Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsou vzácné okamžiky v životě, kdy se intenzita našeho skrytého citu, jaký jsme vůči nějaké osobě chovali hluboko ve své hrudi – buď potlačená averze nebo nesmírná láska -, náhle vynoří nad práh našeho vědomí s bezprostřední jasností; někdy to dokonce působí jako tělesná smršť, zkušenost navždy nezapomenutelná. Sophie mi řekla, že ten okamžik, kdy náhle nazřela svou nenávist k otci a kdy ji ten pocit zalil až hrozivým horkem, nikdy nezapomene, nemohla prý ze sebe vypravit ani hlásku a myslela si, že omdlí a víckrát se neprobere...

„Když jsem ti včera v noci,“ začala, „když jsem ti včera v noci, Stingo, řekla, co se stalo v Connecticutu, uvědomila jsem si poprvé jedno. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že mě nechal. Víš, opravdu, upřímně ráda. Já na něm byla naprosto závislá, chápej, a to nebylo zdravé. Bez něho jsem se neodvážila podniknout jediný krok. Nebyla jsem s to udělat to nejbezvýznamnější décision, aniž jsem nejdřív nepomyslela na Nathana. Hm, já vím, že mu tolik dlužím – vykonal pro mě hrozně moc – to já vím – ale to ode mě nebylo normální, když jsem dělala jen takové malé kotě na hraní. Na hraní a do postele -“
„Ale říkalas přece, že bral drogy,“ skočil jsem jí do řeči. Najednou jsem z nějakého podivného důvodu potřeboval říct něco na jeho obranu. „Totiž, není snad pravda, že se k tobě choval tak strašlivě, jenom když se dostal do těch svých nálad po drogách -?“
„Drogy!“ přerušila mě zostra. „Ano, bral drogy, ale proboha, copak to musí být omluva? To se tím má pořád omlouvat? Už mě unavujou lidi, co věčně říkají, že musíme takového člověka litovat, a když je nadrogovaný, že už to samo o sobě omlouvá jeho chování. „Kurva, to je kravál´,“ vykřikla přesně v Nathanově stylu. „Vždyť mě skoro zabil. Třískal mě. Ublížil mi! Proč bych měla mít takového člověka ráda? Uvědomuješ si, že mi udělal něco, o čem jsem se včera nezmínila? Když mě kopl, zlomil mi žebro! Žebro! Musel mě odvést k doktorovi – zaplaťpámbu ne k Larrymu -, musel mě odvést k doktorovi a ten mě zrentgenoval a šest týdnů jsem musela nosit kompresní obvaz. A pro toho doktora jsme si museli vymyslet, že jsem uklouzla, upadla a zlomila si žebro na chodníku. Víš, Stingo, já jsem ráda, že jsem se takového člověka zbavila! Takový krutý člověk, tak… tak malhonnéte. Jsem šťastná, že už s ním nebudu,“ prohlásila a utřela si přitom mokré rty, „já jsem z toho, jestli chceš něco vědět, celá pryč! Já už Nathana nepotřebuju. Vždyť jsem ještě mladá, mám slušné zaměstnání, jsem sexy, nějakého chlapa si najdu snadno. Cha! Možná že si vezmu Seymoura Katze! To by Nathana překvapilo, kdybych si vzala toho chiropraktika, zrovna jeho, protože kvůli němu mě křivě nařkl, že prý jsem si s ním začala. A ti jeho přátelé! Nathanovi přátelé!“
Otočil jsem se a podíval se na ni. V očích jí žhnulo hněvem; začala mluvit ječivým hlasem a už jsem ji chtěl okřiknout, když jsem si uvědomil, že ji tu nemůže poslouchat nikdo jiný než já. „Ty jeho přátele jsem skutečně nemohla vystát. Ano, jeho bratra Larryho jsem měla moc ráda. Larryho. Larry mi bude chybět a taky jsem měla moc ráda Mortyho Habera. Ale ti jeho ostatní přátelé. Ta židovská mládež s tou jejich psychoanalýzou, pořád se patlali ve svých bolestech, pořád si dělali problémy kvůli svým titěrným geniálním mozečkům a svým psychoanalytikům a vůbec. Však tys je slyšel, Stingo. Ty víš, co myslím. Slyšels někdy něco tak směšného? 'Můj psychoanalytik tohle, můj psychoanalytik támhleto...' Je to nechutné, člověk by si skutečně myslel, že něco vytrpěli, a zatím jsou to velice spokojení američtí židé a každý má svého pana doktory XY a tomu platí desítky dolarů za hodinu, aby se jim vrtal v těch jejich ubohých malých židovských dušičkách! Aáá!“ Celá se zachvěla a odvrátila se na druhou stranu.
Cosi v Sophiině rozhorlení a v té její hořkosti spolu s jejím pitím – všechno to pro mě bylo nové – mou nervozitu jen zvyšovalo, až jsem to skoro nemohl vydržet. Zatímco mluvila a mluvila, matně jsem si uvědomil, že se se mnou udály jisté tělesné změny: především mě silně pálila žáha, potil jsem se jako topič a jakýsi okamžitý neurastenický stupor způsobil, že ten můj mužný sirotek mi v kalhotách ztuhl jako kámen. A tu naši korbu si zřejmě pronajal ďábel. Kolíbala se a kodrcala pustou zástavbou rodinných domků Queensu a Nassau, škubavě měnila rychlosti, vydávala odporné výpary, prostě mně se zdálo, že ta stará herka se stane naším doživotním vězením. Jako v transu jsem naslouchal Sophiinu hlasu, který se nesl nad antickou němohrou dětí jako árie. Škoda, že jsem se nemohl citově připravit, abych mohl přijmout břemeno poselství obsaženého v jejím příběhu. „Židi!“ křičela. „Je to skutečně pravda, nakonec jsou všichni stejní, sous le peau, pod kůží, chápeš. Tatínek měl pravdu, když říkal, že v životě nepoznal žida, který by byl s to dát něco jen tak, aniž by za to zároveň něco nežádal. Quid pro quo, říkával. A víš, Nathan – Nathan byl na tohle dokonalý příklad! Ano, hodně mi pomohl, dostal mě na nohy, ale co? Myslíš, že to udělal z lásky, z laskavosti? Ne, Stingo, to jen aby mě mohl zneužívat, mít mě do postele, mlátit mě, prostě potřeboval něco, co by mohl vlastnit! Nic jiného, nějaký předmět. Víš, to bylo od Nathana přece něco tak typicky židovského – on mi svou lásku nedával, on si mě za ni kupoval, jako všichni židi. Není divu, že lidé v Evropě židy tak nenáviděli, za to, že si mysleli, když zaplatí trochu peněz, když ucvrknou Geld, že můžou mít všecko, co se jim zamane. Myslí si, že si můžou koupit i lásku!“ Chytila mě za rukáv a benzínovými výpary mě ovanula vůně whisky. „Židi! Panebože, jak já je nenávidím! Já ti toho, Stingo, tolik nalhala. Všecko, co jsem ti napovídala o Krakově, byla lež. Po celé své dětství, celý svůj život jsem skutečně židy nenáviděla. A zasloužili si to, tu nenávist. Nenávidím je, špinavé, židovské cochons!“

Ale Sophie patřila, jak už jsem naznačil dříve a jak to sama vypověděla Hössovi toho podivného dne jejich nezdařeného sblížení, k "vyvolené elitě" a ve srovnání s většinou nových příchozích do tábora „měla veliké štěstí“. Nejdřív ji přidělili do jednoho „baráku“, kde by při běžném chodu událostí prodělávala to přesně vypočítané zkrácené „umírání za živa“, jež bylo údělem všech jejích spolutrpitelek. (V této souvislosti mi Sophie opakovala, co jim řekl na uvítanou SS Hauptsturmführer Fritzch, a možná bude dobré, když tu uvedu jeho i její slova verbatim: "Pamatuju si úplně přesně, co prohlásil: 'Přišli jste do koncentračního tábora, do žádného sanatoria, a existuje odtud jenom jedna cesta - komínem' Pak dodal: 'Komu se to nelíbí, může zkusit oběsit se na ostnatých drátech. Jestli jsou v téhle skupině židi, nemají právo žít víc jak dva týdny.' Pak ještě řekl: 'Jsou tu nějaké jeptišky? Ty mají, stejně jako faráři měsíc. Všichni ostatní tři měsíce.'"

Čtenářský deník	-	Sophiina volba, Sophiina volba (2), Sophiina volba (3), Sophiina volba (4), Sophiina volba (5), Sophiina volba (6), Sophiina volba (7), Sophiina volba (8), Sophiina volba (9), Sophiina volba (10), Sophiina volba (11), Sophiina volba (12), Sophiina volba (13), Sophiina volba (14), Sophiina volba (15), Sophiina volba (16), Sophiina volba (17), Sophiina volba (18)
	-	Sophiina volba (rozbor)
	-	Ulehni v temnotách

Čítanka

-

Sophiina volba, Sophiina volba (2)