Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil E.A.Saudek

PETRUCCIO:
Buďte tak laskav! Počkám na ni tady -
a budu se jí dvořit jako vzteklý.
Ať si jen láteří! Já prohlásím,
že klokoce, ach, jako slavík v houští.
Ať kouká jako vrah! Já k předjitřní
ji růži budu rovnat orosené.
Ať mlčí jako zařezaná! Já
se budu kořit její švitornosti
a říkat, že je ženský Cicero.
Řekne-li "Táhni!", já jí poděkuji,
jako by chtěla, abych zůstal týden,
a jestli mi dá košem, optám se,
kdy chce mít ohlášky a kdyže svatbu. -
Však tady jde. A teď, Petruccio, mluv!

Vystoupí Kateřina.

PETRUCCIO:
Dobrýtro Kačenko!
Tak se prý jmenujete, jak jsem slyšel.
KATEŘINA:
To jste si seděl na uších.
Kdo mluví o mně, říká Kateřina.
PETRUCCIO:
Kdež! Jenom Kačka! Kačka jako lusk,
a někdy taky jedovatá Káča.
Leč, Káčo Kačenko všech Kačenek,
Kačenko z Káčic, Nad- a Velekáčo,
Kačičko, kočičko, ty koketko,
slyš, co ti povím, Kačenko mé touhy!
Zvěst o tvé lahodě a dobrotě
a kráse, hlaholící po všech vlastech -
ač proti skutečnosti chabá -, tak
mnou pohnula, že tě chci za manželku.
KATEŘINA:
Když jste tak pohnut, pohněte se zas,
a hybaj, pohyblivý svršku jeden!
Jste dřevo, to je vidět.
PETRUCCIO:
Jaké?
KATEŘINA:
Truhlík.
PETRUCCIO:
Výborně! Sedněte si na mne!
KATEŘINA:
Osli jsou,
aby nosili.
PETRUCCIO:
A ženské teprv
jsou, aby nosily.
KATEŘINA:
Co mne se týče,
já takovouhle verbež nenosím.
PETRUCCIO:
Nic, Katuško, se neboj! Nadlehčím se.
Jsi ještě mladinká a křehounká -
KATEŘINA:
- a chrapoun jako vy mě nepolapí.
Leč ruku zato mám už pádnou dost.
PETRUCCIO:
Mlč, holubičko!
KATEŘINA:
Nezván, sokolíku!
PETRUCCIO:
Chceš, aby sokolík tě uchvátil?
KATEŘINA:
Žel, doposud jím nejsem uchvácena.
PETRUCCIO:
I jdi, ty voso! Pročpak jsi tak zlá?
KATEŘINA:
Nu, že jsem vosa. Pozor na žihadlo!
PETRUCCIO:
To nezbývá, než vyškubnout je hned.
KATEŘINA:
Jen kdyby, chudák, věděl, kde je skryto.
PETRUCCIO:
To každé děcko ví, že v zadečku.
KATEŘINA:
Kdež, v jazyku.
PETRUCCIO:
V mém, nebo ve tvém?
KATEŘINA:
Ticho,
sic bude ve vašem - a poroučím se!
PETRUCCIO:
S mým jazykem v své vosí zbrojnici
chceš odejít? No dovol, Kateřino!
Jsem přece šlechtic.
KATEŘINA:
To hned uvidíme. (udeří ho)
PETRUCCIO:
Ty! Dej si pozor! Že ti jednu dám!
KATEŘINA:
Kdo bije dámu, není kavalír.
Co máte v erbu, pane z Hulvátova?
Podávky? kančuch? nebo koště snad?
PETRUCCIO:
Ty sbíráš erby? Tak si zapiš můj,
ať vím, že u tebe jsem dobře zapsán.
KATEŘINA:
Tak co tam máte? Oslí uši asi.
PETRUCCIO:
Kohoutka, budeš-li mou slepičkou.
KATEŘINA:
Děkuji, nechci. Kdáče jako kapoun.
PETRUCCIO:
Pojď, Katuško, a nekysel se tak!
KATEŘINA:
Když vidím padavce, chtíc nechtíc musím.
PETRUCCIO:
Vždyť žádné nevidíš.
KATEŘINA:
Jakpak by ne!
PETRUCCIO:
Tak mi je ukaž!
KATEŘINA:
Nemám zrcadýlko.
PETRUCCIO:
Můj obličej?
KATEŘINA:
Tak mladičký a už
tak ostrovtipný?
PETRUCCIO:
Pro tebe jsem mladý.
KATEŘINA:
Leč sešlý.
PETRUCCIO:
Žalem.
KATEŘINA:
Já vás oželím.
PETRUCCIO:
Prr! Počkat! Tak mi neujdeš, má milá!
KATEŘINA:
Pusťte mě! Darmo bych vás dopálila.
PETRUCCIO:
Mě? Ale kdež! Jsem tebou okouzlen.
Teď vidím, jak mi bohapustě lhali,
kdo říkali, žes protivná a zlá.
Vždyť ty jsi roztomilá šelmička,
sic trochu skoupá na slovo, leč sladká
jak z růže květ. Ty ani nedovedeš,
jak jiné ženské, mračit se a šklebit
a odmlouvat a ohrnovat nos.
Ty s nápadníky vlídně porozprávíš,
jak něhyplný vánek ševelíc.
A proč mi namlouvali, že jsi chromá?
Jsou mi to utrhači! Katuška
je jako lískovka a snědolící
jak oříšek a sladší nežli on.
Že nekulháš! Ukaž, jak umíš chodit!
KATEŘINA:
Svým slouhům, tatrmane, poroučej!
PETRUCCIO:
Zda Diana kdy zdobila svůj háj
jak ty svou božskou chůzí tento pokoj?
Ach, Diana je proti Káče Káča
a zabeč bez duše a bez manýr.
KATEŘINA:
Kde jste se naučil těm vzletným řečem?
PETRUCCIO:
Jsou s patra. Najed jsem se vtipné kaše.
KATEŘINA:
Leč zdá se, že jste si jí sotva zob.
PETRUCCIO:
Což nemám vtipu dost?
KATEŘINA:
Až moc! Běžte se ohřát,
aby vám nezamrz!
PETRUCCIO:
To právě chci,
Katuško zlatá, s tebou na postýlce.
A proto bez dalšího řečňování,
zkrátka a dobře: tatínek je svolný
tě provdat za mne, věno umluveno,
a chtěj si nebo nechtěj, budeš má!
Jsem pro tebe jak stvořen, Kateřino,
a při sluníčku, jež mi ukazuje
tvou krásu, pro kterou ti musím přát,
nikoho jiného než mne si neber!
Já, jenom já tě zkrotím, Kateřino,
a z Káči-kočky Káčou-kočičkou
tě udělám, tak hodnou jako jiné.
Hle, tatínek! Neříkej, že mě nechceš!
Já chci a dostanu tě za ženu!

Vrátí se Baptista, Gremio a Tranio.

BAPTISTA:
Tak co, siňore? Jak jste pochodil?
PETRUCCIO:
Jak jinak nežli dobře? Jakpak jinak?
Já věděl hned, že se s ní domluvím.
BAPTISTA:
A co ty, dcero, že nic neříkáš?
KATEŘINA:
Dcero mi říkáte? Jen co je pravda,
jste otec k pohledání pečlivý,
když surovci, z dvou třetin šílenému,
a otevřhubovi mě chcete dát,
jenž, blázen, myslí, že to spraví klením.
PETRUCCIO:
Nic, otče. Věc je ta: i vy, i jiní,
kdo mi ji líčili, se spletli v ní.
Když třeští, dělá to jen z politiky.
Vždyť není vzteklá, beruška to je.
Krev horkou nemá, jitřním chladem dýše.
Trpělivostí je to Griselda
a druhá Lukrécie dívčím studem.
A zkrátka: už je ruka v rukávě
a v neděli se spolu dáme oddat.
KATEŘINA:
Spíš budeš viset tuhle neděli!
GREMIO:
Slyšíte, Petruccio? Spíš budete prý viset.
TRANIO:
Takhle jste pochodil? No pozdrav bůh!
PETRUCCIO:
Já si ji beru. A když mně a jí
to hoví, pánové, co vám je po tom?
My jsme se smluvili, že před lidmi,
tak jako dosud, bude dělat zpupnou.
Leč jinak je až k víře nepodobno,
jak mě má ráda. Ty má zlatá Káčo!
Popadla mě a tolik hubiček
mi vysázela, slibujíc mi lásku,
že si mě podmanila jedna dvě.
Jste nováčci. To byste koukali,
jak zkrotne ženská, když je s mužským sama:
tu bačkorovi žere z ruky saň.
Podej mi ruku! Jedu do Benátek
si koupit výstroj, Katuško. A vy
chystejte svatbu, otče! Kateřino,
až přijdou hosté, ať jsi hezounká!
BAPTISTA:
Tak nevím. Ale podejte si ruce.
Bůh s tebou, Petruccio, a měj si ji!
GREMIO A TRANIO:
Tak staň se, amen! My to dosvědčíme.
PETRUCCIO:
Otče a ženo a vy, páni, sbohem!
Mám naspěch. Musím honem do Benátek
si šatstva nakoupit a tobě dárek.
Pojď, dej mi pusu! V neděli jsme párek!

Odejdou Petruccio a Kateřina, každý jinudy.

GREMIO:
Ráz na ráz! Ten to umí! Všechna čest!
BAPTISTA:
Jak spekulant jen jednu naděj mám:
buď šťastně prodat, nebo zavřít krám.
TRANIO:
Vždyť to byl ležák. Takhle vám to zboží
buď přinese zisk, buď utone v moři.
BAPTISTA:
Zisk nezisk! Budou-li jen klidně žít.
GREMIO:
To jistě! Petruccio to zkrátka chyt!
Však teď se vraťme k vaší mladší dceři!
Den spásy nadešel. Jsme sousedé
a já jsem první ucházel se o ni.
TRANIO:
A já ji horoucněji miluji,
než slova vypoví, než rozum pojme.
GREMIO:
Chlapečku, jako já ji nemiluješ!
TRANIO:
Dědoušku, studíš!
GREMIO:
A ty připaluješ!
Zpět! Ustup, holobrádku! Věk jen živí.

(...)

BAPTISTA:
Zánovní novinu? Jak je to možné?
BIONDELLO:
No, není to snad novina, když se dovíte, že Petruccio už jede?
BAPTISTA:
Přijel?
BIONDELLO:
To ne. To zase ne.
BAPTISTA:
Tak co to povídáš?
BIONDELLO:
Že už jede.
BAPTISTA:
A kdy tu bude?
BIONDELLO:
Až bude stát, kde stojím já, a vás až uvidí tamhle.
TRANIO:
A proč je ta novina zánovní?
BIONDELLO:
To máte tak: Petruccio sem jede v novém klobouce a v staré kamizole, kalhoty má oblýskané, třikrát obrácené, boty, které už sloužily za lucerny, jednu na přezku a jednu šňěrovací. Kord asi ukradl z městské zbrojnice: je rezatý, jílec vejpůl a špička dole čouhá z pošvy. Koně má ztrženého, sedlo od molů prožrané a třmeny každý jiný. Krom toho ta nešťastná kobyla je stižená vozhřivkou a na hřbetě jí roste mech. V hubě má houbu, po těle plno puchýřů a nádavkem prašivinu. Je pryč na nohy, třepe se žloutenkou a za každým
uchem má bouli jako pěst. Motolice s ní hází, červy ji žerou, lopatky jí lezou ze zad, v kříži ji loupá a na přední nohy napadá. Udidlo má zohýbané a náhlavek ze skopovice ustavičným přitahováním, aby neklopýtala, zpřetrhaný a zase svazovaný na uzel. Podpěnku šestkrát nastavovanou a podocasník sametový, od dámského sedla, s monogramem bývalé majitelky půvabně sestaveným ze stříbrných cvočků, a tu a tam vyspravovaný špagátem.
BAPTISTA:
Kdo je s ním?
BIONDELLO:
Ani se neptejte! Jeho lokaj, na chlup vymóděný jak ten kůň. Na jedné noze má punčochu a na druhé vlněnou kamaší a místo podvazků kus modrého a kus červeného ostřižku. Na hlavě má širák hanba povídat, a na něm třapec ze strakatých klůcků místo pera. Jako strašák vypadá, jen ho postavit do zelí, a ne jako křesťanský lokaj nebo panský sluha.
TRANIO:
Sám pánbůh ví, co ho to napadlo,
ač na výstroj si nikdy nepotrpěl.
BAPTISTA:
Čert vezmi parádu! Jen když už jde!
BIONDELLO:
Ale on nejde.
BAPTISTA:
Vždyť jsi řek, že přišel.
BIONDELLO:
Kdo? Petruccio?
BAPTISTA:
Kdo jiný?
BIONDELLO:
Já jen řek,
že jeho kobyla sem zvolna kráčí
s ním na zádech.
BAPTISTA:
To přece jedno značí.
BIONDELLO:
Kdež! Sázím troník,
že jezdec a koník
dva nejsou sic,
ale pořád víc
než jeden moník!

Vystoupí Petruccio a Grumio.

PETRUCCIO:
Hej holá, kavalíři! Kde jste kdo?
BAPTISTA:
Dovolte mi, abych vás přivítal!
PETRUCCIO:
Leč nekoukáte zrovna přívětivě.
TRANIO:
Proč jste se neustrojil slušněji?
PETRUCCIO:
Mně pro spěch na to nevybylo času.
Leč kde je Katuška, má nevěstička?
A jak se máme, otče? Pánové,
pročpak se mračíte? Proč na mne civí
ta vzácná sešlost jako na obludu
či na kometu nebo jiný div?
BAPTISTA:
Propána, máte přece svatbu dnes!
Napřed jsme měli strach, že nepřijdete;
teď, když jste přišel, zase z vás jde strach.
Shoďte ty hadry! Vám jsou pro ostudu,
nám trnem v oku v tento slavný den.
TRANIO:
A povězte nám, co se stalo, proč
jste nevěstu tak dlouho nechal čekat
a přijel teď tak nepodoben sobě?
PETRUCCIO:
Proč? Pro slepičí kvoč! A buď jak buď,
já přijel, abych dostál svému slovu,
ač, bohužel, jsem nucen poněkud
pozměnit program, což, až se to hodí,
vysvětlím tak, že budu mít váš souhlas.
Leč kde je Kačka? Už abych byl u ní -
nejvyšší čas - a honem do kostela!
TRANIO:
Snad byste v těchto hadrech nešel k ní?
Zaskočte ke mně! Přestrojte se do mých!
PETRUCCIO:
Já? Ani nápad! Půjdi k ní, jak jsem.
BAPTISTA:
Leč k oltáři přec nepůjdete takhle?
PETRUCCIO:
Už jsem vám řekl: Tak, jak jsem, a dost!
Vždyť mne si bere snad a ne ty šaty!
Kdybych, co na mně strhá, spravit moh
tak snadno, jako vzít si nový kabát,
to by se Káča měla a já s ní!
Však já tu s vámi žvaním, hlupák jeden,
a ona čeká, abych zpečetil
svůj nárok medu sladším políbením!

Odejdou Petruccio a Grumio.

TRANIO:
Že se tak zpotvořil, v tom něco vězí!
Snaď se dá přemluvit a ustrojí se
slušněji trochu aspoň do kostela.
BAPTISTA:
Jdu za ním, podívat se, jak to skončí.

Odejdou Baptista, Gremio a čeládka.

TRANIO:
Však teď jde o to získat k slečnině
i přízeň otcovu. A proto musím,
jak jsem vám řekl, sehnat náhradníka -
teď ihned, ber kde ber, a buď kdo buď,
však už ho naučíme, co má dělat -,
jenž by nám Vincenzia z Pisy hrál
a tady v Padově nám ručil za to,
co já jsem slíbil, nebo ještě za víc.
Tak bez obav si užijete lásky
a její otec ještě bude rád.
LUCENZIO:
Kdyby můj kolega, ten kytarista,
tak Blanku nešpehoval, bůh to suď,
dal bych se tajně oddat s ní. A pak
by třeba celý svět moh říkat: Ne!
už by mi nevzal, co by bylo mého.
TRANIO:
Však na to všechno vyzrajem a vše
krok za krůčkem v svůj prospěch obrátíme.
Všechny je doběhneme: dědka Grémia,
tatínka hnidopicha Minolu,
i Licia, kantůrče to milující,
aby moh Lucenzio Blanku vzít si!

Vrátí se Gremio.

TRANIO:
Už z kostela, siňore Gremio?
GREMIO:
A rád, jak ze školy jsem utíkával!
TRANIO:
A manžel s manželkou už taky jdou?
GREMIO:
Žel je té holky, co má za manžela!
Ten chlap je sprostý jako pohůnek.
TRANIO:
Než ona hubatější? Není možná!
GREMIO:
Čert je to, ďábel, arcisatanáš!
TRANIO:
A ona satanáška, jeho bába!
GREMIO:
Kdež! Proti němu je to beruška,
hrdlička, putička. - Když se ho farář ptal,
zda Katušku si bere za manželku,
řek: "Ano, krucinál!" a začal klít,
až farář samou hrůzou pustil knihu;
a když se shýbl, aby knihu zvěd,
ten sprosťák vám tak strčil do chudáka,
že po zemi se válel taky kněz!
"Dobře mu tak!" on na to, "proč tam lez!"
TRANIO:
Co řekla Katuška, když zase vstal?
GREMIO:
Nic. Jen se třásla. Neboť klel a dupal,
že, šelma jeden, farář prý ho šidí.
Když konečně pak bylo po obřadech,
vzal pohár vína, zavřeštěl: "Ať žijem!",
jako by po bouři si na palubě
připíjel s kamarády, vyzunk muškát
a hodil plný talíř koláčů
do tváře kostelníkovi jen proto,
že svými hladovými vousisky
prý po celou tu dobu na něm loudil.
Pak přede všemi Kateřinu popad
a dal jí pusu na rty, až to mlasklo,
div kostel nespad, jaký to byl zvuk.
Když jsem to viděl, utekl jsem raděj,
a ostatní už, myslím, taky jdou.
To byla svatba! Blázinec to byl! -
Slyšíte? Muzikanti! Už tu budou.

Je slyšet hudbu.
Vrátí se Petruccio, Kateřina, Blanka, Baptista, Hortensio, Grumio a čeládka.

PETRUCCIO:
Dík, přátelé a hosté, za pozornost!
Vím, že bych teď měl s vámi hodovat
a že jste uchystali skvělou slavnost.
Však bohužel! Mám naspěch, musím pryč,
a proto tady už se s vámi loučím.
BAPTISTA:
Vy na noc chcete odtud? Není možná!
PETRUCCIO:
Kdež na noc? Ve dne ještě musím pryč.
Už je to tak. A kdybyste znal důvod,
sám byste naléhal, abych už jel.
A proto, páni, kdož jste přišli shlédnout,
jak tělem duší jsem se zasvětil
své roztomilé paní, mějte díky!
Hodujte s tchánem! Pijte na mé zdraví!
Já musím odtud. Sbohem vespolek!
TRANIO:
Nechtě se uprosit! Zůstaňte s námi!
PETRUCCIO:
To nejde!
GREMIO:
Aspoň přes oběd se zdržte!
PETRUCCIO:
Ne! Nejde to!

(...)

LUCENZIO:
A k čemu je to všechno?
BIONDELLO:
To nevím. Já jen vím, že zatím co budou smolit ten podvůdek, vy byste měl koukat, abyste slečnu dostal pravoplatně, cum privilegio ad imprimendum solum, s výhradním právem tisku toho arcidílka. Seberte kněze, dva hodnověrné svědky a notáře, a hajdy do kostela! Když nechcete, tak tedy ne, už nemám, co bych řekl.
Však rozlučte se s Blančinkou, an jste to všecko spletl.
LUCENZIO:
Počkej, Biondello -
BIONDELLO:
Vyloučeno. Já mám naspěch. Ale znal jsem jednu dívčinu, ta se vám vdala jednou po poledni, když šla na zahrádku natrhat petržele do nádivky. Udělejte to taky tak! Spánembohem zatím! Musím s vyřízením k panu faráři, aby byl po ruce, až tam přijdete se svou doložkou.

Odejde Biondello.

LUCENZIO:
Ba, přijdu, bude-li jen ona chtít.
Proč pochybuji? Půjde se mnou ráda.
A vůbec: Chtěj si nebo nechtěj, dítě,
to by v tom čert byl, Cambio vezme si tě.

Odejde Lucenzio.

Vystoupí Petruccio, Kateřina, Hortensio a služebnictvo.

PETRUCCIO:
Tak spánembohem vzhůru k tvému otci!
Že ale svítí dnes ten měsíček!
KATEŘINA:
Snad slunce. Copak ve dne svítí měsíc?
PETRUCCIO:
A já ti povídám, že svítí měsíc.
KATEŘINA:
A já vám povídám, že svítí slunce.
PETRUCCIO:
A jako že jsem syn své matky, měsíc,
či kometa, či co si vyvzpomenu,
to musí být, než pojedeme k vašim.
Odveďte koně domů! Ne a ne
a ne s tím věčným odmlouváním přestat!
HORTENSIO:
Řekněte měsíc, nebo nepojedem!
KATEŘINA:
Když už jsme tady, jedme, prosím vás,
ať slunce, měsíc nebo co chce svítí!
A libo-li vám tvrdit: "Je to louč!"
i pro mne, přísahám, to bude loučí.
PETRUCCIO:
Měsíček je to.
KATEŘINA:
Ano, je to měsíc.
PETRUCCIO:
Vždyť je to boží slunko. Pročpak lžeš?
KATEŘINA:
Tak tedy spánembohem: boží slunko!
Leč jenom libo-li vám, jinak ne.
Jak vás to omrzí, hned zase měsíc.
Čím vy to zrovna zvete, tím to je
a bude pro mne do nejdelší smrti.
HORTENSIO:
Petruccio, jedem! Naši vyhráli!
PETRUCCIO:
Ba jedem, jedem. Tak má koule běžet
a ne tak bohapustě křivolako. 0
Však počkat, počkat! Kdopak to sem kráčí?

Vystoupí Vincenzio.

PETRUCCIO (Vincenziovi): Dobrého jitra, děvo spanilá! -
Katuško, řekni, vidělas už někdy -
mluv pravdu - líbeznější dívčinu?
Svěžejší líčko jako krev a mléko?
Kdy jaké hvězdy nebi slušely
jak tyto oči této rajské tváři? -
Překrásná panno, vítej! - Katuško,
běž, obejmi ji za tu její krásu.
HORTENSIO:
Ten pán se zjeví. Dělá z něho ženskou.
KATEŘINA:
Panenko, krasotinko, poupátečko,
kam spěješ, andílku, a kde jsi doma?
Šťastni tví rodičové, sličné dítě!
Šťastnější muž, jenž s tebou, spanilá,
z úradku nebes bude sdílet lože.
PETRUCCIO:
Co mluvíš, Katuško? Máš vlčí mhu?
Vrásčitý, sešlý, vetchý stařec je to,
a žádná panenka, jak povídáš.
KATEŘINA:
Odpusťte, otče! Nelítostné slunce
tak oslnilo citlivý můj zrak,
že všechno vidím zeleně a mladě.
Však teď jsem prohlédla. Jste moudrý kmet
a prominete mi mou pošetilost.
PETRUCCIO:
Dědoušku, učiň to! A pověz nám,
kam cestuješ! Jestliže tam, co my,
jeď s námi, starce, uděláš nám radost!
VINCENZIO:
Ctný panáčku a milá paninko,
jež jste mne žertem svým tak vyděsila,
jsem Vincenzio, Vincenzio z Pisy,
a jedu do Padovy za svým synem,
s nímž jsem se neviděl už celou věčnost.
PETRUCCIO:
Jakpak si říká?
VINCENZIO:
Lucenzio, pane.
PETRUCCIO:
To jsme se sešli! To je náhodička!
Teď smím ti nejen pro důstojný věk,
leč taky podle práva říkat otče.
Vždyť se sestrou mé choti, této dámy,
tvůj syn je ženat! Nic se tomu nediv,
nic toho nezel! Je to hodná dívka,
z výborné rodiny a bohatá
a způsobilá výchovou i krásou
být ženou šlechticovou. Vincenzio,
nechtě se obejmout! A nyní vzhůru,
nejdražší otče, do Padovy k synu,
jenž bude nadšen, až se objevíte.
VINCENZIO:
Však je to pravda? Nebo zase žert,
jak člověk už tak někdy na silnici
má chuť si dobrat, koho zrovna potká?
HORTENSIO:
Pravdoucí pravda je to. Na mou čest!
PETRUCCIO:
Tak pojďte! Přesvědčte se o tom sám,
když pro ten žertík nám už nevěříte.

Odejdou všichni kromě Hortensia.

HORTENSIO:
Teď, Petruccio, mám kuráž pokrotit
svou vdovičku. A jak ji chytne zpupnost,
z tvé školy vím, co zmůže neústupnost.

Odejde Hortensio.

(...)

PETRUCCIO:
A vyhraju svou sázku ještě líp
a další důkazy vám, páni, podám
té její nové moudrosti a kázně.
Už zpupné manželky vám přivádí
co zajatce své ženské výmluvnosti.

Vrátí se Kateřina s Blankou a Vdovičkou.

PETRUCCIO:
Ten čepec, Katuško, ti nesluší.
Pryč, zahoď ho! A pošlapej tu hučku!

Kateřina to udělá.

VDOVIČKA:
Kéž naříkat si nemám nikdy proč,
než, nedej bože, taky takhle zhloupnu!
BLANKA:
To že je kázeň? To je nepříčetnost!
LUCENZIO:
Proč nejste aspoň trochu nepříčetná?
Ta vaše zatrolená příčetnost
mě dnes už připravila o sto zlatých.
BLANKA:
Kdopak vám kázal na mne sázet, blázne?
PETRUCCIO:
Katuško, pouč tyto neposluchy,
co dlužný jsou svým manželům a pánům!
VDOVIČKA:
I dejte pokoj! Kázat nám! To tak!
PETRUCCIO:
Spusť, Katuško! A s touhle saní začni!
VDOVIČKA:
Nic nezačne.
PETRUCCIO:
Jen jí to řekni! Spusť!
KATEŘINA:
Fuj! Rozjasni to podmračené čílko
a nesrš pohledy, jež zraňují
tvé kníže, tvého vládce, tvého pána!
Jak louku mráz to spaluje tvou krásu
a jako vítr květy cuchá to
tvé dobré jméno, aniž tím co získáš.
Jak rozvířený pramen nepohledná
| je žena, když se zlobí: pranikoho,
ať žízní sebevíce, nenapadne
tu hnusnou, hustou, kalnou břečku pít.
Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj šafář, tvoje duše,
tvůj mocnář pečlivý, ten, kdo tě nedá
a pro tvou obživu hned na moři,
hned na souši své tělo týrá prací,
noc v bouřích trávě, na mraze svůj den,
co zatím ty si doma hovíš v teple;
a nevymáhá za to jinou daň
než trochu lásky, vlídnosti a kázně:
ví bůh, že málo na tak velký dluh!
Čím občan povinen je vladařovi,
tím žena povinna je svému choti;
a je-li zpupná, mrzutá a zlá
a neposlušná jeho moudrých přání,
co jiného pak je než ohavný,
nevděčný velezrádce lásky samé?
Stydím se za ženy, jak hloupé jsou,
že válčí, kde by měly žebrat o mír,
a chtějí vládu, velení a moc,
kde mají sloužit, milovat a mlčet.
Proč jsme tak slabé, útlé, křehounké,
neschopné samy probíjet se světem,
než aby něha líbezného těla
i v něze duší se nám obrážela?
Vy červíčci, jak bezmocní, tak zpupní!
Já byla hrdá aspoň jako vy,
aspoň tak odvážná a spíše v právu,
když zlobně křikem splácela jsem křik.
Však nyní vím: je třtina naše zbroj
a naše síla přelud. Zdání klame:
tím slabší jsme, čím víc ji předstíráme.
Vždyť je to marné! Co jste dlužný, plaťte,
a pod nohy svých mužů ruce klaďte!
Když mému choti se ta služba hodí,
zde je má ruka! Nechať po ní chodí!