ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bezděková Zdeňka (*19.04.1907 - †12.08.1999)

   
­­­­

Říkali mi Leni

  • ukázka z 1. kapitoly
  • vydalo nakladatelství Práce v Praze roku 1983

1

Dnes dopoledne se na mne paní učitelka zase zlobila. Psaly jsme do svátečních sešitů slohovou úlohu Naše rodina. Nanečisto jsem to měla vypracované dávno, jen jsem to teď krasopisně opisovala. Paní učitelce jsem to taky předtím četla, takže věděla, že to píši takhle:
Pocházím z městečka Herrnstadt v západním Německu. Babička říká, že už tu bydlíme dávno, že již její pradědeček tady žil, jenomže bydlil v domě na náměstí. Jsme tedy starousedlá rodina, jak se říká těm, kdo zde přežili už i první válku, která prý nebyla tak hrozná. Pro nás však byla také zlá, protože v ní padl můj dědeček Leopold Freiwald, který byl hodinářem.
Babička Matylda žije s námi, totiž s mou matkou, bratrem Raulem a se mnou, ve starém domě na Lange Wiese, protože nám pěkný dům v ulici U tří lip rozbila puma. Tatínka nemáme. Byl hodný, hrál rád na cello a rád četl básně. Pracoval v lékárně a říkali mu magistr. Odešel do války a již se nevrátil...
Tady jsem na chvíli přestala psát a rozmýšlela jsem se, koho mám poslechnout. Babička mi totiž poradila, abych sem připsala tuto větu: Válka je nejstrašnější věc na světě, bere matkám syny a z dětí dělá sirotky. Paní učitelce se to však nelíbilo, když jsem jí to četla, a chtěla, abych napsala: Jsem hrdá na to, že můj tatínek byl německý hrdina. Já však na to vůbec hrdá nejsem, já bych tisíckrát raději přála tatínkovi, aby byl živ a mohl si číst z těch krásných knih se zlatými ořízkami, které babička denně urovnává a oprašuje na poličce. To však bych přála každému muži, který se nevrátil, nejen našemu tatínkovi.
Já si nemohu pomoci, ale já - už jsem na tatínka asi zapomněla. Zdá se mi jako bych ho viděla jen jednou. Stál ve dveřích pokoje ve vysokých botách a povídal: "Tak tohle je naše Leni?"
Potom zase odešel a boty zněly na schodech: klap-klap-klapy-klap. To už musí být tuze dávno. Potom jednou maminka pověsila nad stůl tatínkův obrázek a do růžku zastrčila nějaké zelené listy pod černý flór a řekla: "Tatínek padl."
Můj bratr Raul - teď už je mu čtrnáct pryč, vyskočil od stolu a zvedl ruku šikmo před sebe a měl docela rovné prsty a ruka mu nepadala dolů. Moc jsem se tenkrát divila, že to vydržel tak slouho stát.
Maminka řekla: "Podívej se, Leni, Rul uctívá otcovu památku zdviženou pravicí! To je árijský pozdrav. Ty jsi ještě maličká a nevíš, že je to nejvyšší čest člověka, je-li árijské krve, a je-li nadto Němcem. Nic není kromě Německa! Postav se vedle Raula!" Tak jsem se postavila, ale ruce jsem měla dole.
Babička se začala třást a potom si musela sednout do křesla a hrozně naříkala. Pořád volala: "Ty můj synáčku!"
Ale maminka byla zticha a pak okřikla babičku, že se to nesluší a že se to teď nedělá. A babička pořád: "Ty můj synáčku!"
Potom chtěla pohladit Raula, ale on se jí vytrhl a utíkal pryč. Mne babička hladit nechtěla, ale bylo mi jí líto, jak tam v křesle plakala, proto jsem si k ní sedla na zem a dala jí hlavu na koleno a ona potom přestala volat tatínka a začala mne hladit a říkala: "Ty má holubičko!"
Tenkrát jsem vůbec neplakala, ani mi nebylo do pláče, ale dnes při té úloze najednou ano; vzpomněla jsem si na babiččin nářek a začala jsem místo věty Jsem hrdá... psát Válka je nejstrašnější věc...
Paní učitelka se na mne zadívala přes brýle a zeptala se zlostně: "Co nepíšeš?"
Neodpovídala jsem a setřela jsem si slzy.
"Ty brečíš?" zlobila se paní učitelka a sepjala ruce na břiše, jak to dělá vždycky, když hubuje. "Ty brečíš?" řekla ještě jednou.
Přistoupila k mé lavici a podívala se mi do pera; spatřila rozepsanou větu: Válka je nejstrašnější věc - a já jsem věděla, že bude zle.
Paní učitelka si opřela ruce o boky a teprve spustila: "Dívky," povídala, "německé dívky, podívejte se na Leni Freiwald!" A ještě moc se zlobila, že pláču, že tatínek byl velký hrdina. Musely jsme pak sborově přednášet báseň Hrdinům.
Anne Lore zvedla ruku jako náš Raul a paní učitelka řekla: "Nic nevidím, Anne Lore, připaž!" Věděla moc dobře, že Anne Lore zdraví tím árijským pozdravem, ale nechtěla to vidět - ono se to teď nesmí.
A psaly jsme dál. Tu větu o válce jsem tedy přeškrtla a připsala jsem: ...a již se nevrátil, protože byl velký hrdina.
Potom jsem neměla chuť toho příliš mnoho psát. Dokončila jsem rychle: Matka se jmenuje Rosa a chodí teď do kursu pro poštovní úřednice. Bratr Raul chodí do gymnázia a doma hodně zlobí. Já jsem žákyně čtvrté třídy dívčí školy a říkají mi Leni.
Zazvonilo a odevzdávaly jsme sešity.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: sopac, 08.12.2014

­­­­

Diskuse k úryvku
Zdeňka Bezděková - Říkali mi Leni







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)