Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Pavel Kaas
• vydalo nakladatelství Alpress ve Frýdku-Místku roku 2004

Před můstkem byla na příďové palubě nízká nástavba. Žaluziové dveře vedly na schůdky, po nichž se sestupovalo do krátké chodby. Vypadalo to na prostor pro posádku. Jednotlivé dveře z chodby vedly do kajut pro mužstvo a do společné jídelny.
Úplně na přídi jsem uviděl ocelové dveře s nápisem PŘÍĎOVÝ SKLAD namalovaným přes šablonu. Strčili mě dovnitř a přibouchli za mnou těžké dveře. Ozvalo se cvaknutí zámku a já osaměl v železné kóji o rozměrech asi tak dva krát půldruhého metru. Stěny byly obestavěné skříňkami a vzduch čpěl vlhkostí a zatuchlinou.
Ze všeho nejdřív jsem se začal shánět po nějaké zbrani. Všechny skříňky z dubových prken tlustých dobré tři centimetry byly zamčené. Usoudil jsem, že bych potřeboval sekeru, přesto jsem se pokusil dvířka vylomit ramenem. V omezeném prostoru jsem se však nemohl pořádně rozběhnout.
Hluk, který jsem nadělal, nezůstal bez odezvy. Dveře se najednou rozletěly a na prahu stál jeden z posádky s těžkým a nebezpečně vyhlížejícím Rugerem ráže .41 Magnum v ruce.
"Nedělej si násilí," poradil mi. "Nic tam není." Ukázal mi na hromadu starých plovacích vest u protější stěny. "Tam si sedni a buď hezky zticha, nebo si zavolám někoho z kluků, aby mi tě pomohli uklidnit." Přibouchl dveře a já poslušně usedl na haldu vest.
Pochopil jsem, že hned za dveřmi je jeden na stráži a posilu si snadno zavolá. Nečekal jsem, že otevře dveře a zastihne mě tudíž nepřipraveného. Teď ho k tomu tedy musím přimět znovu, tentokrát však nezbude než zaútočit. Uvědomoval jsem si, jak pramalou mám naději. Jemu stačilo jen namířit do skladiště a stisknout spoušť. V tak stísněném prostoru snad ani nešlo minout.
Znovu jsem se podíval na hromadu plovacích vest, vstal a odtáhl je stranou. Pod nimi jsem objevil nevelkou bedničku od ovoce s dávno nepoužívanými a vyhozenými úklidovými prostředky. Byl tu nylonový kartáč na podlahy, staré hadry, plechovka písku, kus žlutého mýdla a poloprázdná láhev od brandy s nějakou čirou tekutinou. Odšrouboval jsem víčko. Benzin.
Opět jsem se posadil a začal hodnotit situaci. Nějak se mi nedařilo přesvědčit sám sebe, že s nečekaným nálezem moje šance vzrostly.
Vypínač byl za dveřmi a stropní světlo mělo kryt ze silného skla. Vstal jsem, vydrápal se s oporou o skříňky ke stropu a zapřel se, abych mohl kryt odšroubovat a prohlédnout si žárovku. Konečně mi svitla jakás takáš naděje.
Slezl jsem a vybral si jednu z těžkých plovacích vest ze silné celtoviny. Kovová přezka pásku od hodinek mi posloužila jako čepel, byť poněkud tupá, a já začal celtovinu pilovat a trhat, až v ní vznikl dostatečně velký otvor, kterým jsem vytahal bílý kapok,jímž byla vesta vycpána. Nechal jsem ho ležet na podlaze a trhal další a další vesty, dokud jsem neměl pěknou hromádku.
Tu jsem polil benzinem z láhve a hrst takto promočené rostlinné vlny jsem vzal do ruky a znovu vylezl k žárovce. Vyšrouboval jsem ji a sklad se okamžitě ponořil do neproniknutelné tmy. Poslepu jsem benzinem nasáklou vycpávku přitiskl k elektrické objímce. Neměl jsem nic, co bych mohl použít jako izolaci, proto jsem ocelový pásek od hodinek držel holýma rukama a snažil se jím zkratovat vedení.
V objímce to zasyčelo, vyšlehl modrý plamen, benzin se okamžitě vzňal a sto osmdesát voltů mi dalo ránu, jako když kopne kůň. Sletěl jsem ze skříňky a svalil se na podlahu i s hořícím kapokem v rukou.
Z chodby jsem slabě zaslechl podrážděné a vzteklé výkřiky. Podařilo se mi tedy zkratovat elektroinstalaci v celé příďové nástavbě. Hořící kapok jsem odhodil na připravenou hromadu. Okamžitě chytla jasným plamenem. Otřepal jsem si z dlaní hořící zbytečky, přitiskl si kapesník na nos a ústa, zvedl jednu z nepoškozených plovacích vest a stoupl si k ocelovým dveřím.
Během několika sekund benzin vyhořel a kapok začal čoudit. Z hromady se divoce valil hustý, štiplavý a příšerně páchnoucí černý dým. Ve chvíli ho byl plný sklad. Oči se mi zalily slzami. Snažil jsem se dýchat jen povrchně a krátce, kouř mi ale stejně rval plíce. Netrvalo dlouho a neovladatelně jsem se rozkašlal.
Za dveřmi se ozval další výkřik.
"Něco tu hoří!" Vzápětí se chodbou rozlehl řev: "Tak už sakra někdo nahoďte to světlo!"
Teď přišla ta pravá chvíle. Začal jsem bušit na ocelové dveře a řvát ze všech sil: "Hoří! Loď hoří!" Nedá se říci, že by to byla až tak předstíraná hrůza. Mračna dýmu v mém vězení houstla a z hromady doutnajícího kapoku ho stále přibývalo. Uvědomoval jsem si, že pokud ty dveře do minuty někdo neotevře, udusím se. Můj řev proto zněl určitě velmi přesvědčivě. Hlídač dveře rozrazil, s revolverem strnul na prahu a posvítil si dovnitř baterkou.
Víc detailů jsem nestihl, jen snad to, že světla jsou stále ještě vyřazena z provozu. V přítmí chodby se míhaly stíny postav, některé s baterkami, a do toho se ze skladiště valil černý dým.
Vyletěl jsem společně s ním jako býk do arény. Zoufale už jsem potřeboval čerstvý vzduch a děsila mě představa, jak blízko jsem byl udušení. To mi dodalo sílu.
Hlídače jsem prudkým nárazem odmrštil stranou. Při pádu stačil stisknout spoušť revolveru. Záblesk výstřelu ozářil chodbu jasně jako baterka a umožnil mi zorientovat se a nabrat směr ke schůdkům na palubu.
Ohlušující třesk výstřelu v uzavřeném prostoru jako by ostatní ochromil. Byl už jsem v půli cesty ke schůdkům, a teprve se po mně jeden z nich vrhl. Vrazil jsem mu ramenem do hrudi a uslyšel jen prudké heknutí a zaúpění.
Chodbou se rozezněly podrážděné výkřiky. Další mohutná temná postava se mi pokusila zatarasit cestu pod schůdky. Vší silou a vahou jsem jí vrazil koleno do podbřišku. Chlap se zkroutil a klesl na kolena. Jak padal, posvítil si baterkou do obličeje a já poznal mého starého známého s česnekovým dechem. Z radosti, že mi ještě svítí na cestu, jsem na něj s chutí dupl a odrazil se až do poloviny schůdků.
Nějaké pazoury mě uchopily za kotník, ale podařilo se mi je odkopnout. To už jsem byl na úrovni paluby. Zbývalo mi posledních pár schůdků. Jednou rukou jsem svíral plovací vestu a druhou popadl mosazné madlo dveří. V tu chvíli mi je zatarasila další temná postava - a pak se rozsvítila světla. Jejich jas byl v první chvíli přímo oslepující.
Muž nade mnou byl zabiják s obuškem. S rozkoší ho zvedl nad mou nekrytou hlavu. Mohl jsem se mu vyhnout jedině za cenu toho, že pustím madlo a vrhnu se zpátky mezi rozzuřené hrdlořezy.
Ohlédl jsem se a užuž jsem pouštěl dveře, když vtom se chlápek s revolverem dole v chodbě probral a posadil. Zatřepal hlavou, pokusil se srovnat svoje tělo s kymácením lodi a vypálil po mně. Těžká kulka mi s prásknutím prolétla kolem ucha, až mi málem praskl bubínek, a zasáhla muže s obuškem doprostřed hrudníku. Náraz střely ho odmrštil naznak do lanoví předního stěžně. Zůstal tam viset s rozhozenýma rukama jako strašák do zelí. Rozhodl jsem se k zoufalému kousku - vyřítil jsem se na palubu, a aniž bych pustil plovací vestu, vrhl jsem se k zemi.
Ruger zahřměl znovu. Zaslechl jsem, jak střela roztříštila dřevěné žaluzie dvířek. Třemi skoky jsem byl u zábradlí a vrhl se dolů. Jak jsem padal do hrozivě temné vody, obrátil se mi žaludek. Na hladinu jsem dopadl naplocho, stejně mě ale vír lodních šroubů stahoval dolů.
Voda byla odporně ledová. Měl jsem pocit, že se mi v té zimě stahují plíce a chlad proniká až do morku kostí.
Díky záchranné vestě jsem konečně vyplaval na hladinu. Zoufale jsem se rozhlédl. Světla pobřeží svítila za černou vodou jasně a zřetelně, jako by ani nebyla moc daleko. Byli jsme v námořním plavebním kanálu. Cítil jsem, jak mě proud střídavě nadzvedává a strhává.
Mandragora vytrvale pokračovala směrem k černé prázdnotě volného moře. Se všemi rozsvícenými světly vypadala spíš jako zábavní výletní parník. Zvolna se ode mě vzdalovala.
Poněkud neochotně jsem se zbavil napřed bot a pak bundy. Podařilo se mi dostat paže do otvorů plovací vesty. Když jsem se ohlédl, byla Mandragora dobré dva kilometry ode mě. Pak se ale najednou začala obracet a na můstku se rozzářil jasně bílý světelný kužel pátracího reflektoru. Prořízl tmu a začal po hladině temného moře opisovat kruhy.
Znovu jsem pohlédl k pevnině. Hledal jsem naváděcí světla majáku na English Ground. Když se mi to podařilo, našel jsem si jejich spojnici s majákem na Flatholmu. Během několika sekund se vzájemná poloha obou světel mírně změnila. Příliv opadal a proud se obracel k západu. Přizpůsobil jsem se a začal mocnými tempy plavat s ním.
Mandragora zpomalila a zvolna se ke mně přibližovala. Reflektor se točil, bez ustání pátral tmou a byl čím dál tím blíž.
Plaval jsem s proudem a raději zvolil prsa, abych kraulovými tempy nečeřil vodu. Jasně osvětlená loď se blížila. Když se ocitla na mé úrovni, kužel pátracího reflektoru se zrovna zaměřil na druhou stranu lodi.
Proud mě unášel stranou, přesto mě však Mandragora míjela ve vzdálenosti slabých sto padesáti metrů. Jasně jsem rozeznával postavy na můstku. Modrý hedvábný župan Mannyho Pesnicka v palubních světlech zářil jako motýlí křídla. Zřetelně jsem slyšel jeho vzteky zvýšený hlas, slovům jsem ale neporozuměl.
Kužel reflektoru se blížil jako dlouhý bílý obviňující prst. Pátral po hladině systematicky a vytrvale. Tam a zpátky, tam a zpátky... Bylo mi jasné, že při další otáčce mě musí zachytit. Dospěl na konec okruhu a začal se vracet. Čekal jsem, kdy ke mně dorazí... V tom nejkritičtějším okamžiku se přede mnou vzedmula temná vlna a já se propadl do jejího úžlabí. Světlo nade mnou přejelo, rozptýlilo se o hřeben vlny a já mu unikl. Bílý kužel pokračoval dál neměnným stylem.
Minuli mě a vraceli se zpět do ústí Sevemu. Ležel jsem v drsném objetí plovací vesty na hladině a díval se, jak Mandragora mizí v dáli. Úlevou i reakcí na prožité i spáchané násilí se mi začínal zvedat žaludek, ale byl jsem volný. Teď už mi starosti dělalo jedině to, jak dlouho vydržím, než zmrznu.