Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1946
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 3.

Pokoj v domě Poloniově.

Vystoupí Laert a Ofelie.

LAERT: Mé věci jsou již na lodi; - buď zdráva!
A, sestro, kdy jen vítr bude přát,
a vhodná loď se najde, neprospi to,
leč povždy dej mi vědět o sobě.
OFEL: Ty pochybuješ?
LAERT: Co pak Hamleta
se dotýče a cetek jeho přízně,
to za běžný měj mrav a krve hru;
jen za fialku v útlém květu mládí,
sic časnou, ne však stálou, líbeznou,
ne trvající, - vůně, lahody
jen mžikové, nic víc.
OFEL: Nic víc než to?
LAERT: Za víc to neměj; neboť příroda
když rozvíjí se, nezmohutňuje
se pouze ve svalech a v objemu,
leč jak se zveličuje tento chrám,
i vnitřní služba myšlení a srdce
s ním roste v šíř. - Snad miluje tě nyní
a skvrna ani uskok netřísní
ctnost jeho vůle; toho však se boj,
že, povážíš-li jeho vznešenost,
ni vlastní vůle jemu nepatří;
neb sám jest svému rodu podroben.
On nesmí jako lidé nepatrní
si vybrat sám, neb jeho volbou řídí
se celé říše bezpečnost a zdar;
a protož tedy musí jeho volba
být omezena vůlí, souhlasem
i toho těla, jehož hlavou jest.
Když tedy praví, že tě miluje,
tvé moudrosti se sluší věřit mu,
jen pokud jeho zvláštní řád a stav
řeč jeho mohou skutkem učinit,
což nejde o nic dále, nežli kam
je souhlas všeho Dánska provází.
Dál suď, tvá čest co může utrpět,
když uchem příliš důvěřujícím
těm jeho písním budeš naslouchat,
když srdce ztratíš, nebo otevřeš
svůj cudný poklad jeho bujným ždáním.
Ó boj se toho, drahá sestro, boj,
a drž se v hradbách náklonnosti své
před dostřelem a léčkou žádosti.
I nejcudnější dívka plýtvá již,
když odhalí svou krásu měsíci;
ctnost sama hrotu pomluv neujde;
červ dítky jara často prohry že,
než jejich puky zotvírají se,
a v jitru, v čerstvé rose mladosti
van nakažlivý hrozí nejvíce.
Tož bdělá buď, štít nejlepší je strach;
neb mládí samo sobě odboj činí,
když nejsou blízko nepřátelé jiní.
OFEL: Chci podstatu tvých dobrých naučení
u svého srdce chovat na stráži.
Leč, dobrý bratře, neukazuj mi,
jak mnohý prostopášný kazatel,
na cestu k nebi, příkrou, trnitou,
co sám jak bujný, pustý rozmařilec
jde po kvetoucích stezkách marnosti
přes vlastní rady.
LAERT: O mne neboj se. - Již přes čas meškám; hle, zde otec náš.

Vystoupí Polonius.

LAERT: Ve dvojnásobném požehnání jest
i blaho dvojnásobné; příležitost
se usmívá na druhé loučení.
POLON: Zde dosud, Laerte? - Styď se! - Na koráb!
Tvým plachtám vítr sedí na plecích
a čekají už pouze na tebe.
Nuž, požehnání mé tě provázej!
A těchto naučení několik
si ještě do paměti vepsat hleď:
Svým myšlenkám nedávej jazyku,
ni činu myšlence, již nerozvážils.
Buď upřímným, ne všedně důvěrným.
Ty z přátel svých, jichž volba osvědčena,
k své duši připni poutem kovovým,
však neotupuj dlaň svou srdečností,
kde přijde soudruh neopeřený
a nově vylíhly. - Spor nehledej,
však jsi-li v něm, tak sobě počínej,
by protivník se na pozoru měl.
Všem sluchu přej, leč málokomu hlas,
všech radu ber, však taj, co soudíš sám.
Šat skvostný měj, co snese měšec tvůj,
však nevýstřední; - bohatý, ne pestrý,
neb oděv často jeví člověka
a ve Francii stavem nejlepší
jsou nad vše vkusní v tom. a broušeni.
Ni dlužník nebuď, ani věřitel,
neb s půjčkou se i přítel ztrácívá
a dluhy tupí spořivosti hrot.
To především: sám k sobě pravdiv buď
a z toho vzejít musí, den jak z noci,
že nemůžeš být klamným k nikomu.
Buď zdráv, mým žehnáním to v tobě zraj!
LAERT: Co nejpokorněji se loučím, otče.
POLON: Čas volá, jdi; tvé služebnictvo čeká.
LAERT: Ofelie, již tedy s bohem buď
a dobře pamatuj, co jsem ti řek'.
OFEL: V mé paměti to uzamčeno jest
a klíče k tomu chováš při sobě.
LAERT: Nuž, buďte zdrávi!

Odejde.

POLON: Ofelie, o čem to mluvil s tebou?
OFEL: Když ráčíte si přáti, - o něčem,
co dotýká se prince Hamleta.
POLON: Aj, právě vhod. - Jak se mi povídá,
on velmi často v době poslední
ti věnoval své prázdné hodiny
a tys co nejštědřeji dopřála
mu sluchu volného. Když tomu tak,
- jak říkají mi, a to s výstrahou -
tož věz, že sama nerozumíš si
tak jasně, jak se sluší na mou dceru
a na tvou čest. Co jest to mezi vámi?
Mluv pravdu.
OFEL: On mi dával, pane můj,
v poslední době mnohá ujištění
své náklonnosti.
POLON: Náklonnosti! Jdi!
Ty mluvíš jako děvče zelené
a nezkušené v těchto nebezpečích;
těm ujištěním, jak to zveš, ty věříš?
OFEL: Já nevím, pane, co si myslit mám.
POLON: Nuž, poučím tě: mysli, že jsi děcko,
žes bernou mincí brala jistinu,
jež není pravá. Dráž se pojisti! -
sic, - abych tak to slovo ubohé
dál neštval, až by dechu pozbylo, -
to jištění tě ujistí, žes bloud.
OFEL: On, pane, lásku svou mi nabízel,
jak počestný to přikazuje mrav.
POLON: Jen řekni: dnešní mrav! - Ó jdi mi, jdi!
OFEL: A řeč svou dotvrzoval, pane můj,
kdekterou svatou nebes přísahou.
POLON: Aj, oka na sluky! Ó známe to,
když hoří krev, jak rozmařile duše
své přísahy propoučí jazyku.
Ten plápol, dcero, který světla víc
než tepla dává, hasna v obojím
již ve chvíli, kdy přísahá svůj slib,
mít nesmíš za oheň. Od chvíle té
buď skoupější svou dívčí přítomností;
své rozmluvy ceň výš, než k hovoru
jak hotova bys byla na povel.
Co prince Hamleta se dotýče,
jen tolik věř mu, že je mlád a může
o delší obcházeti oprati,
než tobě volno; zkrátka, nevěř nic
těm jeho přísahám, Ofelie,
neb svůdnice to jsou, ne barvy té,
již oděv jejich má, však přímluvci
jen tužeb nesvatých a líčící
dech posvátných a zbožných závazků,
by lépe klamaly. - Toť úhrnem:
já, prostě řečeno, si nepřeju,
bys ode dneška jeden okamžik
své prázdné chvíle zlehčovala tak,
bys hovořila s princem Hamletem.
Čiň, jak ti poroučím; - a jdi teď po svých.
OFEL: Můj pane, poslechnu.

Odejdou.