Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Někdo zaklepal, a ještě než jsem stačila stáhnout nohy ze stolu, rozletěly se dveře, málem vylítly z pantů, ve dveřích naducaná blondýnka s ondulací jako vypáraná vlna. Myslela jsem, že mám vlčí mlhu, podívala jsem se znovu, pořádně, ještě líp, ne, ano, je to tak. Fantice seniorka.
"Čest práci, soudružko," zamávala telegramem, který dostala maximálně před hodinou, přistoupila ke mně, podala mi ho, ruce v bok, ve tváři úsměv pokořitele. Telegram na čtyři řádky, co slovo, to perla, to jedna finská valuta.
"VAZENA SOUDRUZKO - UJMETE SE LASKAVE UKLIDU - PELIKANOVA ZEMRELA - HONZLOVA VAM PREDA NACINI A KLICE - FESTIVAL KRASNY
přece nebudu brát peníze zadarmo a když nemáte ty klíče tak mi dejte svoje já sem budu chodit brzo ráno co bych tady dělala celej den vytopakzamknete..."
Neposlouchala jsem ji. Mlela stále totéž, klíčeklíče, jájájá důležitá, já soudruh řiditel já Bořík říkal ty klíče ratatatetatotammete já moje dcera říkala žesinavásmámdátpozor... Bum!
No dobrá. Když válčit, tak válčit.
"Podívejte se, paní Fantová," nadechla jsem se zhluboka, "já si budu dávat pozor na vás, dokud nedostanu přímý pokyn od soudruha Kořána. Vždyť vlastně ani nevím, jestli jste paní Fantová. Vy mě taky můžete klamat, telegram není žádná pracovní smlouva. Mám to tady hlídat, než se vrátěj. Jestli si na mě chcete dávat pozor, tak si ho dávejte, já si na vás taky dám pozor, a proto vám ty klíče nedám, i kdybych jich měla padesát, a vůbec." Rozkřikla jsem se. "Já tu nejsem od toho, abych vás přijímala do zaměstnání!"
A palba.
"Tady to máte černý na bílym soudruh řiditel říkal moje dcera říkala Bořík trrrrrr..."
Sedla jsem si důležitě ke stroji a bleskově, všemi deseti prsty jsem psala.

"NBHYGd e r t vxfstehrgnd, cbdgetřž..elroeprjfdnčýř89," řádkovač bzííít, "cbynfhryt zcsdewr 23456789-IUY v b f r NJHU/" "???", řádkovač bzííít, "cbdgrteřčžrytuyihjdh -öä- püü%%%cbfhry/!:JU7CDEK," řádkovač bzíít, "KMJHTR4wretčžřyr.m,llsgdter,%': -ö.

Přestala jsem, až když domluvila. Vytáhla jsem papír, dala na něj razítko Poř. č......, červeně, podepsala, složila do obálky a zalepila.
"Tady to soudruhovi píšu expres. Až dostanu odpověď, dostanete klíče i hadry i smetáky. Dřív ne. To by se za paní Fantovou mohla vydávat každá domovnice. Pak se tady ztratěj třeba kádrový materiály. To teda ne. Já mám zodpovědnost, a když mi jednou tu důvěru dali, je mou povinností nezklamat," vychrlila jsem po jejím způsobu. "A teď pojďte, ať mi nezavřou poštu."
Zacinkala jsem klíčema a strkala jsem Alušku Fantovou po třiceti letech ze dveří.
"Tak mi aspoň ukažte ty smetáky a věci ať vim jestli je tu dost věcí abych když tak přikoupila vosk nebo Iron na vokna..."
"Paní Pelikánová čistila okna novinama."
"Však je to taky vidět vokna se nejlíp čistěj Ironem noviny pouštěj chloupky člověk si jen ničí ruce mydlinama já čistím Ironem to de báječně kdepak noviny ty se maj dát do sběru šetřte naše lesy soudružko jestli to nevíte to je národohospodářská škoda ratatata..."
Přála jsem si, aby spadla ze schodů, udělala sto dvacet kotrmelců, křáp kostičky, bum hlavička o každý schod extra, aby z ní nezbyl ani mastnej flek, vypařit, škrtnout, bože tady se ti tvorba kapánek vymkla z ruky. To není člověk, ta je vymyšlená, formalistická, dekadentní, zjev, zhmotnělá představa paranoika, nebezpečí, bojím bojím, neskutečná paní Fantová seniorka.
Na ulici jsem se od ní odlepila jako kladný pól od kladného a klusala jsem jako k poště, žádná tím směrem není, prchala jsem před tou vidinou, před tím strašidlem, před tím zlým duchem, zjevením, před tou sůvou, upírem, houkadlem, polednicí, čtvrtodenní zimnicí, klusala jsem, pelášila, až jsem se patama kopala do zadku.