Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (vybraná kapitola z knížky Tatínku, ta se ti povedla od Zdeňka Svěráka)

Hotelová pohádka

"Byl jeden hotel," začala maminka.
"Co je to hotel?" zeptal se Petřík.
"Hotel je dům, ve kterém přespávají lidé, co přijedou z daleka. V tom hotelu byl pokoj, v pokoji stál šatník a v šatníku visela tři dřevěná ramínka."
"V šatníku je tma," řekl Petřík.
"Ano, ale i když tam byla tma, ta tři ramínka se dobře znala. Občas totiž někdo šatník otevřel a ramínka se vzájemně prohlédla."
"Petruška mě zavřela do šatníku a já jsem se bál," žaluje Petřík.
"Ano, ale nepřerušuj."
(Ta maminka má ale trpělivost, pomyslel si tatínek. To já už bych klukovi jednu přišil.)
"První ramínko se jmenovalo Josef Berka. To proto, že si ho nějaký pan Berka inkoustovou tužkou podepsal a pak ho v tom hotelu zapomněl. Druhé ramínko se jmenovalo Provazníček, protože mu chyběl háček a viselo na provázku. A tomu třetímu říkali Chuděra, protože mu někdo utrhl bidýlko pro pánské kalhoty."
"Proč pan hotelář Provazníčka a Chuděru nespravil?" zajímal se Petřík.
"Proč?" zamyslela se maminka, protože některé otázky toho kluka byly opravdu těžké, a potom řekla: "Asi neměl čas. A jednoho dne se v hotelu ubytovala paní s dlouhými zlatými vlasy. A té paní dali na recepci právě pokoj s našimi ramínky. Paní otevřela šatník a začala si rozvěšovat sukně a halenky. Ramínkům to chvíli trvalo, než se na světle rozkoukala, ale když se rozkoukala, udivilo je, jak byla ta dáma krásná."
"Jako paní učitelka ze školky?" ptá se Petřík, aby měl představu.
"Asi tak. - A co ramínka překvapilo ještě víc: přivezla s sebou zvláštní věc. Nejdřív to vypadalo jako nějaký podivný límec, ale bylo to z umělé hmoty a dalo se to nafukovat. Když to krásná paní nafoukla, ukázalo se, že je to nafukovací ramínko. Paní na ně dala úplně nové hedvábné šaty a opatrně je zavěsila do šatníku. Pro Josefa Berku, Chuděru a Provazníčka to byla vždycky událost, když si některý host přivezl své vlastní ramínko. Mohli si s ním povídat a dozvědět se spoustu novinek ze světa. Sotva krásná paní šatník zavřela, ozval se Provazníček: 'Vítáme tě v našem šatníku, ať se ti u nás dobře visí.'
Ale nafukovací ramínko nic.
'Asi neumí mluvit,' soudil Josef Berka. 'Tyhle věci z umělé hmoty bývají němé.'
'Nebo umí mluvit, ale neslyší,' řekl Chuděra.
A vtom se nafukovací zavrtělo a řeklo: 'Nemám náladu na hloupé řeči. Chci spát.'
'Jste jistě unavené,' řekl soucitně Chuděra. 'Přijíždíte zdaleka?'
Nafukovací nic.
'A kdo je tvá paní? Není to snad nějaká slavná krasavice, když je tak krásná?' ptal se Provazníček.
Nafukovací unaveně vzdychlo: 'Je vidět, že jste z venkova. Žijete tu zřejmě zabedněně. Jinak byste museli na první pohled poznat, že cestuji se slavnou divadelní, filmovou a televizní hvězdou Hortensií Slámovou a že jsme oba přímo z Prahy.'
'Z Prahy!' řekl Josef Berka zasněně. 'Tam jsem visel tři roky. V závodě Zrzavý - Pošusta, oděvy pro chlapce, Vodičkova 15. To už je dávno.'
'Nediv se, kamaráde, že tvou slavnou paní neznáme,' vysvětloval nafukovacímu Provazníček. 'Kdepak by se našinec dostal do divadla nebo do biografu. Ani televizi tu nemáme, tu mají jen pokoje číslo 1 a 2. My jsme obyčejný jednolůžák s rozhlasem po drátě.'
'Moje paní vystupuje i v rozhlase po drátě,' usadilo ho luxusní ramínko z Prahy.
Provazníček mu na to chtěl říci, že z rozhlasu přece nemohou ramínka poznat, jak umělkyně vypadá, ale nechtěl dělat v šatníku větší dusno, než tam bylo, a tak řekl mírně: 'Tvá paní tě bere všude s sebou. Vypravuj nám o cizích krajích. Velice rád poslouchám o cizích krajích. Jedno skládací drátěné ramínko nám loni povídalo o lázních Luhačovicích. Bylo jsi také v Luhačovicích?'
'Pcha! Luhačovice. Procestovali jsme s Hortensií celý svět. Beroun, Klatovy, Velká Bíteš, Velké Popovice, Zdiby... Ale co vám povídat? Stejně byste nic nepochopili. Jste ze dřeva.'
Když to ramínko z umělé hmoty řeklo, nastalo ticho. Naše tři dřevěná ramínka už se na nic nevyptávala, neboť se jich ta slova dotkla. Po chvíli se však v tom tichu ozvalo slabé, velice tenké syčení. Nafoukané ramínko začalo ucházet. Za chvíli úplně splasklo a nové hedvábné šaty sklouzly na dno šatníku.
'Jak se to mohlo stát?' divil se Provazníček.
'To jsem udělal já,' odpověděl mu pisklavý hlásek odněkud zdola.
'Kdo jsi?'
'Jsem špendlík Jarda s modrou hlavičkou,' zapištěl hlásek. 'Švadlena mě zapomněla pod límečkem, tak jsem toho náfuku propích.'
'Patří mu to,' řekl Josef Berka. 'S tak domýšlivým ramínkem jsem se ještě nesetkal. A že jsme měli v závodě Zrzavý-Pošusta, oděvy pro chlapce, všelijakou sebranku.'
Potom vyprávěl špendlík Jarda veselé příhody ze svého života; byla to radost poslouchat, kde všude se upíchnul. A když se všichni dosyta vysmáli, usnuli. A my taky usneme," zakončila maminka svou pohádku.
"A co ty hedvábné šaty?" ozvala se Petruška. "Nebyly ráno zmuchlané?"
"To víš, že byly. Když je ta krásná paní našla na dně šatníku, spráskla ruce, protože v nich měla na jevišti recitovat báseň. Vzala splasklé ramínko, hodila ho do koše na odpadky a řekla: 'Kdepak tyhle nové vynálezy. Není nad staré dobré dřevěné ramínko.'
Umíte si jistě představit, jak to naše dřevěné přátele potěšilo. A víte, kam své šaty pověsila?"
"Na Chuděru!" hádala Petruška.
"Správně," řekla maminka, "protože Chuděra, to jsem vám zapomněla říct, měl tu výbornou vlastnost, že se na něm pomačkané šaty velice brzy vyvěsily."