Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1946
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 1.

Elsinor. - Terasy před zámkem.

Francisko na stráži. Vystoupí Bernardo.

BERN: Kdo zde?
FRAN: Ne, mně odpověz! Stůj a dej se znát!
BERN: Ať žije král!
FRAN: Bernardo?
BERN: On!
FRAN:Vy na minutu přicházíte v čas.
BERN: Teď tloukla dvanáctá; jdi spat, Francisko.
FRAN: Dík za vystřídání; ale mrazí dnes a mně jest nějak teskno u srdce.
BERN: Stráž měl jste klidnou?
FRAN: Myš se nehnula.
BERN: Nuž, dobrou noc. A potká Je-li kdes Horatia a Marcela - dnes se mnou mají stráž - jen řekněte, by pospíšili si.
FRAN: Mně zdá se, že je slyším. Stůj! Kdo zde?

Vystoupí Horatio a Marcel.

HOR: Té země přátelé.
MAR: A věrní králi.
FRAN: Všem dobrou noc!
MAR: Vy, čacký vojíne, též buďte s bohem! - Kdo vás vystřídal?
FRAN: Bernardo na mou hlídku nastoupil. Již dobrou noc.

Odejde.

MAR: Hola! Bernardo!
BERN: Hej! Jest to Horatio?
HOR: Tak z něho kus.
BERN: Tož vítejte a dobrý Marcel též.
MAR: Jak, - zjevilo se to dnes v noci zas?
BERN: Já neviděl jsem ničeho.
MAR: Horatio, mi říká, že to jest jen přelud náš, a nechce uvěřit v to hrozné zjevení, jež dvakrát již jsme viděli. - Já tedy prosil jej, by s námi probděl dnešní noci stráž, a ukáže-li se ten přízrak zas, by našim očím pravdu dosvědčil a oslovil to.
HOR: Však to nepřijde.
BERN: Nuž, chvilku sedněte a na svůj sluch, jenž proti naší zvěsti hrazen jest, nás ještě jednou nechte útočit s tím, co jsme po dvě noci viděli.
HOR: Tož tedy sedněme a vyslechnem, co nám Bernardo o tom vypoví.
BERN: V noci minulé, když právě tam ta hvězda, kteráž jest od pólu na západ, kruh oběhla, by ozářila onu nebes část, kde hoří teď, - tu Marcel a já sám, když právě jedna odbila...

Vystoupí duch.

MAR: Dost! - Ticho! - hle, - tam přichází to zas!
BERN: V té podobě, co nebožtík náš král!
MAR: Horatio, tys učen, promluv na to.
BERN: Hleď, není to králi podobno? - jen viz, Horatio.
HOR: Ba, celý on; mně děs a úžas kostmi probíhá.
BERN: Chce, aby někdo na to promluvil.
MAR: Ty oslov to, Horatio.
HOR: Kdos ty, jenž osobíš si tento noční čas a krásnou, bohatýrskou postavu, v níž pohřbeného krále majestát kdys chodil? - Nebem zaklínám tě, mluv!
MAR: Jest uražen.
BERN: Hle, vzdaluje se to!
HOR: Stůj! promluv! Mluv, já zaklínám tě, mluv!

Duch zmizí.

MAR: To tam a nechce dáti odpověď.
BERN: Nuž jak, Horatio! - vy třesete se a zbledl jste. - Zdaž není v tom cos víc než přelud? - Cože o tom soudíte?
HOR: Bůh svědkem, že bych tomu nevěřil, mé vlastní oči kdyby nebyly mi pravdivým a zřejmým svědectvím.
MAR: A není-li to králi podobno?
HOR: Jak ty sám sobě. - Totéž brnění měl na těle, když vyšel do boje se ctižádostným Norem. Zrovna tak se zachmuřil, když tenkrát na ledě, při hněvném smlouvání se, udeřil na harcující v saních Polány. Toť podivné. -
MAR: Tak dřív již dvakráte a právě v tuto mrtvou hodinu stráž bohatýrským krokem obešel.
HOR: Zvlášť nevím, jak to sobě vyložit, leč úhrnem a volně soudím-li, zlý převrat věští to pro naši vlast.
MAR: Nuž sedněme; a řekni mi, kdo ví, proč tímto přísným, bdělým seřazováním lid země té se týrá noc co noc? Nač den co den se děla slévají a z cizích trhů kupuje se zbroj? Proč do loděnic honí dělníky, jichž práce mozolná již neloučí ni svátek nedělní od všedních dnů? Co zamýšlí se, že ten znojný chvat noc činí dělnou tovaryškou dne, - kdo mi to může říct?
HOR: To mohu já; tak aspoň šeptá se: Král poslední, ten, jehož přízrak právě se nám zjevil, jak víte, Fortinbrasem Norvežským, - jejž k tomu hnala pýcha závistná, - byl vyzván na souboj. Náš chrabrý Hamlet, neb rekovností svou byl proplaven po všech těch stranách známého nám světa, - sklál toho Fortinbrasa, který pak po zpečetěné smlouvě, stvrzené i zákonem i právem rytířským, svůj život ztrativ, také zeměmi, co jich kde držel, propad' vítězi. Náš král se stejným dílem zaručil, jenž byl by připaď Fortinbrasovi, když byl by zvítězil, jakž podle smluv a moci článku uvedeného zem jeho Hamletovi propadla. - Teď ale, pane, mladý Fortinbras, pln nezřízené nakvašenosti, si na pomezích norských, tu i tam, houf sehnal dobrodruhů odvážných za chleba kus a spíži k podniku, jenž smělost žádá; - ten pak není jiný, - jak dobře naše vláda tuší to - než rukou ozbrojenou odejmout. A násilím nám ony země zas, jež ztratil jeho otec. - A to jest, v jak soudím, přední podnět našich příprav zdroj těchto stráží, hlavní příčina, proč v zemi tento náhlý chvat a shon.
BERN: Nic jinak, myslím, není to, než tak. As tím se může dobře shodovat, že tato hrůzostrašná postava stráž naši ozbrojena obchází tak králi podobna, jenž byl a jest těch válek podnětem.
HOR: Toť smítka jest, jež oko ducha znepokojuje. Když nejvýše a nejslavněj' stál Řím, to krátko před tím, nežli mohutný pad' Julius, tu prázdnily se hroby a mrtví zahalení v rubáše v ulicích římských skřekem úpěli. Též hvězdy s plamennými ohony se zjevily a rosy krvavé a na slunci zlověstná znamení; a vlhká hvězda ta, jež ovládá říš Neptunovu, ochuravěla od zatmění, jak spěl by soudný den. A právě takovéto předzvěsti hrůz plných věcí, - jako hlasatelé již po vždy osud předcházívají, neb jako proslov blížících se ran, - teď nebesa a země pospolu na naši vlast a národ seslaly.

Duch se znovu objeví.

HOR: Však ticho! Hle, tam přichází to zas! Já zastoupím to, ať mne zahubí! Stůj, přelude! - A máš-li jaký zvuk neb užívání hlasu lidského, dej odpověď! Cos dobrého-li třeba vykonat, co tobě klid, mně spásu přinese, dej odpověď! Své vlasti znáš-li sudbu, kteráž dá se napředvěděním snad odvrátit, dej odpověď! Neb jestli v lůnu země za živa jsi uloupený poklad nakupil, zač, jak se povídá, vy duchové prý často obcházíte po smrti, mluv, stůj, - a mluv!

Kohout zakokrhá.

HOR: Marcele, zadrž to!
MAR: Mám po tom partyzánou udeřit?
HOR: Tak, nechce-li to stát.
BERN: Je zde!
HOR: Je zde!
MAR: Je pryč!

Duch zmizí.

MAR: My křivdíme mu, ač tak majestátní, že mocí dorážíme na něho; neb nezranitemý jest jako vzduch a naše plané rány zlý jsou šprým.
BERN: Chtěl promluvit, v tom kohout zazpíval.
HOR: Tu sebou trhl jako hříšný tvor na hrůzné zavolání. - Slýchal jsem, že kohout, jenž jest jitra polnicí, svým hlaholným a pronikavým hrdlem dne boha, zbouzí. Na tu výstrahu kde v moři, ohni, v zemi, v povětří jest klidu nemající, bludný duch, zpět chvátá ve svou říš; a že to pravda, nám dosvědčila tato příhoda.
MAR: Jak zapěl kohout, zmizelo to hned. Je pověst, kdykoli se vrátí čas, v němž narození Páně slavíme, ten jitřní pták že pěje celou noc. A tu, jak povídají, žádný duch se neodváží venku obcházet; jsou noci zdravé, žádná planeta pak neuhrane, elfi tratí moc a čarodějky neudělají: tak svatý to a milostivý čas.
HOR: To slýchal jsem a zčásti věřím též. Však hle, už jitro v plášti brunátném jde rosou tam přes východní ten chlum. Stráž přerušme; a radím, bychom to, co viděli jsme v noci, sdělili mladému Hamletu; neb, jak jsem živ, ten duch, k nám němý, k němu promluví, Zda souhlasíte, bychom mu to řekli, jak žádá láska, velí povinnost?
MAR: Tak, prosím, učiňme; a vím, kde ráno jej nalezneme nejpříhodněji.

Odejdou.