Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1900
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 4.

Ulice.

Vystoupí Romeo, Mercutio, Benvolio s pěti neb šesti jinými Maskami a Pochodníky.

ROM: Jak, má se něco řečnit na omluvu?
či beze všeho máme vstoupiti?
BEN: Ty okolky již nejsou ve zvyku:
my žádného mít nechcem Cupida,
jenž s páskou přes oči a malovaným
tatarským lukem z laťky řezaným,
jak vraní hastroš dámy poplaší;
a k vstupu netřeba nám proslovu
mdle odříkávaného bez knihy,
dle nápovědy. Ať si měří nás,
jak jest jim po chuti; my v dobré míře
jim zatančíme a zas odejdem.
ROM: Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;
v mé mysli temno; světlo ponesu.
MER: Ne, ne, Romeo, musíš do kola.
ROM: Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům
i lehkou mysl máte; duše má
jak olověná k zemi kruší mne,
že ani pohnouti se nemohu.
MER: Jsi zamilován; vydluž Mílkovy
si perutě a jimi povyleť
nad všední tíže pouta obvyklá.
ROM: Jsem příliš těžce raněn jeho šípem,
než abych jeho lehkou perutí
moh' povzlétnout; a upoután jsem tak,
že na píď odpoutat se nemohu
od tupé trýzně; klesám lásky tíží.
MER: Chceš do ní klesnout? obtížil bys ji;
na věc tak útlou přílišný to tlak.
ROM: Že láska útlou věcí? nikoliv;
jest příliš drsná, krutá, bouřlivá,
a bodá jako trn.
MER: Když drsná k tobě,
buď drsným na lásku; když bodá tebe,
ji bodni ty, a tak ji porazíš.

K jednomu z družiny.

MER: Sem pouzdro, - na tvář si je nasadím!
Tak, - larvu na larvu! -

Dává si masku.

MER: Což toho dbám,
že bude jakés oko slídivé
teď vyzpytávat na mně škaredost? -
Ta škraboška ať za mne pýří se.
BEN: Nuž pojďme, zaklepejme, vejděme;
jak tam, hned všichni mrštně do kola.
ROM: Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové
lehkého srdce patou lehtají
necitným sítím stlanou podlahu, -
já starého se držím přísloví:
chci světlonošem být a dívat se.
Hry krásnější sic nikdy nebylo,
však já se vzdávám.
MER: "Myš v pasti vzdává se," říkává dráb;
když ty se vzdáváš, vytáhneme tě
- již dovol, bych to řek', - z té pasti lásky,
v níž vězíš po uši. - Hej, dále jen!
Zde ve dne svítíme.
ROM: Toť věru ne.
MER: Chci říci, brachu můj, že, meškajíce,
svá světla maříme, jak za dne svíce.
Ze chcem to dobře, musíš rozuměti;
v tom pětkrát smyslu víc, než v smyslech pěti.
ROM: Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád,
však smyslu není v tom.
MER: Proč, smím se ptát?
ROM: Já dnes měl sen.
MER: Já též.
ROM: Co se ti zdálo?
MER: Ze snící mluví často pravdy málo.
ROM: Tak, - ze spaní; však jim sny pravda jsou.
MER: Královnu Mab měl´s tedy návštěvou,
jež v říši elfů stojí při porodu.
Nic větší achátu, jejž v prstenu
má na ukazováčku primátor,
tažena spřeží prášků slunečních,
přes nosy jezdí lidem ve spaní.
Kol špice z pavoucích jsou dlouhých noh,
kryt vozu z křídel polních koníku
a postroj z nejtenčích jest pavučin;
ohlávka z vlhkých svitů měsíčných,
bičiště holeň cvrčka, vlákno bič,
a malý, šedorouchý komárek
jest její vozotaj ni napolo
tak velký, jak ten oblý červíček,
jenž hnízdí v prstu líné dívčiny.
A, korba vozu prázdný lískový
jest oříšek, jejž truhlář veverák
jí zhotovil, neb starý červ, již jsou
vil koláři od nepamětných dob. -
Tak vystrojena harcuje co noc
milencův mozky, - ti sní o lásce;
a přes kolena dvořanů, - těm hned
se o poklonkách zdá; a přes prsty
zas advokátům, kteří o palmárech,
a po rtech děv, jež o hubičkách sní.
- Ty tresce často rozhněvaná Mab
i nádchou za to, že si cukrovím
dech pokazily. - Někdy rozjede
se přes nos dvořanu i zdá se mu,
že navětřil, kdy žádost podat má.
A někdy přicházívá s ocáskem
desátkového selátka a nos
pošimrá faráři, jak spí, a on
hned o jiném sní beneficiu.
Zas jindy přes krk cválá vojínu,
i zdá se mu, že řeže cizí hrdla,
a o průlomech sní a zálohách,
hispanských čepelích a pohárech
pět sáhů hlubokých. A potom v ráz
mu zabubnuje v sluch, že trhne sebou
a procitne; a byv tak polekán
svou modlitbu si odkleje neb dvě
a usne zas. To táž je Mab, jež v noci
zaplétá koňům hřívy; speká vlas,
když nečesán a nečist, do knotů,
jichž rozpletení značí neštěstí.
To čarodějka, která dívky tlačí,
když leží na znak, učíc je, jak nosit,
a tak z nich dělá ženy statečné. Toť ta -
ROM: Dost, dost, Mercutio, již dost!
ty mluvíš o ničem.
MER: Tak; mluvím o snech,
jež nečinného mozku dětmi jsou,
jen lichou obrazností zplozeny,
tak látkou nehutny jak povětří
a nestálejší větru, který laská
teď ledovitá ňadra severu,
a pohněván, v ten mžik zas odfučí,
tvář obraceje v rosodeštný jih.
BEN: Ten vítr, o němž mluvíš, odnáší
nás od nás samých; jest již po večeři
a přijdem pozdě.
ROM: Já se obávám,
že příliš záhy; neboť v duši své
mám tušení, že jakás pohroma,
jež dosavade visí ve hvězdách,
té noci plesem krutě započne
svůj hrůzyplný běh a ukrátí
tu lhůtu bezcenného života,
jenž uzavřen v mých prsou, nějakým
zlým dopuštěním smrti předčasné. -
Však Ten, jenž u kormidla plavby mé,
řiď plachtu mou! - Dál, jaří pánové!
BEN: Nuž, tedy zabubnujte na pochod.

Odejdou.