou skončilo. Sen o dětství, jasně zalitý sluncem, byl zcela pryč. Ztratil se.
"Johnny, nejsem tvůj pravý otec. Tvůj otec a matka zemřeli, když jsi byl ještě malý." A Johnny nevěřícně na starouška civěl. "Rozumíš, Johnny?"
"Ano, tati."
Traceyina ruka zatápala po jeho pod stolem jako malé teplé zvířátko. Ucukl.
"Myslím, že bys mě už takhle neměl víckrát oslovovat. Johnny."
Vybavoval se mu studený tón starouškova hlasu, neutrální. skutečný, jako by tříštil lehké krystalky dětství na prášek. Začala samota.
Johnny přidal plyn a sjel na Kings Road. Zaskočilo ho, že vzpomínky bolí tak silně - čas je měl zjemnit a zmírnit. Jeho život se od té doby změnil v neustálý boj o to, aby získal starouškovu přízeň - neodvažoval se doufat v jeho lásku. Brzy přišly další změny. Za týden přijel nečekaně starý ford v noci z pouště a štěkot psů a jásavý smích je zvedl ospalé, potácející se z postelí. Staroušek zapálil petrolejovou lampu a posadil je na kuchyňské židle kolem vyhlazeného jednacího stolu. Potom před ně s výrazem kouzelníka položil něco, co vypadalo jako velká hrouda rozbitého skla. Tři ospalé děti na to mlčky hleděly. Nechápaly. Ostré světlo petrolejky zachytil krystal, spoutal ho a reprodukované, zvětšené ho odrážel zpět k nim jako ohnivý modrý blesk.
"Dvanáct karátů," zářil stařec a hltal diamant očima, "modrobílý a dokonalý a tam, odkud ho mám, je jich spousta."
Potom se přestěhovali do Kapského Města, dostali nové oblečení, chodili do nové školy a bydleli v novém domě na Wynberg Hill, objevila se nová auta - ale vždycky boj. Boj, kterým si nezískal starcovu přízeň, tak jak bylo jeho cílem, místo toho vzbudil nenávist a žárlivost Benedicta van der Byla. I přes všechnu snahu a úsilí se Benedict nemohl vyrovnat Johnnyho úspěchům ve třídě a na sportovním poli. Zůstal daleko za laťkou, kterou Johnny nasadil - a za to ho nenáviděl. Staroušek si toho nevšiml, protože teď s nimi býval málokdy. Byli sami ve velkém domě s hubenou tichou ženou, jejich hospodyní, a staroušek přijížděl vzácně a jen nakrátko. Vždycky vypadal unaveně a roztěkaně. Někdy jim přivezl dárky z Londýna, Amsterodamu a Kimberley, ale dárky pro ně znamenaly velmi málo. Byli by raději, kdyby to zůstalo tak, jako když žili v poušti. V prázdnotě, kterou po sobě staroušek zanechával, nepřátelství a rivalita mezi Johnnym a Benedictem rozkvetly do takové míry, že Tracey byla nucena vybrat si mezi nimi dvěma. Vybrala si Johnnyho.
Ve své samotě přilnuli jeden k druhému. Vážné děvčátko a výrostek spolu budovali pevnost proti samotě. Bylo to jasné, bezpečné místo, kam na ně smutek nemohl - a Benedict z něho byl vyloučen. Johnny odbočil s jaguárem na Old Church dolů k řece v Chelsea. Řídil automaticky a chmurné vzpomínky se opět vrátily. Snažil se udržet a zachovat tu pevnost tepla a lásky, kterou on a Tracey tak dávno vybudovali, ale jeho vzpomínka okamžitě přeskočila na tu noc, která vše zničila.
Jednou v noci ve starém domě na Wynberg Hill Johnnyho probudil nepřestávající vzlykot. Seděl bosý, jen v pyžamu, hledal ten srdceryvný tichý žal. Bál se, bylo mu teprve čtrnáct a bál se v temném domě. Tracey vzlykala do polštáře. Sklonil se nad ní.
"Tracey. Co je? Proč brečíš?"
Vyskočila, klekla si v posteli a vrhla se mu kolem krku.
"Oh, Johnny. Měla jsem sen, strašný sen. Drž mě prosím. Nechci pryč, neopouštěj mě."
Její šepot byl ještě přerušovaný a tlumený slzami. Vlezl k ní do postele a držel ji, dokud konečně neusnula. Po této události chodil každý večer do jejího pokoje. Bylo to nevinné a zcela dětské, dvanáctileté děvče a chlapec, její bratr, i když nenosil stejné jméno. Drželi jeden druhého v posteli, šeptali a smáli se tajně, dokud je spánek nepřemohl. Potom najednou elektrická záře lustru vyhodila tu pevnost do povětří. Ve dveřích pokoje stál staroušek a za ním nakukoval Benedict v pyžamu, tancoval vzrušením a triumfálně volal: "Říkal jsem ti to, tati! Říkal jsem ti to!"
Stařec se třásl vztekem, husté šedé vlasy postavené jako hříva raněného lva. Vytáhl Johnnyho z postele a odtrhl Traceyiny přilepené ruce.
"Ty malá kurvo," řval, zděšeného hocha držel pevně jednou rukou a nakláněl se, aby uhodil svou dceru druhou rukou po tváři. Nechal ji vzlykat na posteli do polštáře a táhl Johnnyho po chodbách do pracovny v přízemí. Mrštil jím do místnosti s takovou zuřivostí, že hoch vrazil do stolu. Stařec přešel k polici a vytáhl pružnou hůlku ze španělského rákosu. Přistoupil k Johnnymu, chytil ho za vlasy a hrubě ho přitiskl tváří na stůl. Zbil ho už několikrát, ale takto nikdy. Starcovy rány, šílené vztekem, byly vedeny bezhlavě, většina z nich dopadala na Johnnyho záda. Přes všechna muka bylo pro chlapce smrtelně důležité, aby neplakal. Kousal se do rtů, chuť vlastní krve byla v ústech slaná a měděná. Nesmí mě slyšet brečet! A dusil v sobě vzlyky, i když cítil, jak mu těžknou pyžamové kalhoty nasáklé krví. Jeho tichost znásobila starcův vztek. Odhodil hůlku, škubl chlapcem nahoru a napadl ho rukama. Johnnyho hlava lítala ze strany na stranu, fackoval ho údery otevřené dlaně, které v Johnnyho lebce rozsvěcovaly oslepující paprsky světla. Ještě stále se držel na nohou, přilepený k okraji stolu. Rty měl rozbité, napuchlý obličej začínal modrat podlitinami. Starcův vztek dospěl za hranici zdravého rozumu. Sevřel pěst a vrazil ji Johnnymu do obličeje - a Johnny s nádherným pocitem uspokojení cítil, jak bolest přechází v teplou záplavu temnoty.
Johnny nejprve uslyšel hlasy. Cizí hlas: "Jako by ho napadla divoká bestie. Musím o tom informovat policii." Potom hlas, který poznal. Chvilku mu trvalo, než ho zařadil. Pokoušel se otevřít oči, ale jako by byly těsně zamčeny, cítil, že má ohavný obličej, odulý a horký. Přinutil nateklá oční víčka otevřít a uviděl Michaela Shapira, starouškova tajemníka. Tiše mluvil s jiným mužem. Ucítil zápach dezinfekce. Vycházel z lékařovy kabely, která ležela otevřená na stolku vedle postele.
"Poslouchejte, doktore. Vím, že to vypadá špatně, ale neměl byste nejdřív promluvit s tím chlapcem, než vzbouříte policii?"
Oba se podívali k posteli.
"Je při vědomí."
Lékař k němu rychle přistoupil. "Co se ti stalo, Johnny? Řekni nám, co se stalo. Kdokoliv ti to udělal, bude potrestán - slibuji ti to."
Ta slova se mu nelíbila. Nikdo starouška nebude trestat. Johnny se pokoušel promluvit, ale jeho rty byly ztuhlé a nateklé. Zkusil to znovu.
"Spadl jsem," řekl. "Spadl jsem. Nikdo! Nikdo! Spadl jsem."
Když lékař odešel, Mike Shapiro přistoupil a naklonil se k němu. Jeho židovské oči byly temné lítostí a ještě něčím - možná hněvem nebo obdivem.
"Vezmu si tě k sobě domů, Johnny. Tam ti bude dobře."
Dva týdny byl pod starostlivou péčí Helen, manželky Michaela Shapira. Strupy se odloupaly, modřiny dostaly špinavě žlutou barvu, ale nos zůstal zkřivený otokem na nosní přepážce. Studoval ho v zrcadle a líbil se mu. Vypadá jako boxerský, pomyslil si, nebo pirátský. To bylo dlouhé měsíce poté, co bolest polevila a mohl se ho volně dotknout prsty.
"Poslouchej, Johnny, budeš chodit do nové školy. Dobré, internátní školy v Grahamstownu." Michael Shapiro se pokoušel, aby jeho slova vyzněla nadšeně. Grahamstown byl odtud vzdálený pět set mil. "O prázdninách pojedeš pracovat do Namaqualandu - naučíš se všechno o diamantech a jak je těžit. Bude se ti to líbit, že?" Johnny o tom chvilku uvažoval, pozoroval přitom Michaelův obličej a vyčetl z něj zahanbení.
"Takže zpátky domů už se nevrátím?"
Domovem myslil dům na Wynberg Hill. Michael zavrtěl hlavou.
"Kdy je uvidím-," Johnny zaváhal, hledal vhodná slova, "kdy je zase uvidím?"
"Nevím, Johnny," odpověděl Michael vážně.
Tak jak Michael sliboval, byla to opravdu dobrá škola. První neděli po bohoslužbách následoval Johnny ostatní chlapce zpět do třídy na hodinu povinného psaní dopisů. Ostatní začali okamžitě rychle čmárat srdceryvné litanie svým, rodičům Johnny nešťastně seděl, dokud se vyučující nezastavil u jeho lavice.
"Nenapíšete domů, Lanci?" zeptal se laskavě."Jsem si jistý, že všichni chtějí vědět, jak se máte."
Johnny poslušně zvedl pero a v rozpacích seděl nad prázdným listem papíru. Nakonec napsal: Drahý pane. Doufám, že budete potěšen, když Vám napíšu, že jsem teď tady v této škole. Jídlo je dobré, ale postele jsou velmi tvrdé. Chodíme každý den do kostela a hrajeme ragby. Váš oddaný Johnny
Od té doby, i když už za tři roky opustil školu a pokračoval na univerzitě, psal starouškovi každý týden. Každý dopis začínal stejným oslovením a pokračoval "doufám, že budete potěšen, když Vám napíšu". Nikdy nedostal odpověď. Jednou začas dostával dopis psaný strojem od Michaela Shapira, obsahující opatření spojené s organizací školních prázdnin. Jejich náplní byly obvykle výlety vlakem, dlouhé stovky mil přes Karroo do nějaké odlehlé vesnice v ohromné vyprahlé poušti, kde čekalo lehké letadlo Van Der Byl Diamonds Company, aby ho odneslo ještě hlouběji do pouště do oblasti, kam ještě sahala koncese společnosti.
Znovu, tak jak slíbil Michael Shapiro, se učil o diamantech a jak je těžit. Když nastal čas přestoupit na univerzitu, bylo zcela přirozené, že si pro studium vybral geologii. Během celé této doby byl vyhnancem z van der Bylovy rodiny. Nesetkal se s nikým z nich - ani se starouškem, ani s Tracey, dokonce ani s Benedictem. Potom, v jednom dlouhém odpoledni plném událostí, uviděl všechny tři. Stalo se to v posledním roce jeho studií. Akademický titul měl již jistý. Byl premiantem při každé zkoušce od prvního ročníku. Dokonce ho zvolili do studentské rady Stellenboschské univerzity, ale navíc měl na dosah ještě další poctu.
Během deseti dní vybere národní výběrová rada ragbyové mužstvo. To se utká All Black s novozélandským týmem v typických černých dresech -, který tudy bude projíždět - a Johnnyho místo na křídle bylo tak jisté jako akademický titul z geologie. Sportovní tisk dal Johnnymu přezdívku "Jag Hond" po zuřivé africké šelmě, kapském divokém psu, zvířeti neuvěřitelné síly a odhodlání, které napadá svou kořist v běhu. Přezdívka se rychle vžila a Johnny se stal miláčkem publika.
V mužstvu univerzity Kapského Města byl další miláček publika, jehož místo v národním mužstvu proti "černým" se zdálo být stejně neotřesitelné. Benedict van der Byl se uplatňoval výborně v obraně, měl osobitý půvab a hrál téměř božsky. Stal se z něho vysoký ramenatý muž s dlouhýma silnýma nohama a pěkným tmavým pohledem.
Johnny vyvedl hostující tým Stellenboschské univerzity na zelené sametové hřiště, a zatímco cvičil a ohýbal záda a ramena, vzhlédl na přeplněné ochozy a ujišťoval se, že vysocí hodnostáři ragby tam jsou všichni. Uviděl doktora Danieho Cravena, jak sedí s ostatními z výběrové rady na privilegovaném místě pod sektorem vyhrazeným novinářům. Před doktorem seděl ministerský předseda, který se právě naklonil, aby s ním prohodil pár slov.
Toto utkání dvou univerzit bylo jednou z hlavních událostí ragbyové sezóny a fanoušci cestovali tisíce mil, aby se na to mohli podívat. Ministerský předseda se zrovna usmál a přikývl, potom se naklonil dopředu, aby se dotkl ramene velkého bělovlasého muže, který seděl v řadě pod ním. Johnny ucítil, jak mu běží mráz po zádech, když se bílá hlava zvedla a podívala se přímo na něj. Bylo to poprvé, co po sedmi letech, po té hrozné noci, uviděl starouška. Johnny zvedl ruku na pozdrav a stařec na něj civěl dlouhé vteřiny, než se otočil a dal se do hovoru s premiérem.
Teď vyšly v řadách na hřiště mažoretky s bubínky. V bílých vysokých botách, oblečené v barvách univerzity Kapského Města, s krátkými rozhoupanými sukýnkami a vysokými klobouky zvedaly nohy a pochodovaly. Krásná mladá děvčata, zardělá vzrušením a snahou. Řev davu a tepot krve duněl Johnnymu v uších, protože první řadu vedla Tracey van der Bylová. I přes všechny ty roky, co ji neviděl, poznal dívku okamžitě. Teď už dorostla v mladou ženu. Měla opálené ruce a nohy a černé lesklé vlasy sahaly až k ramenům. Hopsala a vykopávala a tlumeně zvolávala tradiční pokřiky, vrtěla svým pevným mladým zadkem s nevinnou nemravností, zatímco davy ječely a vlnily se a začínaly se dostávat do hysterického šílenství. Johnny se díval na Tracey. Stál zcela tiše v bouřlivé vřavě. Byla to nejhezčí žena, jakou dosud viděl. Potom podívaná skončila, mažoretky se vrátily ke vchodu stadiónu a domácí tým vklusal na hřiště.
Přítomnost starce a Tracey zesílila Johnnyho pocit nespravedlnosti až na nenávist. Soustředil ji na vysokou, bíle oděnou postavu, která odklusala dozadu, aby bránila zadní pole mužstva Kapského Města. Benedict van der Byl doběhl na své místo a otočil se. Z podkolenky vytáhl hřeben a vjel jím do tmavých vlasů. Dav hřměl a hvízdal, líbilo se mu toto malé teatrální gesto. Benedict vrátil hřeben do podkolenky a pózoval s jednou rukou v bok, s bradou arogantně zvednutou a pozoroval soupeře. Náhle zachytil Johnnyho pohled a změnil pózu. Sklopil oči a přešlápl.
Zahvízdala píšťalka a začal zápas. Po něčem takovém diváci toužili, po zápase, na který budou dlouho a rádi vzpomínat. Mohutný kolos zaútočil dlouhými průzkumnými výpady obránců, oválný míč se kmital z ruky do ruky, dokud klubko skřípajících kostí nesmetlo únosce na trávník. Těžká, rychlá a čistá hra se přenášela ze strany na stranu, ochozy se tisíckrát postavily jako jeden, oči a ústa široké vřískavým vzrušením, které se z nich uvolňovalo, a pak zase klesly se vzdechem, když zoufalá obrana zadržela míč jen kousíček od brankové čáry. Minuly tři minuty hry a skóre bylo stále čisté.
Kapské Město zaútočilo ze vzniklé skrumáže, proběhlo mezerou v obraně a nahrálo míč dlouhým šikmým hodem. Křídlo Kapského Města ho jistě zachytilo, aniž se zastavilo v běhu. Nohy se přehnaly přes zelený trávník a davy se s nádechem znovu zvedly. Johnny zasáhl soupeře ramenem nízko u kolenou. Oba dva se vykutáleli z hracího pole, zvedajíce za sebou obláček bílého vápna z postranní čáry, a dav vzdechl a sedl si. Zatímco čekali, až dostanou přihrávku, Johnny jim šeptal sípavé rozkazy. Jeho zlatě nachový dres byl propocený a krev z odřeného boku potřísnila bílé trenýrky.
"Rychle přihraj zpět. Neutíkej sám. Nahraj Dawiemu. Vykopni vysoko a daleko, Dawie."
Johnny vysoko vyskočil pro letící hozený míč, sevřenou pěstí ho odrazil právě Dawiemu do rukou a v témže okamžiku natočil tělo, aby zabrzdil atakující protihráče. Dawie udělal dva kroky vzad a vykopl. Síla kopu vyšvihla jeho pravou nohu nad hlavu, hybná energie jím hodila dopředu a útočníci tak byli odraženi. Míč stoupal pomalu, letěl jako šíp, ve vzduchu nekolísal ani se netočil, dosáhl zenitu své dráhy daleko za středem hřiště, potom klesal zpět na zemský povrch.
Dvacet tisíc hlav sledovalo ten let, na stadión se sneslo ticho a v nepřirozeném tichu byl Benedict van der Byl zanesen zpět hluboko do svého území, předpovídaje dopad míče, jakoby neuspěchanými kroky si ho odměřoval s přesností nadaného hráče. Míč mu obratně vklouzl do rukou a Benedict se začal líně pohybovat vpřed, aby otevřel úhel pro zpáteční kop. Napjatý tepající mesmerický klid stále visel nad hřištěm, Benedict van der Byl byl středem pozornosti.
"Jag Hond!"
Ojedinělý výkřik v davu diváky vzpamatoval a dvacet tisíc hlav se zavlnilo na tribuně.
"Jag Hond!" řvalo teď.
Johnny se vyprostil ze skrumáže, paže se komíhaly a nohy kmitaly - hnal se k Benedictovi. Vynakládal téměř marné úsilí, nemohl věřit, že zastaví hráče Benedictova kalibru z takové dálky, přesto napjal poslední fyzické rezervy. Zpocený obličej vypadal jako svítící maska odhodlání a trsy trávy odlétaly od kopaček při divokém běhu. Potom se stalo něco nečekaného, něco, co přesahovalo lidský rozum. Benedict van der Byl se otočil a uviděl Johnnyho. Zastavil svůj trysk, udělal dva nemotorné šoupavé kroky a snažil se běžet vpřed hlouběji do svého vlastního území. Všechna jistota z něj vyprchala, všechna obratnost a ladnost. Poskakoval a klopýtal, téměř upadl, míč mu vyklouzl z rukou a nemotorně poskakoval. Benedict po něm spěšně hrábl, slepě zatápal, otáčeje se přes rameno. Teď měl v obličeji výraz neskrývaného zděšení. Johnny byl velmi blízko. Těžce dýchal při každém skoku jako postřelený lev, masivní ramena téměř strnulá úsilím, rty stažené ve vražedném úšklebku. Benedict van der Byl klesl na kolena, přikryl si hlavu oběma rukama a přikrčil se na zeleném trávníku. Johnny se mihl kolem něho a obratně v běhu zastavil skákající míč. Když Benedict odkryl hlavu, stále v kleku, vzhlédl. Johnny stál deset yardů od něj mezi brankovými tyčemi a díval se na něho. Potom rozvážně umístil míč mezi nohy, aby dokončil formalitu, a položil míč do brankoviště. Teď oba, jako by společně čekali na souhlas, Johnny i Benedict, pohlédli k hlavní tribuně. Viděli, jak se stařec zvedá ze sedadla a razí si cestu jásajícími davy k východu.
Den po zápase odjel Johnny zpět do pouště. Dole na dně zkušebního výkopu hlubokého patnáct stop bylo příšerně horko. Johnny měl na sobě jen khaki šortky, dohněda opálené svaly se leskly potem, ale v odebírání vzorků nepolevil. Zkoumal vrstvy a profil starobylé mořské terasy, která byla věky pohřbena v písku. Čekal, že tady na dně ložiska najde tenkou vrstvu směsi štěrku s diamanty. Uslyšel, jak landrover nad ním vyhrábl koly zem, a pak křupání kroků. Johnny se narovnal a ulevil bolesti v zádech.
Na okraji jámy stál stařec a shlížel na něj dolů. V rukou držel složené noviny. Tak zblízka ho Johnny po těch letech viděl poprvé a ta změna ho šokovala. Kštice hustých vlasů byla bílá a rysy vrásčité a zmačkané jako mastif, velký zahnutý nos trčel z jeho tváře jako zoban. Ale vnitřní zhoubu jeho těla nikdo nepoznal a oči měl stále mrazivě, záhadně modré. Mrštil novinami do jámy a Johnny je zachytil, i když stále upřeně hleděl na starce.
"Přečti si to!" řekl stařec.
Noviny byly poskládány na sportovní stránce a tlustý a výrazný titulek řval:
"JAG HOND ZÚSTAT. VAN DER BYL VEN."
Překvapení bylo šokující jako skok do horské říčky. Má zůstat - bude nosit zlatou a zelenou a oblékat si dres se skákající jihoafrickou antilopou Springbok na kapse. Vzhlédl, hrdý a šťastný, stál na slunci s obnaženou hlavou a čekal, až staroušek promluví.
"Rozhodni se," řekl měkce stařec. "Chceš hrát ragby, nebo pracovat pro naši společnost? Nemůžeš dělat obojí."
A odkráčel k landroveru a odjel. Johnny zatelegrafoval doktoru Cravenovi a oznámil odchod z mužstva. Rozpoutala se bouře rozhořčeného protestu, nadávek a stovky jedovatých dopisů, které Johnny dostal a které ho obviňovaly ze zbabělosti a zrady a ještě z dalších nectností, způsobily, že byl Johnny vděčný za útočiště v poušti. Ani Johnny, ani Benedict už nikdy znovu nehráli.
Když si na to Johnny vzpomněl, dokonce i po tak dlouhé době pocítil osten křivdy. Tak velmi toužil po zeleném a zlatém odznaku cti! Prudce smýkl jaguárem ke kraji a zkoumal plán Londýna, až našel Stark Street, která vybočovala z King's Road.
Myšlenky se mu vrátily k chvíli, kdy mu stařec jeho touhu vzal. To pomyšlení stále nesnesitelně bolelo. Společnost mu v poušti dělaly kmeny Ovambo ze severu a několik bílých mužů, skoupých na slovo, takových, jaké produkuje poušť, tak tvrdých a nekompromisních, jako je její vegetace nebo skalnaté hřbety. Pouště Namib a Kalahari patří k nejopuštěnějším místům na zemském povrchu, noci v poušti jsou dlouhé. Ani každodenní ustavičná fyzická práce nemohla Johnnyho vyčerpat natolik, aby odehnal sny o krásném děvčeti v krátké bílé sukni a vysokých bílých botách - nebo o starém bělovlasém muži s tváří jako žula.
I přes tyto dlouhé dny a ještě delší noci však přicházely pěkné úspěchy, které stály jako milníky a lemovaly jeho cestu ke kariéře. Zahájil práci na novém diamantovém poli, malém, ale bohatém Nikdo nevěřil, že v této krajině by mohly diamanty být. Narazil na uranovou žílu, kterou starouškova společnost prodala za dva a půl miliónu, a jeho úsilí přineslo další ovoce, když ne efektivní, určitě cenné.
Když bylo Johnnymu Lanceovi pětadvacet, šuškalo se o něm v uzavřených kruzích diamantového průmyslu jako o jedné z velkých mladých nadějí. Nabídli mu dokonce partnerství v týmu konzultujících geologů. Chtěli, aby se stal manažerem jedné malé společnosti, těžící na samotném okraji Murderer's Karroo. Johnny je odmítl. Byla to sice dobrá nabídka, ale Johnny zůstal se starouškem. Potom si ho všimla velká společnost.
V minulém století bylo objeveno první cenné ložisko "modré zeminy" v jižní Africe na bídné farmě, kterou vlastnil Búr jménem De Beer. Starý De Beer prodal svou farmu za 6 000 liber a netušil, že pod pustou suchou zemí leží poklad, který má hodnotu 300 miliónů liber. Naleziště dostalo jméno De Beers New Rush a spousta horníků, malých obchodníků, ztroskotanců, neotesanců, tuláků a padouchů se snažila z něho něco získat a dělat si nárok alespoň na prostor o rozměrech většího pokoje. Z této tlupy dobrodruhů vynikli nad ostatní dva muži, kteří se stali vlastníky většiny kutacích claimů nového naleziště. Když tihle dva, Cecil John Rhodes a Bamey Barnato nakonec zkombinovali své zdroje. zrodil se impozantní finanční podnik.
Z tak skromných začátků se společnost propracovala k velké vážnosti a důstojnosti. Její bohatství je pohádkové, autorita nezměrná, příjmy astronomické. Ovládá dodávky diamantů světu. Ovládá také minerální koncese oblastí střední a jižní Afriky, které úhrnem tvoří statisíce čtverečních mil a jejíž zásoby nevydobytých drahokamů a základna minerálů nemají konce.
Malé diamantové společnosti jsou schopny existovat současně s tímto obrem, jen dokud nedosáhnou určité velikostí - potom se najednou stanou jeho částí, jsou pohlceny, jako když žralok spolkne kteréhokoliv ze svých rybích lodivodů, jakmile se stanou příliš velkými a odvážnými. Tato obří společnost si může dovolit koupit nejlepší naleziště, vybavení - a lidi.
Vystrčila nesčetné množství tykadel, aby do sebe vtáhla Johnnyho Lance.
Cena, za kterou si ho chtěli získat, tvořila dvojnásobek jeho platu a slibovala trojnásobně vyšší naděje do budoucna. Johnny tuto možnost odmítl. Možná si staroušek všiml, možná to byla jenom shoda okolností, ale o týden později byl Johnny jmenován důlním manažerem pobřežní operace, která dostala název "King Canute".
Van Der Byl Diamonds vlastnila třicet sedm mil pobřežní koncese. Malinký pruh pobřeží, sto dvacet stop nad nejvyšším bodem přílivu a sto dvacet stop pod nejnižším bodem odlivu. Vnitrozemská koncese patřila velké společnosti. Zakoupila zemi, tucet bezvýznamných rančů jednoduše proto, aby získala dolovací práva. Mořské koncese, vymezené dvanácti mílemi teritoriálních vod, jí patřily taky. Před dvaceti lety na ně získala společnost výsadní právo od vlády. Ale Van der Bylova diamantová společnost měla admirálský pruh - a právě operace "King Canute" na něm měla působit.
Od moře přicházela mlha ze studených vod Benguelského proudu, kouřící jako sedlina perlivého prachu, a mohutné, neuspěchané pěnivé vlny se valily k jasnému žlutému písku vysokých útesů Namaqualandu. Když vlny ucítily zemi, ostře se zvedaly. Jejich hřebeny se chvěly a měnily barvu ve svítivě zelenou, rozstřikovaly se ve spršky unášené větrem, obloukovitě se odrážely a zpěněné vody klouzaly dolů po útesech s řevem a duněním.
Johnny stál na sedadle řidiče v otevřeném terénním vozu. Měl oblečenou vestu z ovčí kůže proti chladu přicházejícímu z padající mlhy, ale hlavu měl obnaženou a tmavé vlasy mu ve větru povívaly na čele. Pevná brada vyjadřovala odhodlání a jeho ruce zastrčené v kapsách kožešinové vesty byly sevřeny v pěst. Bojovně se zakabonil, když měřil očima výšku a sílu příboje. Se svým zkřiveným nosem vypadal jako boxer čekající na gong. Najednou s neohrabaným rozzlobeným pohybem vyškubl levou ruku z kapsy a podíval se na hodinky. Scházely ještě dvě hodiny a tři minuty do odlivu. Vrazil pěst zase do kapsy a otočil se jak na obrtlíku k buldozerům.
Bylo jich jedenáct. Jasně žluté stroje D.8 Cater Pillars, postavené v řadě nad nejvyšší hranicí přílivu. Buldozeristé s ochrannými brýlemi seděli napjatě na vysokých tvrdých sedadlech. Všichni ho neklidně pozorovali. Za nimi, téměř za jejich zády, stály nakladače. Těžkopádné stroje měly břicha nafouklá jako těhotné ženy a těžké pneumatiky, které byly vyšší než člověk. Až nastane čas, vyrazí kupředu rychlostí třiceti mil za hodinu, spustí ocelový břit pod svými břichy a zeškrábnou patnáctitunovou hromadu písku nebo štěrku, vrátí se do vnitrozemí a vysypou svuj náklad, otočí se a znovu naberou další gargantuovské sousto země.
Johnny se soustředěně chystal na to, až nastane správný okamžik, jak nažene stroje o hodnotě čtvrt miliónu liber do Atlantského oceánu v naději, že získá plnou hrst lesklých kamínků. Ta chvíle nastala a Johnny strávil půl minuty drahocenného času kontrolou přípravných kroků, než se přinutil k akci. Potom zakřičel ,"Jeďte!" do megafonu a zavelel pravou rukou v bezchybném rozkazu - kupředu. "Jeďte!" zakřičel znovu, ale jeho hlas se ztratil.
Býčí řev motorů přehlušil dokonce i hukot divokého příboje. Jednotná řada ocelových potvor spustila své masivní ocelové břity a dala se do pohybu. Teď se zlatý písek zavlnil před plochou břitů jako máslo na noži. Vyrostl před stroji, vznikla hromada a potom vysoká zeď. Buldozery zatlačily, stáhly se zpět a těžce nahrnuly stěnu písku dopředu. Paže řidičů energicky pohybovaly ovládacími pákami, jako by šílení barmani čepovali tisíce litrů piva, diesely řvaly a brumlaly a zařvaly znovu. Písečná stěna se na břehu setkala s první mělkou vlnou a odrazila ji. Vypadalo to úžasně a neskutečně, když se moře vracelo, rozvířené a krémové, aby dosáhlo písečné hráze. Buldozery teď předváděly komplikovaný, ale plynulý balet. Kroužily a jezdily křížem krážem, radlice se zvedaly a zase padaly, couvaly a zase tlačily kupředu, vše pod dozorem mistra choreografie - Johnnyho Lance.
Landrover poskakoval tam a zpět po okraji obrovské jámy, která vznikala, a Johnny v něm křičel rozkazy a instrukce do megafonu. Polokruhový písečný val se postupně stával obrannou hrází proti moři. Za ní ryly buldozery v hloubce šesti, deseti, patnácti stop volného žlutého písku. Potom najednou narazily na škeble, na tenkou vrstvu zkamenělých lastur, která tak často zakrývá diamantové štěrky v Jihozápadní Africe. Johnny spatřil změnu charakteru vyhloubené jámy, uviděl lastury valící se, před radlicemi buldozerů. Půltuctem rozkazů a signálů rukou nařizoval buldozerům vybudovat rampu na každém konci jámy, aby do ní měly přístup nakladače. Potom je nasměroval, aby udržovaly hráz proti moři. Letmo pohlédl na hodinky.
"Hodina a třináct minut," zabrumlal. "To je tak tak!" Rychle zkontroloval jámu. Dvě stě yardů dlouhá, patnáct stop hluboká, povrchový písek seškrábán, vrstva lastur je vidět čistě a bíle na slunci, buldozery uvolněné ze dna jámy - bojují znovu s mořem.
"Dobře," zamumlal. "Takže se podívejme, co tam máme." Obrátil pohled na dva nakladače, které čekaly napjatě nad nejvyšší hranicí přílivu. "Vjeďte tam a vyberte to!" zařval a dal paží krouživý signál. Těsně za sebou vyrazily stroje kupředu, kývajíce se zeširoka u vjezdu do jámy, potom sjely střemhlav dolů po rampě a projely po dně. Nabraly náklad lasturové vrstvy a štěrku, aniž by snížily rychlost, a hřmotně ujížděly k protější rampě, kolébavě spěchaly, aby vyložily svůj náklad pod útesem, ale nad nejvyšší hranicí přílivu. Potom začaly nové kolo, potom znovu, hnaly se do jámy těsně za sebou, zatímco buldozery držely moře, které se teď hněvalo - posílalo své kohorty proti hrázi a hledalo slabé místo, aby zaútočilo. Johnny se znovu podíval na hodinky.
"Ještě tři minuty a bude příliv," řekl polohlasně a zašklebil se. "Dokážeme to - myslím!" Zapálil si cigaretu a teď trochu odpočíval. Vklouzl za volant a vyhoupl se s vozem na břeh, zaparkoval ho za horu štěrku, kterou budovaly nakladače. Vystoupil a nabral plnou hrst štěrku. "Nádhera!" šeptal."Ach, krása, nádhera!" Všechno napovídalo, že je to tak. V jediné hrsti rozeznal malý granát a větší kousek achátu. Nabral další hrst. "Jaspis," kochal se pohledem." A spousta železné rudy!" Všechny tyto minerály byly partnery diamantu, nacházejí se společně. Tvar byl také dobrý, oblé kameny vyleštěné a lesklé jako skleněnky, ne placaté jako mince - což by znamenalo, že byly omývány jen v jednom směru. Oblé kameny znamenaly zónu působení vln - diamantovou past.
"Našli jsme poklad - dám na to krk!" Z třiceti sedmi mil pobřeží vybral Johnny dvousetyardový pás a ťal do živého. Když ho vybíral, žádnou roli v tom štěstí nehrálo. Pečlivě studoval členitost pobřežní linie, letecké snímky typů vlnění a profily dna moře, analýzy pobřežních písků a nakonec přidal nedefinovatelný "cit" pro zemi, který má každý dobrý lovec diamantů. Johnny Lance pocítil silné uspokojení a sešplhal zpět za volant. Nakladače seškrábaly štěrk až na skalnaté dno. Jejich práce byla u konce. Vyjely z jámy a stály s funícími výfuky vedle obrovské hromady štěrku, kterou vydobyly.
"Na dno, chlapci!" zakřičel Johnny a trpělivá armáda mužů kmene Ovambo, která civěla na břehu, seběhla s hemžením dolů do jámy. Jejich úkolem bylo zamést a vyčistit dno jámy tak, aby nepřišel nazmar ani jeden diamant uvízlý v puklině nebo nerovném povrchu dna.
Moře změnilo náladu, bylo teď zuřivé z brutálního znásilnění svého pobřeží, syčelo a divoce naráželo na písečnou hráz. Nastával příliv a buldozery musely zdvojnásobit úsilí, aby ho udržely. Ovambové pracovali v jámě šíleným tempem, omezili se pouze na příležitostný chvatný pohled na stěnu písku, která držela Atlantik za hrází.
Johnny byl teď opět napjatý. Jestli jim dá pokyn, aby vylezli z jámy příliš brzy, bude se muset rozloučit s diamanty tam dole, jestli je tam nechá příliš dlouho, mohly by se utopit jak stroje - tak lidé. Zastavil je ve zlomku vteřiny. Vytáhl domorodce ze dna, právě když moře začalo pronikat hrází a prosakovat pod ní. Potom dal pokyn buldozerům, deset z nich bylo venku - jeden ještě vyjížděl, nekonečně pomalu, kolébal se po širokém dnu prázdné jámy. Moře prorazilo simultánně na dvou místech a vřítilo se do jámy vlnami vysokými do pasu. Buldozerista to uviděl, vteřinu zaváhal, potom, jako by ho osvítil duch svatý, vyskočil ze stroje. Ponechal ho moři, sprintoval před vlnou a snažil se vyšplhat na nejbližší stranu jámy.
"Mizero!" ulevil si Johnny, když viděl, jak se buldozerista škrábe do bezpečí. "Mohl se aspoň pokusit." Ale zlobil se i sám na sebe. Své rozhodnutí opustit jámu příliš dlouho odkládal, tak dlouho, až stroj o hodnotě 20 000 liber obětoval moři. Zařadil rychlost a popojel na hranu jámy. Sjížděl s landroverem z okraje jako sjezdař na lyžích, padal patnáct stop, než dopadl na dno, a jeho pád zmírňoval písečný svah. Vůz se statečně probil pískem, až se setkal s útočícím mořem. Voda vyšplouchla přes kapotu, jankovitě zatřásla vozidlem, ale Johnny ho otočil a pokračoval v jízdě k uvízlému buldozeru. Motor vozu byl utěsněný a zabezpečený proti vodě právě pro případ, že dojde k takové havárii. Vůz rozrážel vodní hladinu. Jeho pohyb ochaboval, když se masa nazelenalé vody přes něj přelila. Najednou se písečná hráz pod bílým příbojem zhroutila úplně a Atlantik převzal vládu. Vysoká vlna zelenavé vody, která se hnala přes jámu, narazila na vozidlo, převrhla ho a vyhodila Johnnyho do rozbouřené zpěněné vody.
Landrover se převrátil na střechu a vytrčil v kapitulaci k nebi všechna čtyři kola. Johnny se ponořil, ale ihned byl zase nahoře. Napůl plaval, napůl se brodil, bitý rozbouřeným mořem, a dral se kupředu ke žlutému ocelovému ostrůvku. Moře ho srazilo dolů, znovu se potopil. Na chvíli se dostal na nohy, potom se mu znovu podlomily. Konečně dorazil k buldozeru a vydrápal se nahoru přes pásy na řidičovo místo. Vykašlával mořskou vodu a dávilse jí, než se dal do pořádku.
Buldozer stál nehybně, držený váhou dvaceti šesti tun, na tvrdém skalním loži jámy. I když do něj moře naráželo, vířilo na jeho pásech, nemohlo jím pohnout. Očima zastřenýma a vyplavenýma slanou vodou, přes slzy Johnny rychle zkontroloval přístrojovou desku. Tlak oleje byl v pořádku, motor běžel a vysoko nad Johnnyho hlavu výfuk vybafával modrý kouř.
Johnny znovu zakašlal. Zvratky a mořská voda mu vnikly až do hrdla ve vřelém proudu, ale potlačil dávení, přidal plyn a zatáhl oběma rukama za páky řízení. Velký stroj zahrabal těžkopádně dopředu, téměř pohrdavě odhodil moře bokem, pásy tvrdě zaškrábaly po skalním loži. Johnny se rychle rozhlédl. Písečné rampy na všech stranách jámy byly odplaveny. Stěny teď byly příkré a moře za ním se překotně hnalo do jámy. Vlna vyšplouchla Johnnymu až na hlavu, vytřepal ji z vlasů jako kokršpaněl a rozhlédl se se stoupajícím zoufalstvím, kudy uniknout.
Ke svému nezměrnému úžasu však uviděl starouška. Myslel si, že je čtyři sta mil odtud v Kapském Městě, a najednou byl tady na kraji jámy. Bílé vlasy zářily jako maják. Johnny instinktivně otočil buldozer směrem k němu. Stařec navigoval další dva buldozery, aby couvaly tak blízko, jak se jen odvážil, k okraji jámy, zatímco od servisního vozu, zaparkovaného pod útesem, přicházel vrávoravě zástup Ovambů s těžkým vlečným řetězem na ramenou. Táhli se, předklonění pod obrovskou tíhou řetězu, a při každém kroku se bořili po kotníky do písku.
Stařec na ně řval, pobízel je, ale slova se ztrácela v hřmění dieselových motorů a v řevu větru a moře. Otočil se zpět k Johnnymu.
"Popojeď blíž," ječel stařec s dlaněmi u úst. "Přitáhnu ti konec řetězu."
Johnny zamával a potvrdil, že rozumí, potom chňapl po řídících pákách, protože další vlna dokonce vychýlila ten obrovský stroj ze směru a Johnny poprvé ucítil zachroptění dieselu. Voda si přece jen našla cestu přes těsnění. Konečně se mu podařilo dostat pod vysoký břeh žlutého písku. který se nad ním zvedal na dvacet stop, a vydrápal se nahoru na kapotu motoru, aby se dostal ke starci. Ten udržoval rovnováhu na kraji jámy, řetěz měl zavěšený ve smyčce přes obě ramena. Hrbil se pod jeho tíhou, a když postoupil dopředu, písek mu podjel pod nohama. Stařec padal klouzavě dolů po příkrém svahu po pás v písku a mohutný řetěz se plazil za ním.
Johnny odhadl pohyb moře a skočil mu na pomoc. Společně, bití mořem, přitáhli řetěz k buldozeru.
"Připevni ho k ramenu radlice," broukl stařec a dvakrát otočili řetěz kolem silného
ocelového ramene.
"Spojovací článek!" vyštěkl na něj Johnny, a zatímco stařec odvazoval od pasu lano, které mu zajišťovalo ocelovou sponu, podíval se nahoru na písečný útes, který nad ním visel.
"Bože!" pronesl tiše, protože moře zaútočilo - a útes nad nimi byl tak slabý, chvěl se a připravoval se zhroutit a zasypat je. Stařec mu podal obrovský spojovací článek a Johnny začal ztuhlýma rukama zajišťovat konec řetězu. Musel protáhnout silný kalený šroub přes dva spojovací články a potom ho utáhnout. Za těchto podmínek to byl úkol pro Herkula, - s příbojem bouřícím nad hlavou, brzdou moře na řetězu a písečným útesem, jehož zřícení hrozilo každou chvíli.
Dvacet stop nad nimi na ně úzkostlivě hleděl Johnnyho předák, připravený dát rozkaz oběma čekajícím buldozerům. Závit šroubu zabral, ještě kousek a bude zajištěn, vypadalo to, že dokončí akci včas.
"Oukej," kývl a těžce vydechl na starce. "Tahejte!"
Stařec zvedl hlavu a zařval ke břehu:"Tahejte!"
Předák potvrdil zamáváním, že rozuměl. "Dobrá!" A jeho hlava zmizela za okrajem útesu. Utíkal zpět k buldozerům a v tu chvíli příboj rozhoupal řetěz. Pohyb několika palců, ale dostatečně silný, aby zachytil Johnnyho levý ukazovák mezi dva články řetězu. Stařec spatřil jeho obličej, viděl, jak bojuje, aby se uvolnil.
"Co se děje?"
Když voda na okamžik ustoupila, poznal, co se stalo. Brodil se kupředu, aby pomohl, ale nad nimi už zařvaly motory dieselů a řetěz se začal pohybovat, plazil se a kroutil nahoru jako krajta. Stařec se dostal k Johnnymu a chytil ho pod pažemi, aby ho přidržel. Podpírali se navzájem v hrůze a hleděli na uvězněnou ruku. Řetěz škubl, napjal se a prudce prst odtrhl. Vytryskla jasně červená krev a Johnny zavrávoral a padl do starcova náručí. Velký žlutý trup buldozeru byl tažen vytrvale na ně, hrozilo, že je oba rozdrtí. Vtom stařec využil chvilky přerušení a podařilo se mu ustoupit. Moře je odnášelo podél břehu, zmítali se bezmocně ve vodní síle, aby se dostali z dosahu buldozeru. Johnny tiskl svou zraněnou ruku k hrudi, ale jasný proud krve z ní mohutně stříkal a barvil vodu kolem. Jeho hlava se potopila a slaná voda mu vklouzla hrdlem do plic. Cítil, jak se topí, jak mu ubývá sil. Znovu se dostal nad hladinu a zamlženýma očima uviděl lesklý mokrý buldozer v polovině cesty na břeh. Ucítil, jak ho ovinuly starcovy paže kolem hrudníku, a znovu se potopil. Tma zahalila jeho oči a mozek, omdlel.
Když se temnota rozplynula. ležel na suchém pobřežním písku a první, co nad sebou uviděl, byla starcova tvář svraštělá vráskami, s váčky pod očima a stříbřitě bílými vlasy přilepenými na čele.
"Dostali jsme ho ven?" zeptal se Johnny chraptivě.
"Ja," odpověděl stařec. "Dostali." A vstal, přešel k landroveru a odjel, zanechávaje péči o Johnnyho předákovi.
Johnny se při té vzpomínce zašklebil a zvedl levou ruku z volantu jaguáru. Olízl si lesklou jizvu po chybějícím ukazováčku. "Stálo za to obětovat prst," mumlal polohlasně, a stále hledaje dopravní ukazatele, pomalu pokračoval v jízdě. Znovu se spokojeně usmál, zavrtěl pobaveně hlavou a vzpomínal na bolest a rozčarování, když stařec odešel a nechal ho zraněného na břehu.
Nečekal, že mu staroušek padne do náručí, začne vděčně vzlykat a omlouvat se za všechny ty roky trápení a osamělosti, ale čekal přece jen něco víc než tohle. Cesta landroverem k nejbližší nemocnici byla dlouhá dvě stě mil. Tam byl teprve řádně ošetřen. Hned nato, druhý den, se Johnny vrátil do práce, aby se podíval na první zpracování štěrku z pobřeží. Za jeho nepřítomnosti štěrk prosili, aby odstranili všechen přebytečný kámen a skalní odštěpky, potom vyprali v nádrži s křemíkovým kalem, aby se vyplavil materiál se specifickou váhou menší než 2,5, a nakonec to, co zůstalo, proběhlo kladivovým mlýnem - což je dlouhý buben, který se ustavičně točí a v němž ocelové koule velikostí baseballového míčku drtí na prášek všechny substance měkčí než 4 v Mohsově stupnici tvrdostí. Zůstal zbytek, tisícina objemu štěrku, který vydobyli z moře. V tomto zbytku by měly být diamanty - pokud byli úspěšní.
Když Johnny dojel zpět k dílně z vlnitého plechu a dřeva na útesu nad pobřežím, kde bylo sídlo separačního procesu, byl ještě stále napůl omámen anestetiky a nedostatkem spánku. V ruce mu úporně tepalo, oči měl červené a jeho bradu zarůstalo husté černé strniště. Přistoupil s napětím ke stolu plnému vazelíny, který zabíral polovinu dílny. Trošku se potácel, když se rozhlížel, jak je vše připraveno. Obrovská nádoba v čele stolu byla plná koncentrovaného diamantového štěrku, pláty natřené vazelínou a parta dělníků stála připravena.
"Jdem na to!" kývl Johnny na předáka. Muž okamžitě zatáhl za páku a stůl se dal do pohybu, že se začal třást jako paralytický stařec. Stůl se skládal ze sérií ocelových plátů, každý z nich byl mírně nakloněný a pokrytý tlustou vrstvou špinavé žluté vazelíny. Z nádoby v čele stolu se začala vytřásat směs štěrku a vody, její konsistenci a poměr proudu pečlivě reguloval předák. Rozlévala se po namaštěném stole jako roztékající se sirup, překapávala z jednoho plátu na druhý a nakonec stékala do odpadového kontejneru na konci stolu.
Diamant je nesmáčitelný, namoč ho do vody, vydrhni ho, přesto ho vytáhneš a je suchý. Vrstva mastnoty na ocelovém plátě je taky nesmáčitelná, takže mokrý štěrk a mořské lastury po ní sklouznou a pokračují v pohybu po třesoucím se nakloněném stole. Ale když se na mastnotu dostane diamant, přilepí se jako ocucaný bonbón k vlněné přikrývce. V této vzrušující a napjaté chvíli Johnny cítil, jak únava ustupuje, dokonce i bolest v jeho pahýlu se ztlumila. Očima a celou svou pozorností byl soustředěn na tu lesklou žlutou vrstvu mastnoty.
Malý kamínek pod jeden karát nebo průmyslový černý diamant či diamantový písek by na stole nebylo vidět. Pohyb stolu byl příliš rychlý - rychlost rozmazávala pohled a proud uvolněného materiálu by je mohl překryt. Chvíli byl tak hluboce zaujatý, že si nevšiml přítomnosti osoby vedle sebe.
Rychle vzhlédl. Staroušek. Stál ve svém typickém širokém postoji a s napjatým velitelským držením těla. Johnny si jasně uvědomoval starcovu velikost vedle sebe - a pocítil první zvonění na poplach. Co když je to k ničemu? Teď potřeboval diamanty - nic jiného v životě tak moc nepotřeboval! Bedlivě zkoumal třáslavé pláty žlutého mazu, odhadoval cenu, kterou by si koupil zpět starcovu úctu. Hrudkovitý štěrk tekl chladnokrevně po plátech a Johnny pocítil záchvěv paniky. Vtom předák naproti sípavě vykřikl a ukázal: "Je tady!"
Johnnyho pohled se rychle přenesl do čela stolu. Tady pod výlevkou nádoby, napůl pohřben v tlusté vrstvě mazu svou vlastní váhou, seděl pevně zakotvený diamant, zatímco bezcenný štěrk se odplavoval. Velký pětikarátový kámen, který zářil vzpurně a žlutě, jako když se divoká šelma nechce podrobit zajetí. Johnny si jemně povzdechl a úkosem se podíval na starce.
"Příjemný let, Johnny?"
"Příšerný," zabručel Johnny, "jako bych letěl do pekel.
"Aspoň máš další zkušenost."
Muž se zašklebil. Ti dva už spolu zažili nejednu bouřlivou noc.
"Máš pro mě pokoj a auto?"
"V Dorchesteru - a jaguára." A agent zacinkal klíči. "A mám tady dvě místa první třídy, rezervované na let do Kapského Města zítra v devět hodin. Lístky jsou v hotelové recepci."
"Fajn." Johnny spustil klíčky do kapsy kašmírového pláště a vydali se k východu. "No, a kdepak je Tracey van der Bylová?"
Agent pokrčil rameny. "Od té doby, co jsem ti psal, prostě zmizela. Nevím, ani kde bys měl začít hledat."
"To je výborný, opravdu bezvadný!" řekl Johnny hořce, když vyšli z budovy na parkoviště. "Začnu u Benedicta."
"Starej o Tracey neví?"
Johnny zavrtěl hlavou: "Je nemocný. Neřekl jsem mu to."
"Tak, tady je tvoje fáro." Agent se zastavil u stříbřitě šedého jaguáru. "Nenapijeme se spolu?"
"Tentokrát ne, promiň." Johnny vklouzl za volant. "Příště."
"Beru tě za slovo," řekl agent a odešel.
Už byla skoro tma, když Johnny přejížděl hammersmithský nadjezd ve vlhké deštivé šedi večera a nejméně dvacetkrát zabloudil v labyrintu Belgravie, než našel úzkou uličku za belgravským náměstím a zaparkoval jaguár. Od poslední návštěvy byl exteriér bytu přebudován v doslova rozhazovačném stylu a Johnnyho ústa se zkřivila nad tím nevkusem. Možná že se náš chlapec Benedict nehonil za hloupostmi, ale na utrácení byl určitě kanón.
Světla svítila a Johnny několikrát silně zabouchal klepátkem na dveře. Údery se dutě nesly ulicí a v tichu, které následovalo, uslyšel Johnny šepot hlasů za závěsy a zahlédl stín, který rychle prošel kolem okna. Johnny čekal tři mrazivé minuty, potom udělal pár kroků dozadu doprostřed ulice.
"Benedicte van der Byle," zařval. "Až napočítám do desíti, bude otevřeno. Jinak ty zatracený dveře vykopnu." Nabral dech a zařval znovu. "To jsem já, Johnny Lance - a ty víš, že to myslím vážně."
Dveře se otevřely téměř okamžitě. Johnny se do nich nacpal, ani nemrkl na muže, který je držel, a vrazil do haly.
"Hrome, Lanci, tam nemůžeš jít," spěchal za ním Benedict van der Byl.
"Proč ne?" otočil se na něj Johnny udiveně. "Je to byt společnosti a já jsem její ředitel." Než mohl Benedict odpovědět, Johnny se hrnul dál. Jedna z dívek popadla z podlahy šaty a nahá utíkala průchodem do ložnice. Druhá přetáhla přes hlavu dlouhý kaftan a hleděla rozdurděně na Johnnyho. Měla rozcuchané vlasy, takovou rozčepýřenou komickou svatozář tuhých nalakovaných kudrlin.
"Pěknej večírek," řekl Johnny. Pohlédl na promítačku na stolku a potom na promítací plátno na druhé straně místnosti. "Filmy a všechno, co k tomu má být."
"Ty seš policajt?" zeptalo se děvče.
"Seš příšerně drzej. Lanci." Benedict van der Byl už stál vedle něj a zavazoval si pásek hedvábného županu.
"Je to chlupatej?" zeptalo se děvče znovu.
"Ne," uklidnil ji Benedict. "Pracuje pro mýho otce." Vyjadřoval se, jako by sbíral sebejistotu, vytáhl se do celé své výšky a prohrábl si jednou rukou dlouhé tmavé vlasy. Jeho hlas znovu získal uhlazenost a línou aroganci. "Vlastně je to tatíkův poslíček."
Johnny se otočil sice k němu, ale oslovil dívku, aniž se na ni podíval. "Vypadni, holka. Běž za svou kámoškou."
Váhala.
"Vypadni!" Johnnyho hlas práskl jako šlehnutí biče a dívka poslechla. Teď stáli proti sobě tváří v tvář dva muži. Oba stejně staří, kolem třicítky, oba vysocí, tmavovlasí, ale jinak zcela rozdílní. Johnny byl ramenatý a štíhlý v bocích a pase, kůži měl lesklou a opálenou sluncem z pouště. Obrys jeho silné čelisti zřetelně vystupoval a zdálo se, že jeho oči ještě stále hledají vzdálené obzory. Hlas byl poznamenán cizím přízvukem. "Kde je Tracey?" zeptal se.
Benedict pantomimicky zvedl jedno obočí v arogantním údivu. Měl bledě olivovou neopálenou pleť, protože už měsíce nenavštívil Afriku. Rudé rty jako by byly namalované, klasické linky rysů překryté tukem. Pod očima měl malé měkké váčky a pod hedvábným županem skrýval obezitu, která napovídala, že rád jí a často pije a nepravidelně cvičí.
"Můj drahý chlapče, co na této zeměkouli tě přivedlo k tomu, že já vím, kde je moje sestra? Neviděl jsem ji už týdny."
Johnny se otočil a přešel k jednomu z obrazů na protější stěně. V pokoji visely originály známých jihoafrických umělců - Alexise Prellera. Irny Sternové a Tretchikofu - v neobvyklé směsici technik a stylů. Někdo zřejmě starouše přesvědčil, že jejich koupě je dobrá investice. Johnny se obrátil zpět tváří k Benedictu van der Bylovi. Zkoumal ho jako předtím obrazy, srovnával ho s mladým atletem, jakým byl před několika lety. Jasná, téměř hmotná představa v jeho myšlenkách zobrazila Benedicta, jak se pohybuje s leopardím půvabem po zeleném hřišti pod nabitými tribunami, jak se měkce otáčí pod vysoko se vznášejícím míčem, aby ho obratně chytil, jak vyskakuje do výše a dopadá znovu na hřiště, aby nahrál svým spoluhráčům.
"Tloustneš, frajírku," řekl měkce a Benedictovi vztekem zrudly tváře.
"Vypadni," vyštěkl.
"Za chvilinku - nejdřív mi řekni o Tracey."
"Už jsem ti řekl - nevím, kde je. Tuším, že se kurví někde okolo Chelsey."
Johnny cítil, jak se v něm zvedá zuřivý hněv, ale přesto zachoval klid a mírně pokračoval.
"Odkud má prachy, Benedicte?"
"Nevím-starej ..."
Johnny ho stroze přerušil.
"Starej jí dává kapesný deset liber týdně. Jak jsem slyšel, rozhazuje mnohem víc." "Kriste, Johnny," Benedictův hlas dostával smířlivý tón, "nevím, nezajímá mě to. Možná Kenny Hartford je - "
Johnny ho opět netrpělivě přerušil. "Kenny Hartford jí nedává nic. Když se rozváděli, byla to jedna z podmínek rozvodového řízení. Rád bych věděl, kdo podporuje její současné hýření. Co ty na to, velký bratře?"
"Já?" Benedict se rozhořčil. "Vždyť víš, že se zrovna nemáme moc v lásce."
"Mám ti říct, co si myslím?" zeptal se Johnny. "No dobře. Starej umírá - ne že by neměl strach ze slabostí a hříchu. Jestli se z Tracey stane tulačka a narkomanka, potom se naskýtá dobrá příležitost pro našeho chlapečka Benedicta, že si na něj starej zase konečně vzpomene. Vkládáš teď do dobrý věci pro sebe - vysolíš několik tisíc a pošleš Tracey do pekla. Přerušíš tak úplně kontakt mezi ní a otcem a všemi těmi miloučkými tlustými miliónky."
"Kdo říká něco o drogách?" zrudl Benedict.
"Já." Johnny k němu přikročil. "Ty a já jsme spolu ještě neskončili. Dělá mi obrovskou radost tě cupovat na kusy a dívat se, co to s tebou provádí." Dlouze se zahleděl
Benedictovi do očí, až je Benedict sklopil a pohrával si s páskem županu.
"Kde je, Benedicte?"
"Nevím, kruci !" Johnny se lehce přemístil k promítačce a zvedl cívku s filmem ze stolu
vedle. Odmotal několik smyček celuloidu z cívky a zvedl ho proti světlu.
"Pěkný!" řekl, ale rty se mu sevřely odporem.
"Polož to," obořil se na něj Benedict.
"Ty víš, co starej říká na takový sprosťárny, že Benedicte?"
Najednou Benedict zbledl.
"Nevěřil by ti."
"Ale ano, věřil." Johnny odhodil cívku na stůl a obrátil se zpátky k Benedictovi. "Věří mi, protože jsem mu nikdy nelhal."
Benedict váhal. Otřel si nervózně rty hřbetem ruky. "Neviděl jsem ji už čtrnáct dní. Pronajala si hnízdečko v Chelsea na Stark Street číslo 23. Přišla mě navštívit."
"Proč?"
"Půjčil jsem jí pár liber," zamumlal Benedict rozmrzele.
"Pár liber?" zeptal se Johnny.
"No dobře, pár stovek. Nakonec, je to moje sestra."
"Aby hrom do tebe. No konečně," jízlivě ho Johnny pochválil. "Napiš adresu."
Benedict přešel k psacímu stolu s koženkovou deskou a načmáral něco na lístek. Vrátil se a podal ho Johnnymu.
"Líbí se ti bejt velkej a nebezpečnej, Lanci." Hlas měl hluboký a roztřesený vztekem. "No, já jsem nebezpečnej taky - jiným způsobem. Starej nemůže žít věčně, Lanci. Až tu nebude, půjdu po tobě."
"Už se třesu strachy," zašklebil se na něj Johnny a sešel dolů k autu. Na Sloane Square byla dopravní zácpa, a tak se Johnny k Chelsea blížil pomaloučku a měl dost času uvažovat. Vzpomínal, jak si byli blízcí - všichni tři. On a Tracey a Benedict. Běhali společně, divocí a mladí, po nekonečných plážích a horách a sluncem vyprahlých pláních Namaqualandu, které tenkrát byly jejich hřištěm. To všechno se odehrávalo, ještě než staroušek udělal na Slang River velký objev, než získal peníze. To bylo tenkrát, když bylo stěží na boty, Tracey nosila šaty ušité z režných pytlů a každý den všichni tři jezdili do školy na neosedlaném poníku za sebou jako řada urousaných malých hnědých vrabčáčků na plotě. Vzpomínal, jak dlouhé slunné týdny, kdy byl staroušek pryč, trávili ve smíchu a tajných hrách. Jak šplhali na pahorek za hliněnou chajdou na sever a pátrali po nekonečných pláních, růžových a nachových v západu slunce, po náznaku obláčku prachu v dálce, který by předznamenal starouškův návrat domů. Na téměř bolestivé vzrušení, když hlučná nákladní fordka najednou zabrzdila na dvoře a staroušek vystoupil z kabiny, na hlavě klobouk, promáčený potem a posunutý dozadu. se spoustou prachu ve strništi vousů, a vyhazoval výskající Tracey nad hlavu. Pak se otočil k Benedictovi a nakonec k Johnnymu. Vždycky v takovém pořadí Tracey, Benedict, Johnny. Johnny se nikdy nedivil, že není první. Vždycky to tak bylo. Stejně jako se nikdy nepodivoval nad tím, proč on se jmenuje Lance a ne van der Byl. A potom to najednou skončilo. Sen o dětství, jasně zalitý sluncem, byl zcela pryč. Ztratil se.
"Johnny, nejsem tvůj pravý otec. Tvůj otec a matka zemřeli, když jsi byl ještě malý." A Johnny nevěřícně na starouška civěl. "Rozumíš, Johnny?"
"Ano, tati."
Traceyina ruka zatápala po jeho pod stolem jako malé teplé zvířátko. Ucukl.
"Myslím, že bys mě už takhle neměl víckrát oslovovat. Johnny."
Vybavoval se mu studený tón starouškova hlasu, neutrální. skutečný, jako by tříštil lehké krystalky dětství na prášek. Začala samota.
Johnny přidal plyn a sjel na Kings Road. Zaskočilo ho, že vzpomínky bolí tak silně - čas je měl zjemnit a zmírnit. Jeho život se od té doby změnil v neustálý boj o to, aby získal starouškovu přízeň - neodvažoval se doufat v jeho lásku. Brzy přišly další změny. Za týden přijel nečekaně starý ford v noci z pouště a štěkot psů a jásavý smích je zvedl ospalé, potácející se z postelí. Staroušek zapálil petrolejovou lampu a posadil je na kuchyňské židle kolem vyhlazeného jednacího stolu. Potom před ně s výrazem kouzelníka položil něco, co vypadalo jako velká hrouda rozbitého skla. Tři ospalé děti na to mlčky hleděly. Nechápaly. Ostré světlo petrolejky zachytil krystal, spoutal ho a reprodukované, zvětšené ho odrážel zpět k nim jako ohnivý modrý blesk.
"Dvanáct karátů," zářil stařec a hltal diamant očima, "modrobílý a dokonalý a tam, odkud ho mám, je jich spousta."
Potom se přestěhovali do Kapského Města, dostali nové oblečení, chodili do nové školy a bydleli v novém domě na Wynberg Hill, objevila se nová auta - ale vždycky boj. Boj, kterým si nezískal starcovu přízeň, tak jak bylo jeho cílem, místo toho vzbudil nenávist a žárlivost Benedicta van der Byla. I přes všechnu snahu a úsilí se Benedict nemohl vyrovnat Johnnyho úspěchům ve třídě a na sportovním poli. Zůstal daleko za laťkou, kterou Johnny nasadil - a za to ho nenáviděl. Staroušek si toho nevšiml, protože teď s nimi býval málokdy. Byli sami ve velkém domě s hubenou tichou ženou, jejich hospodyní, a staroušek přijížděl vzácně a jen nakrátko. Vždycky vypadal unaveně a roztěkaně. Někdy jim přivezl dárky z Londýna, Amsterodamu a Kimberley, ale dárky pro ně znamenaly velmi málo. Byli by raději, kdyby to zůstalo tak, jako když žili v poušti. V prázdnotě, kterou po sobě staroušek zanechával, nepřátelství a rivalita mezi Johnnym a Benedictem rozkvetly do takové míry, že Tracey byla nucena vybrat si mezi nimi dvěma. Vybrala si Johnnyho.
Ve své samotě přilnuli jeden k druhému. Vážné děvčátko a výrostek spolu budovali pevnost proti samotě. Bylo to jasné, bezpečné místo, kam na ně smutek nemohl - a Benedict z něho byl vyloučen. Johnny odbočil s jaguárem na Old Church dolů k řece v Chelsea. Řídil automaticky a chmurné vzpomínky se opět vrátily. Snažil se udržet a zachovat tu pevnost tepla a lásky, kterou on a Tracey tak dávno vybudovali, ale jeho vzpomínka okamžitě přeskočila na tu noc, která vše zničila.
Jednou v noci ve starém domě na Wynberg Hill Johnnyho probudil nepřestávající vzlykot. Seděl bosý, jen v pyžamu, hledal ten srdceryvný tichý žal. Bál se, bylo mu teprve čtrnáct a bál se v temném domě. Tracey vzlykala do polštáře. Sklonil se nad ní.
"Tracey. Co je? Proč brečíš?"
Vyskočila, klekla si v posteli a vrhla se mu kolem krku.
"Oh, Johnny. Měla jsem sen, strašný sen. Drž mě prosím. Nechci pryč, neopouštěj mě."
Její šepot byl ještě přerušovaný a tlumený slzami. Vlezl k ní do postele a držel ji, dokud konečně neusnula. Po této události chodil každý večer do jejího pokoje. Bylo to nevinné a zcela dětské, dvanáctileté děvče a chlapec, její bratr, i když nenosil stejné jméno. Drželi jeden druhého v posteli, šeptali a smáli se tajně, dokud je spánek nepřemohl. Potom najednou elektrická záře lustru vyhodila tu pevnost do povětří. Ve dveřích pokoje stál staroušek a za ním nakukoval Benedict v pyžamu, tancoval vzrušením a triumfálně volal: "Říkal jsem ti to, tati! Říkal jsem ti to!"
Stařec se třásl vztekem, husté šedé vlasy postavené jako hříva raněného lva. Vytáhl Johnnyho z postele a odtrhl Traceyiny přilepené ruce.
"Ty malá kurvo," řval, zděšeného hocha držel pevně jednou rukou a nakláněl se, aby uhodil svou dceru druhou rukou po tváři. Nechal ji vzlykat na posteli do polštáře a táhl Johnnyho po chodbách do pracovny v přízemí. Mrštil jím do místnosti s takovou zuřivostí, že hoch vrazil do stolu. Stařec přešel k polici a vytáhl pružnou hůlku ze španělského rákosu. Přistoupil k Johnnymu, chytil ho za vlasy a hrubě ho přitiskl tváří na stůl. Zbil ho už několikrát, ale takto nikdy. Starcovy rány, šílené vztekem, byly vedeny bezhlavě, většina z nich dopadala na Johnnyho záda. Přes všechna muka bylo pro chlapce smrtelně důležité, aby neplakal. Kousal se do rtů, chuť vlastní krve byla v ústech slaná a měděná. Nesmí mě slyšet brečet! A dusil v sobě vzlyky, i když cítil, jak mu těžknou pyžamové kalhoty nasáklé krví. Jeho tichost znásobila starcův vztek. Odhodil hůlku, škubl chlapcem nahoru a napadl ho rukama. Johnnyho hlava lítala ze strany na stranu, fackoval ho údery otevřené dlaně, které v Johnnyho lebce rozsvěcovaly oslepující paprsky světla. Ještě stále se držel na nohou, přilepený k okraji stolu. Rty měl rozbité, napuchlý obličej začínal modrat podlitinami. Starcův vztek dospěl za hranici zdravého rozumu. Sevřel pěst a vrazil ji Johnnymu do obličeje - a Johnny s nádherným pocitem uspokojení cítil, jak bolest přechází v teplou záplavu temnoty.
Johnny nejprve uslyšel hlasy. Cizí hlas: "Jako by ho napadla divoká bestie. Musím o tom informovat policii." Potom hlas, který poznal. Chvilku mu trvalo, než ho zařadil. Pokoušel se otevřít oči, ale jako by byly těsně zamčeny, cítil, že má ohavný obličej, odulý a horký. Přinutil nateklá oční víčka otevřít a uviděl Michaela Shapira, starouškova tajemníka. Tiše mluvil s jiným mužem. Ucítil zápach dezinfekce. Vycházel z lékařovy kabely, která ležela otevřená na stolku vedle postele.
"Poslouchejte, doktore. Vím, že to vypadá špatně, ale neměl byste nejdřív promluvit s tím chlapcem, než vzbouříte policii?"
Oba se podívali k posteli.
"Je při vědomí."
Lékař k němu rychle přistoupil. "Co se ti stalo, Johnny? Řekni nám, co se stalo. Kdokoliv ti to udělal, bude potrestán - slibuji ti to."
Ta slova se mu nelíbila. Nikdo starouška nebude trestat. Johnny se pokoušel promluvit, ale jeho rty byly ztuhlé a nateklé. Zkusil to znovu.
"Spadl jsem," řekl. "Spadl jsem. Nikdo! Nikdo! Spadl jsem."
Když lékař odešel, Mike Shapiro přistoupil a naklonil se k němu. Jeho židovské oči byly temné lítostí a ještě něčím - možná hněvem nebo obdivem.
"Vezmu si tě k sobě domů, Johnny. Tam ti bude dobře."
Dva týdny byl pod starostlivou péčí Helen, manželky Michaela Shapira. Strupy se odloupaly, modřiny dostaly špinavě žlutou barvu, ale nos zůstal zkřivený otokem na nosní přepážce. Studoval ho v zrcadle a líbil se mu. Vypadá jako boxerský, pomyslil si, nebo pirátský. To bylo dlouhé měsíce poté, co bolest polevila a mohl se ho volně dotknout prsty.
"Poslouchej, Johnny, budeš chodit do nové školy. Dobré, internátní školy v Grahamstownu." Michael Shapiro se pokoušel, aby jeho slova vyzněla nadšeně. Grahamstown byl odtud vzdálený pět set mil. "O prázdninách pojedeš pracovat do Namaqualandu - naučíš se všechno o diamantech a jak je těžit. Bude se ti to líbit, že?" Johnny o tom chvilku uvažoval, pozoroval přitom Michaelův obličej a vyčetl z něj zahanbení.
"Takže zpátky domů už se nevrátím?"
Domovem myslil dům na Wynberg Hill. Michael zavrtěl hlavou.
"Kdy je uvidím-," Johnny zaváhal, hledal vhodná slova, "kdy je zase uvidím?"
"Nevím, Johnny," odpověděl Michael vážně.
Tak jak Michael sliboval, byla to opravdu dobrá škola. První neděli po bohoslužbách následoval Johnny ostatní chlapce zpět do třídy na hodinu povinného psaní dopisů. Ostatní začali okamžitě rychle čmárat srdceryvné litanie svým, rodičům Johnny nešťastně seděl, dokud se vyučující nezastavil u jeho lavice.
"Nenapíšete domů, Lanci?" zeptal se laskavě."Jsem si jistý, že všichni chtějí vědět, jak se máte."
Johnny poslušně zvedl pero a v rozpacích seděl nad prázdným listem papíru. Nakonec napsal: Drahý pane. Doufám, že budete potěšen, když Vám napíšu, že jsem teď tady v této škole. Jídlo je dobré, ale postele jsou velmi tvrdé. Chodíme každý den do kostela a hrajeme ragby. Váš oddaný Johnny
Od té doby, i když už za tři roky opustil školu a pokračoval na univerzitě, psal starouškovi každý týden. Každý dopis začínal stejným oslovením a pokračoval "doufám, že budete potěšen, když Vám napíšu". Nikdy nedostal odpověď. Jednou začas dostával dopis psaný strojem od Michaela Shapira, obsahující opatření spojené s organizací školních prázdnin. Jejich náplní byly obvykle výlety vlakem, dlouhé stovky mil přes Karroo do nějaké odlehlé vesnice v ohromné vyprahlé poušti, kde čekalo lehké letadlo Van Der Byl Diamonds Company, aby ho odneslo ještě hlouběji do pouště do oblasti, kam ještě sahala koncese společnosti.
Znovu, tak jak slíbil Michael Shapiro, se učil o diamantech a jak je těžit. Když nastal čas přestoupit na univerzitu, bylo zcela přirozené, že si pro studium vybral geologii. Během celé této doby byl vyhnancem z van der Bylovy rodiny. Nesetkal se s nikým z nich - ani se starouškem, ani s Tracey, dokonce ani s Benedictem. Potom, v jednom dlouhém odpoledni plném událostí, uviděl všechny tři. Stalo se to v posledním roce jeho studií. Akademický titul měl již jistý. Byl premiantem při každé zkoušce od prvního ročníku. Dokonce ho zvolili do studentské rady Stellenboschské univerzity, ale navíc měl na dosah ještě další poctu.
Během deseti dní vybere národní výběrová rada ragbyové mužstvo. To se utká All Black s novozélandským týmem v typických černých dresech -, který tudy bude projíždět - a Johnnyho místo na křídle bylo tak jisté jako akademický titul z geologie. Sportovní tisk dal Johnnymu přezdívku "Jag Hond" po zuřivé africké šelmě, kapském divokém psu, zvířeti neuvěřitelné síly a odhodlání, které napadá svou kořist v běhu. Přezdívka se rychle vžila a Johnny se stal miláčkem publika.
V mužstvu univerzity Kapského Města byl další miláček publika, jehož místo v národním mužstvu proti "černým" se zdálo být stejně neotřesitelné. Benedict van der Byl se uplatňoval výborně v obraně, měl osobitý půvab a hrál téměř božsky. Stal se z něho vysoký ramenatý muž s dlouhýma silnýma nohama a pěkným tmavým pohledem.
Johnny vyvedl hostující tým Stellenboschské univerzity na zelené sametové hřiště, a zatímco cvičil a ohýbal záda a ramena, vzhlédl na přeplněné ochozy a ujišťoval se, že vysocí hodnostáři ragby tam jsou všichni. Uviděl doktora Danieho Cravena, jak sedí s ostatními z výběrové rady na privilegovaném místě pod sektorem vyhrazeným novinářům. Před doktorem seděl ministerský předseda, který se právě naklonil, aby s ním prohodil pár slov.
Toto utkání dvou univerzit bylo jednou z hlavních událostí ragbyové sezóny a fanoušci cestovali tisíce mil, aby se na to mohli podívat. Ministerský předseda se zrovna usmál a přikývl, potom se naklonil dopředu, aby se dotkl ramene velkého bělovlasého muže, který seděl v řadě pod ním. Johnny ucítil, jak mu běží mráz po zádech, když se bílá hlava zvedla a podívala se přímo na něj. Bylo to poprvé, co po sedmi letech, po té hrozné noci, uviděl starouška. Johnny zvedl ruku na pozdrav a stařec na něj civěl dlouhé vteřiny, než se otočil a dal se do hovoru s premiérem.
Teď vyšly v řadách na hřiště mažoretky s bubínky. V bílých vysokých botách, oblečené v barvách univerzity Kapského Města, s krátkými rozhoupanými sukýnkami a vysokými klobouky zvedaly nohy a pochodovaly. Krásná mladá děvčata, zardělá vzrušením a snahou. Řev davu a tepot krve duněl Johnnymu v uších, protože první řadu vedla Tracey van der Bylová. I přes všechny ty roky, co ji neviděl, poznal dívku okamžitě. Teď už dorostla v mladou ženu. Měla opálené ruce a nohy a černé lesklé vlasy sahaly až k ramenům. Hopsala a vykopávala a tlumeně zvolávala tradiční pokřiky, vrtěla svým pevným mladým zadkem s nevinnou nemravností, zatímco davy ječely a vlnily se a začínaly se dostávat do hysterického šílenství. Johnny se díval na Tracey. Stál zcela tiše v bouřlivé vřavě. Byla to nejhezčí žena, jakou dosud viděl. Potom podívaná skončila, mažoretky se vrátily ke vchodu stadiónu a domácí tým vklusal na hřiště.
Přítomnost starce a Tracey zesílila Johnnyho pocit nespravedlnosti až na nenávist. Soustředil ji na vysokou, bíle oděnou postavu, která odklusala dozadu, aby bránila zadní pole mužstva Kapského Města. Benedict van der Byl doběhl na své místo a otočil se. Z podkolenky vytáhl hřeben a vjel jím do tmavých vlasů. Dav hřměl a hvízdal, líbilo se mu toto malé teatrální gesto. Benedict vrátil hřeben do podkolenky a pózoval s jednou rukou v bok, s bradou arogantně zvednutou a pozoroval soupeře. Náhle zachytil Johnnyho pohled a změnil pózu. Sklopil oči a přešlápl.
Zahvízdala píšťalka a začal zápas. Po něčem takovém diváci toužili, po zápase, na který budou dlouho a rádi vzpomínat. Mohutný kolos zaútočil dlouhými průzkumnými výpady obránců, oválný míč se kmital z ruky do ruky, dokud klubko skřípajících kostí nesmetlo únosce na trávník. Těžká, rychlá a čistá hra se přenášela ze strany na stranu, ochozy se tisíckrát postavily jako jeden, oči a ústa široké vřískavým vzrušením, které se z nich uvolňovalo, a pak zase klesly se vzdechem, když zoufalá obrana zadržela míč jen kousíček od brankové čáry. Minuly tři minuty hry a skóre bylo stále čisté.
Kapské Město zaútočilo ze vzniklé skrumáže, proběhlo mezerou v obraně a nahrálo míč dlouhým šikmým hodem. Křídlo Kapského Města ho jistě zachytilo, aniž se zastavilo v běhu. Nohy se přehnaly přes zelený trávník a davy se s nádechem znovu zvedly. Johnny zasáhl soupeře ramenem nízko u kolenou. Oba dva se vykutáleli z hracího pole, zvedajíce za sebou obláček bílého vápna z postranní čáry, a dav vzdechl a sedl si. Zatímco čekali, až dostanou přihrávku, Johnny jim šeptal sípavé rozkazy. Jeho zlatě nachový dres byl propocený a krev z odřeného boku potřísnila bílé trenýrky.
"Rychle přihraj zpět. Neutíkej sám. Nahraj Dawiemu. Vykopni vysoko a daleko, Dawie."
Johnny vysoko vyskočil pro letící hozený míč, sevřenou pěstí ho odrazil právě Dawiemu do rukou a v témže okamžiku natočil tělo, aby zabrzdil atakující protihráče. Dawie udělal dva kroky vzad a vykopl. Síla kopu vyšvihla jeho pravou nohu nad hlavu, hybná energie jím hodila dopředu a útočníci tak byli odraženi. Míč stoupal pomalu, letěl jako šíp, ve vzduchu nekolísal ani se netočil, dosáhl zenitu své dráhy daleko za středem hřiště, potom klesal zpět na zemský povrch.
Dvacet tisíc hlav sledovalo ten let, na stadión se sneslo ticho a v nepřirozeném tichu byl Benedict van der Byl zanesen zpět hluboko do svého území, předpovídaje dopad míče, jakoby neuspěchanými kroky si ho odměřoval s přesností nadaného hráče. Míč mu obratně vklouzl do rukou a Benedict se začal líně pohybovat vpřed, aby otevřel úhel pro zpáteční kop. Napjatý tepající mesmerický klid stále visel nad hřištěm, Benedict van der Byl byl středem pozornosti.
"Jag Hond!"
Ojedinělý výkřik v davu diváky vzpamatoval a dvacet tisíc hlav se zavlnilo na tribuně.
"Jag Hond!" řvalo teď.
Johnny se vyprostil ze skrumáže, paže se komíhaly a nohy kmitaly - hnal se k Benedictovi. Vynakládal téměř marné úsilí, nemohl věřit, že zastaví hráče Benedictova kalibru z takové dálky, přesto napjal poslední fyzické rezervy. Zpocený obličej vypadal jako svítící maska odhodlání a trsy trávy odlétaly od kopaček při divokém běhu. Potom se stalo něco nečekaného, něco, co přesahovalo lidský rozum. Benedict van der Byl se otočil a uviděl Johnnyho. Zastavil svůj trysk, udělal dva nemotorné šoupavé kroky a snažil se běžet vpřed hlouběji do svého vlastního území. Všechna jistota z něj vyprchala, všechna obratnost a ladnost. Poskakoval a klopýtal, téměř upadl, míč mu vyklouzl z rukou a nemotorně poskakoval. Benedict po něm spěšně hrábl, slepě zatápal, otáčeje se přes rameno. Teď měl v obličeji výraz neskrývaného zděšení. Johnny byl velmi blízko. Těžce dýchal při každém skoku jako postřelený lev, masivní ramena téměř strnulá úsilím, rty stažené ve vražedném úšklebku. Benedict van der Byl klesl na kolena, přikryl si hlavu oběma rukama a přikrčil se na zeleném trávníku. Johnny se mihl kolem něho a obratně v běhu zastavil skákající míč. Když Benedict odkryl hlavu, stále v kleku, vzhlédl. Johnny stál deset yardů od něj mezi brankovými tyčemi a díval se na něho. Potom rozvážně umístil míč mezi nohy, aby dokončil formalitu, a položil míč do brankoviště. Teď oba, jako by společně čekali na souhlas, Johnny i Benedict, pohlédli k hlavní tribuně. Viděli, jak se stařec zvedá ze sedadla a razí si cestu jásajícími davy k východu.
Den po zápase odjel Johnny zpět do pouště. Dole na dně zkušebního výkopu hlubokého patnáct stop bylo příšerně horko. Johnny měl na sobě jen khaki šortky, dohněda opálené svaly se leskly potem, ale v odebírání vzorků nepolevil. Zkoumal vrstvy a profil starobylé mořské terasy, která byla věky pohřbena v písku. Čekal, že tady na dně ložiska najde tenkou vrstvu směsi štěrku s diamanty. Uslyšel, jak landrover nad ním vyhrábl koly zem, a pak křupání kroků. Johnny se narovnal a ulevil bolesti v zádech.
Na okraji jámy stál stařec a shlížel na něj dolů. V rukou držel složené noviny. Tak zblízka ho Johnny po těch letech viděl poprvé a ta změna ho šokovala. Kštice hustých vlasů byla bílá a rysy vrásčité a zmačkané jako mastif, velký zahnutý nos trčel z jeho tváře jako zoban. Ale vnitřní zhoubu jeho těla nikdo nepoznal a oči měl stále mrazivě, záhadně modré. Mrštil novinami do jámy a Johnny je zachytil, i když stále upřeně hleděl na starce.
"Přečti si to!" řekl stařec.
Noviny byly poskládány na sportovní stránce a tlustý a výrazný titulek řval:
"JAG HOND ZÚSTAT. VAN DER BYL VEN."
Překvapení bylo šokující jako skok do horské říčky. Má zůstat - bude nosit zlatou a zelenou a oblékat si dres se skákající jihoafrickou antilopou Springbok na kapse. Vzhlédl, hrdý a šťastný, stál na slunci s obnaženou hlavou a čekal, až staroušek promluví.
"Rozhodni se," řekl měkce stařec. "Chceš hrát ragby, nebo pracovat pro naši společnost? Nemůžeš dělat obojí."
A odkráčel k landroveru a odjel. Johnny zatelegrafoval doktoru Cravenovi a oznámil odchod z mužstva. Rozpoutala se bouře rozhořčeného protestu, nadávek a stovky jedovatých dopisů, které Johnny dostal a které ho obviňovaly ze zbabělosti a zrady a ještě z dalších nectností, způsobily, že byl Johnny vděčný za útočiště v poušti. Ani Johnny, ani Benedict už nikdy znovu nehráli.
Když si na to Johnny vzpomněl, dokonce i po tak dlouhé době pocítil osten křivdy. Tak velmi toužil po zeleném a zlatém odznaku cti! Prudce smýkl jaguárem ke kraji a zkoumal plán Londýna, až našel Stark Street, která vybočovala z King's Road.
Myšlenky se mu vrátily k chvíli, kdy mu stařec jeho touhu vzal. To pomyšlení stále nesnesitelně bolelo. Společnost mu v poušti dělaly kmeny Ovambo ze severu a několik bílých mužů, skoupých na slovo, takových, jaké produkuje poušť, tak tvrdých a nekompromisních, jako je její vegetace nebo skalnaté hřbety. Pouště Namib a Kalahari patří k nejopuštěnějším místům na zemském povrchu, noci v poušti jsou dlouhé. Ani každodenní ustavičná fyzická práce nemohla Johnnyho vyčerpat natolik, aby odehnal sny o krásném děvčeti v krátké bílé sukni a vysokých bílých botách - nebo o starém bělovlasém muži s tváří jako žula.
I přes tyto dlouhé dny a ještě delší noci však přicházely pěkné úspěchy, které stály jako milníky a lemovaly jeho cestu ke kariéře. Zahájil práci na novém diamantovém poli, malém, ale bohatém Nikdo nevěřil, že v této krajině by mohly diamanty být. Narazil na uranovou žílu, kterou starouškova společnost prodala za dva a půl miliónu, a jeho úsilí přineslo další ovoce, když ne efektivní, určitě cenné.
Když bylo Johnnymu Lanceovi pětadvacet, šuškalo se o něm v uzavřených kruzích diamantového průmyslu jako o jedné z velkých mladých nadějí. Nabídli mu dokonce partnerství v týmu konzultujících geologů. Chtěli, aby se stal manažerem jedné malé společnosti, těžící na samotném okraji Murderer's Karroo. Johnny je odmítl. Byla to sice dobrá nabídka, ale Johnny zůstal se starouškem. Potom si ho všimla velká společnost.
V minulém století bylo objeveno první cenné ložisko "modré zeminy" v jižní Africe na bídné farmě, kterou vlastnil Búr jménem De Beer. Starý De Beer prodal svou farmu za 6 000 liber a netušil, že pod pustou suchou zemí leží poklad, který má hodnotu 300 miliónů liber. Naleziště dostalo jméno De Beers New Rush a spousta horníků, malých obchodníků, ztroskotanců, neotesanců, tuláků a padouchů se snažila z něho něco získat a dělat si nárok alespoň na prostor o rozměrech většího pokoje. Z této tlupy dobrodruhů vynikli nad ostatní dva muži, kteří se stali vlastníky většiny kutacích claimů nového naleziště. Když tihle dva, Cecil John Rhodes a Bamey Barnato nakonec zkombinovali své zdroje. zrodil se impozantní finanční podnik.
Z tak skromných začátků se společnost propracovala k velké vážnosti a důstojnosti. Její bohatství je pohádkové, autorita nezměrná, příjmy astronomické. Ovládá dodávky diamantů světu. Ovládá také minerální koncese oblastí střední a jižní Afriky, které úhrnem tvoří statisíce čtverečních mil a jejíž zásoby nevydobytých drahokamů a základna minerálů nemají konce.
Malé diamantové společnosti jsou schopny existovat současně s tímto obrem, jen dokud nedosáhnou určité velikostí - potom se najednou stanou jeho částí, jsou pohlceny, jako když žralok spolkne kteréhokoliv ze svých rybích lodivodů, jakmile se stanou příliš velkými a odvážnými. Tato obří společnost si může dovolit koupit nejlepší naleziště, vybavení - a lidi.
Vystrčila nesčetné množství tykadel, aby do sebe vtáhla Johnnyho Lance.
Cena, za kterou si ho chtěli získat, tvořila dvojnásobek jeho platu a slibovala trojnásobně vyšší naděje do budoucna. Johnny tuto možnost odmítl. Možná si staroušek všiml, možná to byla jenom shoda okolností, ale o týden později byl Johnny jmenován důlním manažerem pobřežní operace, která dostala název "King Canute".
Van Der Byl Diamonds vlastnila třicet sedm mil pobřežní koncese. Malinký pruh pobřeží, sto dvacet stop nad nejvyšším bodem přílivu a sto dvacet stop pod nejnižším bodem odlivu. Vnitrozemská koncese patřila velké společnosti. Zakoupila zemi, tucet bezvýznamných rančů jednoduše proto, aby získala dolovací práva. Mořské koncese, vymezené dvanácti mílemi teritoriálních vod, jí patřily taky. Před dvaceti lety na ně získala společnost výsadní právo od vlády. Ale Van der Bylova diamantová společnost měla admirálský pruh - a právě operace "King Canute" na něm měla působit.
Od moře přicházela mlha ze studených vod Benguelského proudu, kouřící jako sedlina perlivého prachu, a mohutné, neuspěchané pěnivé vlny se valily k jasnému žlutému písku vysokých útesů Namaqualandu. Když vlny ucítily zemi, ostře se zvedaly. Jejich hřebeny se chvěly a měnily barvu ve svítivě zelenou, rozstřikovaly se ve spršky unášené větrem, obloukovitě se odrážely a zpěněné vody klouzaly dolů po útesech s řevem a duněním.
Johnny stál na sedadle řidiče v otevřeném terénním vozu. Měl oblečenou vestu z ovčí kůže proti chladu přicházejícímu z padající mlhy, ale hlavu měl obnaženou a tmavé vlasy mu ve větru povívaly na čele. Pevná brada vyjadřovala odhodlání a jeho ruce zastrčené v kapsách kožešinové vesty byly sevřeny v pěst. Bojovně se zakabonil, když měřil očima výšku a sílu příboje. Se svým zkřiveným nosem vypadal jako boxer čekající na gong. Najednou s neohrabaným rozzlobeným pohybem vyškubl levou ruku z kapsy a podíval se na hodinky. Scházely ještě dvě hodiny a tři minuty do odlivu. Vrazil pěst zase do kapsy a otočil se jak na obrtlíku k buldozerům.
Bylo jich jedenáct. Jasně žluté stroje D.8 Cater Pillars, postavené v řadě nad nejvyšší hranicí přílivu. Buldozeristé s ochrannými brýlemi seděli napjatě na vysokých tvrdých sedadlech. Všichni ho neklidně pozorovali. Za nimi, téměř za jejich zády, stály nakladače. Těžkopádné stroje měly břicha nafouklá jako těhotné ženy a těžké pneumatiky, které byly vyšší než člověk. Až nastane čas, vyrazí kupředu rychlostí třiceti mil za hodinu, spustí ocelový břit pod svými břichy a zeškrábnou patnáctitunovou hromadu písku nebo štěrku, vrátí se do vnitrozemí a vysypou svuj náklad, otočí se a znovu naberou další gargantuovské sousto země.
Johnny se soustředěně chystal na to, až nastane správný okamžik, jak nažene stroje o hodnotě čtvrt miliónu liber do Atlantského oceánu v naději, že získá plnou hrst lesklých kamínků. Ta chvíle nastala a Johnny strávil půl minuty drahocenného času kontrolou přípravných kroků, než se přinutil k akci. Potom zakřičel ,"Jeďte!" do megafonu a zavelel pravou rukou v bezchybném rozkazu - kupředu. "Jeďte!" zakřičel znovu, ale jeho hlas se ztratil.
Býčí řev motorů přehlušil dokonce i hukot divokého příboje. Jednotná řada ocelových potvor spustila své masivní ocelové břity a dala se do pohybu. Teď se zlatý písek zavlnil před plochou břitů jako máslo na noži. Vyrostl před stroji, vznikla hromada a potom vysoká zeď. Buldozery zatlačily, stáhly se zpět a těžce nahrnuly stěnu písku dopředu. Paže řidičů energicky pohybovaly ovládacími pákami, jako by šílení barmani čepovali tisíce litrů piva, diesely řvaly a brumlaly a zařvaly znovu. Písečná stěna se na břehu setkala s první mělkou vlnou a odrazila ji. Vypadalo to úžasně a neskutečně, když se moře vracelo, rozvířené a krémové, aby dosáhlo písečné hráze. Buldozery teď předváděly komplikovaný, ale plynulý balet. Kroužily a jezdily křížem krážem, radlice se zvedaly a zase padaly, couvaly a zase tlačily kupředu, vše pod dozorem mistra choreografie - Johnnyho Lance.
Landrover poskakoval tam a zpět po okraji obrovské jámy, která vznikala, a Johnny v něm křičel rozkazy a instrukce do megafonu. Polokruhový písečný val se postupně stával obrannou hrází proti moři. Za ní ryly buldozery v hloubce šesti, deseti, patnácti stop volného žlutého písku. Potom najednou narazily na škeble, na tenkou vrstvu zkamenělých lastur, která tak často zakrývá diamantové štěrky v Jihozápadní Africe. Johnny spatřil změnu charakteru vyhloubené jámy, uviděl lastury valící se, před radlicemi buldozerů. Půltuctem rozkazů a signálů rukou nařizoval buldozerům vybudovat rampu na každém konci jámy, aby do ní měly přístup nakladače. Potom je nasměroval, aby udržovaly hráz proti moři. Letmo pohlédl na hodinky.
"Hodina a třináct minut," zabrumlal. "To je tak tak!" Rychle zkontroloval jámu. Dvě stě yardů dlouhá, patnáct stop hluboká, povrchový písek seškrábán, vrstva lastur je vidět čistě a bíle na slunci, buldozery uvolněné ze dna jámy - bojují znovu s mořem.
"Dobře," zamumlal. "Takže se podívejme, co tam máme." Obrátil pohled na dva nakladače, které čekaly napjatě nad nejvyšší hranicí přílivu. "Vjeďte tam a vyberte to!" zařval a dal paží krouživý signál. Těsně za sebou vyrazily stroje kupředu, kývajíce se zeširoka u vjezdu do jámy, potom sjely střemhlav dolů po rampě a projely po dně. Nabraly náklad lasturové vrstvy a štěrku, aniž by snížily rychlost, a hřmotně ujížděly k protější rampě, kolébavě spěchaly, aby vyložily svůj náklad pod útesem, ale nad nejvyšší hranicí přílivu. Potom začaly nové kolo, potom znovu, hnaly se do jámy těsně za sebou, zatímco buldozery držely moře, které se teď hněvalo - posílalo své kohorty proti hrázi a hledalo slabé místo, aby zaútočilo. Johnny se znovu podíval na hodinky.
"Ještě tři minuty a bude příliv," řekl polohlasně a zašklebil se. "Dokážeme to - myslím!" Zapálil si cigaretu a teď trochu odpočíval. Vklouzl za volant a vyhoupl se s vozem na břeh, zaparkoval ho za horu štěrku, kterou budovaly nakladače. Vystoupil a nabral plnou hrst štěrku. "Nádhera!" šeptal."Ach, krása, nádhera!" Všechno napovídalo, že je to tak. V jediné hrsti rozeznal malý granát a větší kousek achátu. Nabral další hrst. "Jaspis," kochal se pohledem." A spousta železné rudy!" Všechny tyto minerály byly partnery diamantu, nacházejí se společně. Tvar byl také dobrý, oblé kameny vyleštěné a lesklé jako skleněnky, ne placaté jako mince - což by znamenalo, že byly omývány jen v jednom směru. Oblé kameny znamenaly zónu působení vln - diamantovou past.
"Našli jsme poklad - dám na to krk!" Z třiceti sedmi mil pobřeží vybral Johnny dvousetyardový pás a ťal do živého. Když ho vybíral, žádnou roli v tom štěstí nehrálo. Pečlivě studoval členitost pobřežní linie, letecké snímky typů vlnění a profily dna moře, analýzy pobřežních písků a nakonec přidal nedefinovatelný "cit" pro zemi, který má každý dobrý lovec diamantů. Johnny Lance pocítil silné uspokojení a sešplhal zpět za volant. Nakladače seškrábaly štěrk až na skalnaté dno. Jejich práce byla u konce. Vyjely z jámy a stály s funícími výfuky vedle obrovské hromady štěrku, kterou vydobyly.
"Na dno, chlapci!" zakřičel Johnny a trpělivá armáda mužů kmene Ovambo, která civěla na břehu, seběhla s hemžením dolů do jámy. Jejich úkolem bylo zamést a vyčistit dno jámy tak, aby nepřišel nazmar ani jeden diamant uvízlý v puklině nebo nerovném povrchu dna.
Moře změnilo náladu, bylo teď zuřivé z brutálního znásilnění svého pobřeží, syčelo a divoce naráželo na písečnou hráz. Nastával příliv a buldozery musely zdvojnásobit úsilí, aby ho udržely. Ovambové pracovali v jámě šíleným tempem, omezili se pouze na příležitostný chvatný pohled na stěnu písku, která držela Atlantik za hrází.
Johnny byl teď opět napjatý. Jestli jim dá pokyn, aby vylezli z jámy příliš brzy, bude se muset rozloučit s diamanty tam dole, jestli je tam nechá příliš dlouho, mohly by se utopit jak stroje - tak lidé. Zastavil je ve zlomku vteřiny. Vytáhl domorodce ze dna, právě když moře začalo pronikat hrází a prosakovat pod ní. Potom dal pokyn buldozerům, deset z nich bylo venku - jeden ještě vyjížděl, nekonečně pomalu, kolébal se po širokém dnu prázdné jámy. Moře prorazilo simultánně na dvou místech a vřítilo se do jámy vlnami vysokými do pasu. Buldozerista to uviděl, vteřinu zaváhal, potom, jako by ho osvítil duch svatý, vyskočil ze stroje. Ponechal ho moři, sprintoval před vlnou a snažil se vyšplhat na nejbližší stranu jámy.
"Mizero!" ulevil si Johnny, když viděl, jak se buldozerista škrábe do bezpečí. "Mohl se aspoň pokusit." Ale zlobil se i sám na sebe. Své rozhodnutí opustit jámu příliš dlouho odkládal, tak dlouho, až stroj o hodnotě 20 000 liber obětoval moři. Zařadil rychlost a popojel na hranu jámy. Sjížděl s landroverem z okraje jako sjezdař na lyžích, padal patnáct stop, než dopadl na dno, a jeho pád zmírňoval písečný svah. Vůz se statečně probil pískem, až se setkal s útočícím mořem. Voda vyšplouchla přes kapotu, jankovitě zatřásla vozidlem, ale Johnny ho otočil a pokračoval v jízdě k uvízlému buldozeru. Motor vozu byl utěsněný a zabezpečený proti vodě právě pro případ, že dojde k takové havárii. Vůz rozrážel vodní hladinu. Jeho pohyb ochaboval, když se masa nazelenalé vody přes něj přelila. Najednou se písečná hráz pod bílým příbojem zhroutila úplně a Atlantik převzal vládu. Vysoká vlna zelenavé vody, která se hnala přes jámu, narazila na vozidlo, převrhla ho a vyhodila Johnnyho do rozbouřené zpěněné vody.
Landrover se převrátil na střechu a vytrčil v kapitulaci k nebi všechna čtyři kola. Johnny se ponořil, ale ihned byl zase nahoře. Napůl plaval, napůl se brodil, bitý rozbouřeným mořem, a dral se kupředu ke žlutému ocelovému ostrůvku. Moře ho srazilo dolů, znovu se potopil. Na chvíli se dostal na nohy, potom se mu znovu podlomily. Konečně dorazil k buldozeru a vydrápal se nahoru přes pásy na řidičovo místo. Vykašlával mořskou vodu a dávilse jí, než se dal do pořádku.
Buldozer stál nehybně, držený váhou dvaceti šesti tun, na tvrdém skalním loži jámy. I když do něj moře naráželo, vířilo na jeho pásech, nemohlo jím pohnout. Očima zastřenýma a vyplavenýma slanou vodou, přes slzy Johnny rychle zkontroloval přístrojovou desku. Tlak oleje byl v pořádku, motor běžel a vysoko nad Johnnyho hlavu výfuk vybafával modrý kouř.
Johnny znovu zakašlal. Zvratky a mořská voda mu vnikly až do hrdla ve vřelém proudu, ale potlačil dávení, přidal plyn a zatáhl oběma rukama za páky řízení. Velký stroj zahrabal těžkopádně dopředu, téměř pohrdavě odhodil moře bokem, pásy tvrdě zaškrábaly po skalním loži. Johnny se rychle rozhlédl. Písečné rampy na všech stranách jámy byly odplaveny. Stěny teď byly příkré a moře za ním se překotně hnalo do jámy. Vlna vyšplouchla Johnnymu až na hlavu, vytřepal ji z vlasů jako kokršpaněl a rozhlédl se se stoupajícím zoufalstvím, kudy uniknout.
Ke svému nezměrnému úžasu však uviděl starouška. Myslel si, že je čtyři sta mil odtud v Kapském Městě, a najednou byl tady na kraji jámy. Bílé vlasy zářily jako maják. Johnny instinktivně otočil buldozer směrem k němu. Stařec navigoval další dva buldozery, aby couvaly tak blízko, jak se jen odvážil, k okraji jámy, zatímco od servisního vozu, zaparkovaného pod útesem, přicházel vrávoravě zástup Ovambů s těžkým vlečným řetězem na ramenou. Táhli se, předklonění pod obrovskou tíhou řetězu, a při každém kroku se bořili po kotníky do písku.
Stařec na ně řval, pobízel je, ale slova se ztrácela v hřmění dieselových motorů a v řevu větru a moře. Otočil se zpět k Johnnymu.
"Popojeď blíž," ječel stařec s dlaněmi u úst. "Přitáhnu ti konec řetězu."
Johnny zamával a potvrdil, že rozumí, potom chňapl po řídících pákách, protože další vlna dokonce vychýlila ten obrovský stroj ze směru a Johnny poprvé ucítil zachroptění dieselu. Voda si přece jen našla cestu přes těsnění. Konečně se mu podařilo dostat pod vysoký břeh žlutého písku. který se nad ním zvedal na dvacet stop, a vydrápal se nahoru na kapotu motoru, aby se dostal ke starci. Ten udržoval rovnováhu na kraji jámy, řetěz měl zavěšený ve smyčce přes obě ramena. Hrbil se pod jeho tíhou, a když postoupil dopředu, písek mu podjel pod nohama. Stařec padal klouzavě dolů po příkrém svahu po pás v písku a mohutný řetěz se plazil za ním.
Johnny odhadl pohyb moře a skočil mu na pomoc. Společně, bití mořem, přitáhli řetěz k buldozeru.
"Připevni ho k ramenu radlice," broukl stařec a dvakrát otočili řetěz kolem silného
ocelového ramene.
"Spojovací článek!" vyštěkl na něj Johnny, a zatímco stařec odvazoval od pasu lano, které mu zajišťovalo ocelovou sponu, podíval se nahoru na písečný útes, který nad ním visel.
"Bože!" pronesl tiše, protože moře zaútočilo - a útes nad nimi byl tak slabý, chvěl se a připravoval se zhroutit a zasypat je. Stařec mu podal obrovský spojovací článek a Johnny začal ztuhlýma rukama zajišťovat konec řetězu. Musel protáhnout silný kalený šroub přes dva spojovací články a potom ho utáhnout. Za těchto podmínek to byl úkol pro Herkula, - s příbojem bouřícím nad hlavou, brzdou moře na řetězu a písečným útesem, jehož zřícení hrozilo každou chvíli.
Dvacet stop nad nimi na ně úzkostlivě hleděl Johnnyho předák, připravený dát rozkaz oběma čekajícím buldozerům. Závit šroubu zabral, ještě kousek a bude zajištěn, vypadalo to, že dokončí akci včas.
"Oukej," kývl a těžce vydechl na starce. "Tahejte!"
Stařec zvedl hlavu a zařval ke břehu:"Tahejte!"
Předák potvrdil zamáváním, že rozuměl. "Dobrá!" A jeho hlava zmizela za okrajem útesu. Utíkal zpět k buldozerům a v tu chvíli příboj rozhoupal řetěz. Pohyb několika palců, ale dostatečně silný, aby zachytil Johnnyho levý ukazovák mezi dva články řetězu. Stařec spatřil jeho obličej, viděl, jak bojuje, aby se uvolnil.
"Co se děje?"
Když voda na okamžik ustoupila, poznal, co se stalo. Brodil se kupředu, aby pomohl, ale nad nimi už zařvaly motory dieselů a řetěz se začal pohybovat, plazil se a kroutil nahoru jako krajta. Stařec se dostal k Johnnymu a chytil ho pod pažemi, aby ho přidržel. Podpírali se navzájem v hrůze a hleděli na uvězněnou ruku. Řetěz škubl, napjal se a prudce prst odtrhl. Vytryskla jasně červená krev a Johnny zavrávoral a padl do starcova náručí. Velký žlutý trup buldozeru byl tažen vytrvale na ně, hrozilo, že je oba rozdrtí. Vtom stařec využil chvilky přerušení a podařilo se mu ustoupit. Moře je odnášelo podél břehu, zmítali se bezmocně ve vodní síle, aby se dostali z dosahu buldozeru. Johnny tiskl svou zraněnou ruku k hrudi, ale jasný proud krve z ní mohutně stříkal a barvil vodu kolem. Jeho hlava se potopila a slaná voda mu vklouzla hrdlem do plic. Cítil, jak se topí, jak mu ubývá sil. Znovu se dostal nad hladinu a zamlženýma očima uviděl lesklý mokrý buldozer v polovině cesty na břeh. Ucítil, jak ho ovinuly starcovy paže kolem hrudníku, a znovu se potopil. Tma zahalila jeho oči a mozek, omdlel.
Když se temnota rozplynula. ležel na suchém pobřežním písku a první, co nad sebou uviděl, byla starcova tvář svraštělá vráskami, s váčky pod očima a stříbřitě bílými vlasy přilepenými na čele.
"Dostali jsme ho ven?" zeptal se Johnny chraptivě.
"Ja," odpověděl stařec. "Dostali." A vstal, přešel k landroveru a odjel, zanechávaje péči o Johnnyho předákovi.
Johnny se při té vzpomínce zašklebil a zvedl levou ruku z volantu jaguáru. Olízl si lesklou jizvu po chybějícím ukazováčku. "Stálo za to obětovat prst," mumlal polohlasně, a stále hledaje dopravní ukazatele, pomalu pokračoval v jízdě. Znovu se spokojeně usmál, zavrtěl pobaveně hlavou a vzpomínal na bolest a rozčarování, když stařec odešel a nechal ho zraněného na břehu.
Nečekal, že mu staroušek padne do náručí, začne vděčně vzlykat a omlouvat se za všechny ty roky trápení a osamělosti, ale čekal přece jen něco víc než tohle. Cesta landroverem k nejbližší nemocnici byla dlouhá dvě stě mil. Tam byl teprve řádně ošetřen. Hned nato, druhý den, se Johnny vrátil do práce, aby se podíval na první zpracování štěrku z pobřeží. Za jeho nepřítomnosti štěrk prosili, aby odstranili všechen přebytečný kámen a skalní odštěpky, potom vyprali v nádrži s křemíkovým kalem, aby se vyplavil materiál se specifickou váhou menší než 2,5, a nakonec to, co zůstalo, proběhlo kladivovým mlýnem - což je dlouhý buben, který se ustavičně točí a v němž ocelové koule velikostí baseballového míčku drtí na prášek všechny substance měkčí než 4 v Mohsově stupnici tvrdostí. Zůstal zbytek, tisícina objemu štěrku, který vydobyli z moře. V tomto zbytku by měly být diamanty - pokud byli úspěšní.
Když Johnny dojel zpět k dílně z vlnitého plechu a dřeva na útesu nad pobřežím, kde bylo sídlo separačního procesu, byl ještě stále napůl omámen anestetiky a nedostatkem spánku. V ruce mu úporně tepalo, oči měl červené a jeho bradu zarůstalo husté černé strniště. Přistoupil s napětím ke stolu plnému vazelíny, který zabíral polovinu dílny. Trošku se potácel, když se rozhlížel, jak je vše připraveno. Obrovská nádoba v čele stolu byla plná koncentrovaného diamantového štěrku, pláty natřené vazelínou a parta dělníků stála připravena.
"Jdem na to!" kývl Johnny na předáka. Muž okamžitě zatáhl za páku a stůl se dal do pohybu, že se začal třást jako paralytický stařec. Stůl se skládal ze sérií ocelových plátů, každý z nich byl mírně nakloněný a pokrytý tlustou vrstvou špinavé žluté vazelíny. Z nádoby v čele stolu se začala vytřásat směs štěrku a vody, její konsistenci a poměr proudu pečlivě reguloval předák. Rozlévala se po namaštěném stole jako roztékající se sirup, překapávala z jednoho plátu na druhý a nakonec stékala do odpadového kontejneru na konci stolu.
Diamant je nesmáčitelný, namoč ho do vody, vydrhni ho, přesto ho vytáhneš a je suchý. Vrstva mastnoty na ocelovém plátě je taky nesmáčitelná, takže mokrý štěrk a mořské lastury po ní sklouznou a pokračují v pohybu po třesoucím se nakloněném stole. Ale když se na mastnotu dostane diamant, přilepí se jako ocucaný bonbón k vlněné přikrývce. V této vzrušující a napjaté chvíli Johnny cítil, jak únava ustupuje, dokonce i bolest v jeho pahýlu se ztlumila. Očima a celou svou pozorností byl soustředěn na tu lesklou žlutou vrstvu mastnoty.
Malý kamínek pod jeden karát nebo průmyslový černý diamant či diamantový písek by na stole nebylo vidět. Pohyb stolu byl příliš rychlý - rychlost rozmazávala pohled a proud uvolněného materiálu by je mohl překryt. Chvíli byl tak hluboce zaujatý, že si nevšiml přítomnosti osoby vedle sebe.
Rychle vzhlédl. Staroušek. Stál ve svém typickém širokém postoji a s napjatým velitelským držením těla. Johnny si jasně uvědomoval starcovu velikost vedle sebe - a pocítil první zvonění na poplach. Co když je to k ničemu? Teď potřeboval diamanty - nic jiného v životě tak moc nepotřeboval! Bedlivě zkoumal třáslavé pláty žlutého mazu, odhadoval cenu, kterou by si koupil zpět starcovu úctu. Hrudkovitý štěrk tekl chladnokrevně po plátech a Johnny pocítil záchvěv paniky. Vtom předák naproti sípavě vykřikl a ukázal: "Je tady!"
Johnnyho pohled se rychle přenesl do čela stolu. Tady pod výlevkou nádoby, napůl pohřben v tlusté vrstvě mazu svou vlastní váhou, seděl pevně zakotvený diamant, zatímco bezcenný štěrk se odplavoval. Velký pětikarátový kámen, který zářil vzpurně a žlutě, jako když se divoká šelma nechce podrobit zajetí. Johnny si jemně povzdechl a úkosem se podíval na starce.
Zdroj: vesad, 31.08.2007
Komentáře
Související odkazy
| Čítanka | - | Lovci diamantů |
| - | Oko tygra | |
| - | Řeka Bohů | |
| - | Řeka Bohů IV. - Vnitřní oko |
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Wilbur Smith - Lovci diamantů
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Úvaha nad nicotou člověka
Častokrát se sám sebe ptám, jaký je vlastně smysl člověka? Mnohdy totiž narážím na ten problém, že pokud člověk žije - a to třeba i efektivně a prospěšně - častokrát se mu stane, že vlastně po něm nic nezbude. Ano, možná, že si na něj časem někdo vzpomene. Nejspíše někdo z jeho blízkých, popřípadě těch,...
Statistiky
Čtenářský deník:
8017 dělČítanka:
4764 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
dýchací soustava nejsem přece malá ulysses DOVEDNOSTI oblíbená kniha Bartimaeova trilogie petra+hůlová krádeže hrnek zázraky zdravě Klobouk balada májová milostná lyrika uprchlík deukalion závrat den poté přehrada Beskydy oresteia se zvířetem výběr střední školy cunningham tommaso campanella Iáson hříbě sanitka finance leden
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 984 638
Odezva: 0.26 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí