Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - úvod knihy (1977, Lidové nakladatelství)
• přeložil Tomáš Korbař
• detektivní román s hororovými prvky líčí romanticky laděný příběh manželství, uzavřeného ze zločinné ziskuchtivosti
• příběh je zachycen formou úryvků z deníku sestry mladé manželky a mladého učitele kreslení, jenž vytrvalostí, odvahou a důvtipem přispěl největší měrou k odhalení a odčinění zosnovaného zločinu
• autorovo vypravěčské umění spočívá vedle mistrné stavby celého příběhu ve výstižné charakteristice jednajících osob a ve vystižení záhadné a pochmurné atmosféry

I

Příběh v podání prvního vypravěče,
učitele kreslení Waltera Hartrighta

1

Náš příběh líčí, jakou moc má trpělivost ženy a čeho může dosáhnout odhodlanost muže.
Kdybychom se mohli spolehnout, že v naší anglické společnosti prozkoumá soukolí práva každičký podezřelý případ a postihne každou nespravedlnost, pak by se o událostech, jež budou vylíčeny na dalších stránkách, byla veřejnost mohla dozvědět z průběhu soudního řízení. Ale v některých případech bývá zákon předem zaujatým služebníkem plné tobolky, a proto tento příběh spatří světlo dnes poprvé zde v této knize. Co měl kdysi slyšet soudce, s tím se seznámí pozorný čtenář. Ani jedna významná okolnost, od počátku až po konečné odhalení, nebude spočívat na dohadech. Pokud bude pisatel těchto úvodních řádků (jménem Walter Hartright) úžeji spjat s událostmi, jež tu budou líčeny, pak o nich bude hovořit vlastními ústy. Tam, kde nebude moci hovořit z vlastní zkušenosti, vzdá se úlohy vypravěče a v jeho poslání budou pokračovat očití svědci.
Proto bude průběh těchto událostí sepsán několika pisateli - právě tak jako se při soudním jednání povolávají svědkové, aby dosvědčovali porušení zákona. A protože právě zde je cílem vylíčit pravdu co nejjasněji a nejsrozumitelněji, budou osoby, které byly nejúžeji spjaty s chodem věcí, samy o každé části našeho příběhu sdělovat své zkušenosti.
Jako prvního si vyslechněme osmadvacetiletého učitele kreslení Waltera Hartrighta.

2

Byl poslední červencový den. Dlouhé, horké léto se chýlilo ke konci. Postonával jsem, neměl jsem dobrou náladu, a abych byl upřímný, neměl jsem ani peníze. Proti očekávání mi mé hodiny kreslení nevynesly tolik jako obvykle a zdálo se, že podzim budu muset trávit z úsporných důvodů střídavě v domku své matky v Hampsteadu a ve svém londýnském bytě. Protože byl právě jeden z oněch dvou dnů v týdnu, kdy jsem chodíval navštěvovat matku a sestru, vydal jsem se do Hampsteadu.
Sotva jsem zazvonil u matčina domku, otevřely se prudce dveře a místo služebné se objevil můj dobrý známý profesor Pesca, Ital, jehož jsem kdysi zachránil před utonutím a který se stal od té doby mým oddaným přítelem. Jeho minulost jsem celkem neznal, věděl jsem jen, že kdysi přednášel na padovské univerzitě, že později z politických důvodů (jejichž podstatu mi kategoricky odmítl sdělit) opustil Itálii a že již řadu let žije v Londýně jako učitel řečí. Pesca mě vtáhl do pokoje a před matkou a sestrou mi sdělil, že pan Frederick Fairlie, zámecký pán v Limmeridge v Cumberlandu, mě hodlá přijmout na čtyři měsíce jako učitele kreslení dvou mladých dam. Druhým mým úkolem pak bude uspořádání jeho drahocenné sbírky kreseb, která je prý ve velmi zanedbaném stavu. Slibovaný plat byl velmi slušný a bylo výhodné, že jsem měl bydlet i jíst s ostatními členy rodiny přímo v zámku.
Cosi mi sice našeptávalo, abych toto místo nepřijímal, hledal jsem dokonce i vytáčky, jak se mu vyhnout, ale nakonec jsem pochopitelně tuto výhodnou nabídku přijal. Poslal jsem proto zástupci pana Fairlieho své doporučující listiny, doufaje ještě, že mě třebas odmítne, ale po třech dnech došla výzva, abych se ihned vydal do Cumberlandu. Vykonal jsem proto poslední přípravy, povečeřel s Peskou a po večeři odešel do Hampsteadu, abych se rozloučil s matkou a sestrou.

3

Po celý den panovalo tíživé dusno; také noc byla dusná. Matka a sestra se tak dlouho se mnou loučily a tolikrát mě prosily, abych počkal dalších pět minut, že když za mnou služebná zamkla dvířka zahrádky, byla již téměř půlnoc. Šel jsem sám po silnici k Londýnu, zabrán hluboko do myšlenek o svém budoucím životě, o limmeridgeském zámku, o panu Fairliem, o oněch dvou slečnách, jež budu vyučovat kreslení, když tu náhle mi ztuhla každá kapka krve v těle - někdo mi zezadu znenadání položil lehce ruku na rameno.
Prudce jsem se otočil a pevně sevřel v ruce hůl.
Uprostřed široké a měsíčním svitem zalité silnice stála, jako by se byla vynořila z podzemí nebo spadla z nebe, jakási bíle oděná žena, která na mne hleděla s vážnou tváří a pravicí ukazovala k temným stínům, pod nimiž se rozprostíral Londýn.
"Vede tato cesta do Londýna?" zeptala se.
Pozorně jsem se na ni zahleděl. Byla již téměř jedna hodina z půlnoci. V slabém měsíčním světle jsem jasněji rozeznal jen bledý mladý obličej s propadlými tvářemi a ostrou bradou, široké, vážné a pozorné oči, nervózní, chvějící se rty a světle hnědé vlasy. Na jejím chování nebylo nic výstředního nebo dotěrného: byla klidná a zdrženlivá, trochu smutná a poněkud podezíravá - nevypadala ani jako dáma z lepší společnosti, ani jako příliš prostá žena. Byla celá oblečena v bílém, v ruce držela malý vak. Svou otázku položila zvláštním tichým hlasem a vyslovila ji neobvykle rychle.
"Slyšel jste mě?" opakovala svou otázku bez jakékoli známky netrpělivosti nebo podráždění. "Ptala jsem se vás, vede-li tato cesta do Londýna."
"Ano," odpověděl jsem, "vede. Promiňte mi, že jsem vám ihned neodpověděl. Trochu jste mě polekala, jak jste se tu objevila na silnici, vlastně ani nevím proč."
"Nemyslíte si, doufám, že dělám něco špatného? Stala se mi nehoda - jsem z toho nešťastná, že jsem se tu octla tak pozdě sama."
Mluvila teď neobvykle vzrušeně a ustoupila o několik kroků zpět. Snažil jsem se ji uklidnit.
"Ani vás nesmí napadnout, že bych vás z něčeho podezíral. Chci vám jen pomoci, pokud je to v mých silách. Byl jsem jenom překvapen, kde jste se tu náhle vzala na silnici, která předtím vypadala úplně liduprázdná."
Žena se obrátila a ukázala k místu, kde byla v živém plotě mezera: "Slyšela jsem vás přicházet a schovala jsem se tam, abych si vás prohlédla, než se vás odvážím oslovit. Nevěděla jsem, zda si mohu být před vámi jista, a bála jsem se, ale pak jsem se k vám tiše přiblížila a dotkla se vás. Mohu vám důvěřovat? Doufám, že si nemyslíte o mně nic zlého."
Opuštěnost a bezmocnost té ženy mě dojala.
"Můžete mi zcela důvěřovat," ujistil jsem ji. "Nemusíte mi vysvětlovat, proč jste se tu tak octla. Nemám právo chtít na vás nějaké vysvětlování. Řekněte mi raději, jak vám mohu pomoci, a já vám pomohu, bude-li to v mých silách."
"Jste velmi laskav a jsem opravdu ráda, že jsem se s vámi setkala." Poprvé se v jejím hlase zachvěl náznak ženské něhy, ale v oněch velkých, pozorných očích se neobjevila jediná slza. "Byla jsem v Londýně pouze jednou," pokračovala rychleji, "a z této strany Londýn vůbec neznám. Mohla bych tu sehnat nějaký kočár? Není příliš pozdě? Slibte mi, že mi pomůžete najít nějaký kočár, že se o mne potom už nebudete starat a že mě opustíte, jakmile vás o to požádám - mám totiž v Londýně přítelkyni, která mě s radostí uvítá. Nic víc od vás nechci, slíbíte mi to?"
Co jsem mohl učinit? Stála tu cizí bezmocná žena a jen na mně záleželo, poskytnu-li jí pomoc. Nablízku nebylo žádné stavení, po silnici nešel nikdo, koho bych se mohl zeptat na radu, a ani jsem neměl právo vnucovat jí svou vůli. Zbývalo mi jen pokusit se získat další čas novými otázkami. "Jste si tím jista, že vás vaše přítelkyně v Londýně v tak pozdní noční hodinu přijme?"
"To vím určitě. Jen mi slibte, že se o mne dál nebudete starat a že mě necháte odejít, jakmile vás o to požádám." Když se takto domáhala slibu již po třetí, přistoupila ke mně a položila mi náhle svou hubenou a chladnou ruku na rameno. Uvědomte si, že jsem byl mlád, že ruka, jež se mě dotkla, byla ruka ženy.
"Slibujete mi to?"
"Ano."
Jediné slůvko! Ono malé, obyčejné slovo, jež každou denní hodinu splývá ze všech rtů. Dnes, když o tom píšu, celý se chvěji.