Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1946
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 2.

Trůnní sál na zámku.

Tuš. - Vystoupí král, královna, Hamlet, Polonius, Laert, Voltimand, Kornelius, dvořané a komonstvo.

KRÁL: Ač smrt drahého bratra, Hamleta,
jest posud v čerstvé paměti a nám
přísluší srdce žalem kormoutit,
a celá naše říše měla by
se chmuřit jedním čeleni bolestným,
přec rozvaha již zmohla přírodu
tak dalece, že s nejmoudřejší strastí ,
naň myslíme a při tom zároveň
i sebe samých pamětlivi jsme.
A protož tedy druhdy naši sestru,
teď naši královnu a vznešenou
té bohatýrské říše dědičku,
jak řek' bych s pokosenou radostí
a v jednom oku blaho, v druhém žal,
- tak jako s veselostí při-pohřbu
a steskem při svatbě a na stejno
svou rozkoš vážíce i zármutek, -
jsme za choť pojali, v tom nestavíce
se proti vašim lepším věhlasům,
jež v této věci s námi zároveň
se braly ochotně. - Všem za vše dík!
Teď dál, co víte: Mladý Fortinbras,
buď lehce váže naši statečnost,
neb mysle, drahého že bratra smrtí
náš stát jest rozdvojen a v rozkladu,
- s tím snem svůj vlastní prospěch sdružuje,
se nerozpakoval nás týrat vzkazem
o vrácení těch zemí ztracených
dřív jeho otcem, které našemu
kdys rekovnému bratru připadly
dle řádů všech a práva. - Tolik o něm.
Teď co se týče nás a dnešní rady.
Věc má se tak. my psali Norvegu,
tož strýci mladistvého Fortinbrasa,
jenž neduživ a k loži upoután
plán synovcův zná sotva z doslechu, -
by jeho další chod v tom zamezil;
neb mužstva sbírání a hotovost
a všechny přípravy se chystají
jen z jeho poddaných. - A nyní vás
tam posíláme, ctný Kornelie
a Voltimande, byste donesli
to pozdravení kmetu Norvegu,
víc moci osobní k jednání s králem
vám nedávajíce, než shoduje
se s mírou těchto článků vytknutých.
Již s bohem, a váš chvat spěj s povinností.
KORN, VOLT: V tom i všem jiném osvědčíme ji.
KRÁL: Nic nepochybujem; nuž srdečně vám s bohem oběma.

Odejdou Voltimand a Kornelius.

KRÁL: A nyní, Laerte,
co vy nám přinášíte nového?
Vy mluvil jste o prosbě nějaké, -
co jest to, Laerte? - jest vám nemožno
o slušné věci s Dánem promluvit
a mařit slov. Aj, Laerte, co bys chtěl,
můj dar aby to byl, ne prosba tvá?
Víc není hlava srdci příbuzna
a ruka ústům není úslužnější,
než byl vždy tvému otci dánský trůn.
Co přeješ sobě, Laerte?
LAERT: Svolení,
můj vládce mohutný, a milost vaši,
bych směl se do Francie navrátit.
Já přišel a to velmi ochotně
sem do Dánska, bych službu povinnou
zde měl při vaší korunovaci;
však nyní, když má služba skončena,
se přiznávám, že moje myšlenky
a touhy zas mne vedou k Francii,
před milostivým vaším svolením
a propuštěním sklánějíce se.
KRÁL: Zdaž svého otce máte svolení?
Co dí Polonius?
POL: On, pane můj,
svou usilovnou prosbou vynutil
mé váhající svolení, až pak
svým souhlasem, jenž byl mi přetěžký,
jsem přec jen jeho vůli zpečetil;
tož, prosím, dovolte mu odejít.
KRÁL: Chop, Laerte, vhodnou chvíli; čas buď tvůj
a po libosti užij ho tvá ctnost! -
Teď, synovce a synu Hamlete...
HAM: (stranou) O trochu spřízněn víc než synovec,
a trochu méně přízniv, než je syn.
KRÁL: Což stále ještě vás ty mraky tíží?
HAM: Ne, pane můj; jsem příliš na slunci.
KRÁLOVNA: Můj dobrý Hamlete, již odvrhni
tu barvu noci a své oči nech
jak přítel pohlížeti na Dánsko.
Tak stále sklopenými brvami
čackého otce v prachu nehledej;
víš, že to obecné: co živo, zemře
a přírodou se nese k věčnosti.
HAM: Ba, milostpaní, jest to obecné.
KRÁLOVNA: Proč tobě zdá se to tak zvláštní být?
HAM: Zdá! vzácná paní. - Jest! - já neznám zdání.
Ne, dobrá matko, - ten můj tmavý plášť,
ni obvyklý ten vážně černý šat,
ni bouřný vzlykot stísněného dechu,
ba ani v oku řeka bohatá
a zkormoucené tváře vzezření
i každý žalu způsob, tvar a zjev
mne věrně označiti nemohou:
ty vskutku zdají se, neb věcí jsou,
jež člověk může hrát; já ale mám
to ve svém nitru, co se nedá zdát;
vše tamto jest jen bolu šperk a šat.
KRÁL: Jest něžno to a chvalno, Hamlete,
ve vaší povaze, že skládáte
tak svému otci smuteční tu daň;
však víte přec, váš otec ztratil otce
a ztracený ten otec svého zas
a ten, kdo přežil, vděkem synovským
jest povinován truchlit jakous chvíli;
leč v zatvrzelém žalu setrvat
jest dílo svéhlavosti bezbožné,
bol nemužný, o vůli svědčící,
jež nejvýš nepokorna k nebesům,
o slabém srdci, mysli vášnivé
a tupém, necvičeném rozumu.
Neb to, co víme, že se musí stát
a jest tak obecné, jak smyslům jest
ta každá jiná nejvšednější věc,
proč ve svém pošetilém odporu
si brati k srdci? - Hanba! - totě hřích
jest proti nebi, proti mrtvému,
hřích proti přírodě, věc nanejvýš
úkorná rozumu, jenž za běžný
si předmět úvah bere otců smrt
a jenž od nejprvnější mrtvoly
až k nebožtíku, který umřel dnes,
vždy stejně volal: "Tak to musí být." -
Tož prosíme, již k zemi odvržte
ten marný žal a o nás myslete
jak o svém otci; neboť, věz to svět,
vy nejbližší jste trůnu našemu
a lásku o nic méně šlechetnou,
než k synu chová otec nejdražší,
my vstříc vám neseme. - Však záměr váš,.
zas vrátit se na školy vitemberské,
se nejvýš příčí naší žádosti
a prosíme, byste se odhodlal
zde zůstat u nás, v blahé pohodě
a útěšnosti zraku našeho,
náš nejprvnější dvořan, strýc a syn.
KRÁLOVNA: Svou matku nenech ždáti nadarmo;
já prosím, Hamlete, zde zůstaň u nás
a neodcházej do Vitemberka.
HAM: Seč jsem, chci, vzácná paní, poslechnout.
KRÁL: Toť láskyplná, krásná odpověď.
Co my jsme, buďte v Dánsku. - Pojďme, choti.
Ten vlídný, volný souhlas Hamletův
se zakotvil v mém srdci úsměvem
a tomu na vděk pohár nevznese
dnes Dánsko k radostnému přípitku,
by nezahřměla děla k oblakům;
a v králův kvas ať duní nebesa
zpět hovoříce zemské hřímání.
Již pojďte.

Tuš. - Odejdou všichni kromě Hamleta.

HAM: Ó kéž to příliš, příliš pevné tělo
se rozplynulo, sjihlo na rosu!
Neb kéž by Věkověčný nebyl dal
svůj řád na samo vraždu! - Bože, Bože!
jak nudný, prázdný, ploský, nicotný
se zdá mi všechen toho světa běh!
Fi na to, fi! - to nevypletý sad,
jenž bují v símě; bejlí šeredné
jej plní celý. - Ze to došlo tam!
Dva měsíce jen mrtev! - ne, ni tolik,
ne celé dva; - tak bohatýrský král,
jenž proti tomu zde Hyperion
byl proti Satyru; a k matce mé
tak lásky pln, že větrům nebeským
jí nedal drsně ovanouti tvář.
Ó nebesa i země! - musím-li
si vzpomínat? - vždyť na něm visela,
jak byl by choutky vzrůst se zmáhal tím,.
čím živil se; - a přece, za měsíc...
Ne, myslit nesmím dále. - Křehkosti,
tvé jméno "žena" jest! - Za krátký měsíc,,
dřív, než se ošoumaly střevíce,
v nichž za mrtvolou ubohého otce
šla, v slzách tonouc jako Nioba, -
aj ona, zrovna ona, - Bože můj!
zvěř bezrozumhá dél by truchlila, -
se vdá za mého strýce, za bratra
se provdá mého otce, který však
ne více mému otci podoben,
než já jsem Heraklovi; za měsíc, -
než ještě sůl těch slzí prolhaných
jí stekla s očí rudě zničených,
se vdá! - Ó hříšný spěch, tak úprkem
se vrhati na krvesmilné lože!
To dobré není, dobře neskončí. -
Však pukni, srdce, musím umlknout!
Vystoupí Horatio, Marcel a Bernardo.
HOR: Zdar vaší Výsosti!
HAM: Jsem potěšen,
vás vida zdravého. - Horatio!
sám sebe jestli nezapomínám.
HOR: Týž, princi, vždy váš sluha nehodný.
HAM: Ne, dobrý přítel můj; chci vyměnit
to jméno s vámi. - A co děláte,
jsa z Vitemberka pryč, Horatio?
Aj Marcel?
MAR: Vzácný princi?
HAM: Velmi rád vás tady vidím.

K Bernardovi.

HAM: Dobrý večer, pane! Leč, doopravdy, co vás přivádí k nám z Vitemberka?
HOR: Zahálčivost, pane.
HAM: To slyšeti bych nechtěl, aby řek'
váš nepřítel, a tolik násilí
můj sluch si od vás nedá učinit,
by věřil vaší vlastní pomluvě:
vím předobře, že nejste zahaleč.
Než, - což pak děláte zde v Elsinoru?
My naučíme vás pít z hluboká,
než odjedete zas.
HOR: Já, Výsosti, sem přijel k pohřbu otce vašeho.
HAM: Jen smích si netrop ze mne, spolužáku; spíš přijel jsi mé matce na svatbu.
HOR: Ta rychle potom následovala.
HAM: Jen z hospodářství, brachu, z hospodářství:
co napečeno k pohřbu, studené
se doneslo na stoly svatební.
Kéž byl bych spíš se potkal v nebesích
i s nejkrutějším nepřítelem svým,
než spatřil onen den, Horatio!
Můj otec! - zdá se mi, že vidím otce.
HOR: Ó kde, můj princi?
HAM: V oku duše své.
HOR: Já kdys jej viděl; byl to čacký král.
HAM: Byl muž; a všechno ve všem zvážíš-li, již jemu podobného nespatřím.
HOR: Já, princi, tuším, viděl ho dnes v noci.
HAM: Tys viděl? - Koho?
HOR: Můj princi, krále, otce vašeho.
HAM: Ze krále, mého otce!
HOR: Zmírněte svůj údiv na mžik sluchem pozorným, než o tom zázraku vše vypovím na dosvědčení těchto vojínů.
HAM: Pro smilování boží, mluvte již!
HOR: Dvě noci po sobě ti pánové,
Marcel a Bernard, jsouce na stráži
v hrobovém pustu čiré půlnoci
s tím potkali se. - Jakás postava,
jak otec váš, tak navlas ve zbroji,
od hlavy k patě, před nimi se zjeví
a krokem vážným, zvolna, majestátně
jde kolem nich; tak třikrát obešel
před jejich zrakem bázní schváceným
na délku berly své, co zatím oni
tou hrůzou téměř v rosol ztrnulí
tu stojí němi, nemluvíce naň.
To v uděšené tajnosti mi řekli,
a já šel s nimi na stráž třetí noc,
kdež, jak to vyprávěli, v tentýž čas,
v též podobě, vše věrně do slova,
duch přišel. - Znal jsem otce vašeho;
ty ruce nejsou podobny si víc.
HAM: A kde to bylo?
MAR: Na terase, princi, kde stráž jsme měli.
HAM: Oslovili jste to?
HOR: Já, pane můj, jsem na to promluvil,
však odpovědi mi to nedalo;
jen jednou, tuším, hlavu zvedlo to,
jak na promluvení se chystajíc.
Vtom jitřní kohout hlučně zazpíval
a na ten hlas to kvapem ucouvlo
a zmizelo.
HAM: Toť velmi podivné.
HOR: Jak živ jsem, vzácný princi, jest to pravda;
a tu jsme myslili, že povinnost
nám káže, dát vám o tom vědomost.
HAM: Nu ovšem; to mne znepokojuje.
Jste na stráži dnes v noci?
MAR, BERN: Ano, princi.
HAM: Že ozbrojen, jste řekli?
MAR, BERN: Ozbrojen.
HAM: Od lebky k palci?
HAR, BERN: Od hlavy až k patě.
HAM: Tož neviděli jste mu do tváře?
HOR: Ó viděli, měl hledí zdvižené.
HAM: Jak, - hleděl zachmuřeně?
HOR: Výraz měl víc žalostivý nežli hněvivý.
HAM: Bled, nebo uzarděn?
HOR: Ne, velmi bled.
HAM: A oči pevně na vás upíral?
HOR: Co nejpevněji.
HAM: Byl bych tam chtěl být.
HOR: Byl byste jistě trnul úžasem.
HAM: Toť možné, velmi možné. Zůstal dlouho?
HOR: Co mírným chvatem sto by napočet'.
MAR: Bern Déle, déle.
HOR: Ne, když jsem já to viděl.
HAM: Jeho vous byl prošedlý, či ne?
HOR: Jak za živa jsem znal jej, černý, stříbrem prokvetlý.
HAM: Dnes v noci budu s vámi na stráži; snad zas to přijde.
HOR: Přijde, za to ručím.
HAM: A zjeví-li se v téže postavě,
jak vznešený můj otec, oslovím to,
byť samo peklo rozevřelo chřtán
a kázalo mi mlčet. - Prosím vás,
až dosud v tajnu-li jste chovali
to vidění; i dál to zamlčte;
a v noci ať se děje cokoli,
vše v mysl uložte, nic na jazyk:
za vaši lásku se vám odvděčím.
Teď buďte zdrávi; mezi jedenáctou
a dvanáctou tam na terase dnes
vás navštívím.
VŠICHNI: Jsme k službám, Výsosti!
HAM: Buď láska vaše mou, jak moje vaší;
a nyní s bohem!

Odejdou všichni kromě Hamleta.

HAM: Mého otce duch
a ve zbroji! Zde čisto není vše.
V tom vězí, tuším, jakás podlá hra!
Kéž noc tu byla! - zatím ticho, duše!
Zlé skutky, byť je zavalila zem.
se zjeví před očima lidem všem.