Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• spoluautorství Ladislav Smoljak

PULEC: Pane dráha, probudil byste nám pana Motyčku?
PATKA: To bych nedoporučoval. Já jsem rád, že spí.
PULEC: Jenomže tady kamarád by se s ním potřeboval přivítat. Rozumíte? S vámi se nevítal?
PATKA: Vítal.
PULEC: Tak snad víte, o čem mluvím.
HÁJEK: Ano Sváťo, já jsem tak rád, že jsme zase spolu.
PATKA (Konečně to pochopí, přistoupí k Motyčkovi a křičí mu do ucha): Aha. Pane Motyčka! Probuďte se.

(Motyčka se probudí)

HÁJEK: Ale to jste nemuseli.
PULEC: Hele, nekecej a pěkně bratránkovi podej ruku!

(Hájek chtě nechtě Pulcovu ruku pustí a nabídne ji Motyčkovi)

MOTYČKA: Přemek! (Dá ruce za záda) Jako by se stalo!
HÁJEK: To mi ani ruku nepodáš? Vlastní bratranec? Deset let jsme se neviděli.
MOTYČKA: Podívej se, Přemku. Jsou národy, které si vůbec ruku nepodávají. Například Japonci: ukloní se, a dost. (Patka zjistí, že se ho hovor netýká, a vrátí se do vechtrovny) Nebo Křováci. Vystrčí hlavu ze křoví, zamávají si a zase zalezou.
PULEC: Tak se do toho dáme, ne?
HÁJEK: A do čeho jako myslíš, Sváťo?
MOTYČKA (Pokračuje bez ohledu na to, že ho nikdo neposlouchá): Nebo Eskymáci. Ty maj rukavice, palčáky, a sundávej v tý zimě rukavice.
PULEC: No přece, kvůli čemu jsme sem přijeli.
MOTYČKA: Tak si třou nos vo nos.
HÁJEK: Aha. A kvůli čemu jsme sem přijeli?
MOTYČKA: To je totiž jediný, co jim z těch kožešin kouká.
PULEC: Ty to nevíš?
HÁJEK: Vím, samozřejmě, teď si jenom momentálně...
PULEC: No, kvůli tý tvý švestce přece.
HÁJEK: No jo! Díky, Sváťo! Díky. Hned se do toho pustíme.
MOTYČKA (žvaní dál): Podávání rukou, to má taky svoje pravidla, nemyslete si. To nejde jenom natáhnout ruku a hotovo.
PULEC: V první řadě by to chtělo žebřík.
MOTYČKA: Dáma podává ruku vždycky první.
HÁJEK: Tak to bude kámen úrazu, Sváťo. Je tady totiž disponent.
MOTYČKA: Pokud ovšem před ní nestojí jiná dáma. Starší dáma podává ruku mladší dámě. Nikdy naopak.
PULEC: Co jsi říkal?
MOTYČKA: Že starší dáma...
PULEC: Ale ty ne!
HÁJEK: Že je tady disponent.
PULEC: To znamená co?

(V té chvíli vyjde z vechtrovny Patka a táhne za sebou dlouhou telegrafní pásku, jejíž druhý konec je stále ještě v přístroji)

PATKA: To znamená, že záleží na mně, komu žebřík půjčím a komu ne. Právě jsem se na to ptal kolegy ze sousední stanice a jasně mi tady sděluje, že bych byl blázen, kdybych vám ho půjčil.
HÁJEK: Ukažte... (Vezme mu z ruky pásku a prohlíží si zprávu) Kdo to psal?
PATKA: Výpravčí Tumpach.
HÁJEK: Tumpach! Tak on ještě slouží, dědek stará... To je ale rukopis... rozklepaný je to, rovnou čárku neudělá... (Čte a ručkuje po pásce až k telegrafnímu přístroji ve vechtrovně) Milý Kamile, předem mého telegramu přijmi srdečný pozdrav ze sousední stanice. Jinýmu bych žebřík půjčil, ale Hájkovi naser. Co to je todleto? (Vyběhne dotčeně z vechtrovny) To vy si dovolujete s Tumpachem takovéhle věci služebním telegrafem? Drážní telegraf používáme výhradně ke služebnímu styku. Jakákoli soukromá sdělení jsou nepřípustná.
PATKA: To není žádné soukromé sdělení.
HÁJEK: Né?
PATKA: To je vyžádaná služební informace stran drážního žebříku.
HÁJEK (posměšně): Vyžádaná služební informace...
MOTYČKA: Pán smí podat dámě ruku jako první jedině v případě, pokud tato je tak mladá, že by mohla býti jeho dcerou.
HÁJEK (nechápavě): Vyžádaná služební informace...
PULEC: Hele Přemku, vykašleme se na jeho žebřík a hodíme tam lano.
MOTYČKA: O tom jsou celý knihy.
HÁJEK: Na co lano, Sváťo?
PULEC: Na větev. Přehodíme lano přes větev a přivážeme na něj košík.
HÁJEK: Počkej, Sváťo, lano, košík, ty zase vidíš jen ty své horolezecké věci. My tady řešíme úplně jiné problémy.
PULEC: Jaký problémy?
HÁJEK: Že nemáme žebřík.
PULEC: Vždyť o tom mluvím.
HÁJEK: Jak to? Ty mluvíš o nějakém laně a koši. Já mluvím o žebříku.
PULEC: Ale to spolu přece souvisí.
HÁJEK: Jak to spolu souvisí?
PULEC: Přemku, proč jsme sem přijeli. Já s košem, ty s ruksakem, Motyčka s pytlem.
MOTYČKA: A je to venku! Říkal jsem vám, Kamile, přijede Přemek a dovíte se to. Tak, Přemku, řekni mu, na co mám ten pytel.
HÁJEK: Ty máš pytel?
MOTYČKA: No jo, podívej. (Ukáže prázdný pytel)
HÁJEK: A na co ho máš?
PULEC: Přemku! Přemku, vzpamatuj se. Říkal jsi, že se rozdělíme na tři díly!
HÁJEK: Co na tři díly.
PULEC: No švestky přece!
HÁJEK (Pohlédne do koruny ,stromu a konečně si vzpomene): Díky, Sváťo. Já jak toho mám víc, tak zapomenu jedno pro druhý. Díky! (Obrátí se k Patkovi) Tak rozhodné slovo, Kamile. Vy nám ten žebřík nepůjčíte.
PATKA: Ne.
HÁJEK (Napřáhne k němu pravici): Čestné slovo?
PATKA (Stiskne mu ji): Čestné slovo. (Uvědomí si, co provedl) Teď přijede dvanáctka, závory zavřít, do knihy zapsat...
HÁJEK: Tak, Sváťo, žebřík definitivně padá, viďte, Kamile.

(Zahouká vlak)

PATKA: Já musím zavřít ty šraňky.
HÁJEK: Jo, jo, nenechte se rušit. (Patka levou rukou zatahuje šraňky, zatímco Hájek dál rozmlouvá s Pulcem) Ale my, my Sváťo si víme rady. Vezmeme košík, zavěsíme na hák, přivážeme na lano, přehodíme přes větev a můžeme česat.
PATKA: Já teď musím zapsat příjezd, pane Hájek.
HÁJEK: To zas budete, jak vás znám, zapisovat levou rukou, co?
PATKA: No, radši bych to zapsal pravou.
HÁJEK: Tak to se schválně půjdu podívat, jestli to bude lepší než minule.

(Zajdou ruku v ruce do vechtrovny)

MOTYČKA: Poslyšte, pane Pulec, já jsem znal nějakýho doktora Žábu. Nejste vy jeho syn?
PULEC: Ne. Můj otec byl taky Pulec.
MOTYČKA: Otec Pulec, dítě Pulec, to jsou dneska věci...

(Z vechtrovny vyjdou ruku v ruce Patka a Hájek. Patka levou rukou salutuje přijíždějícímu vlaku)

HÁJEK: Takže vy, Kamile, nejenže píšete levou rukou, ale vy tou levou rukou i salutujete. No, to se za nás netrpělo ani levákům.

(Vlak zabrzdí, bouchnou dvířka, průvodčí zapíská a souprava odjede. Patka otevře závory a všichni se dívají, kdo to vystoupil.)

PATKA: Vítejte v naší občasné stanici, slečno.
PULEC: Dobrý den.
MOTYČKA: Pozdrav Pán Bůh, panenko.
HÁJEK (Pustí Patkovu ruku a napřáhne ji směrem, kde tušíme příchozí osobu): Dovolíte, drahá slečno, abych vám potřásl pravicí?

(Vejde Emilka. Je to mladé děvče s počínajícím, ale viditelným outěžkem. Hraje ji - jako všechny dámské role v této hře - herec s ženskou maskou. Emilčina maska září neměnným, širokým úsměvem. Ignoruje Hájkovu napřaženou pravici a mlčky projde celou společností. Zastaví se až za keříkem na protější straně, kde se přikrčí tak, že jí vyčuhuje jen její trvale rozesmátý obličej. Všichni se na ní rozpačitě dívají. Emilka ještě chvilku zůstane v podřepu a pak se konečně vesele napřímí)

EMILKA: Dobrý den vespolek!
VŠICHNI: Dobrý den.
EMILKA: Promiňte, že jsem se hned nepředstavila. Jmenuji se Emilka Najbrtová a sloužila jsem v Praze na Královských Vinohradech u pana továrníka Rosensteina. Milostpán pořád Emilko sem. Emilko tam, Emilko sem, Emilko tam.
PULEC: A potom?
EMILKA: A pořád: Emilko sem, Emilko tam...
PULEC: No, dobře, a co dál?
EMILKA: A najednou jsem chodila s outěžkem. Milostpaní řekla: Emy, tady máte na dráhu, jeďte na venkov, tam se spíš najde někdo, kdo by si vás vzal. Tak jsem šla na nádraží a koupila si jízdenku na venkov.
PATKA: A proč jste vystoupila právě v naší stanici, kde staví vlak jen na požádání?
EMILKA: To bylo tak: ve vlaku jsem potřebovala na toaletu, ale kabinka byla obsazena. Pohlédla jsem z okna a vidím - venkov. Tak jsem požádala. Nu, první starost mám tedy za sebou, teď ještě abych našla někoho, kdo by si mě vzal. (Rozhlédne se po všech přítomných a po řadě osloví Hájka, Motyčku a Patku.) Vy jste starý, vy jste ještě starší - a co vy?
PATKA: Což o to, hezká jste, stále veselá...

(Na dotvrzení těchto slov se Emilka znovu pochlubí divákům svým trvalým úsměvem)

EMILKA: Pocházím z Veselí nad Lužnicí.
PATKA: Ale jestli tomu dobře rozumím, vy jste doteďka chodila s Outěžkem a teď byste chtěla chodit se mnou? To já bych asi nemoh. Dělit se o vás s Outěžkem.
MOTYČKA: Pozor, pozor, vemte mohamedány. Tam je to zase opačně: jeden muž má třeba osm žen. Ale zase se mu postarají o to hospodářství. O ty pole, o ten dobytek...
PULEC: Kamile, outěžek znamená, že tady slečna čeká dítě.
PATKA: Aha. A ono přijede sem?
PULEC: To dítě je pravda na cestě, ale nejede vlakem.