Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1. kapitola)
• dobrodružný příběh mladého muže, jenž v boji proti banditům musí za pomoci přátel překonat nejrůznější nástrahy
• přeložila Jaroslava Poberová (Olympia, 1992)
• název originálu: The Man of the Forest

1.

Při západu slunce byl les klidný, opuštěný, sladce voněl po sosnách a jedlích a hýřil zlatem, zelení a purpurem. Muž, který vklouzl pod jeho obrovské stromy, splýval s okolím a zmizel, jako by se stal součástí toho hvozdnatého, divokého kraje.
Old Baldy, nejvyšší hora White Mountains, se tu tyčila oblá a lysá a paprsky zapadajícího slunce ji věnčily poslední září. Potom, když výheň za baňatou horou pohasla, nastal obrat. Po černých, strmých svazích celého toho kopcovitého světa se jako nákaza začal šířit chlad a temnota.
Byla to divoká, bohatě zalesněná a vodstvy oplývající oblast hlubokých lesů a travnatých dolin v průměrné výšce tří tisíc metrů nad hladinou moře, ze všech stran izolovaná jihoarizonskou pouští - panenským domovem losa a jiné jelenovité zvěře, medvěda i pumy, vlka i lišky, rodištěm i útulkem lítých Apačů.
Září se v této zeměpisné šířce vyznačuje studenými nočními větříky, které se znenadání zdvihají brzy po západu slunce. Na jejich křídlech se zdá přicházet soumrak a také lehounké zvuky, v předchozím tichu nepostřehnutelné.
Zálesák Milt Dale stanul na začátku zarostlého hřebene, naslouchal a pozoroval. Pod ním se rozprostíralo úzké, jen málo zalesněné údolí, odkud se ozývalo tlumené bublání proudící vody. Její koncert doprovázelo nezkrotné staccato štěkotu slídících kojotů. Z koruny gigantické jedle zaznívalo tokání a kodrcání tetřívka, ukládajícího se ke spánku, a napříč údolím se neslo poslední tiché hudrování divokých krocanů, směřujících na hřad.
Miltovu bystrému sluchu zněly ty zvuky naprosto normálně, prostě dosvědčovaly zaběhaný řád lesního kraje. To ho těšilo, poněvadž očekával, že uslyší klapot bělošských koní, a ten ve svém hájemství nenáviděl. S Indiány byl zadobře. Tihle zarytí protivníci nechovali nepřátelství k osamělému lovci. Avšak někde v lese se potulovala banda gaunerů, zlodějů ovcí, s nimiž se Dale netoužil potkat.
Než se znovu vydal vzhůru po stráni, vzplanul za Old Baldy náhlý požár pozdních červánků a naplnil údolí světly i stíny žlutými a modrými, odpovídajícími svitu na obloze. Tůně v zákrutech potoka se temně leskly. Miltův zrak přelétl údolí od jednoho konce k druhému a pak se snažil proniknout černými stíny za potokem, kde smrky tvořily hradbu, jejíž rozeklaný špičatý hřeben se odrážel od bledých mračen. V haluzích se rozsténal vítr a vzduch zavoněl deštěm. Dale narazil na stezku, obrátil se zády k uhasínající záři a kráčel dolů údolím.
Noc byla na krku a bouře s lijákem na spadnutí, a tak nezamířil k svému příliš vzdálenému ležení, nýbrž ke starému srubu. Dorazil k němu už skoro za tmy. Postupoval obezřetně. V té chatě, stejně jako v několika ostatních, které stály roztroušené po údolích, se mohli skrývat Indiáni nebo medvěd či kuguár. Zdálo se však, že je prázdná. Ale ještě zkoumal mračna ženoucí se oblohou a nastavil tvář chladivé vláze jemného, mrholivého deště. Bude pršet v jednom kuse celou noc. Vstoupil dovnitř.
Vzápětí zaslechl rychlý tepot kopyt cválajících koní. Vyhlédl do tmy a podařilo se mu v ní matně rozeznat několik postav, pohybujících se docela nedaleko. Blížily se proti větru, který tlumil všechny zvuky. Pět koní s jezdci, počítal - viděl je rýsovat se, co by kamenem dohodil. Pak zaslechl hrubé hlasy. Rychle se obrátil a ve tmě šátral po žebříku na půdu, o němž věděl, a když ho nahmatal, spěšně šplhal nahoru, dávaje pozor, aby nezaharašil ručnicí, a tam zalehl na podlahu z tyček a chvojí. Sotva tak učinil, v místnosti pod ním se ozvaly těžké kroky, doprovázené cinkotem ostruh.
"Haló, Beasleyi, jste tady?" zaznělo hlasitě.
Žádná odpověď. Muž dole něco tiše zabručel a ostruhy znovu zazvonily.
"Pánové, po Beasleym tu zatím není ani čuchu," oznamoval. "Dejte koně pod kůlnu. Počkáme."
"Počkáme, jo?" zaskřípala odpověď. "Třeba do rána - a bez žrádla, jo?"
"Kušuj, Moze. Tak se mi zdá, že tebe jeden neužije na nic než na ten žvanec. Ukliď koně a někdo ať donese dříví."
Sotva slyšitelným mumláním nadávek prolnul tupý dusot kopyt, vrzání postrojů a frkání unavených koní.
Chatou zazněly další šouravé a zvonící kroky.
"Hade, měli jsme mít rozum a myslet na aprovizaci," procedil příchozí skrz zuby.
"Jasný jak facka, Jime. Ale pozdě bycha honit. Beasley na sebe dlouho čekat nedá."
V tiše a nehnutě ležícím Miltovi se pomalu začala vařit krev, až mu projela tělem vzrušující vlnou. Ten hluboký hlas dole pod ním patřil Hadu Ansonovi, nejhoršímu a nejnebezpečnějšímu individuu v okolí. Ostatní nepochybně náleželi k jeho tlupě, v tomto řídce obydleném koutu nechvalně známé. A zmiňovali se o Beasleym, jednom ze dvou největších rančerů a chovatelů ovcí ve White Mountains. Co asi znamená to randíčko Hada Ansona s Beasleym? Milt Dale si na tuto otázku odpověděl v Beasleyho neprospěch a mnohé podivnosti kolem ovcí a pastevců, dosud pro osadu Pine nepochopitelné, byly rázem nad slunce jasnější.
Do srubu vstoupili další chlapi.
"Velkej slejvák z toho nebude," soudil jeden. Potom bouchlo o zem dříví.
"Jime, tady máš borový polena, suchý jak troud," řekl jiný.
Šoupání, loudavé kroky a potom pádné údery dávaly tušit, že Jim mlátí polenem do podlahy, aby získal suché třísky.
"Hade, přihraj sem tu svou fajfku a já s ní zafajruju našup."
"Tuhle, já si chci hulit a na ten tvůj voheň kašlu," utrousil Anson.
"Ty ale seš krkoun, největší v celým tomhle lese," huhňal Jim.
Pronikavé křísnutí ocílky o křemen, druhé a mnoho dalších, potom zvuky mocného foukání a prskání dokazovaly Jimovo úsilí rozdělat oheň. Po chvíli se smolná tma ve srubu rozptýlila, lehce zapraskalo dříví, plamen se rozševelil a pak propukl v pravidelně narůstající hukot.
Dale ležel na půdě obličejem k zemi a s očima náhodou nedaleko škvíry v podlaze, takže po vzplanutí ohně viděl muže dole docela zřetelně. Z nich znal od dřívějška jen Jima Wilsona, v Pinu proslulého, když o Hadu Ansonovi ještě nikdo neměl ani potuchy. Jim byl z té bandy lotrů nejlepší, měl přátele i mezi poctivci. Povídalo se, že s Hadem zvlášť dobře nevychází.
"Ten vohýnek mi dělá dobře," ozval se hromotlucký Moze se zavilou tváří. "Málo platný, máme na krku podzim... Jen j eště něco na zub!"
"Moze, já mám v tašce u sedla flák zvěřiny, a když ho přitáhneš, je půlka tvoje," ozval se jiný hlas.
Moze kvapně odkráčel.
Ve světle ohně vypadal obličej Hada Ansona vyzáble a lstivě, oči se mu blýskaly a protáhlý krk a značná výška dobře vystihovaly jeho přezdívku.
"Hade, co máš s Beasleym za kšeft?" zjišťoval Jim.
"Dočkej času jako husa klasu," odpověděl náčelník. Vyhlížel unaveně a ustaraně.
"Copak jsme zlikvidovali málo těch ubohejch grízerskejch pasáků - pro nic za nic?" dotazoval se nejmladší z tlupy, věkem pouhé dítě, jejž tvrdá, zatrpklá ústa a hladové oči poněkud odlišovaly od kamarádů.
"Moje řeč, Burte, moje řeč," odpověděl ten, který poslal ven Moza.
"Hade, tady v těch lesích bude padat sníh, ani se nenadějem," ozval se Jim Wilson. "Přezimujem v Tonto Basinu, nebo na Gile?"
"Se mi zdá, že si ještě pořádně zarajtujem, než se dostanem na jih," odvětil Had mrzutě.
Do této krizové situace se vrátil Moze.
"Šéfe, zmerčil jsem, že si to sem hasí kůň," hlásil.
Anson se zdvihl a s nastraženýma ušima stanul ve dveřích. Venku sténal vítr a rozptýlené kapky deště bubnovaly do střechy.
"Haló!" rozkřičel se potěšené.
Na okamžik se rozhostilo ticho, v němž Dale záhy uslyšel rychlé klapání kopyt na kamení stezky. Muži dole nervózně přešlapovali, ale žádný z nich nepromluvil. Oheň vesele praskal. Had Anson odstoupil ode dveří a jeho pohyb vyjadřoval jak pochyby, tak obezřetnost.
Klusající kůň se opodál zastavil.
"Hej, vy tam vevnitř!" zavolal hlas ze tmy.
"Hej, vy venku!" zněla Ansonova odpověď.
"Jsi to ty, Hade?" následovala otázka.
"Osobně," opáčil Anson a ukázal se.
Příchozí vstoupil. Byl to mohutný člověk v gumáku, v záři ohně se mokře lesknoucím. Do čela stažené sombrero stínilo obličej, zvlášť jeho horní část, docela jako maska. Měl černý zplihlý knír a pevnou bradu. V jeho pohybech se zračila mužná, mocná síla.
"Buď zdráv, Hade. I ty, Wilsone," řekl. "Já jsem si to s tím původním obchodem rozmyslel. Poslal jsem pro vás kvůli - kvůli docela jiné záležitosti... čistě soukromé."
Zcela srozumitelným posunkem dal najevo, že by se Hadovi lidé měli z místnosti klidit.
"Jo," nerozhodně ze sebe vypravil Anson. Pak se prudce otočil. "Moze, Stín a Buřt počkaj venku. Hádám, že nejde vo kšeft, co jsem s ním počítal... A můžete sedlat."
Jmenovaní tři členové gangu odcházeli s pronikavě upřenými pohledy na cizince, který mezitím ustoupil do stínu.
"No prosím, Beasleyi," ozval se Anson přitlumeným hlasem. "Vo co jde? Tady Jim je moje pravá ruka."
Na to se Beasley přiblížil k ohni a vztáhl ruce k plamenům.
"Tentokrát to nejsou ovce," začal.
"To mně je jasný," přikývl Anson. "Jenže - ať je to co chce, zajídá se mi, že jste nás nechal tak dlouho čekat a štvát se do horoucích pekel. Skoro celej den jsme čekali u Big Springu. Potom přijel ten grízr a poslal nás sem. Daleko vod tábora, bez zásob a bez dek."
"Dlouho vás nezdržím," klidnil ho Beasley. "Ale i kdyby, nebudeš litovat - až ti povím, že se naše jednání týká Berta Auchinclosse - člověka, kvůli kterému je z tebe psanec."
Ansonova náhlá reakce se podobala přikrčení šelmy před skokem. Rovněž Wilson se dychtivě naklonil kupředu. Beasley se ohlédl ke dveřím a přešel do šepotu: "Starý Auchincloss má na kahánku. Už je jednou nohou v hrobě. Poslal do Missouri pro neteř - mladou žábu - a té chce odkázat ranče a ovce. Všechen svůj majetek. Nikoho jiného, zdá se, nemá... Těch rančů a těch ovcí a koní! Vy víte, že jsem byl léta Bertův společník při chovu ovcí. Nařkl mě, že jsem ho bral na hůl, a vyrazil mě. Kdežto já celé ty roky tvrdím, že to byl od něho podraz - a dluží mi ovce i prachy. Mám v Pinu a široko daleko tolik přátel, co Auchincloss... Takže Hade, podívej..."
Odmlčel se, aby zhluboka nabral dech, a jeho velké ruce se nad ohněm chvěly. Anson se natáhl vpřed jako had chystající se uštknout a Jim Wilson byl stejně napjatý, přestože dost přesně věděl, co asi přijde.
"Podívej se," sípal Beasley, "ta holka má šestnáctého přijet do Magdaleny. Od zítřka za týden. Pojede dostavníkem do Snowdropu, kde na ni budou čekat Auchinclossovi lidi s bryčkou."
"Hm," zavrčel Anson, když se Beasley znovu odmlčel. "No a?"
"Ta holka se do Snowdropu nesmí dostat."
"To jako abych přepad dostavník a - unes ji?"
"Přesně tak."
"No dobře - a co dál?"
"Odvezete ji... Zmizí. To je váš úkol... Já na Auchinclosse vybalím svoje nároky - budu naléhat - a až zhebne, naskytne se mi možnost převzít jeho majetek. Potom se pro mě za mě slečinka může vrátit... Podrobnosti si vypracuj s Wilsonem. A jestli k tomu musíte přibrat tlupu, nikomu o pravé příčině ani muk. Můžete se pěkně napakovat. A až dostanete zaplaceno, prozíravě změníte rajón."
"Dobrej nápad," bručel Had Anson. "Jeho slabina je, Beasleyi, že smrt si nedá poroučet. Starej Bert má kořínek. Může vás vypíct."
"Auchincloss mele z posledního," prohlásil Beasley s takovou určitostí, že se mu nedalo nevěřit.
"Teda když jsem ho viděl naposled, zrovna růžově nevyhlížel... Beasleyi, jestli přijmu vaši nabídku, jak tu holku poznám?"
"Jmenuje se Helena Raynerová," pohotově vysvětloval Beasley. "Je jí dvacet. Všechny Auchinclossovic jsou krasavice, a tahle je prý nejhezčí."
"Jo... Beasleyi, tohle je nabeton povětší kšeft, ale že by se mi zamlouval? ... Na druhý straně zas na vás nikdy nedám dopustit... Teda k věci - ať si plácnem. Kolik mi to hodí?"
"Nepřibírejte nikoho do party. Dostavník přece dokážete přepadnout vy dva sami. Ostatně se mu to ještě nepřitrefilo... Ale musíte se maskovat... Řekněme deset tisíc ovcí - nebo kolik by se za ně ve Phoenixu stržilo zlata!"
Jim Wilson tiše hvízdl.
"A změnit rajón?" opakoval si pod vousy Had Anson.
"No."
"Že je do toho zamíchaná sukně, se mi nelíbí, ale můžete se mnou počítat... Šestnáctýho září v Magdaleně - a jmenuje se Helena Raynerová - a je krasavice?"
"Ano. Moji pastevci poženou za čtrnáct dní na jih. Jestli se i potom počasí udrží, po jednom z nich mi vzkážete a já za vámi přijedu."
Beasley ještě jednou zamnul rukama nad ohněm, navlékl si rukavice, stáhl sombrero do očí a s úsečným rozloučením vykročil do noci.
"Jime, jak na tebe zapůsobil?" otázal se Had Anson.
"Parde, ten má za ušima, že nás trumfne voba," mínil Wilson.
"Čert to vem!... Well, vracíme se do tábora." A vyšel první.
Do srubu dolehly přitlumené hlasy, potom frkání koní, klapot kopyt a konečně pravidelný, postupně slábnoucí klus. A lesní ticho narušovalo zase jen skučení větru a jemné bubnování deště.