Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1900
• přeložil Josef Václav Sládek

PROSLOV:

Vystoupí Chorus.

CHOR: Dva domy, oba stejně urozené,
v krásné Veroně, kam náš děj nás táhne,
zášť dávnoletá v nový rozbroj žene,
v němž rodná ruka rodnou krví vláhne.
Z osudných ledví nepřátel těch berou
pod přenešťastnou hvězdou žití svoje
dva milující, kteří sudbou šerou.
v své smrti pohřbí roditelův boje.
Děj strašný lásky smrtí znamenané,
hněv rodičů, z něhož se dál hněv prýští,
až teprv zmarem dítek poustane,
dvě hodiny teď půjdou po jevišti.
A budete-li trpělivost míti,
co vadno zde, chcem snahou nahraditi.

Odejde.

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 1.

Verona - Náměstí.

Vystoupí Samson a Gregorio z domu Capuletův s meči a pukléři.

SAM: Slovo s to, Gregorio, hrdlit se od nich - nedáme!
GREG: Ne, to bychom byli hrdličky.
SAM: Já myslím, vrazí-li nám urážku do hrdla, že z pochvy vytáhnem.
GREG: Ano, spíše hrdla dbej, abys je výtah' z oprátky, dokud jsi živ.
SAM: Já rázem udeřím, když jsem popuzen.
GREG: Ale rázem nejsi popuzen, abys udeřil.
SAM: Pes z domu Monteků mne popudí.
GREG: Popudit znamená pohnat, a býti rekovným znamená stát; protož popudí-li tě, poženou tě.
SAM: Z toho domu pes mne dožene, abych stál; ke zdi se postavím proti každému, ať muž, neb holka od těch Monteků.
GREG: To dokazuje, že's vratký chlap; neboť nejslabší staví se ke zdi.
SAM: Pravda; a proto ženské jako slabší nádoby se vždycky přitlačí ke zdi; - tedy Montekovy muže odrazím ode zdi, a jeho holky přirazím ke zdi.
GREG: Spor je pouze mezi našimi pány a mezi námi, jejich muži.
SAM: Vše jedno; povedu si tyransky: až budu hotov s muži, budu ukrutníkem na panny; vypadnu na ně.
GREG: Vypadneš na panny?
SAM: Ano, nebo padnu na ně; měj si pro to smysl, jaký chceš.
GREG: Smysl pro to musí mít, kdo to cítí.
SAM: Mne ucítí; jsemť jak známo notný špalek masa.
GREG: Dobře, že nejsi ryba; kdybys byl, byl bys hňup. Tas tu svou peroutku; tam přicházejí dva z domu Monteků.

Vystoupí Abraham a Baltazar.

SAM: Můj nahý meč je z pochvy; začni hádku; já tě budu krýt zadem.
GREG: Tak! obrátíš se ke mně zády a utečeš?
SAM: Nic se neboj.
GREG: Ne, věru, tebe se bát nebudu!
SAM: Vezměme si právo na svou stranu; ať oni začnou.
GREG: Já se na ně ušklíbnu, jak půjdu kolem; ať si to pak vezmou, jak chtějí.
SAM: Ne, jak si troufají. Lusknu jim palcem pod nos; bude to jejich potupa, snesou-li to.
ABR: Luskáte nám palcem pod nos, pane?
SAM: Luskám palcem, pane.
ABR: Luskáte nám palcem pod nos, pane?
SAM: (stranou Gregoriovi) Jest právo na naší straně, řeknu-li: ano?
GREG: Není.
SAM: Ne, pane, neluskám vám palcem pod nos, pane; ale luskám pod nos, pane.
GREG: Chce se vám sváru, pane?
ABR: Sváru, pane? Ne, pane.
SAM: Ale chce-li se vám, pane, postavím se vám; sloužím tak dobrému pánu jako vy.
ABR: Nic lepšímu.
SAM: Dobrá, pane.

Vystoupí Benvolio.

GREG: (stranou k Samsonovi) Řekni lepšímu, tam přichází jeden z příbuzných mého pána.
SAM: Ano lepšímu, pane.
ABR: Lžeš.
SAM: Taste, jste-li muži. - Gregorio, pamatuj na svůj chlapský tes.

Potýkají se.

BEN: Od sebe, blázni! (Srazí jim meče.) - meče zastrčte;
vždyť ani nevíte, co děláte.

Vystoupí Tybalt.

TYB: Jak! - mezi touto cháskou zbabělou
meč tasíš? Obrať se, Benvolio,
a pohleď na svou smrt!
BEN: Jen mír chci zjednat.
Meč do pochvy! - neb se mnou užij ho,
bys roztrhl ty lidi od sebe.
TYB: Jak! - s mečem v ruce mluvíš o míru?
To slovo nenávidím jako peklo,
jak všechny Monteky a tebe též.
Braň se, ty sketo! (Potýkají se.)

Vystoupí různý lid obou domů a pouští se do boje. Nato vystoupí Měšťané s kyji a partizány.

PRV: Měst. Hej, kyje, dřevce! do nich! skolte je! Pryč s Capulety! Dolů s Monteky!

Vystoupí starý Capulet v nočním Županu a hraběnka Capuletova.

CAP: Jaký to povyk? Hej, můj šaršoun sem!
HRAB, CAP: Ne, berlu, berlu! K čemu tobě meč?
CAP: Můj tesák, pravím! Starý Montek jde a mává čepelí mně na úkor.

Vystoupí starý Montek a hraběnka Monteková.

MONT: Ty lotře, Capulete!

K hraběnce.

PRV: Pusť mne již!
HRAB, MONT: Ni o krok nesmíš nepříteli blíž.

Vystoupí kníže Escahis a Družina.

KNÍŽE: Odbojní poddaní a vrazi míru,
vy prznitelé této oceli,
jež potřísněna krví sousedů! -
Jak? slyšet nechtějí? Hoj i muži, dravci,
již hasí požár zhoubné vzteklosti
purpurným zřídlem proudícím vám z žil,
pod trestem mučidel zbraň odhoďte
zle kalenou z těch rukou krvavých,
a slyšte hněvné slovo knížecí:
Tři sváry občanské, jež prázdným slovem
ty rozdmýchal jsi, starý Capulete,
a ty, Monteku, třikrát porušily
klid v našich ulicích a přiměly
Veronské staroslavné měšťany,
by pohodili vážné ozdoby
jim slušící a rukou též tak starou
se uchopili starých partizán
rzí míru zhlodaných, a stlumili
tu vaši hlodající nenávist.
Znov zbouříte-li naše ulice,
klid porušený žitím zaplatíte.
Pro tentokrát se všichni rozejděte. -
Vy, Capulete, se mnou půjdete,
a vy, Monteků, přijďte odpoledne
na starou radnici, náš soudní dvůr,
a zvíte naši další vůli v tom. -
Znov dím, pod trestem smrti všichni pryč!

Odejdou všichni kromě Monteka, hraběnky Montekové a Benvolia.

MONT: Kdo opět rozjitřil ten dávný svár?
Byl's při tom, synovce, když začlo to?
BEN: Lid protivníka vašeho se bil
již s lidmi vašimi, než přišel jsem;
já tasil, chtěje roztrhnouti je.
Vtom objevil se Tybalt divoký,
meč nahý v ruce, kterým, supaje
mi výzvu v uši, mával nad hlavou
a sekat vítr, jenž nic nezraněn
mu hvízdal na posměch. Co střídali
jsme bod a tes, jich přišlo víc a víc
a sem i tamo dopadaly rány,
až kníže přišed, roztrh' obě strany.
HRAB, MONT: Kde jest Romeo? viděl jste ho kdes
Jsemť ráda, že v té šrůtce nebyl dnes.
BEN: Již o hodinu dříve, hraběnko,
než zbožňované slunce vyhlédlo
ze zlatostkvoucích oken východních,
duch stísněný mne pudil z města ven.
Tam, v platanovém háji, na západ
jenž od města se táhne, spatřil jsem,
jak, záhy tak, se prochází váš syn.
Jdu k němu; ale on mne postřehl
a uchýlil se v lesní huštinu.
Já, měře jeho náladu dle své,
jež nejvíc tíhla tam, kde nebyl nikdo,
a vlastní rozladěnou osobu
již maje za nadbytnou společnost,
jsem šel za vlastní myslí, nestíhav
jej v jeho myšlénkách, a míjel rád
jsem toho, rád kdo prchal přede mnou.
MONT: Již mnohé jitro vídali ho tam,
jak množí pláčem čerstvou ranní rosu
a hlubokými vzdechy přidává
mrak mrakům; ale jak jen počíná
u nejvzdálenějších bran východních
všeradostnící slunko odstírat
Auroře s lůžka stinné záclony,
v dál od světla můj zádumčivý syn
se domů odkrádá a samoten
se uzamyká ve svém pokoji,
zavírá okna před spanilým dnem
a sám tak umělou si tvoří noc.
Ten smutek osudně mu duši zraní,
když dobrá rada původ neodstraní.
BEN: Můj vzácný strýce, znáte příčinu?
MONT: Té neznám, aniž mohu vyzvědít ji od něho.
BEN: Zdaž doléhal jste naň?
MONT: I já i mnozí jiní přátelé;
leč on, jsa rádcem vlastních pocitů,
- to nechci říci, zdali pravdivým, -
tak v sebe stajen jest a uzavřen,
tak dalek výzkumu a odkrytí,
jak poupě, které závistivý červ
byl nahlodal, než v něžné lupínky
se mohlo rozestříti do vzduchu,
neb svoji krásu slunci posvětit.
Jen, z čeho bol ten klíčí, kdybych věděl,
tak rád, jak seznat, léčit bych jej hleděl.

Vystoupí Romeo.

BEN: Teď, prosím, odstupte; - hle, tam se blíží
když mnoho nezapře, zvím, co ho tíží.
MONT: Kéž zde tím prodlením se zdařilo ti
jej z pravdy vyzpovídat! - Pojďme, choti.

Odejdou Montek a Hraběnka.

BEN: Aj, dobré jitro, strýčku!
ROM: Den tak mlád?
BEN: Teď právě tlouklo devět.
ROM: Ach, žeť stát
se téměř zdají truchle hodiny!
Byl to můj otec, jenž tak odtud spěchal?
BEN: Byl. Jaký smutek prodlužuje tak Romeův čas?
ROM: Že toho postrádá,
co maje, čas by krátkým nalézal.
BEN: Aj, láska?
ROM: Bez lásky...
BEN: Že bez lásky?
ROM:... a přízně tam, kde všechna láska má.
BEN: Žeť Mílek, ach, tak něžný na pohled,
jest krutý tak a tvrdý v zkoušení!
ROM: Žeť Mílek, ach, zrak maje zastřen stále,
i slep k své vůli vidí stezku dále!
Kde obědváme? - Ach! - oč byl ten spor?
však nepovídej nic, já slyšel vše;
o velké záští jde, však o víc lásky. -
Nuž tedy, lásko sporů dychtivá!
ó milující zášti! ó, ty vše,
co nejprv stvořeno je z ničeho!
lehkosti těžká, vážná marnosti,
nestvůrná směsi krásných přeludů!
ty, olověné pýří, světlý dýme;
ty chladný ohni, zdraví churavé,
vždy bdělý sne, jenž jsi a nejsi snění! -
toť láska má, ač lásky mé v tom není.
Ty nesměješ se?
BEN: Nikoliv, spíš pláču.
ROM: Proč, dobré srdce?
BEN: Pro bol, který zrývá
tvé dobré srdce.
ROM: Tak už v lásce bývá.
Můj vlastní bol mi těžce duši svírá,
a tvým se převršuje jeho míra;
tvá láska, kterou´s na jevo mi dal,
jen množí můj až příliš velký žal.
Jeť láska dým, jejž rodí vlhký vzdech;
když čistá, v očích milenců jest žeh,
a trpíc mořem jest, jež slzy živí.
Co ještě? - šílenství, v němž rozum jasný,
žluč odporná a sladký balšám spásný.
Buď s bohem, strýčku. (Odchází.)
BEN: Stůj! - jdu s tebou; chceš?
ty křivdíš mi, když se mne vzdaluješ.
ROM: Sám sebe nemám; nejsem zde; to jistě
Romeo není; na jiném dlí místě.
BEN: Pověz mi vážně, koho miluješ?
ROM: Aj, mám snad plačky ti to povídat?
BEN: Proč plačky? - Ne, jen vážně řekni mi,
kdo jest to?
ROM: Nemocnému kaž, by psal
svou závěť vážně; - v čas to nepravý
řek's tomu, kdo tak těžce churaví.
Nuž, vážně, strýčku, ženu miluji.
BEN: Tak blízko asi mířil jsem již sám,
když domníval jsem se, že miluješ.
ROM: Ty's dobrý střelec! - A jest spanilá, ta, kterou miluji.
BEN: V terč spanilý,
můj strýčku spanilý, se nejspíš střelí.
ROM: V tom´s přestřelil; neb Cupidovou kuší
ji nelze střelit; Diany má duši
a v neprolomné panenskosti zbroji
před lásky dětským lukem zdráva stojí.
Vzdor klade obléhání luzných slov
i útočivých zraků dostřelu;
ni zlatu, které světic dobývá,
klín neotvírá. O jest bohata
svou krásou, chudá jedině jsouc v tom,
že, kdys až dokoná, s tou krásou její
i všechny poklady, jež chová, stlejí.
BEN: Či věčné panenství chce zachovati?
ROM: Tak jest; a šetříc tak, zle marnotratí;
neb krása, jež tak přísná na své vděky,
o krásu loupí všechny příští věky.
Jest příliš krásná, moudrá, moudře skvělá,
než zkázou mou by světicí být chtěla;
vší lásky však se zřekla; - pro slib ten
živ mrtev jsem, jsa živ, bych řek' to jen.
BEN: Slyš mne a na ni myslit zapomeň.
ROM: Ó uč mne, jak bych myslit zapomínal.
BEN: Tím, že dáš očím více volnosti;
též jiných vděků sobě povšimni.
ROM: Tak jejích vzácných vděků vzpomínat
si budu ještě víc. - Ty šťastné masky,
jež čela krásných paní celují,
svou čerností nám připomínají,
že krásu skrývají. Kdo oslepnul,
již nikdy zapomenout nemůže
na drahý poklad ztraceného zraku.
Ukaž mi ženu nad vše spanilou,
a čím ten její vděk mi bude víc,
než listem, kde bych čeť, kdo spanilejší
té krásky nad vše spanilé? - Buď zdráv!
mne nenaučíš zapomnít, můj druhu.
BEN: Slib zaplatím; neb umru ti v svém dluhu.

Odejdou.