Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jan Vladislav

Sonet 1

Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál;
ty ale, zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty
a způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho -
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!
I když jsi jediná ozdoba tohoto světa,
jediný hlasatel radostných jarních dní,
chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá,
a - něžný lakomec - plýtváš v svém skrblení.
Smiluj se nad světem, zanech té lakoty,
nechtějte poklad všech zhltnout
jen hrob a ty!

Sonet 2

Až jednou oblehne čtyřicet zim tvé skráně
a tvoji hladkou tvář zbrázdí jak rádlo zemi,
až jednou v bědný cár se změní nečekaně
skvělý šat mládí, teď obdivovaný všemi,
a někdo zeptá se, co je z těch vzácných darů,
z těch vzácných pokladů tvých mladých šťastných dnů,
bylo by sžíravou hanbou a chválou zmaru
říci, že zapadly jako tvé oči v tmu.
Oč větší získala by si tvá krása vděk,
kdybys mohl odvětit: "Mé dítě vyrovná
můj účet života a omluví můj věk,
vždyť jeho krása je zděděná krása má."
Tak bys byl mladý zas, ač stár a v konci sil,
a zas bys viděl vřít chladnoucí krev svých žil.

Sonet 3

Nakloň se k zrcadlu a řekni tváři v něm,
že už má na čase vytvořit jinou v krátku;
jestli teď nebude její jas obnoven,
oloupíš celý svět a zkrátíš jednu matku.
Vždyť která z krásných žen by mohla pohrdat
tvou setbou pro svůj klín, doposud neosetý?
A který z mužů by mohl mít sebe rád tak
tak, že by ze sebe učinil hrob svých dětí?
Ty sám jsi zrcadlem své matky, jež v tvé tváři
nachází líbezný květen svých mladých let;
tak i ty uvidíš vzdor vráskám okny stáří
tento svůj zlatý věk se v dětech navracet.
Jestli chceš ale žít, aby tě zapomněli,
pak zemři neženat - a zemřeš navždy celý.

Sonet 4

Proč ale utrácíš, ty marnotratná něho,
jen sama pro sebe dědictví krásy své?
Příroda nedává svůj odkaz, půjčuje ho,
a ve své štědrosti jen štědrým půjčuje.
Tož, krásný skrblíku, proč tedy zneužíváš
daru, jenž byl ti dán, abys jej zase dal?
Lichváři bez zisku, nač vlastně používáš
takové sumy sum, když nechceš žít z ní dál?
Tím, že se stýkáš jen se sebou samým stále,
sám sebe o svoji vlastní slast okrádáš.
A když tě příroda odvolá nenadále,
mluv, jaký počet pak ze všeho světu dáš?
Kdybys jí neužil, tvá krása s tebou ztlí;
kdybys ji použil, tvůj odkaz naplní.

Sonet 5

Ty chvíle pokojné, jež jako jemný vzor
utkaly drahý zjev, vábící každý zrak,
dají i jemu znát jednou svůj mocný vzdor,
až změní krásu krás v žalostný cár a vrak.
Neboť čas nemešká a žene léto dál
k ohyzdné zimě, v níž zahyne naposled;
mráz sevře proudy míz stromu, jenž opadal,
na krásu padne sníh a zpustne celý svět.
A kdyby nebylo tresti těch sladkých dob
v krůpěji, vězněné ve stěnách flakónu,
zašel by s krásou též její dech beze stop -
a s tím i vzpomínka na něhu letních dnů.
Ale květ nezmírá, i když se blíží mráz:
proměněn ztratí tvar a žije v tresti zas.

Sonet 6

Nedovol zpustošit drsnému spáru zimy
v tobě tvé lét dřív, než vydáš svoji tresť;
naplň už některou fiolu nejsladšími
skvosty své krásy, než přestane sama kvést.
Vždyť půjčku, na kterou dát dobrovolnou splátku
působí potěchu, nelze už lichvou zvát;
vytvoř své druhé já sám sobě pro památku - ač
ač deset by jich svět měl desetkrát tak rád.
A ty sám byl bys též desetkrát šťastnější,
kdyby tě deset tvých desetkrát zobrazilo;
co by pak zmohla smrt, až půjdeš jednou s ní,
kdyby tu po tobě tvé já dál v dětech žilo?
Nebuď tak svéhlavý, máš příliš krásy v sobě,
aby tvým dědicem byli jen červi v hrobě.

Sonet 7

Pohlédni k východu: když zvedne ranní zář
svou hlavu z plamenů, oči všech pozemšťanů
vzdávají slunci hold, že vyšla jeho tvář,
a zrakem koří se majestátnímu ránu.
A když se vyšvihne na stoupající sráz
vysoké oblohy jak mládí vprostřed květu,
pohledy lidí dál vzývají jeho jas
a dál je sledují na jeho zlatém letu.
Ale když začne pak jak stáří na voze,
který už nemůže, vrávorat zvolna ze dne,
na jeho pomalý pád oči k obloze
už nikdo s obdivem jako dřív nepozvedne.
Tak i ty zahyneš, až půlden opustí tě,
pominut pohledy, když nebudeš mít dítě.

Sonet 8

Proč, hudbo pro poslech, nasloucháš hudbě smutná?
Což hyne slastí slast a štěstím štěstí snad?
Proč vlastně miluje, co ti tak hořce chutná,
či máš snad příčinu svých běd a strastí rád?
Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní
a láskou snoubených, bolestně pro tvůj sluch,
je tomu proto tak, že tě tím jemně plísní
pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh.
Hleď: struna se strunou, s manželem žena sladká,
se víží doteky v objetí zas a zas;
skoro bys řekl: muž, dítě a šťastná matka
to pějí jásavý zpěv jako jeden hlas.
Ta píseň beze slov, v níž hlasů na tisíc
zní tónem jediným, říká: "Sám nejsi nic."

Sonet 9

To máš strach, aby tu jednou snad neplakala
po tobě vdova, že trávíš svůj život sám?
Ach, celá země by jako ta vdova štkala,
kdybys měl zemřít a potomstvo nedat nám.
Celá zem pohřbila by v tobě svého muže,
plačíc, žes nenechal jí obraz po sobě,
zatímco skutečná vdova se v duchu může
vždy v dětech navracet k mužově podobě.
Všechno, co na světě proplýtváš marnotratně,
jen změní místo a svět se tím těší dál;
leč mrhat na světě krásou, to skončí špatně,
a kdo jí neužil, navždy ji proplýtval.
Zbla lásky k jinému nemůžeš v prsou mít,
když chceš sám sebe tak hanebně zavraždit.

Sonet 10

Přiznej k své hanbě, že nemáš cit pro nikoho,
ty k sobě samému stále tak bezcitný.
Popři, že tebe jich miluje tady mnoho,
ale ty nikoho - to teď už každý ví.
Neboť tvé vražedné záští tě žene k tomu,
že strojíš bez hrůzy úklady proti sobě,
že toužíš rozbořit zdi překrásného domu,
který bys měl si přát obnovit v krátké době.
Ach, změň své názory, ať změním já svou víru!
Má záští bydlet líp než láskyplný cit?
Buď jak tvá přítomnost, laskavý, plný míru,
a snaž se alespoň sám k sobě obměkčit.
Vytvoř už kvůli mně, milý, své druhé já,
ať krása ve tvých a v tobě smrt přetrvá.