Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil František Ladislav Čelakovský

OSOBY

Lear - král Britanský
Král Francký
Vévoda Burgundský
Vévoda Kornwallský
Vévoda Albanský
Hrabě z Kentu
Hrabě z Glostru
Edgar - syn hraběte z Glostru
Edmund - téhož syn z levého boku
Oswald - správce domu vévodkyně Goneril
Kuran - dvořenín
Šašek
Lékař
Stařec - oslepeného Glostra průvodčí
Rytíř z průvodu Learova
Šlechtic britanský
Šlechtic francký
Setník ve vojště vévody Albanského
Hlasatel
Goneril, Regan a Kordelie - dcery Learovy
Rytíři v průvodu Learově; komonstva; důstojníci, vojáci; poslové; sloužící vévody Kornwallského

Děj se koná v Britanii.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

VÝJEV PRVNÍ

Parádní síň v paláci krále Leara.
Vystoupí Kent, Gloster a Edmund.

Kent: Myslil jsem, že byl král více nakloněn vévodovi Albanskému než Kornwallskému.
Gloster: Vidělo se nám vždycky tak; nyní ale, když míní rozděliti své království, nevysvítá, kterému z vévod by přednost dával; neboť jsou dílové tak stejně váženi, že by sama zevrubnost pro žádnou z obou částí výhradně rozhodnouti se nemohla.
Kent: Není-li to syn váš, mylorde?
Gloster: Jeho vychování, pane, měl jsem na péči. Tolikráte jsem se nazardíval, uznávaje ho za svého, že jsem již nyní otužen.
Kent: Nepojímám vás.
Gloster: Matka toho mladíka to uměla; načež přibývalo jí života; a spíše měla synáčka ke kolébce, nežli měla k loži svému manžela. Přicházíte již poklésku na stopu?
Kent: Nemohu přáti poklések ten nestalým, jehožto výsledek tak skvělý jest.
Gloster: Však mám, pane, také syna z manželského lože, o rok asi staršího, jehož ale o nic více nedražím. Třebas přišel tu ten čtverák trochu všetečně dříve na svět, nežli ho zavoláno, bylať předc matka jeho spanilá; byla to veselá kratochvíle při jeho zplození: i nezbylo, než uznati pankarta za vlastního. Znáš Edmunde tohoto vzácného pána?
Edmund: Neznám, mylorde.
Gloster: Mylord z Kentu. Ode dneška cti v něm mého váženého přítele.
Edmund: Jsem k službám vaší Urozenosti.
Kent: Musím si vás zamilovat, i žádám si, seznámiti se s vámi lépe.
Edmund: Vynasnažím se, abych si toho zasloužil.
Gloster: Devět let byl venku, a musí zase do světa.

Troubení za jevištěm. Král tu přichází.

Vcházejí Lear, vévoda Kornwallský, vévoda Albanský, Goneril, Regan, Kordelie a komonstvo.

Lear: Sprovoď sem pány z Francie a z Burgundu, Glostře!
Gloster: Ano, pane můj!

Gloster odejde s Edmundem.

Lear: My zatím temný svůj zjevíme záměr. Podejte mapu sem. Vězte, že jsme rozdělili ve tří své království; a že jest nezvratný náš úmysl, starost a péče svrci se svých let, a mladším svěřit silám; zatím pak již bez břemen krok zvolný k hrobu vést. Náš synu z Kornwallu a stejně milý z Albanu, my pevnou vůli máme, doby té dcer našich věna určit, sporům by na příští nadešlo se teď. Kněžici Frank a Burgund, soupeři velcí v lásce k naší nejmladší, již dlouhý u našeho dvoru čas činíce milostnou svou návštěvu, zde příjmou odpověď. Rcetež, mé dcery (neboť se chceme vyzout z vladařství, i zemských úrokův a péčí svých), která z vás nejvíce nás miluje? ať tam nejhoněj milost uštědříme, kde s přirozením záslužnost ji vyzve. Goneril, ty naše prvorozená, mluv první!
Goneril: Pane, více vás miluji, než slova vyřknou, nad zřítelnici, vzduch a svobodu, nad vše co draho, vzácno, vítáno, jak život s lahodnou, ctí, zdravím, krásou, jak dítětem kdy otec milován, láskou, jíž slábne dech a vázne řeč, nad míru toho všeho miluji vás.
Kordelie (stranou): Což tu Kordelii zbude? Láska tichá.
Lear: Všech zemí těchto od čáry té k oné, na stinné lesy bohatých a nivy, na řeka bujné, luhy šírotáhlé tě paní činíme: potomkům tvým a Albanovým patřtež na věky. - Což druhá dcera naše, drahá Regan, choť Kornwallova, smí říci? Mluv!
Regan: Jsouc téhož kovu, jako sestra má, jí v ceně neoddám; v svém věrném srdci nacházím, mé že vyřkla lásky čin: v tom však mne nedostihla, že se já všech jiných slastí zovu nepřítelkou, jež chová obor smyslův nejskvostnější, a nalézám, že pouze blažena jsem v lásce vaší Výsosti.
Kordelie (stranou): Chudá Kordelie! - a předc nechudá, neb jista jsem, že víc než jazyk můj má láska váží.
Lear: Tobě a tvým dětem vždy dědičnou ta valná třetina ve krásném našem království vybývá, nehorší v prostoře, lahodě, síle, než sestřin úděl. - Teď radosti naše, ty rodem, ne však láskou poslední, o jejíž mladou milost vína francká a mléko Burgund snažně se ucházejí; co tobě říci lze, bys třetinu žirnější vzala, než tvé sestry? Mluv!
Kordelie: Nic, otče můj!
Lear: Že nic?
Kordelie: Nic.
Lear: Z ničeho nic nepojde; znova mluv!
Kordelie: Mne neblahé! já vypnout neumím na jazyk srdce své. Milujiť vás něžností povinnou, ni víc ni míň.
Lear: Cože, Kordelie? Oprav slova svá, ať nezmaří tvé štěstí.
Kordelie: Dobrý otče! Vy jste mne zplodil, choval, miloval. Já, jak slušno, splácím vám svou povinnost: poslouchám, miluji vás, vroucně ctím. Což nemají mé sestry chotí, řkouce, že milují jen vás? Až já se vdám, pak muž, jenž přijme v ruce své můj slib, půl vezme lásky, péče, povinnosti mé. Ba nikdy se jak sestry nezasnoubím, bych milovala pouze otce svého.
Lear: A to-liž ti jde od srdce?
Kordelie: Ano, můj dobrý otče.
Lear: Tak mladá - a tak nedětinná?
Kordelie: Tak mladá, otče, a již pravdivá.
Lear: Budiž! - Tvá pravdivost buď věnem tvým. Neb při tom svatém slunce bleskověnci, svatotajemstvích Hekaty a noci, při všech účinkách těles nebeských, jimižto jsme a přestáváme být, zde odříkám se vší otecké péče a příbuznosti, hlasu pokrevenství, i na vždy odcizenou srdci svému od chvíle té tě mám. Skytický barbar, a ten, co vlastních dítek pospasen svou choutku sytí, najde na mých prsou tak dobře lítost, přítulnost či pomoc, jak ty, druhdy má dcera.
Kent: Dobrý kníže! -
Lear: Ticho, Kente! Nevcházej mezi draka a jeho vztek! Nejvíce jsem ji kochal, v jejích loktech věk jsem dožit doufal. Pryč, jdi s očí mých! Tak budiž hrob můj mír, jak odvracím teď od ní srdce otcovo. - Zavolejte Franka! Kdo sebou pohne? - Zavolejte Burgunda! Synové z Kornwallu a Albanu! k dvou dcer mých věnům třetí přiražte; ji pych, jejž zove přímostí, nech provdá. Vás pospolu obláčím ve svou moc, přednost a všecky velké příznaky, jež obklopují majestát. My však, vymiňujíce si sto rytířův, kteréž vám živit bude, sídlo své dle běhův luny u vás budem střídat! Jen zůstavujem svojí osobě jméno a všecky pocty, dlužné králi. Panství, požitky, výkonná moc v ostatním jsou vaše, milí synové; k čehožto ztvrzení se oba podělte tou korunou.

Dávaje jim korunu.

Kent: Královský Leare! jejž jsem ctil co krále, jak otce miloval, co pána poslouchal, co ochránce spomínal v modlitbách - Lear: Luk napnut - jeho šípu ty se chraň!
Kent: Spusť raději - a nech pronikne hrot k samému srdci: Kent buď nespůsobným, kdy blázní Lear: Co bys chtěl činit, starče? Mníš-li, že ztichne z bázně povinnost, když moc se úlisnosti kloní? Čest buď neohrožena, kdy velebnost v nerozum upadá. Vyvrať svůj výrok, a po nejlepším rozvážení skroť tu žalnou prchlost; život svůj dám v sázku, nejmíň tě nekochá dci nejmladší, aniž ti lásky prázdni jsou, jichž slabý hlas prázdnotu nevyzvání.
Lear: Nic dál Kente, drah-li ti život.
Kent: Život svůj jsem vážil vždy jako závdavek, jejž na tvé spůrce jsem hotov nasadit, a nedbám jeho ztráty, kdy blaho tvé ji káže.
Lear: Pryč mně s očí!
Kent: Prohlédni, Leare! dovol ať jsem dále neklamným oka tvého zřetelem.
Lear: Při sám Apollo -
Kent: Při sám Apollo, králi, své bohy darmo zůveš.
Lear (dobývaje meče): Ha! mane, bezvěrče!
Vévoda Albanský a Vévoda Kornwallský: Zadržte, drahý pane!
Kent: Dokonej! Usmrť si lékaře, a odměnu dej hnivé chorobě. Zpět věna vezmi! Sic dokud v hrdle nezalkne se hlas, kárat tě neustanu.
Lear: Slyš, odbůjce! Poslyš mne na svůj hold! Že's toužil k slova zrušení nás svesti (oč nestáli jsme nikdy), s pychem zpupným se vkládat mezi výrok náš a moc, což nestrpí náš stav, ni povaha, ať ztvrdíme svou moc, vezmi svou mzdu! Pět dní ti povolujem k přípravám, bys se zaštítil světa ústrkův; však dne šestého ukaž království nenáviděné paty. Sedmý-li den na to tvůj vyhoštěný trup se octne v zemi, to buď tvá smrt! Pryč, při sám Jupiter, toto nebude odvoláno!
Kent: Králi, buď zdráv, tak-li jevíš se mně, jest vypuzení zde, svoboda vně. (Ku Kordelii) Tebe svou bozi chraňtež ostrahou, jež právě myslíc, mluvíš s rozvahou. (K Regan a Goneril) Řeč vaši zdobnou prokaž skutku vděk, ať ze slov lásky vznikne účinek. Již, knížata, vám všem Kent s bohem dává, běh starý v nové zemi mu nastává.

Odejde.

Vrací se Gloster s králem Franckým a vévodou Burgundským a s jejich komonstvem.

Gloster: Zde Frank a Burgund, skvělý pane můj!
Lear: Burgundský vévodo, k vám obracíme se nejprv, jenž o dceru naši s králem tím jste soupeřoval, jaké věno chcete s ní žádat ponejmíň, ač byste neměl se vzdáti lásky své?
Burgundský: Královská Výsosti, přestávám na tom, co jste připověděl, a vy nedáte míň.
Lear: Ctný vévodo! Drahou nám byvši stála za tolik. Teď klesla v ceně. Tamhle, pane, stojí. Něco-li v malém, zevnitř hezkém tvoru tom, neb celá , s naší nelibosti návdavkem a s ničím více, dosti vám je vděk: tu jest a vaší jest.
Burgundský: Tu v odpověď nemám co dát.
Lear: Chcete-liž se slabostmi, ježto má, bez přátel, naší nenávisti dceř, jíž za věno jsme dali kletbu svou a již jsme přísahou si odcizili, vzít ji či zanechat?
Burgundský: Odpusťte králi, k výminkám takým volení přestává.
Lear: Pak pusťte od ní, neboť při moci té, jež stvořila mne, její jmění vše vám jmenuji. (Ku králi Franckému) Co na vás, velký králi, nerád bych s lásky vaší sbloudil tak, bych vás zasnoubil tam, kde nenávidím: pročež vás žádám, naložte svou libost líp, než na bídnici, již příroda se za svou uznat stydí.
Francký: Toť předivno, by ona, posud vaše potěcha, vší chvály vaší obsah, balšám v stáří, nejlepší, nejdražší tak děsné věci se byla dopustila na překot, že přízeň tolikerou vyhladila. Toť šeredně nepřirozený stupeň být musí v jejím překonu; neb lichá je láska vaše z prvu osvědčená. Bych o ní smýšlel zle, jest třeba víry, již nevštípí mně rozum bez divu.
Kordelie: Předc žádám snažně Vaši Velebnost (neb schází mi to hladké umění mluvit bez záměru, neboť co míním, konám, než povím), byste osvědčil, že skvrna mrzká, jiná hanebnost, nestoudný čin, neb nectný poklések to není, jenž mne zbavil vaší přízně; leč nedostatek, jímž jsem bohatější, chtivého vzhledu, jazyka takého, jejž nemajíc se těším, ač tím právě jsem pročinila vaši laskavost.
Lear: Lépe nebyla bysi zrozena, než že jsi se mně nezlíbila lépe.
Francký: V tom vada jen? Váhavost přirozená, jež druhdy mešká opovědět čin zamýšlený? Mylorde z Burgundu, co říkáte k té slečně? Láska není láskou, s ohledy-li se míchá, které cizí jsou samé její bytosti. Nuž chcete ji mít? Jest sama věnem.
Burgundský: Mocný králi! Dejtež jí díl, jejž stanovil jste sám, a zde Kordelii beru za ruku co vévodkyni v Burgundech.
Lear: Nic; přisáhal jsem a jsem peven.
Burgundský: Pak líto mi, že ztratila jste otce, abyste ztratila též manžela.
Kordelie: Buď pokoj s Burgundem! Když ohled o zboží jest jeho láskou, já chotí jeho nikdy nebudu.
Francký: Kordelie spanilá, jež's přebohata, jsouc chudobna, v svém zapomenutí jsi zvolena, a nad vše milována i zhrzená. Tebe a ctnosti tvé zde sobě beru; dopřáno mi buď, bych vyzdvihnul, co těm jest povrhelem. Bohové, bohové! Jak divno, že jich nedby mrazivost mou lásku zňala v vroucí úctivost. Mně královnou tvá dcera bezvěnná a Francii mé jest, králi, souzena. Pluk celý vévod z Burgund vodnatých tu skvostnou děvu nekoupí z rukou mých. Těm tvrdým s bohem dát, Kordelie, spěš: za ztracené zde lepší tam nabudeš.
Lear: Měj si ji, Franku; tvá buď, ale my nemáme dcery také, aniž kdy ji chceme spatřit: jdi již bez meškání, bez naší přízně, lásky, požehnání. Již pojďte, vzácný kníže Burgunde!

Hlahol trub. Odcházejí Lear, vévodové z Burgundu, Kornwallu a Albanu, Gloster a komonstvo.

Francký (Kordelii): Se svýma sestrama se rozžehnej!
Kordelie: Klénoty otce našeho, Kordelie vás s okem uslzeným opouští. Dobře vás znám; než ostýchám se jménem, jsouc vaší setrou, vytknout vaše vady. Naložte s otcem naším šlechetně! Vyznané vaší lásce svěřuji ho. Než ach! by posud milovat mne chtěl, předc u mne lepší místečko by měl. Mějtež se tedy obě dobře!
Goneril: Povinnost naši nepředpisuj nám.
Regan: Spíš o to dbej, bys chotě spokojila, jenž co almužnu štěstí přijal tebe. Mdlou ochotnost jen ztrestal otec náš, jen za nelásku zas nelásku máš.
Kordelie: Čas objeví, co chytrá kryje lest. Kdo chyby tají, sezná hanby trest. Zdar ať vám kyne!
Francký: Pojď, má sličná Kordelie!

Odejdou král Francký a Kordelie.

Goneril: Sestro, není to cosi malého, o čem vám říci mám, neb se nás to obou blízko dotýká. Tuším, že otec náš dnes na večer odjede.
Regan: Ovšem, a s vámi, příští měsíc přijde k nám.
Goneril: Sama vidíte, jak vrtkavé stáří jeho jest, zkušenost, kterou jsme o tom dnes nabyly, není malá: onť vždy nejvíce naši sestru miloval, a s jakouto chudinkou soudností ji dnes od sebe zapudil, samo sebou až příliš na jevě.
Regan: Toť jest slabota věku jeho, ačkoliv od jakživa jen ledajak sám sebe znával.
Goneril: Nejlepší, nejzdravější jeho léta bývala nakvašená, a tudíž jest se nám do jeho stáří nadíti netoliko nedokonalostí zastaralého návyku, ale i bezuzdné svévolnosti, jakouž vetchá a popudlivá léta s sebou přinášejí.
Regan: Podobných jeho nestálosti výstupkův nepochybně i my zakusíme, jakým bylo toto vyobcování Kentovo.
Goneril: Také se udá více poklon na rozloučenou mezi králem Franckým a jím. Žádám vás snažně, sestro, držme jedna s druhou. Kdyby chtěl náš otec vážnosti své takovýmito rozmary hájiti, bylo by toto poslední odřeknutí se vůle svrchované nám jenom na potupu.
Regan: Věc tu vezmeme v další uvážení.
Goneril: Musíme něco učinit, a sice za tepla.

Odejdou.