Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložila Helena Karezová (Olympia, 1979)
• podtitul: Příběh Tuláka Wansfella, který se stal živou legendou pouští Dalekého západu
• název originálu: Stairs of Sand

1.

Třpytivé stěny kaňonu, temné jako eben v místech, kde ležel stín, zlaté všude, kam pražilo slunce, poskytovaly jistý únik před vedrem, ale nikterak neomezovaly děsivý výhled na nekonečný písek dul, vzdouval se, vířil jako obrovské vlny stříbrného moře, valil dunu za dunou, vzpínal se k chladným modravým výšinám jako krásné, fantastické schodiště jako stupně z písku, zrádné a svůdné.
Ruth Vireyová se choulila na sedadle vozu a odtrhla pohled od ústí kaňonu, kterým jako by se jí vysmívala celá poušť.
Náruční mezek, starý Butch, zjankovatěl a odmítal pokračovat v cestě. Ujeli třicet mil a mezek náhle strnul v nehybnou skálu. Ruth věděla, že je tímto kouskem proslulý a s oblibou jej předvádí v nejneočekávanějších chvílích na nejnepravděpodobnějších místech. Unavený, obtěžkaný pískem se složil vedle svého druha a nehnul se z místa.
Mladý muž, který Ruth doprovázel, se už zřejmě vzdal veškeré naděje, že mezka rozhýbá. Nejprve mu domlouval, pak ho tahal, bil, všechno bezvýsledně. Nakonec se sám zhroutil do stínu, seděl, otíral si mokrý obličej a odhrnoval si nervózními prsty dlouhé vlhké vlasy z čela. Mladistvá rozjařenost vyprchala.
"Hale, vy myslíte, že jsme tady uvízli?" opakovala Ruth, tentokrát už ostře.
"No pro dnešek asi jo" odpověděl stísněně. "Butch se nehne, dokud ho to nepustí."
"Dědeček říkal, že se vypravuje, že v poušti existuje jenom jediný muž, který dokáže Butonem pohnout, když takhle ztuhne. Přála bych si, aby se tu teď objevil."
"Já ani moc ne," řekl důrazně Hal Stone a zvedl k ní modré oči zarudlé od písku. Doutnal v nich skrytý žár.
"Kam až jsme dojeli?" pokračovala naléhavě.
"To přesně nevím. Ujeli jsme asi třicet mil."
"To znamená, že jsme ještě dobrých deset mil od indiánské osady, kde jste říkal, že bychom mohli přenocovat?"
"Ano, tak nějak," odpověděl a uhnul očima před jejím upřeným pohledem.
"A odtamtud jsou ještě dva dny cesty do San Diega?"
"To jsem neříkal."
"Říkal!" vyjela na něj.
"Utekla jste se mnou z vlastní svobodné vůle, tak co záleží na tom, jestli jsou to dvě míle nebo deset?" odsekl vzpurně.
"Záleží na vás," řekla vážně. "Co uděláte?"
"Co chcete dělat vy?"
"Rozhodně se nevrátím. Nemůžeme dojít k indiánské osadě pěšky?"
"Na to je moc pozdě. Ještě pořád fouká ten prokletej písek. A po setmění bych mohl ztratit cestu."
Ruth viděla písečný závoj, který se vzdouval, zmítal, třepetal mezi útesy, a slyšela jeho měkce hedvábný šelest, který se měnil v temné dunění, podivné a hrozivé.
"Co můžeme udělat?" zeptala se po dlouhém odmlčení.
"Zůstat tady, dokud se Butchovi neuráčí vstát. Máme vodu, jídlo a přikrývky. Klidně to vydržíme."
"Nepředstavovala jsem si, že s vámi budu tábořit sama a uprostřed pouště," prohlásila Ruth.
"Co jste si vlastně představovala?" zeptal se dost ostře.
"To ví Bůh. Myslela jsem jenom na to, že musím utéct z té strašné díry a od něho."
Stone se zvedl, došel k vozu a opřel se o přední kolo.
"Utekla jste a nevrátíte se. Jasný. Ale nezdá se vám, že byste teď mohla začít myslet taky na mě?" Mluvil naléhavým tónem milence, ale v jeho hlase byla slyšet i roztrpčená nejistota.
"Na vás?" řekla a zahleděla se do bezstarostného chlapeckého obličeje s náhlou lítostí.
"Ano, na mě" odpověděl a uchopil její ruku v rukavici.
"Jak to myslíte?"
"Víte dobře, jak to myslím, Ruth Lareyová."
"Řekla jsem vám, že si nepřeju, abyste mi říkal Lareyová," odpověděla rozhněvaně a pokoušela se ruku odtáhnout.
Ale Stone ji držel pevně, pustil ji, až když pochopil, že se Ruth neobměkčí.
"Dovolilas mi, abych se ti dvořil, abych tě líbal," vybuchl. "Slibovalas, že mě budeš milovat. Uteklas se mnou."
"Já vím, Hale," odpověděla zkroušeně a vztáhla k němu ruku. "Je to moje vina. Ale nemůžete se na to podívat mýma očima? Přišel jste mi náhodou do cesty. Byla jsem osamělá, znechucená pouští, zoufalá. Myslím myslím, že jsem vás měla ráda. A chtěla jsem s vámi utéct. Ale nikdy bych to neudělala, kdybych tušila, že budete tak sobecký a unáhlený ve ve svých požadavcích."
"Panebože! Vy jste ale divná ženská," řekl s nádechem sarkasmu. "Přimějete chlapa, aby riskoval kůži a útek s váma a pak ho pustíte k vodě, když chce, na co má právo."
Výčitka svědomí, která Ruth obměkčila, ustoupila do pozadí. Ztřeštěnost, kterou provedla v naději, že se zachrání, se začínala komplikovat. Léta toužila uniknout poušti, teď se o to pokusila a poušť ji zaskočila. Má se odvážit jet dál s tímhle mladíkem, kterého zná pár týdnů, tedy vlastně vůbec nezná? Anebo se přimět k návratu do Lost Lake? Téměř všechny ostatní možnosti jí připadaly snesitelnější. Při pouhé vzpomínce na strašidelnou překladovou stanici a na muže, jehož nenáviděla a jehož se zároveň bála, se zachvěla odporem.
Stone zatím vyndal z vozu láhve, koše a svinuté přikrývky a odnesl je na skalní plošinu k úpatí stinného útesu. Vrátil se, aby jí pomohl sestoupit z vozu.
"Pojďte. Pokusíme se to tu přečkat aspoň jakžtakž pohodlně."
Ruth vstala a sklonila se k jeho napřaženým rukám, aby se o ně opřela a seskočila dolů, ale Stone ji prudce stáhl, takže klopýtla o kolo a spadla mu do náruče. Unášel ji, ubohou hromádku zpřeházeného šatstva, k útesu.
"Pusťte mě!" přikázala mu.
Stone nejenom že neuposlechl, ale přitiskl ji k sobě ještě pevněji, sklonil se a pokoušel se ji políbit. Ruth se rozzuřila, bušila do něj a zápasila s ním tak divoce, že jeho polibky míjely cíl, dopadaly jí na krk a do vlasů. Konečně se vyprostila.
"Myslela jsem, že jste džentlmen," vykřikla bez dechu hněvem.
Stone se zasmál a rozhodil rukama. Z obličeje mu vyprchal žár.
"Na tom houby záleží, nemyslíš?" řekl. "Jednou jsme tady. A já se budu ohromně bavit, když se pokaždý, jak se tě dotknu, budeš mrskat jako skřípnutej králík."
Ruth si urovnala šaty a uhladila vlasy a donutila se držet jazyk za zuby. Dostala se do pěkné šlamastiky a bude potřebovat veškerý důvtip, aby z ní
vybředla.
"Poohlídnu se po nějakém dříví na oheň," oznámil Stone a zamířil dolů do kaňonu.
Ruth klesla na pokrývky unavená a znechucená a zděšeně si uvědomovala, že pocit trpkosti a marnosti, který ji svedl k tomuto kroku, se vrátil. Cit, který chovala k Stoneovi, zmizel beze zbytku, netrápila ji už ani výčitka. Opět, snad už posté, považovala omylem něco za lásku, po níž tolik toužila, tak zoufale ji potřebovala. Proklínala nekonečné čtyři roky prázdného života v pusté oáze, zlomily ji a
dohnaly k zoufalství, zničily jí život.
"Zapřísáhla jsem se, že z toho uteču a už se nikdy nevrátím," uvažovala zadumaně, "ale zachovala jsem se vlastně ohavně opustila jsem dědečka.
Potřebuje mě. Nebýt mě, byl by už dávno vydán na milost a nemilost Guerda Lareyho a Collishawa... Měla bych se vrátit, i když to tam nenávidím... Kdybych jenom dokázala rezignovat a netrápit se tolik. Moje matka také nedokázala snášet ten příšerný život v poušti. Připraví člověka o duševní rovnováhu o obětavost o víru v Boha zkrátka o všechny dobré vlastnosti. Ale možná, že jsem ani žádné neměla. Matka, ta ta našla bezejmenný hrob v Death Valley. V Údolí smrti. A co se, proboha, stane se mnou?"
Náhle si uvědomila, že se Stone vrací a nese pár ubohých klacků.
"Slzy?" zeptal se a upřel na ni tvrdý pohled. "Nevěděl jsem, že umíš brečet. To mi teda lichotí."
"Nebrečím kvůli vám." odpověděla Ruth sklesle.
"Samozřejmě. Kvůli mně ani nebrečíš, ani se neusmíváš. A líbat se už taky nebudem, co?" Vyjel nasupeně. "Hele, tak si to všechno hezky ujasníme, teď hned, dřív než si to Butch rozmyslí a dá se na pochod."
"Nevím, co si představujete vy, ale já si myslím, že si nemáme co ujasňovat," odpověděla Ruth.
"Já s vámi totiž nikam nepojedu."
"Cože?" zeptal se ostře a odhodil dříví.
"Dál nepojedeme. Můžete mě odvézt zpátky domů."
"To zrovna!... Budu se plížit zpátky do Lost Lake, kde mě Guerd Larey prostřílí jako řešeto. Do toho jsem, seňoro, celej žhavej!"
"Řeknu Guerdovi, že je to všechno moje vina. Uvěří mi."
"A co se tím změní? Stejně mě zabije za to, že jsem tě odvezl."
Ruth si uvědomila, že Lareyho nepřesvědčí. Dal by se přesvědčit jenom za určitých podmínek a na ty ona nepřistoupí.
"Vrátím se domů sama," oznámila mu.
"Smím se zeptat jak?" vyzvídal.
"Pěšky."
"Jo, tak ty půjdeš pěšky? A kdy, prosím tě? V noci zabloudíš. A ve dne se zhroutíš na žhavý písek a umřeš. Copak tě ty čtyři roky v poušti kvůli kterým tolik vyvádíš vůbec nepoučily? Kdepak, Ruth Lareyová, pojedeš hezky se mnou.
Na všechno ostatní je už pozdě."
"Nikdy není pozdě. Proto jsem nikdy nepřestala bojovat. Vrátím se pěšky, Hale."
"To chceš radši riskovat život, než abys se mnou utekla tomu peklu v poušti?" zeptal se s bolestným údivem.
"Radši se zabiju, než bych s vámi jela dál," odpověděla.
"Ale proč, proboha?" pokračoval chraplavým hlasem.
"Donutil jste mě, abych se na svůj čin podívala střízlivě," řekla vážně. "Chovala jsem se jako náměsíčná.
Představovala jsem si, že mě odvedete daleko od téhle strašlivé pouště, někam, kde jsou zelené vinice a borovicové háje někam na chladné mořské pobřeží. Pak, až budu jednoho dne svobodná, si mě vezmete a budeme spolu šťastní.
To byl můj sen. Ale vy jste mi předvedl skutečnost a tu já odmítám."
"Tvá prokletá vrtkavost!" vykřikl prudce. "Jsi stejně proměnlivá jako tamhlety písečné víry."
"Proměnlivá? Samozřejmě, že jsem proměnlivá. To je přirozená ženská výsada," odpověděla s pozvednutou bradou.
"Rozumím, napřed jsi přísahala, že mě miluješ, ale teď už mě nemiluješ."
"Nikdy jsem vám nic nepřísahala. Doufala jsem jenom, že vás jednou budu milovat."
Rozpřáhl paže pohybem, kterému zklamání a smutek dodaly jisté důstojnosti. Zbledl a v očích mu planul oheň.
Tentokrát nic nepředstíral, neboť upřímně věřil, že Ruth získal.
"Žvásty! Vodilas mě za nos jako každého bělocha, který se objevil v Lost Lake," řekl. "Byl bych se do tebe zbláznil, i kdybys mi byla nezašeptala jediný slovíčko. Ale tys za mnou přicházela při měsíčku nechala ses líbat a vědělas přitom moc dobře, co dokáže tvá prokletá krása... Tvé fialové oči zlatá pleť hedvábné vlasy leopardí tělo, měkký a žhavý. Ví Bůh, že jsem předtím nebyl žádnej anděl, ale i kdybych býval byl, sletěl jsem rovnou do pekla. A to nebylo poprvé, cos tohle udělala, Ruth. Slyšel jsem o tobě všechno od lidí, kteří tě mají rádi, i od těch, co tě nenáviděj.
Varovali mě, abych kvůli tobě neztrácel hlavu. Jsi každý den jiná. Jako ten prokletý písek krásný na pohled, ale zrádný."
"Děkuji vám, Hale," odpověděla Ruth s náznakem úsměvu. "Právě jste mi prokázal velikou službu. Byla jsem vám totiž vděčná, litovala jsem vás a měla jsem výčitky svědomí. Toho všeho jste mě ušetřil teď už k vám cítím jenom lhostejnost."
"Kašlu ti na vděčnost a na soucit," řekl. "Chtěl jsem tvou lásku. A dostanu tě stejně. Slyšel jsem, žes svýho muže nikdy nemilovala a jemu na tom nezáleželo, dokud "
"Říkala jsem vám, že jsem jeho žena jenom podle jména," přerušila ho chladně.
"Tos mi řekla," odsekl a zrudl v obličeji. "Jenomže já si myslím, žes mi lhala. Přece nemůžeš čekat, že na tohle naletím.
Pokud vím, tak na to kromě starý paní Domový nenaletěl nikdo... Guerd Larey je ten poslední, kterej by tě nechal nosit jenom snubní prsten! Když celá poušť ví, že nenechá na pokoji žádnou Mexičanku a dokonce ani Indiánku... Kdepak, Ruth, ty sis vymyslela tuhle malou lest, aby se mužský o tebe spíš ucházeli. A mně to zamotalo hlavu."
"Nenávidím vás. A nechápu, jak jsem k vám mohla někdy cítit něco jiného," odpověděla Ruth pohrdavě.
"Jenomže jsi se mnou sama v poušti," odpověděl s trpkostí, v níž zazněla hrozba. Pak poklekl, začal sbírat dříví a řekl jakoby pro sebe: "Mužský je, jakýho ho ženská udělá."
Ruth se snažila skrýt strach, který rychle vystřídal pohrdání. Nepočíná si asi moc rozumně, když odmrštila toho chlapce, v němž vášeň a prudkost zápasily s bezelstností. Její situace nabývala děsivých rozměrů. Odpoledne už značně pokročilo a tak navzdory vší odvaze váhala vydat se na zpáteční cestu. Vítr se zmírnil a šedý písečný závoj prořídl. Brzy vyjde měsíc. Nakonec se rozhodla, že bude přece jenom nejlepší, když Stonea opustí okamžitě. Vezme si jenom láhev vody a půjde tak dlouho, dokud bude vidět na cestu, pak může do rána odpočívat. Jenomže zítra to slunce! Ubije ji, stejně jako kdyby ji napadl nějaký divoch palicí. Ale jinou možnost nemá. Nemůže tady se Stonem zůstat přes noc, ani s ním nemůže ráno pokračovat. Snad by mohla jít celou noc a před žárem dne se ukrýt ve stínu palo verdes a železodřevin, které cestou zahlédla, odpočinout si a nabrat síly. Hlavně už nesmí dál rozmýšlet, musí se okamžitě zvednout a jít.
Stoneovi se mezitím podařilo rozdělat malý ohýnek a právě naléval do hrnce vodu na kávu.
"Kafe bude za chvilku. Rozdělej košík," nařídil příkře.
Ruth vstala, ale místo aby otevřela koš, sebrala láhev s vodou na pruhu plátna a hodila si ji přes rameno. Stone ji pozoroval, náhle se mu rozšířily zorničky a obličej změnil výraz. Pomalu vstal.
"Co to má znamenat?" zeptal se.
"Vracím se," odpověděla Ruth pevně, ačkoliv se jí chvěly rty. A skutečně se k němu obrátila zády a vykročila.
Zaslechla tichou kletbu a pak rychlé kroky, běžící po štěrku. Stone ji uchopil za paži tak, že to zabolelo. Vytrhla se mu a uhodila ho vší silou přes ústa.
"Nedotýkejte se mě!" vykřikla.
Stoneovi se v očích zablýsklo hněvem. Popadl Ruth a mrštil jí zpátky. Ruth dopadla na přikrývky, láhev jí vylétla z ruky. Pomalu se zvedla na kolena, ta surovost jí hluboce otřásla. Aniž na Stonea pohlédla, pochopila, že si je plně vědom toho, že je mu vydána na pospas. Jeho zběsilost se ještě stupňovala.
"Minulou noc jsi mi nic podobnýho neříkala," zahučel a vztáhl po ní dotěrné ruce. Zachytily se jejích šatů.
Ruth vyskočila, rukáv povolil a Stoneovy prsty svíraly její nahou paži. Ten pohled, dotek a odpor, který kladla, probudily v Stoneovi divocha. Strhl ji do náruče a svíral ji posedlý touhou.
V tom okamžiku zahlédla Ruth přes jeho rameno, že v dálce sestupují do kaňonu dva muži s dvěma osly. Jejich nečekaný příchod změnil její beznadějnou situaci. Zápasila zuřivě, s dvojnásobnou silou, stačila ještě nabrat dech k pronikavému výkřiku. Stone měl co dělat, aby ji jakž takž zvládl.
Když už začínala umdlévat, všechno se náhle změnilo. Jakási mohutná a bezpečná síla ji uchopila zezadu za ramena.
Ruth otevřela oči. Přes její rameno trčela snědá paže v obnošeném potrhaném rukávu. Na konci paže byla ruka, která od ní odstrčila Stonea a držela ho jako prázdný pytel. Ruth pochopila, že patrně jeden z mužů, které zahlédla, stojí za ní.
Uvědomila si, že se nad ní tyčí jako věž.
"Okamžitě ji pustíš mládenečku!" řekl hlubokým hlasem, ve kterém byl zvláštní chlad.
Ale Stone sevření neuvolnil. Dostal se do příliš divoké nálady, než aby mohl rychle vystřízlivět. Snědá ruka se stáhla dozadu a bleskurychle vystřelila dopředu. Stoneův obličej zmizel za obrovskou pěstí. Následovalo mlasknutí, Ruth ucítila, jak na ni dopadly teplé mokré kapky, pak prudké škubnutí a konečně byla volná. Stone padl naznak a kutálel se, až přistál u skalní stěny. Tam zůstal nehybně ležet.
Ruth, na pokraji mdlob, se opírala o muže, kterého dosud nespatřila.
"Merryvale, myslím, že mé dlouhé hledání skončilo," řekl klidně.
Ruth jako ve snu spatřila druhého muže. Obešel ji a pohlédl jí do obličeje. Vypadal podivně, jinak než staří zlatokopové, které znala. Ale měl bystré oči a pozoroval ji kromobyčejně pronikavým pohledem.
"Nejspíš budeš mít pravdu, Adame, je to Ruth."