Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Své malé dceři
PEPIČCE
připisuji.

Vstup

V předmluvě jedné ze starodávných knih kuchařských v Českém museu chovaných stojí psáno: "Jací bývají pokrmové, taková bývá i krev, a jaká krev, takoví v člověku duchové, a jací duchové, takový vtip člověka jest." Tato myšlénka se úplně shoduje se slovem povědomého gastronomického aesthetika francouzského Brillat-Savarina, jenž v minulém století děl: "Pověz, co jíš, povím, kdo jsi;" a stejné přesvědčení měl onen anglický vojevůdce, který kázal vojáky hnáti do bitvy, pokad mají roastbeef v žaludku.
Ano tak to jest, dělej co dělej: duše lidská jest u těch, kteří ji v sobě mají, ovšem vznešenější nežli tělo, ale hrubé tělo jí přečasto na dobré i na zlé vládne; prosaické tělo hladové ji v nic moří, slušně krmené ji podporuje. Člověk závisí na kuchyni, kuchyně závisí na geografické šířce této planety, na které žijeme. Co jí Eskymák, nechutnalo by nám. Anglický roastbeef a kus podešve, náš moučný nákyp a rozvařený klih byla by nemotornému žaludku jeho asi jednostejná věc. A my bychom zase krmí Eskymákovou bez pochyby namřeli. Po jídle poznáš kulturu kteréhokoliv národa s podobnou neomylností, jako bys ohledával umělecké památky a plody jeho ducha. Jako k jiným ušlechtilejším věcem musili lidé i k jídlu vychováni býti. Řek naučil se pěkně jísti od Asijců, od Řeků učil se Říman, římské kuchaření zdědili národové románští, kteří pak divokému Němci ukázali, že není dobře hltati syrové maso a topiti je v žaludku džbány vína nebo ledajakého jiného opojného nápoje. A takž nepřestal ani v pozdější době býti Francouz učitelem Němců. Nejstarší německá kniha kuchařská ze XIV. věku, v Mnichově chovaná, má nadpisy francouzské! Aniž jest dosavad holou nepravdou, volá-li pyšně Francouz Savarin: "Kterak to, že po všech porážkách se Francie vždy zase vzchopila? Britové, Germáni a jiní nepřátelé do naší země vpadlí vždycky mívali žaludek neobyčejného kalibru - a francouzská kuchyně je dobrá - oni jedli, projedli; pili, propili."
Takové myšlénky poskakovaly mně v mysli, když jsem se odhodlal psáti o staročeské kuchyni. Kuchyně českého národa majíc zajisté leccos svého vlastního, od nejstarších dob podléhala vlivům západu i východu. Leccos měli svého samorostlého, něco přinesl západ, něco popadli z východu. Než toho vyličovati nemíníme. Nás zaujala česká kuchyně století šestnáctého, tedy kuchyně již dávno hotová, povahy a rázu ustáleného, kuchyně tenkráte už za meze tohoto slavného království pověstná. Vizme staročeskou kulturu tedy i v gastronomických věcech, a nezalíbí-li se leccos nám, prolhaným dětem XIX. století, nuže nechoďme v tom po svých předcích, než čiňme moudřeji; jsmeť o tři sta let starší. Staročeská kuchyň tedy za vypsání stojí z těch dvou příčin, že po ní poznáš povahy otců a pak že byla slavná.
Pravda-li, co dí Savarin, že o lidstvo větší má zásluhu ten, kdo vymyslil nové příhodné jídlo nežli ten, kdo objevil novou hvězdu na nebesku, tož pyšni buďme, čtouce v pergamenovém rukopise Vircpurském ze XIV. věku mezi leckterými recepty kuchyňskými též o krmi české (heidnisch, behaimisch), kterouž sobě Němci vypůjčili. A nepřestávali Němci ani v následujících dobách užívati dobrých českých vynálezů kuchyňských. "Kašenat" v kuchmistrské knize Baltazara Staindla, vydané v Augšpurce r. 1589., beztoho není nic jiného nežli naše česká kaše, a v knize arciknížete rakouského Maxa Arnošta r. 1607. radí se kuchaři, aby upravil telecí hlavu po česku, "behaimisch". Ba když byli Čechové takořka k smrti podáveni a tak životem bídni, že nepřátelé už ani toho nedbali, aby na hrob jim těžší spravili kámen, jehož by neodvalili, ještě tehdy z české kuchyně opisováno, jakž lze dosti podivně přesvědčiti se o tom v knize r. 1712. tištěné, kterouž bodří vesničané v alpské Amergavě užívají při pověstných hrách svých na místě zákoníka židovského. Tu mluví se zřejmě o dobrotě české omáčky na štiku. A což bylo krmí českých dobrých anonymně užitých? A kolik vypůjčených krmí počítají Němci za své! Čteme na příklad v německé knize právě citované, že koblihy vynalezla vídeňská pekařka Cecilie r. 1615. Chyba lávky! Už Štítný v XIV. století zlobí se na to, že v masopustě Čechové kobližek mnoho jídají, a v století následujícím byl v Rakovníce pro "otrávený koblih" tuhý soud!
Čtoucí zajisté postihuje, že nám ubohým Čechům jest od hrabivosti sousedů našich milých odhodlaně brániti nejen slavných mužů, slavných staveb a jiných velikánských věcí, alebrž i nepatrných koblih.
I z té příčiny bude tedy vypsání staročeské kuchyně snad čtení hodným. Nebyli to zajisté nejhorší "vědci", jako Němec Wüstemann, jenž s nějakým kollegou, majíce starořímskou knihu kuchařskou Apiciovu v rukou, celý rok dali se na kuchaření, aby poznali i po té straně Římany, - neb jako francouzský filolog Dacier, jenž na poznanou antické doby dal sobě v Itálii podle klassických receptů tak důkladně a učeně vařiti, že by byl z toho málem umřel, - anebo konečně jako náš kulturní historik Mikovec, jenž, chtěje staročeskou kuchyni prakticky poznati, r. 1863. za horlivého dohledu dal vařiti pozvaným hostům v Saském dvoře pražském staročeskou večeři, která přátelům české historie tak zachutnala, že ji opakovali v témdni zase: ti všichni myslím dobří učenci byli a šli po cestě dobré.
Možná věc, že přes tuto dlouhou předmluvu bude spis o staročeské kuchyni vážen za malichernosť. Jsou lidé, kteří dělají se tak, jakoby pro vyšší věci jídla si ani nevšímali. To jsou ti, o nichž dí Brillat-Savarin, že jim příroda nedala dar chuti, že mají dlouhou tvář, mdlé oči, vyschlou, obdloužnou postavu - z těch jeden prý vynalezl dlouhé spodky.