Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1946
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 5.

Jinde na terase.

Vystoupí duch a Hamlet.

HAM: Kam chceš mne vésti? - mluv. Dál nepůjdu.
DUCH: Slyš mne.
HAM: To chci.
DUCH: Má hodina se blíží, kdy v muka sirnatého plamene se musím vrátit.
HAM: Duchu nebohý!
DUCH: Nic nelituj mne; jenom rozvážný
sluch dopřej tomu, co ti objevím.
HAM: Již mluv, jsem povinen tě vyslechnout.
DUCH: A také pomstít mne, až vyslechneš.
HAM: Co?
DUCH: Jsemť tvého otce duch a odsouzen
na jistou dobu v noci obcházet
a za dne, vězněn, lačnět v plamenech,
až podlé viny mojí časnosti
se očistí a shoří. - Ó, že jest
mi zakázáno taje vyprávět
své věznice! - tu povídal bych děj,
kde slůvko nejlehčí by rozrylo
tvou duši, zmrazilo tvou mladou krev;
a oči tvé jak hvězdy z okruhů
by vymkly se, tvé vlasy spletité
a ulehlé by rozdělily se
a každý jediný by vzhůru čněl,
jak bodce hněvivého dikobraza.
Ta věčná zvěst však není pro ucho
z masa a krve. - Slyš mne, slyš, ó slyš!
tvůj otec jestli kdy ti drahým byl...
HAM: Ó Bože!
DUCH: - pomsti tu podlou, neslýchanou vraždu
HAM: Vraždu!
DUCH: Ba vraždu podlou, jako každá jest;
však tato podlejší jest nade vše,
a divná víc a nepřirozená.
HAM: Mluv rychle, abych rychlou perutí
jak modlitba neb lásky myšlenky
spěl k pomstě.
DUCH: Vidím, že jsi ochoten;
a tupější bys byl než tučné bejlí,
jež líně uhnívá na břehu Lethe,
to kdyby k činu nepohnulo tě.
Teď poslyš, Hamlete: Zvěst roznesli,
že spícího mne v sadu uštknul had;
tak o mé smrti zprávou vylhanou
sluch všeho Dánska klamán hanebně.
Však věz, můj dobrý synu, onen had,
jenž tvého otce život uhryzl,
teď na hlavě má jeho korunu.
HAM: Má duše prorocká! - Můj strýc! -
DUCH: Toť on,
ten krvesmilný, cizoložný netvor,
jenž čáry vtipu, dary zrádnými,
- ó bídný vtip a dary, mající
tak svůdnou moc! - k svým chtíčům hanebným
byl získal svolení mé na oko
všech nejctnostnější ženy, královny.
Ó jaká pronevěra, Hamlete,
mně, jehož láska byla důstojna
tak, že šla ruku v ruce se slibem,
jejž dal jsem u oltáře! - A tak vzdát
se bídníku, jenž, ke mně přirovnán,
byl přírodou tak nuzně obdařen.
Však jako ctnost se nikdy nepohne,
byť prostopášnost v rajské podobě
ji lákala, tak chlípnost snoubená
se stkvoucím andělem se přesytí
i v loži nebeském a uvrhne
se k mršině. - Leč ticho! zdá se mi,
že větřím ranní vzduch. Nuž, zkrátka již:
Když spal jsem v zahradě, jak byl můj zvyk
vždy odpoledne, v bezpečný ten čas
tvůj strýc se přikraď ke mně s lahvičkou,
v níž blínovou měl šťávu prokletou,
a do vchodů mých uší nalil trest,
tu žíravou, jejížto účinek
jest taký lidské krve protivník,
že rtuti rychlostí se rozbíhá
do tělesných všech bran a průchodů
a prudkou mocí srazí, zahustí,
jak syřiště když vkápneš do mléka,
žil plynnou, zdravou krev. - Tak s krví mou.
A v okamžení lišej osypal
jak Lazara svým hnusným škraloupem
vše hladké tělo mé.
Tak ve spaní jsem rukou bratrovou
byl rázem zbaven žití, koruny
a královny, vzat v rozkvětu svých vin
tak bez přípravy, svaté večeře,
bez posledního k smrti pomazání,
bez účtů poslán složit účet svůj
se všemi svými hříchy na hlavě.
Ó hrůza, hrůza, hrůza strašlivá!
Cit máš-li přirozený, nestrp toho
a nedopusť, by lože královské
se v Dánsku zvrhlo v lůžko zbujnosti
a v pelech krvesmilství kletého.
Leč tak neb tak ať k činu přikročíš,
své srdce netřísni a neosnuj
nic proti matce své; - ji zůstav nebi
a oněm trnům, které v prsou má,
by bodaly a hnětly. - S bohem buď!
Již blízké jitro hlásí světluška
a bledne v neúčinném ohni svém.
Buď s bohem, s bohem! - na mne vzpomínej.

Duch zmizí.

HAM: Ó všichni zástupové nebeští!
Ó země! - a co dál? - Mám spolčit s tím
i peklo? - Fi! - Ó srdce, drž se, drž!
a vy, mé svaly, nestárněte hned
a vzpružte mne... Na tebe vzpomínat!
Vždy, bědný duchu, - dokud paměť bude
mít sídlo v této lebce ztrhané!
Na tebe vzpomínat! Aj, - s tabulky
své paměti stru každý všední rys,
knih průpovědi, všechny obrazy,
vše vtisky minulé, jež mladost má
a zkušenost tam byly vepsaly;
jen rozkaz tvůj sám bude žiti dál
ve knize té a vazbě mého mozku
s nižádnou nižší látkou nesmíšen.
Tak, při sám Bůh. - Ó ženo nicotná!
Ó lotře, lotře, smavý, kletý lotře!
Můj zápisník! - to radno zaznamenat,
že lze se smát a smát a lotrem být; -
to aspoň v Dánsku možno, jsem si jist.

Zapisuje si.

HAM: Nuž, strýce, tady jsi. - Teď heslo mé
zní: "S bohem, s bohem, na mne vzpomínej!"
Já přísahal.
HOR, MAR (Za scénou.) Ó princi, princi!

Vystoupí Horatio a Marcel.

MAR: Princi Hamlete!
HOR: Bůh ochraň jej!
HAM: Tak buď!
MAR: Hej, hola, princi!
HAM: Hej, hola, hochu, pojď, můj ptáčku, pojď!
MAR: Co děje se, můj pane vznešený?
HOR: Co nového, můj princi?
HAM: Zázraky!
HOR: Můj dobrý pane, povídejte již.
HAM: Ne, vy to vyzradíte.
HOR: Při sám Bůh, já ne.
MAR: Ni já, můj princi.
HAM: Tedy tak; -
zdaž lidské srdce by to smyslilo?
Však mlčet budete?
HOR: MAR: Bůh svědkem, princi! J
HAM: Tož v celém Dánsku lotra nežije, kterýž by nebyl arciničema.
HOR: Toť, pane, nemusil vstát z hrobu duch, by nám to řek'.
HAM: Aj, pravda; máte pravdu;
a tak bez dalších oklik za to mám,
že bude nejlíp, když si ruce stisknem
a rozejdem se; - vy, kam touha vás
a vaše povolání volají,
- neb každý člověk, jak už tak to jest,
své povolání a své touhy má; -
a co se týče ubohosti mé,
nuž hleďte, - jdu se modlit.
HOR: To, pane, jsou jen slova podivná a blouznivá.
HAM: Mou vinou jestliže
vás urážejí, srdečně mi líto;
ba věřte, srdečně.
HOR: Zde není viny.
HAM: Při svatém Patriku, Horatio,
jest vina zde, - a vina veliká!
Co toho vidění se dotýče,
to říkám vám, jeť poctivý to duch.
A zvědavost, co mezi ním a mnou
se dělo, ukojte, jak můžete.
A nyní, moji dobří přátelé,
jakož jste přáteli a učenci
a vojíny, jen malou, jedinou
mi prosbu splňte.
HOR: Jaká, pane, jest? vše splníme.
HAM: Tož nikdy nezjevte, co této noci uviděli jste.
HOR: MAR: To nezjevíme, pane!
HAM: Přísahejte.
HOR: Já věru, pane, slova neřeknu.
MAR: Já, princi, také ne.
HAM: Zde, na můj meč.
MAR: Vždyť, pane můj, jsme přísahali již.
HAM: Zde, pravím, na můj meč.
DUCH (pod zemí): Přísahejte.
HAM: Aha, můj chlapče, tak ty hovoříš?
Tys tu, můj věrný brachu? - Nuže, dál:
vy slyšíte přec toho chlapíka
tam v podsklepí; - a tedy přísahejte.
HOR: Jen, pane, přísahu nám řekněte.
HAM: Že nehlesnete, co jste viděli,
to tady přísahejte na můj meč.
DUCH (pod zemí): Přísahejte.
HAM: Hic et ubique? - poodejděm dál.
Sem pojďte, pánové,
a vložte opět ruce na můj meč:
že nehlesnete, co jste slyšeli,
to tady přísahejte na můj meč.
DUCH (pod zemí): Přísahejte.
HAM: Aj, dobře, starý krtku! umíš ty
tak rychle pracovati pod zemí?
Toť statný kovkop! ještě jednou dál; -
sem, dobří soudruzi!
HOR: Při dni a noci, to je zvláštní div!
HAM: Tož jako zvláštní div to vítejte.
Jest více věcí na nebi a zemi,
Horatio, než naše mudrctví
má ve snách zdání. - Nuže: zde, jak dřív,
při vaší spáse, ať už jakkoliv
se divně chovám, - jakož budu snad
mít za vhodno se stavět podivným, -
vy, v takou dobu spatřujíce mne
se nepodřeknete, ni rukama
tak složenýma, hlavy vrtěním,
ni obojetným slovem nějakým,
jak na příklad: "Nu dobře, dobře, víme"
neb "Mohli bychom, kdybychom jen chtěli"
neb: "Kdyby mluvit se nám uzdálo"
neb: "Jsou tu takoví, jen kdyby směli" -
a takovýmto jiným dvojsmyslem,
že něco o mně víte. A že tak,
abyste v nejkrajnější potřebě
kdys došli spasení a milosti,
mi přísahejte.
DUCH (pod zemí): Přísahejte.
HAM: Buď ticho, ticho, duchu neklidný!

Přísahají.

HAM: Tak, pánové, svou láskou veškerou
vám poroučím se. A co moh' by jen
kdy chuďas takový, jak Hamlet jest,
vám učinit, by lásku osvědčil
a svoje přátelství, v tom, dá-li Bůh,
se neomešká. - Půjdem společně.
A stále, prosím, prsty na ústech.
Čas vymknut z dráhy. - Prokletý to podíl,
že k jeho nápravě jsem kdy se zrodil!
Nuž, pojďme spolu.

Odejdou.