Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1900
• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

Scéna 5.

Sál v domě Capuletově.

Hudebníci čekají. - Vystoupí Sloužící s ubrousky.

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Kde je Pánvička, že nepomáhá odnášet? On, dát jinou mísu! - On, tak spíše mísu vyškrábat!
DRUHÝ SLOUŽÍCÍ: Leží-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa.
PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! - Pánvičko!

Vystoupí jiní Sloužící.

TŘETÍ A ČTVRTÝ SLOUŽÍCÍ: Tady, chlapče!
PRVNÍ SLOUŽÍCÍ: Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni.
TŘETÍ SLOUŽÍCÍ: Nemůžeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši! zatočte se; a kdo déle živ, sebere všechno.

Všichni ustoupí do pozadí.

Vystoupí Capulet s Julií a jinými svého domu vítaje Hosty a Masky.

CAP: Nuž, vítejte mi, páni! - naše dámy,
jichž prsty kuří oka netrápí,
si s vámi zatočí. Aha, panenky!
kde která z vás, jež tanec odepře?
Ta, jež se upejpá, chci přísahat,
že kuří oka má. Což, trefil jsem?
Nuž, páni, vítejte! - Ó býval čas,
kdy masku nosil jsem a dovedl
věc krásné dámě v ucho pošeptat,
jež se jí líbila. - To tam! to tam!
Jste, páni, vítáni! - Nuž, hudebníci,
teď spusťte. - Místo, místo! - ustupte!
a mrštně na nožky, mé dívčiny!

Hudba hraje a tančí se.

CAP: Víc světla, hoši! stoly odstavte
a shaste oheň, příliš horko zde. -
Ah, brachu, maškarní to veselí
tak nenadálé, srdce rozhřeje.
Jen seďte, seďte, strýce Capulete; -
dny tance pro nás dva již minuly.
Jak dávno tomu již, co vy a já
jsme naposledy v maskách vězeli?
DRUHÝ CAP: Při svaté Panně, třicet tomu let.
CAP: Co, - muži! tolik ne, ba tolik ne;
vždyť máme od svatby Lucentia
kol příštích letnic pětadvacet let;
a tenkráte jsme v maskách tančili.
DRUHÝ CAP: To víc, to víc; jeť starším jeho syn; jest třicátník.
CAP: To povídáte mně?
Před dvěma roky nezletilý byl.
ROM (k Sloužícímu): Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře?
SLOUŽÍCÍ: To nevím, pane.
ROM: Ó, učí pochodně jich záři skvělé!
Tak zdá se viset s tváře noci stmělé,
jak v uchu Ethiopa klenot stkvoucí;
vděk příliš vzácný pro zem, touhu žhoucí!
Jak v hejnu kavek holubice sněžná,
jest mezi družkami ta dívka něžná.
Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku
a tknutím její posvětím svou ruku.
Že miloval jsem dosud? Jak se klamu!
dnes vidím teprv pravou krásu samu.
TYB: Toť podle hlasu jeden z Monteků. -
Můj končíř, hochu! - Jak se odváží
ten otrok přijít sem kryt larvou blázna,
by potupně se šklebil na náš kvas?
Při šlechtictví a cti všech krevných mých,
jej tady rázem skolit není hřích.
CAP: Proč bouříte tak, strýčku? co jste měl?
TYB: Tam, ujce, Montek jest, náš nepřítel;
toť padouch, jenž se na vzdor vetřel sem,
by potupil nám slavnost pošklebkem.
CAP: Mladý Romeo?
TYB: Padoušský Romeo!
CAP: Buď kliden, milý strýčku, nech ho být,
on jako pravý šlechtic chová se;
i abych pravdu řekl, po Veroně
se chválí jako ctný a řádný jun.
Za všechny toho města poklady
bych v domě svém jej nechtěl urazit.
Buď tedy trpěliv a nedbej naň;
toť vůle má, a máš-li úctu k ní,
buď přívětiv a chmury s čela pryč!
ten výstroj k slavnosti se nehodí.
TYB: Ba hodí, když je hostem taký chlap.
Já nestrpím ho.
CAP: Musí strpěn být!
Jak, - hošku! - Muší, povídám. - Jen dál. -
Jsem já zde pánem, nebo ty? - jen dál.
Ty nestrpíš ho! - Bůh mou duši spas. -
Chceš mezi mými hosty dělat svár,
chceš hrát si na kohouta? - hleďme, ty!
TYB: Vždyť jest to hanba, ujce.
CAP: Dál, jen dál. -
Vy všetečný jste hoch! - je tomu tak?
Ta hra vás ještě spálí; - vím, co vím.
Mně protivit se! - věru, jest již čas -
Tak, hezky, srdečka! - Ty's drzý; - jdi.
Mlč, sic - Víc světla! světla! - Ty se styď!
Však ztichneš! - Vesele, má srdečka!
TYB: Mé celé nitro chví se, hněv jak žhavý
a vynucená mírnost v něm se zdraví.
Jdu; - však to smělé sem se vetření
teď sládnouc, v hořkou žluč se promění.

Odejde.

ROM (k Julii): Když znesvětím ten oltář zářící
snad rukou smělou, mírný jest hřích její:
mé rty, dva uzardělí poutníci,
to drsné tknutí něžně slíbat chtějí.
JUL: Poutnice milý, křivdíš velice
té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:
když poutník tkne se ruky světice,
tak ruka s rukou líbati se smějí.
ROM: Či svatá nemá rtů a poutník též?
JUL: Jich užit jenom k modlitbě si troufá.
ROM: Ó svatá, rty co ruce učiňtež;
rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá.
JUL: I prosbu plně, světec tich jest věru.
ROM: Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru;
tak tvými rty má vina s mých je sjata.

Políbí ji.

JUL: Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích.
ROM: Hřích se rtů mých? - O vina sladce vzatá!
Můj hřích mi vrať.
JUL: Vy líbáte jak z knih.
CHŮVA: Matinka, slečno, na slůvko vás volá.
ROM: Kdo její matka?
CHŮVA: Aj, můj panáčku,
máť její paní toho domu jest,
a dobrá paní, moudrá, ctihodná;
já dcerku, s níž jste mluvil, kojila,
a povídám vám, kdo ji dostane,
ten uslyší, jak zlato zacinká.
ROM: Jest Capuletova? O krutá zpráva!
můj život nepříteli v dluh se dává.
BEN: Již pojďme; veselost je na vrcholu.
ROM: Ach žel, tím větší neklid mého bolu.
CAP: Ne, páni, k odchodu se nemějte;
jest ještě malá, skromná večeře.
Že přec? - Nuž tedy, děkuji vám všem;
dík, vzácní pánové, a dobrou noc.
Víc pochodní! - Nuž, půjdem na lože.
Ach, brachu, na mou věru, pozdí se;
jdu spat.

Odcházejí všichni až na Julii a Chůvu.

JUL: Slyš, chůvo, kdo jest onen pán?
CHŮVA: To syn a dědic starého Tiberia.
JUL: Kdo ten, jenž vychází teď ze dveří?
CHŮVA: Mladý Petruchio, nemýlím-li se.
JUL: Kdo ten, jenž za ním jde a nechtěl tančit?
CHŮVA: To nevím, slečno.
JUL: Jdi a zeptej se na jeho jméno. (Stranou.) Ženat-li, ó vím,
že bude hrob mým lůžkem svatebním!
CHŮVA (vrátí se k Julii): Jest to Romeo, z domu Monteků,
syn jediný vašeho praodpůrce.
JUL: Má láska jediná, ze zapřísáhlé
mé zášti jediné tak vzniklá náhle!
Tak příliš záhy spatřen, neznán dříve,
a příliš pozdě poznán! - Ó ty dive,
jenž's lásku ve mně zrodil v okamžiku
k tak nenáviděnému protivníku!
CHŮVA: Co to? Co to?
JUL: Verš, jemuž naučil mne jeden tanečník.

Volá se za scénou: "Julie!"

CHŮVA: Hned, v okamžení!
Nuž pojďme, nikdo z cizích už tu není.

Odejdou.