Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1900
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 3.

Pokoj v domě Capuletově.

Vystoupí hraběnka Capuletova a Chůva.

HRABĚNKA CAPULETOVA: Kde, chůvo, jest má dcera? zavolej ji.
CHŮVA: Žeť, při svém panenství v dvanácti letech,
jsem už ji volala. - Hej, beruško!
hej, bedrunko! - Ach, nedopouštěj Bůh! -
Kde je to děvče? - Slyš přec, Julinko!

Vystoupí Julie.

JUL: Co jest? kdo volá?
CHŮVA: Vaše paní matka.
JUL: Zde jsem; co poroučíte?
HRABĚNKA CAPULETOVA: Věc je ta -
Ty, chůvo, poodejdi na chvíli;
chcem spolu promluviti v soukromí.
Ne, vrať se, chůvo, - vzpomněla jsem si -
ty také poslyš naši úřadu.
Jak víš, má dcera má již krásný věk.
CHŮVA: Ba na hodinu spočtu její stáři.
HRABĚNKA CAPULETOVA: Čtrnáct jí není.
CHŮVA: Čtrnáct zubů svých
dám na to v sázku, ač mi bohužel
jen čtyři zbyly, že jí není čtrnáct.
Jak dlouho máme do svatého Petra?
HRABĚNKA CAPULETOVA: Dvě neděle, neb o den, o dva víc.
CHŮVA: Víc nebo méně; ze všech roku dní
v noc před Petrem jí bude čtrnáct let.
Má Zuzanka, - všem duším křesťanským
dej Pánbůh lehké odpočinutí! -
s ní byla v jednom věku. - Bůh si vzal
mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne;
leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem
jí bude čtrnáct; na mou věru tak;
mám dobrou paměť. Jedenáctý rok
teď máme po tom zemětřesení;
a byla odstavena, - do smrti
to nezapomenu, - z všech roku dní
v týž právě den; neb, sedíc na sluníčku
tam u zdi, pod budníkem, dala jsem
si na prs peluněk. Náš pán a vy
jste byli zrovna tenkrát v Mantově. -
Co, mám to hlavu? - ale jak jsem řekla,
když dotknula se toho peluňku
na prsu bradavce a cítila,
že hořkne, - roztomilý blázínek! -
tu měla jste se na ni podívat,
jak ušklíbla se a jak na ten prs
se zfantila! - V tom "Hrk" prál holubník.
Mne věru dvakrát prosit nemusel,
bych vzala do zaječích. - Od těch čas
je tomu zrovna jedenácte let;
neb tenkrát sama již stát uměla,
ba, - ty můj Spasiteli! - běhala
a batolila se jak všudybylka.
Vždyť o den dříve natloukla si čílko,
a tu můj muž, - Bůh dej mu radost věčnou!
on veselá byl kopa, - děcko zved'
a povídá: "Aj, na tvář padáš teď?
až zmoudříš, budeš na znak padávat;
viď, Julinko?" a, svatá Rodičko!
to hezké vyžle plakat přestalo
a řeklo: "Tak!" - A vida, jak ten žert
se nyní splňuje! - Ba, ručím za to,
i kdybych živa byla tisíc let,
že nikdy na to nezapomenu:
"Viď, Julinko?" řek' on, a hezounký
ten bloudek ztiší se a řekne: "Tak!"
HRABĚNKA CAPULETOVA: Dost toho, prosím tě, již pokoj dej.
CHŮVA: Hned, vzácná paní; ale přece jen
se musím smát, když na to vzpomenu,
že plakat přestala a řekla "Tak!"
A mělať, za to ručím, na čele
vám bouli jako vejce slepičí,
zlou ránu, a tak hořce plakala. -
Můj povídá: "Aj na tvář padáš teď?
až zmoudříš, budeš na znak padávat;
viď, Julinko?" - a ztichnouc řekla: "Tak!"
Jul A ty už také ztichni, prosím tě.
CHŮVA: Již mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň!
Ty's byla nejkrásnější robátko,
jež jsem kdy kojila; a kdybych jen
se mohla tvojí svatby dočkati,
má všechna přání budou splněna.
HRABĚNKA CAPULETOVA: Aj, svatby, o tom právě mluvit chci.
Nuž, pověz mi, má dcero, Julie,
jak vypadá to s přáním tvým se vdát?
JUL: To čest je, o níž se mi nezdálo.
CHŮVA: Čest! Nebýt sama kojnou tvou, bych řekla,
že moudrost pila jsi již z prsů mých.
HRABĚNKA CAPULETOVA: Nuž, čas je nyní myslet na vdaní;
jsouť mladší tebe u nás ve Veroně,
a dámy vznešené, již matkami.
Já se svým hrabětem ti byla matkou
v těch letech, kde ty ještě dívkou jsi.
A tedy zkrátka: čacký Paris teď
se u nás o tvou ruku uchází.
CHŮVA: Muž, slečinko! ó slečno, taký muž,
jak v širém světě, - z vosku mužíček!
HRABĚNKA CAPULETOVA: Veronské léto nemá taký květ.
CHŮVA: Ba, on je květ, ó učiněný květ.
HRABĚNKA CAPULETOVA: Co říkáš? můžeš-li ho milovat?
Dnes večer uvidíš jej na plesu;
a líce mladistvého Parisa
co knihu pročítej a nalezneš
tam rozkoš pérem krásy vepsánu.
V ty tahy snoubené tam hleď a viz,
jak souladně se pojí rys a rys,
a temno-li v tom krásném díle cosi,
jen v jeho očích postranní čti glossy.
Ten nesvázaný jun,.spis lásky hezký,
by vykrášlen byl, potřebuje desky.
Jak ryba v moři, krása nejkrásnější
je tam, kde obklopena krásou vnější;
a v mnohých očích slavná kniha ona,
kde zlaté děje svírá zlatá spona.
Tak, majíc jej, vše sdílet budeš s ním,
co má, a sama nepozbudeš tím.
CHŮVA: Ba nepozbude! - ne, spíš nabude;
vždyť ženy nabývají od mužů.
HRABĚNKA CAPULETOVA: Mluv zkrátka, může se ti Paris líbit?
JUL: Když pohled lásku budí, ten chci slíbit;
však hloubej' moje oko nestřeli,
než souhlas váš mu letět povelí.

Vystoupí Sloužící.

SLOUŽÍCÍ: Milostpaní, hosté jsou pohromadě, večeře na stole; vás volají; po slečně je shon; chůvu proklínají ve špižírně, a všechno je nohama vzhůru. Musím pryč a obsluhovat. Prosím, pospěšte za mnou.
HRABĚNKA CAPULETOVA: Hned.

Odejde Sloužící.

HRABĚNKA CAPULETOVA: Julie, hraběti čekat nedej.
CHŮVA: Jdi, k šťastným dnům si šťastné noci hledej.

Odejdou.