Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vystoupí Antonio, Salarino a Solanio.

ANTONIO: Já vážně nevím, proč jsem takhle smutný -
soužím se tak, že souží to i vás.
Sám bych rád věděl, jak jsem k tomu přišel,
kde jsem to chyt a z jaké látky
ta chmura může být.
Smutek tak připravil mne o rozum,
že se sám v sobě vůbec nevyznám.
SALARINO: Váš duch se zmítá na dalekých mořích,
kde pyšně dmou se plachty vašich lodí
jak bohatí a mocní páni vod,
co v okázalém mořském procesí
shlížejí shůry na kupecké bárky,
jež houpavými pukrlaty zdraví
lodě, co letí na perutích z plachet.
SOLANIO: Já kdybych, pane, dával všanc co vy,
myslí i srdcem bych se upínal
k nadějím, co mi kynou v cizích vodách.
Trávu bych škubal, abych znal směr větru,
do map bych zíral, hledal každou hráz,
přístav či kotviště a z každé věci,
co ohrozit by mohla moje zboží,
by na mne jistě padl smutek.
SALARINO: Z dechu,
jímž foukám polévku, by hned byl mráz,
když pomyslel bych na ničivé vichry.
A v písku, co nám odměřuje čas,
hned uviděl bych zrádné písky mělčin,
v nichž uvízla by moje drahá loď,
stožár by sklonila, jak pozdravit
by chtěla vlastní smrt. A v kamenech
kostela neviděl bych boží stánek,
leč hrozivou a nebezpečnou skálu,
co sotva dotkne se mé křehké lodi,
hned okoření vzduté, řvoucí vody
a do hedvábí vlny oblékne
a moje všechno promění tak v nic.
Jak může někdo myslet na tohle
a nemyslet si, že by nebyl smutný,
stát se, co myslí, že se může stát?
Antonio je smutný, dejte na mě,
protože pořád myslí na své zboží.
ANTONIO: Ne, věřte, tak to díkybohu není.
Nesvěřil jsem své zboží jedné lodi
a neposlal je na jediné místo
a jeden špatný rok mne nezničí.
V tomhle můj smutek tudíž nemá původ.
SOLANIO: Tak tedy v lásce?
ANTONIO: Ale co vás nemá!
SOLANIO: Ovšem v tom případě jste smutný, pane,
protože nejste veselý. A stejně snadno
byste moh skákat, chechtat se a říct,
že nejste smutný, protože jste veselý.
Načpak měl asi Janus dvojí tvář?
Příroda občas stvoří divné brouky:
jedni se smějí, když by měli plakat,
jiní se tváří kysele jak ocet
a nevycení zuby do úsměvu,
i když sám Nestor by se válel smíchy.

Vystoupí Bassanio, Lorenzo a Graziano.

Váš vznešený příbuzný pan Bassanio,
Graziano a Lorenzo. My půjdem,
budete tu mít lepší společnost.
SALARINO: Rád zůstal bych a rozesmál vás trochu,
však lepší přátelé to svedou líp.
ANTONIO: Pro mne jsi dobrý dost, leč podle všeho
tě odsud volá jiná povinnost
a využít chceš vhodnou příležitost.
SALARINO: Dobrý den přeju, pánové, vám všem.
BASSANIO: Kdy užijem si spolu dobrou chvíli?
Proč chováte se k nám jak cizí, proč?
SALARINO: Řekněte kdy, a přijdem hned a rádi.
Odejdou Salarino a Solanio.
LORENZO: Máte teď svého Antonia, pane,
takže my dva se rozloučíme taky.
Obědváme však spolu, víte kde.
BASSANIO: Přijdu včas.
GRAZIANO: Jste celý utrápený, Antonio.
Jen neberte svět zas tak příliš vážně.
Ztratí ho ten, kdo příliš ho chce získat.
Proměnil jste se, věřte, k nepoznání.
ANTONIO: Beru svět tak, jak je, můj Graziano:
jak jeviště, kde každý má svou roli.
Mně připad smutný part.
GRAZIANO: Mně zase Šašek.
Jen samým smíchem přivodím si vrásky
a radši vínem rozpálím si játra,
než srdce zmrazím kajícnými vzdechy.
Proč měl by horkokrevný muž jak já
sedět jak vlastní pomník z alabastru,
zaživa mřít a kabonit se tak,
až z toho vzejde jedna vleklá nemoc?
Něco ti povím, neboť tě mám rád:
Jsou lidi, věř, co zatuhne jim tvář
jak šlem, co hnije na stojatých vodách,
a úmyslně chrání si ten povlak,
neboť jak maska má jim v očích jiných
propůjčit hloubku, důvtipnost a vážnost
a hlásat všem: "Hle, já jsem moudrost sama,
když promluvím, ať všem se tají dech."
Ach, Antonio, kolik já znám těch,
co jenom proto slují moudrostí,
že neříkají nic. Však kdyby špitli,
celý svět by hned rád zapomněl,
že bližního mít za blbce je hřích.
Jindy ti o tom povím ještě víc.
Však melancholii pusť radši k vodě,
návnada je to na mínění tupců.
Pojď, Lorenzo. Sbohem, Antonio -
kázání dokončím až po obědě.
LORENZO: Až do oběda buďte oba sbohem.
Cítím se skoro jak ten moudrý blbec,
neb Graziano nepustí mne k slovu.
GRAZIANO: Vydrž to se mnou ještě tak dva roky,
a zapomeneš na zvuk svého hlasu.
ANTONIO: Dost, nebo mi taky rozvážete jazyk.
GRAZIANO: Uzený jazyk - ten ať si je zticha.
A ženské, co ho brousí o ženicha.
Odejdou Graziano a Lorenzo.
ANTONIO: Co si z toho mám vybrat?
BASSANIO: Graziano dovede plácat o ničem jako nikdo jiný v celých Benátkách. Smyslu v
tom je tak na dvě zrna ve dvou pytlích plev: celý den je hledáte, a hle - když je najdete,
shledáte, že nestála za hledání.
ANTONIO: A teď mi pověz, kdo že je ta dáma,
k níž přísahal jsi vážit tajnou pouť.
Slíbils mi přece, že mi o tom řekneš.
BASSANIO: Sám dobře víš, můj milý Antonio,
jak velmi splasklo celé moje jmění,
protože žil jsem na vysoké noze -
vyšší, než jsem si mohl dovolit.
Nenaříkám si na skromnější život,
starost mi dělají spíš velké dluhy,
co zbyly mi z mých marnotratných let
a které teď chci čestně vyrovnat.
A tobě dlužím nejvíc, Antonio,
jak v penězích, tak v lásce - tvoje láska
mi taky dává odvahu dnes mluvit
a svěřit ti své záměry a plány,
jak srovnat všechny hory starých dluhů.
ANTONIO: Prosím tě, mluv, můj milý Bassanio,
a jestli tvůj plán je čestný jak ty sám,
buď ujištěn, že moje peníze,
má osoba a všechno, co jen mám,
bez výhrad bude k dispozici tobě.
BASSANIO: Když jako kluk jsem ztratil jeden šíp,
hned vystřelil jsem jiný stejným směrem,
leč podruhé si dával větší pozor.
Že ztrátu obou riskoval jsem často,
já taky často oba šípy našel.
Ten příklad z dětství uvádím jen proto,
že co chci teď říct, nevinnost je sama.
Dlužím ti moc. Co dlužím ti, je pryč.
Když ale stejným směrem vystřelíš
jiný šíp, dám si podruhé víc pozor:
buď najdu oba, nebo alespoň,
a to vím jistě, vrátím druhou půjčku -
první ti vděčně budu dlužit dál.
ANTONIO: Přece mě znáš, tak proč tak obcházíš,
co z lásky ke mně měl bys říct mi přímo?
Pro tebe udělám, co budu moci -
pochybou o tom křivdil bys mi víc,
než kdybys o všechno mne připravil:
prostě mi řekni, co mám udělat,
čím podle tebe moh bych ti být dobrý,
a já to ihned udělám: tak mluv!
BASSANIO: V Belmontu žije jistá vzácná dáma,
bohatá je a krásná nevýslovně,
a každá ctnost ji zdobí - z jejích očí
jsem někdy dostal milý němý vzkaz.
Má jméno Porcie a vyrovná se
té Porcii, co byla ženou Bruta.
A celý svět zná její velkou cenu:
slovutní nápadníci se k ní hrnou
snad ze všech koutů světa. Vlasy jí
splývají na spánky jak zlaté rouno -
jak Belmont byl by u Černého moře
a zástup Jásonů by bral jej ztečí.
Ach, Antonio, mít jen dost peněz,
abych se moh stát jedním z nápadníků,
něco mi říká - ne, já vím to jistě -,
že by v tom klání štěstí stálo při mně.
ANTONIO: Mám celé jmění na moři, jak víš,
hotovost nemám, ani zboží, abych
tu sumu složil na místě. Však jdi,
zkus v Benátkách ji sehnat na můj úvěr.
K prasknutí napnem ho, jen abys moh
jet do Belmontu za svou Porcií.
Běž, ptej se všude, já to zkusím taky,
peníze budou, věř mi, ber, kde ber,
buď z přátelství, anebo na úvěr.
Odejdou.