Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1946
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 4.

Na terase

Vystoupí Hamlet, Horatio a Marcel.

HAM: Vzduch řeže zle; jest velmi mrazivo.
HOR: Jest pronikavé, ostré povětří.
HAM: Jak pozdě máme?
HOR: Skoro na dvanáctou.
MAR: Ne, odbila.
HOR: Že tak? Já neslyšel; tož blíží se
ta doba, v kterou obcházívá duch.

Z daleka troubení a střelba z děl.

HOR: Co znamená to, princi?
HAM: Král dnešní noci bdí a popíjí
a hoduje a křepčí skočný rej;
a jak jen rýnským hrdlo propláchne,
hned kotlů ryk a trouby zavřesknou
tu velkou slávu jeho přípitku.
HOR: Je to zde obyčej?
HAM: Ba věru jest;
však po mém soudu, ač jsem rodák zdejší
a ve způsobech těchto vychován,
toť obyčej, jenž víc přináší cti,
když opominut, než kdy šetřen jest.
Ty pusté kvasy na východ i západ
nás činí pověstný a rozkřičeny
u jiných národů; nás opilci
tam zvou a surovými přívlastky
nám třísní jméno; a to opravdu
i našim skutkům nejvznešenějším
tuk odbírá a jádro hodnoty.
Tak často bývá u jednotlivců,
že přirozenou vadou nějakou,
buď vrozenou, - v čemž viny nemají,
neb nelze původ volit přírodě, -
či jakés náklonnosti zbujněním,
jež trhá hráz a tvrze rozumu,
neb zvykem, který příliš okvasí
tvar slušných mravů, - pravím, že ti lidé,
nesoucí pečeť vady jediné,
již vtiskla příroda neb sudby hvězda,
- a jinak jejich ctnosti ryzí jsou
jak milost sama, nekonečny tak,
jak člověk jen jich může dostoupit, -
v obecném soudu berou porušení
od této jedné chyby: - špetka zla
vše ušlechtilé činí pochybným
a ve svou potupnost je strhuje.

Duch se objeví.

HOR: Hle, tam to přichází.
HAM: Teď andělé
a spásy mocnosti nás ochraňte!
Buď požehnání duch neb kletý běs,
vzduch nebes přinášej, či plápol z pekla,
tvé úmysly ať zlé či dobré jsou, -
tvá podoba tak zve mne k dotazu,
že oslovím tě. - Volám; Hamlete,
můj králi, otče, Dáne knížecí,
ó odpověz mi! - Nedej zahynout
mi v nevědomosti, však řekni, proč
tvé kosti posvátné, jež rakev jala,
svůj příkrov protrhly, proč hrobka tvá,
kde navždy jsme tě tiše složili,
své těžké, mramorové čelisti
zas rozevřela, by tě vyvrhla?
Co značí to, že, ztuhlá mrtvola,
zas navštěvuješ v plném brnění
měsíčný pablesk, strašnou čině noc,
a otřásáš nás blázny přírody
tak hrůzně myšlenkami, které jdou
za dosah našich duší? Rci, proč to
a nač, - a cože máme učinit?

Duch kývá na Hamleta.

HOR: Kývá to na vás, abyste s tím šel;
jak chtělo by to něco sděliti
vám. samotnému.
MAR: Hle, jak rytířsky
vám kyne k místu odlehlejšímu; -
však vy s tím nechoďte!
HOR: Ne, nikterak.
HAM: Zde nechce mluvit, půjdu tedy za ním.
HOR: Můj princi, nechoďte!
HAM: Proč míti strach?
Můj život za jehlu mi nestojí
a duši mé co může ublížit,
jež tak jest nesmrtelná jako on?
Zas kývá na mne, abych šel; nuž půjdu.
HOR: Což, jestli vás to do vln vyláká,
neb na ten děsný vrchol skaliska,
jež přes svou patu strmí do moře,
a tam se změní v jiný hrůzný zjev,
jenž pozbaví vás vlády rozumu
a v šílenství vás strhne? - považte!
To místo samo záchvat zoufalství
bez jiných příčin v mozek přivodí,
jenž shlíží tolik sáhů do moře
a slyší dole jeho divý řev.
HAM: Hle, stále kývá. - Jdi, - chci za tebou!
MAR: Jít nesmíte, můj princi.
HAM: Ruce pryč!
HOR: Dejte si říci; - jíti nesmíte!
HAM: Můj osud vzkřik'! - a každou nejmenší
v tom těle žilku utužuje tak,
jak pevné svaly nemejského lva.
On stále kyne. - Pusťte, pánové!
Bůh svědkem, ducha z toho udělám,
kdo zdržuje mne! - Vari! povídám. -
Jen dál; - jdu za tebou.

Odejdou duch a Hamlet.

HOR: To šálenství jej smyslů zbavuje.
MAR: Teď za ním, neslušno ho poslechnout.
HOR: Jen dále - K jakým koncům dojde to?
MAR: Jest něco prohnilého v státu Dánském.
HOR: Bůh napraví to zas.
MAR: Jen za ním teď.

Odejdou.