Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jan Vladislav

Sonet 11

Jak rychle povadneš, tak rychle budeš tady
zase růst v jednom z tvých, kterým jsi život dal,
a onu svěží krev, kterou jsi půjčil mladý,
budeš smět nazvat svou, aniž bys sám zestaral.
V tom leží moudrost a krása, jež věčně vzkvétá;
zbytek je bláhovost a stáří se zmarem:
být každý jako ty, byl by to konec světa,
za jeden lidský věk by zpustla celá zem.
Ti, které Příroda k tvoření nestvořila
zlí, hrubí, ohyzdní, ať zajdou neplodně:
hleď, oč víc dává těm, které líp obdařila;
chovej ten úrodný její dar úrodně.
Tys její pečetí, kterou si vyřezala,
aby ses otiskl, ne aby sazba stála.

Sonet 12

Když slyším v noci zvon zvolna čas odbíjet
a vidím jasný den, jak hasne v hrůzných tmách,
když hledím na jaře, jak vadne vonný květ,
když v temných vrkočích zřím stříbrošedý prach,
když vidím holý strom a pozoruji pád
listí, jež dávalo stín stádům na lukách,
když vidím zeleň žloutnout a zvolna zrát
a potom ve snopech ležet jak na márách,
tu na tvou krásu se vždy se sama sebe ptám,
vždyť musíš projít též spouští, již hrozí čas,
vždy každý půvab se posléze zradí sám
a zmírá mezitím, co jiný vzkvétá zas.
A nikdo nemůže srp Času odvrátit,
jen v dětech můžeš mu navzdor - ač mrtev - žít.

Sonet 13

Ach, kdybyste byl svůj! Jenomže vy, můj milý,
jste vy jen pro ten čas, dokud jste ještě tu:
myslete na konec, na tu vždy blízkou chvíli,
a dejte jinému svou drahou podobu.
Potom ta spanilost, teď daná v léno vám,
přejde i na další a vy tak jako kdysi
budete zas vy, třebas už pochován,
až bude zde váš syn dál nosit vaše rysy.
Kdo nechá takový krásný dům zřítit se,
může-li od něho péče jak pevná hráz
odvrátit drsné dny zimy a vichřice,
tím i vzteklou smrt a její věčný mráz?
Jen ten, kdo mrhá vším! Míval jste otce přec:
dovolte, ať váš syn smí říci stejnou věc!

Sonet 14

Nemám své poznání z hvězd, jež se v nebi třpytí,
a přesto dovedu věštit jak astrolog -
i když ne štěstí či neštěstí v lidském žití,
i když ne hlad či mor, dobrý či špatný rok.
a předpovídat v nich hrom, vír, déšť a sníh,
anebo zase číst úspěchy panovníků
z nesčetných znamení, jež najdu na nebesích.
Já mám své poznání jenom z tvých očí, pane,
to jsou mé stálice, ve kterých jasně čtu,
že krása s věrností zde vzkvétat nepřestane,
jestli nám po sobě zanecháš náhradu.
Jinak ti předvídám pro všechny příští časy:
"Tvůj skon je smrt a zmar i věrnosti a krásy!"

Sonet 15

Když povážím, že vše, co zrodí tato zem,
vždy jenom okamžik v plnosti může kvést,
že vše, co zřím, je jen nesmírným jevištěm,
na kterém hovoří tajemné síly hvězd,
když pomyslím, že vše, člověk tak jako květ,
roste a umírá pod stejnou oblohou,
za mlada plné sil, kloní se tíhou let
a potom odchází v nepaměť bezednou,
při této myšlence, že míjí každý tvar,
vás vidím před sebou v největším rozkvětu,
neboť i v něm se již umlouvá Čas a Zmar,
jak změnit mládí, den, v stáří a temnotu.
Já ale bojuji s tím Časem - z lásky k vám;
vše, co vám uloupí, já pro vás uchovám.

Sonet 16

Proč ale nechcete bojovat líp a snáze
s Časem, tím vladařem krutým a krvavým,
a proč se nechcete opevnit proti zkáze
lepšími prostředky, než je můj hluchý rým?
Stojíte před svými nejkrásnějšími lety
a mnohý panenský neosetý sad
by rodil s radostí živoucí vaše květy,
jež se vám budou víc než portrét podobat.
Tak v živých liniích na živu zachová se
to, co můj bědný brk, co štětec těchto dní
s vší vnitřní hodnotou a v celé vnější kráse
pro oči budoucích zachovat neumí.
Vy musíte se dát, jestli se chcete mít -
a ve svém díle pak budete dál zde žít.

Sonet 17

Kdopak by uvěřil v přívalu příštích dob
mým veršům, které jsem jen vámi naplnil?
Ačkoli, nebe ví, i to je jenom hrob,
jenž z vašich předností ukáže pouhý díl.
I kdybych sebelíp o vašich očích psal
a v písni vypočet počet všech krás,
příští věk řekl by: "Ten básník pustě lhal,
lidská tvář neměla nikdy tak božský jas."
A mými papíry, stářím už zežloutlými,
by všichni pohrdli jak žvástem staříka
a pravdu měli by za pošetilé rýmy,
za píseň z dávných dob a zápal básníka.
Kdybyste ale svět přesvědčil dítětem,
byl byste dvakrát živ: v mém verši zde - a v něm.

Sonet 18

Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat?
Není tak líbezný ani tak srdci milý:
vždyť v máji opírá se vichr do poupat
a lét, léto též trvá jen krátkou chvíli;
někdy to nebeské oko až příliš žhne
a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,
a každá krása zde od krásy odpadne,
jak velí náhoda nebo běh přírody.
Tvé věčné léto však se nikdy nezmění,
ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,
tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:
v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy.
Vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv,
dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.

Sonet 19

Zurážej spáry lvu, Čase vše ničící,
nech zemi pohltit, co jsi jí zrodit dal,
ulámej tesáky divoké tygřici,
věčného fénixe ve vlastní krvi spal,
naplňuj radostmi i bolestmi svůj let,
dělej si se světem, co se ti bude chtít,
vždyť i tak uvadne v něm každý sladký květ,
jen jednu strašnou věc nesmíš učinit:
nerozryj dlátem dnů krásnou tvář lásky mé,
nenech své prastaré pero už po ní psát,
dovol, ať zůstane takový, jaký je,
jako vzor krásy všem budoucím za příklad.
Anebo znič i to, Čase: v těch verších tady
bude můj milý žít vzdor tobě věčně mladý.

Sonet 20

O pane - paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lži, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich - a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit - a tobě jejich skvosty.