Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČÁST PRVNÍ

I. Den před zkouškami
(druhá část)

Vtom zazněla nějaká pisklavá muzika zvenčí a mladíci, alumnové i famulové, vstávali od svých nádob; také primán malostranský zmizel. Poslední ze studentů táhl se ven dlouhý Samuel.
Mollerus děl jim na rozchod: "Holomudci, děte si!", ale bylo znáti, že také pospíchá, aby rychle skončen byl rok karetní. S chutí volal vítězně: "Tož mám prim!"
Basilides, když světnice prořidla, vrtěl se též nějak nepokojně; zdvihaje přes tu chvíli sklenici, tvrdil, že víno to je podivně čisté a zřetedlné, že je horkého přirození, že člověka činí lehkomyslného, - a jižjiž vstával na své drobné nožičky.
Mollerus, aby mu chválu vína pokazil, pravil, že vidí ty ohromné nohy pacholci, které to víno šlapaly, ty nohy že nikdyž nedostanou podagry. -
"Fuj, mordydy!" vylítlo Pulpitovi z úst.
"To je humor frigidus," pravil Třebícký odcházeje.
Basilides, třepaje nožkama, za ním hnal se ven klikatým svým nosem napřed.
Venku Třebícký, ohlédaje se za sebe, nejde-li Moller, pravil Basilidovi: "Ten člověk je v gruntu ospalý lenoch, humor jeho je frigidus, přitom, divím se, vtipu má dost, také ve svých posměšcích dost má pravdy; ale zlost jeho na Kampana narodila se jen z toho, že na jaře ho od zkoušky odmítl,"
Basilides Zodiakus již nic neposlouchal, očima těkal neklidně po obraze, jenž na ostrově hlučně se rozvíjel.
V ostrovní divočině zelené a nažloutlé, spadaným listím vlhce
a plesnivě vonící, všude, v cípech a v krajích ostrova, mezi vrbinami keřnatými i starými stromovitými, kteřížto křivolací mrzákové jako báby k zemi se krčili s vlasy rozježenými, všude, všude lidé, lidé mladí, všude ruch, hlahol, život, smích, kvikot a barvy.
Zvláště v středu ostrova po pažitě divokém, promíšeném listy švestkovými, pod nohami chrupajícími, svítily pentlíky na dívčích hlavách, barevná hedvábná oplecka, bílé rukávce, blankytné a červené sukně, hlavičky rusé a černé, zdobené perlovými vínky; všecko dohromady bylo, jako by louku prosypalo jaro nejbujnějšími květy svými a ze zásob nejpestřejších.
A v slunci, které sic zářilo, ale již nesálalo úpalem, ty jasné barvy ženské v lahodný souzvuk splývaly s mužskými sametovými birety tmavými, kabáty rudými a hřebíčkovými, pláštíky lvové a železné barvy.
Hle, tady studios Knobelius. On, Haratláp, divná věc, drží se nějaké maličké, která se radostí a vzrušením vrtí jako šídlo. Paní matka valí se za nimi, má paví oko na čepci a na ruce levé, kterou drží poněkud očitě, skví se jeden prsten s řezaným diamantem a druhý kostěný proti křeči.
Knobelius dívčici právě vykládá, když bakalář se ožení, že pro milostnou ženušku dá titul akademický za kamna, akademici že se takovému posmívají, jako by od rytířského a poetného koně klesl k oslu, ale on že toho schopen, pro milostnou dívenku že by to udělal. -
Dívenka radostně se vrtěla, paní matka v čepci pavím, slyšíc všecko, šťastně se usmívala.
Za nimi několik mladých tovaryšů se béře, hádajících, kdo sestřelí ptáka z žerdi, kdo dnes bude králem ptačím.
Tu dva famuli karolinští, oba šviháčkové s kordisky, vesele hejsují, uprostřed majíce tři děvčata; Hovorinus nasládlým hlasem radí pannám, aby na noc daly si pod hlavu vínek ze sedmikrásek a přitom aby myslily na tohoto a tohoto chlapce, že ho dostanou jistě.
Jedna z nich, dívčička bledá a v černém sametovém životku,
rychle očkama mrkajíc poučovala studenta, že musí býti ve vínku svatojanské kvítí a ne sedmikráska, ale ona že neudělá tak ani tak, mládenci že nestojí za to.
Tu jich dojde Vokoun z Vokounštejna, pozdraví studenty a béře se líně dál. Vokoun, pyšný synek patricijský, pěkně vyfintěný, ještě pořád slídí, kde by se přivěsil; ta děvčata, kolik jich dosavad svým pohledem poctil, jsou mu, bohatému synkovi pražskému, prostná a chudá.
"Bůh pomozi, milá paní, vítajte!" volá vesele Basilides, a třepaje nožičkama i rukama, těsně přistupuje k mladé ženě, bohatě oděné šaty hedvábnými holubí barvy, ozdobenými velikým pasomanem stříbrným. Byla dobře tělnata a bakalář malostranský vedle ní jako třepaslík.
"Kde máte, milá paní, svého znejmilejšího pana manžela, jak se máte oba?"
"Jsme z daru Pánaboha zdrávi."
"Již dlouho jsem nebyl u vás v pivovaře, přijdu, přijdu zase" - a prázdně takto hovoře Basilides přes tu chvíli zbytečně dotýkal se masitých rukou mladé paní, které to patrně chutnalo velmi dobře.
Zde kráčejí dvě dívenky zhola samy. Ale nejsou smutny. Smějí se, ba chechtají se a něco veselého si hovoří. Jsou drobných postaviček, obě dosti hezké, ale jedna, černohlávek, má nosejček poněkud zdvihnutý, a druhá, rusá, trochu strojeně zakrývá zoubky, ale jsou tvorečkové veselí jako kočičky a smějí se, jako dnes směje se všecek ostrov. Vtom potká je děvče vysoce vzrostlé, vlídné, přátelským pozdravem se k nim má, dívčičky, kočičky, zamlkly, jak by uťal. Konec smíchu i hovoru. Teď jdou tři vedle sebe, mlčí a mlčí, jedna vysoká, dvě malinké, a poněvadž se to nehodí k sobě, je akord nepříjemně rozviklaný. Ženská k ženské tvor krutý.
A tu zase čtyři mladíci obskakují děvče jediné.
Třebícký mistr jednoho lapil stranou za rukáv, a jakkoli jest mistr o málo let starší nežli student, dí studentovi otcovsky: "Mackujte se vesele, ale pozor na ženské, které mají líčidlo a mast na líci, ty jsou z falešných nejfalešnější!"
Student přívětivě vycenil na rektora týnského zuby a už mizel s děvami a kamarády v chumelici.
Na špici ostrova ve vrbinách, kam pískot hudebního stroje ani křik od střelby ku ptáku nedonikal dobře, famulus Květonský deklamoval nějaké dívčině, která se rděla jako máčky na nedělském jejím fěrtoušku vyšívané: "Labuť divný pták, zpívá umíraje, taktéž já smutný žák -"
Vtom vynoří se jakoby z křoviska čepec paví, pátrá, patrně hledá Knobelia a dcerku svou vrtivou, která se jí v davu ztratila. Smutný žák popadl zardělou dívčičku a pryč.
U jednoho z prkenných terčů, k nimž střelci střílívají z ručnic pro cvik a zábyvku, Vokoun, zdá se, nalezl, koho čekal. Velmi dvorně šoupe nohou a po způsobě urozených uklání se dvěma ženským, staré, mladé: "Službami se zakazuji vzácné paní, zakazuji se i panně Isabele!"
"Těší nás i naši Jesinku, že jsme se tu setkali, je tu pan otec a paní matka vaše?"
"Nejsou, nevím, nepotřebuju jich přec!" sebevědomě na to Vokoun.
Dívka, které se teď Vokoun dal na službu, je malá, suchá, bledých vlasů, velmi bledého obočí, které jejímu růžovému líčku dává ráz milounkého podsvinčátka.
Paní matka je tělnatá, má také bledě rezavé obočí; obě jsou nádherné, hedvábné, v kloboucích se šmuky z neobyčejných tracounů pozlacených a růžiček.
Vokoun šermuje rukama, dává se do nějakého povídání, mluví zvolna, nadutě a hned při prvních slovech proklouzne mu sakramentování, poněvadž to dodává pražskému synkovi bohatému mužný ráz.
Starší dáma usmívá se shovívavě, mladé je to všecko nějak jednostejno. Mizejí v davu.
Náhle se všecko zastavuje, zahřměl hluk přemnohých hlasů a do toho zavřískal buben a trubka.
Všecko se obracelo tam, kde tyč trčela s ptákem střelčím. Mnozí
utíkali tam. A v zábradlech, ohraničujících nevalnou prostoru kolem vysoké tyče, bylo slavnostní vzrušení. Lebl Herold, pražský muzikář, žid, pískal na svoje varhánky, div se nepřetrhl, a opilé chlapisko nějaké bubnovalo s takovou horlivostí, až mu oči vysedaly, a nějaký pozaunář troubil.
Kdo přiběhli, dovídali se, že právě sestřelil tamhle ten mladý pasíř pravé křídlo ptačí, že mají tedy střelci dnes už druhého maršálka. Všaktě prvního lze dobře poznat; má na prsou na drobném řetízku stříbrném erbík čili klenot, stojí se svou kuší vedle pasíře a hledí se strojeným klidem před sebe a chvílemi také kolem sebe, aby poznal, zdali ho všecka obec vidí.
"Střelci z kuší" stavěli se v řádku. Některý už těžce sháněl rovnováhu, která byla pivem namoklá. Stavěli se před vzácné hosty - patrně pány z radního domu -, kteří tu seděli na stoličkách velice vážně a hleděli divadlu.
Představený konventu střeleckého, kožešník Straka, stařík zavalitý, tváře jako smrž scvrklé a vrásčité, šedou krátkou bradou zdobené, stojí u stola bílým ubrusem krytého, na němž v okované truhlici složeny jsou erby jakožto odměny šťastných střelců, a netrpělivě se ohlíží stranou k stromu, kde nějaká oblá měšťanka upravuje hedvábný rudý vrkoč, jenž se všetečně vyvinul z plavých vlasů pěkně urostlé dívky v bílých šatkách.
Straka, náčelník střelců, již dvakrát k stromu povolal, rukama kejkluje: "No tak už pojďte, no, však, to je cerimonií!"
Ale oblá panímáma ještě něco upravovala vzadu na životku, který upínal dívčí prsa jako rovné prkenné pažení. Naposled štuchla paní do děvčete a to bázlivě, plaše přikročilo k Strakovi a stanulo. V rámoví plavých vlasů byla něžná tvář té dívky jako obrázek ze skládacího oltáře, cudný, pokorně skromný.
"Kdo je to?" ptá se Vokouna dívka Jesabela s bledým obočím, "čí jest?"
"Ej, to je Lidka Revírovic, tamten střelec starý, ten, teď právě kašle a chrká, to je Revír od sv. Linharta, to je otec její, dívčí je pěkná, má pěkné modré oči a -"
Sešpoulivši ústa pohrdáním, panna Jesinka vpadla v řeč: "Pěkná, pěkná - dvoříte se jí?"
"I ne, její pantáta nemá pro mne dosti tolarů."
Vtom právě starý Straka podal Lidunce Revírovic stříbrný erbík s řetízkem. Dívka bledla a hned zas všecka hořela v tváři, oči z rozpaku upírajíc na erbík stříbrný.
Straka velí mladému pasíři, aby přistoupil.
Když přistoupil, pravil Straka něco o rytířské kratochvíli, v které si pasíř dobrou ranou získal pochvalu, podotekl o sobě, že se narodil ten rok, co se král Ludvík utopil v bahně uherském před osmdesáti šesti lety, ačkoli ta zpráva do slavnostní řeči nutně nenáležela, přidal přesto však hned druhou, že byl už v konventě střeleckém, když První Ferdinand dal střelcům majestát na tento ostrov, a nakonec provolal pasíře druhým maršálkem.
Nebylo dobře všemu rozuměti, co stařec vetchým hlasem pravil k mladíkovi, byltě šum, hluk, i když Herold žid přestal s muzikou, i bubeník když ustal mlátit palicí do kůže. Když se Straka obrátil k Lidunce Revírovic, děvče, dodavši si mysli, chvatně pošlo k mladému pasíři a zavěsilo mu na hrdlo erb střelecký za odměnu. Ale poté hned chvatně Lidka odešla k mateři pod strom, tak chvatně, jako kuře utíká k slepici, když se bojí.
Konšel staroměstský Kašpar z Polehrad, přistoupiv vážně, potřásl novému maršálkovi rukou se sklonností vznešenou a žid Herold zase začal tlačit měch jednou rukou a druhou bystře vjel v klávesy svých pisklavých varhánek a pozaunář nafoukl tváře.
Pak napínali kuše mladí staří a strojili se k střelbě další, rozpustilí kluci opět rozbíhali se za ptáka, aby sbírali a donášeli šípy na zem padající.
Střelci jednomu Moller vzal kuši z ruky, ohledával ji, jako by rozuměl, a nakonec děl posměšně kazatelským svým hlasem: "No z téj kuše bys včil neprostřelil babě kožucha."
"Nehaň, klacoune, dámť baňku!" i uhnul se Mollerus pryč, jsa nepřítelem baněk, pokud by se týkaly jeho samého.
Zatím husto lidí se od zábradel zase rozcházelo po ostrově,
mnozí šli popít sobě, děvčata přibíhala k pánům tátům nebo k panímatkám, u stolů pod topolem sedícím, aby cudně srkla si vína nebo piva.
Tu také seděl Pulpit měšťan vedle nějaké měšťanky, široké jako almaří, do které se zavěšují šaty. Tvář její nažloutlá, všedních rysů, sádelného vzezření, byla důležitě napjata, neboť paní s nemalou živostí vykládala přívětivému Pulpitovi a mrzuté šenkéřce Maruši, že dobře zná žateckého samce, který v sklenici šumí, a rakovnické hořké, které voní chmelem, že tohle tady jsou patoky a že se nedá žádným šenkéřem na světě opáliti. Potom hodivši sebou prudce na lenoch židly, zůstala ztrnulá, jakoby bavlnou nacpaná, a se zrakoma vítěznýma.
Pulpit jen tiše brebtal mezi zuby, že to pivo, mordydy, přece není tak zlé.
Vtom k jejich zádům přibližoval se vysoký a tenoučký hlas mluvící: "Ženská láska je jako mlha, vzejde, pomine -"
Tlustá paní ohlédnuvši se uzřela odcházející párek.
"Toť divný teď svět," pravila k Pulpitovi, "ještě tomu dobře brky nedorostly a už takové řeči, to my zmláda bývaly jsme ctnostlivější, věřím dvojctihodnému u sv. Michala, že brzičko nastane konec světa -"
Právě na protější straně ostrova, kryta jsouc vrbovým proutím, na kládě seděla dívka s dvěma junáky. Jeden seděl na dřevě vedle ní, druhý, dlouhý Samuel, Kordulka s ustrašenýma očima, stál proti ní.
Děvče nebylo mladé, tvář jeho a všecka postava byla vyzáblá, ale hojné vlasy byly narezavělé, jak o ně paprsek slunný zavadil, zlatem zasvítávaly a zdobily to děvče obstárlé tak znamenitě, že mladší mohly záviděti. Vlasů neměla pentlíkem svázaných jako jiná děvčata, to snad schválně; také úzkou šamlatovou sukni černou, v níž vadnoucí její tělo tkvělo, bylo by jiné děvče na sebe sotva vzalo. Té suknici černé, úzké a prosté by se byla vyhnula i kdejaká stará panna a vdova. Na ostrově a vůbec teď v Praze každá onačejší panna musila míti kotrkál čili sukni nadívanou širokou na obručích,
musila býti nafrčena jak staré Brno. Tak to aspoň usoudil Mollerus, že jsou jako Brno nafrčeny, a dnes na ostrově už to asi deseti pannám a paním do očí pověděl v posměvavém obdivu.
Kateřina Alžběta, usmívajíc se, hladila si rusé vlasy a přitom jazykem dosti mrštným vykládala Samuelovi, co dotud napřemýšlela o tom, mají-li živočichové sny, a pak i o tom, zdali pouze člověku přísluší rozkoš vůně.
Co povídala, to staré učené dívčici bylo by slušelo, ale že to říkala mrštně, to působilo dojem strojenosti ženské.
Samuel zbožně poslouchal dceru profesorovu a na chvíli vyrazilo mu to z mysli parva logicalia i formulky barbara atd.
Ba i žertoval, když přišla prodavačka, nesoucí a nabízející ředkev.
Panna kázala bratru svému Albertovi, jenž zadumaně hleděl do vod Vltaviných, aby koupil ředkve. Samuel však již z hubeného měšečku táhl dva malé peníze a bral za ně tři snopky.
"Také mne vždy zajímalo učení o fysiognomii, soudící o duši po znameních a povahách těla, a kdykoli jsem usoudila o rázu některého člověka dle jeho tváře a očí, vždy jsem se v tom hrubě omýlila, zvláště pod pěknými larvami bývají duše prázdné."
Samuel znal trochu tyto starosti z filosofických thesí ve škole probíraných, i hmatal honem v zásobách své paměti, co by učené panně odvětil, ale bylo by dobře, kdyby přišla druhá prodavačka se snopky bílé palčivé ředkvičky a mládce vytrhla z rozpaků.
Panna zdvihala facalit k očím často a hovořila stále o duši.
Konečně vyrazil Samuel bystře: "Kdož také ví, kde duše, v srdci-li či v mozku, já bych hlavně dle toho lidi rozeznával, kde jim duše sedí."
"Není nedobře myšleno a řečeno," pochvalovala panna, "podle toho by také bylo možno souditi, zjemňuje-li filosofie mravy či ne; sedí-li v srdci, zjemňuje, jináč ne. Já to tak pozoruji na žácích filosofech a i na profesorech filosofských. Mnohého, jenž má filosofský biret mistrský, filosofie se ani netekla a neušlechtila ho nic."
Vtom se tu zjeví baňatý Mollerus Jiří; zhlédnuv dceru
profesorovu, posoukal si hnědou bradku kozí, zamžikal hnědýma očkama, rozevřel - ale jen v mžik oka - široké chřípí svého nevelikého nosu - znak to útočnosti, a velmi dvorně se ukláněl.
Za ním přistrkal se Bergerus Zavřiústa. Ten podal bez okolků staré dívce ruku.
Mollerus hned začal žertovati: "Dyž vás vidím, panno, mám klání u srdce, poněvadž vás rád vidím."
"Uvařte růži polní v octě, vypijte a nebudete mít klání!" odsekla dívka, facalitem kryjíc sobě oči proti slunci, jež se k hoře Petřínské naklánělo, zlatem a růžemi vodu vltavskou barvíc.
"Nazejtří začíná se vám examen," pokračuje dívka, "na jaře jste neměl štěstí, pane Mollere, žeť?"
Moller si rukou přetáhl svůj nos s patrnou nelibostí a pak vážně kazatelsky v odvet dal: "No, tož, to už je darmo, lecco jsem věděl, a - co by - šak to povím, já enom, jak včil u nás říkajú, fatkoval prácu, jak som mohl, a rektor Kampanus při rétorice číhal, až učíhal a lapil thesi, kerú pro mne vypracoval bakalář ze školy havelské, čert ho, toho Kampana, a čert toho bakaláře, že mi to tak hlúpě dodal."
Chvíli tak mluvili sem tam, až Mollerus namluvil pannu k tomu, že k nastávající rétorické zkoušce sama zprostředkuje studentům pomoc; ona v koleji bude nepodezřelá, ať Kampanus rektor číhá jak číhá.
Bergerus nebyl spokojen s úmluvou.
"E vždyť nejsme takoví lazaři, these budou v botách pokryty, jak to mívali naši předkové vždy, slovář Dasypodův se do škorně taky vejde, takž co -"
Vtom rozhlásil se náhlý křik a bubnování od ptáka. Lidé odtamtud volali, že už mají krále ptačího. Panna vstala, že pohlédne s bratrem na krále ptačího, na střelce nejdovednějšího, pro něhož ten křik a bubnování, a potom že musí domů.
Všecko spělo k ptáku.
Jenž srazil hlavu ptačí, stál tu před cechmistrem Strakou a byl od něho prohlášen králem ptačím, jenž královati bude po celý rok až do
nového krále.
Králem ptačím stal se zavalitý mistr kolář od sv. Haštala. Stál tu všecek šťasten v pěkném bílém kabátě jirchovém, posázeném asi třiceti lesklými knoflíky, ale když mu Lidunka Revírovic z rozkazu starého Straky stydlivě zavěsila na hrdlo stříbrného ptáka na tenkém řetízku, vnáhle kolář vzal na sebe ráz jakés pýchy z velikého činu, slavně dokonaného. Pak se dal do šťastného usmívání, když mu písař střelecký ukázal na stůl, aby sebral si hromadu grošů, a ještě víc zašpulil ústa široká, když mu staroměstský pan konšel odevzdal věrtel piva bílého, dar to purkmistrův, a pohybuje, šermuje sem tam rukama, mlčky, ale výmluvnými posuňky zval všecken konvent střelecký na propití tohoto čestného věrtele.
Pak seřadili se střelci, stařičký Straka napřed, za ním král, za králem maršálkové dva, pak oudové bratrstva, po stranách kluci, popředu kluci v poskoku, a průvod dal se na pochod ostrovem za velikého hlaholu a bubnování. Lidunka s paní mateří šly samy stranou po pěšině.
Žid Herold muzikář v touž dobu byl od mladíků vlečen a strkán k topolu a k boudě, aby tu, až průvod se skoná, hrál k tancům.
Pod tyčí ptákovou za chvíli ještě pozůstali ti, kteří se sázeli stran výsledku, kdo ze střelců bude králem, teď se učítali; kdo vyhráli, nastavovali ruku.
Zatím už od boudy a obrovského topolu nad šum ozývalo se lidýdl, lidýdl z přenosných varhánků žida Herolda. Už hrál k tancům.
Na trávníce hodně zdupaném chumelice mladých hlav a bujných nohou.
Knobelius patrně tancivodem, aspoň rozhazuje svýma velikýma rukama sem tam a vodí panny k mladíkům, z nichž někteří stojí jako pařezy bez hnutí, ale jiní již sami přistupují k pannám a žádají tance, a zase jiní, jak přicházejí, již drží děvčata kolem pasu, hotovi jsouce skákati.
A v tom šumu a hluku pisklavé židovo lidýdl, lidýdl netrpělivě pobízí a volá.
A také již začalo se.
Skákají, točí se, pěkná podívaná na ty hlavičky jako makovičky v poli, nebe se červená a červenají se také všecky tu lidičky taneční, tváře jim hoří, vrkoče stuhami proplétané poskakují vpravo, vlevo, sukně lítají do výše povážlivé, páry se k sobě stiskají; ten tu hejskuje vysokým hlasem, onen přišeptuje do červeného ouška, šelmovské úsměvy, cudné, stydlavé rozpaky, rozpustilost ženská, hlasité a vysoké chechtání, všecko tu vedle sebe jako na krámě a na výběr; je tu plný život v horkém vření i v blahém chvění.
Teď jedna Knobeliovi utekla z kola, to asi něco pěkného Haratláp provodil. Zato vousatý primán z malostranské školy nemluví nic, ale skáče s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a důkladností, dlouhá sukně letní se mu nadouvá jako šperloch vozu formanova; holčička točí se okolo toho vousatého pacholeska jako čamrha. Teď náhle to všem Knobelius tancivoda pokazil, zarazil.
Kázal židu Heroldovi, aby ustal. Tanečníci urýšeni, udýcháni stanuli. Knobelius třeskl rukama a oznámil tanec choděcí a kolový.
Děvice s chlapci udělali kolo, Knobelius první všech koupil si u žida tanec, popadl děvče a v kole s ním točil se sám jako bláznisko bláznivé. Pak koupil si tanec mladík nějaký druhý, třetí, potom nechtěl kupovat žádný na velikou zlost varhanáře Herolda.
Začali tedy zas všickni spolu křepčiti, zpívajíce, dupajíce a rukama třeskajíce. Kteří netancovali, stáli a přišeptávali sobě v milostném roznícení, dávali sobě očima návěští, některá očima přímo kynula.
Mollerus již chvíli obcházel párky a kazil jim náladu; tu houkl mezi dva: "Panno, mějte na toho klazana péči, lže!" Tam zas houkl něco jiného neomaleného a hned pryč. Těm, kteří stáli stranou a netančili, říkal, že jsou janci kútkoví.
Stranou kola přistihl Mollerus maršálka pasíře, jak loudil na děvčeti hubičku. Zaslechnuv něco o hubičce, Mollerus se chytil.
"Včil, jářku, po našem na Moravě aji v Uhrách říkajú hubičce čoňák!"
Pasíř zhlédnuv všetečku rychle a dobře pokropil ho slovem: "A po našem v Čechách jsi ty čuňák."
Slunce zašlo za horu a chvilkami donikal na ostrov zvuk zvonečku z chrámu svatého mistra Husi na Oujezdě.
Jak uslyšel klinkot jeho Samuel, ihned jal se sháněti kolegy, aby šli domů.
Famulové karolinští nedali se pobízeti, večeře je brzy po šesté hodině německé, profesor probošt sedí doma, ať třeba nevěděl, že famulové odpoledne z koleje se vytratili, při večeři by to poznal. Jiní studenti, jak se Samuelovi zdálo, nejevili chuť jíti domů.
Právě když se studenti sháněli a sbírali, Pulpit u stolu pod stromem vykládal sádelné sousedě a husté společnosti střelců, kteří kolem posedali i stáli při svých korbelících a konvičkách, kterak předešlý den nedělský vítali nového arcibiskupa mniši u sv. Jakuba.
"Je Němec," pravil Pulpit jazykem již poněkud neohbitým, "je prej z Cheba, Němec, mordydy, ani slova českyho neumí, vítali ho mniši u sv. Jakuba latinsky a -"
"Arcibiskup a mniši jsou římané, ať si hovoří latině," ozval se hlas.
"Mordydy, jsou, jsou římané, ale byli při tom taky řezníci -"
"Ti jsou patroni kostela, kostel u masných krámů -"
"Ale nechejte ho povídat!"
"Nevskakujte mu v řeč!"
"Nu, mordydy, byli při tom taky řezníci, jeden začal, mordydy, po německu, hloupá ovce česká, začal vítat arcibiskupa po německu, jazyk se mu přemetl, řezník vypoulil oči, vyrazil ještě - eure Genaden - und - und - und - a do toho nějaký člověk vzkřikl: 'špunt' - a byl, mordydy, konec."
Vyrazil od stolu smích skoro zuřivý a dlouho hlaholil nad hudbu a šum kolkolem.
Stranou tance a hudby za chaloupkou při hromadě otýpek a klestí studenti svolali se v potaz a v poradu. Mollerus v potaze mínil, že famulové musí jíti domů, kdyžtě se k noci schyluje a večeře tu; ale alumnové ostatních kolejí přec domů nemusí, kuchařka jich
nezradí, že nepřišli k večeři, a Kampanus dnes nebude ohledávat po kolejích, poněvadž jest přesvědčen, že před zkouškami studenti doma jsou s Aristotelem a se sférami a s knihami o logice a dialektice. V potaze studenti netrvali dlouho.
Famulové žehnali se s ostatními rychle, přerychle, bylo znáti, že z rektora Kampana vešla do nich hrůza, chtěli jen vědět, kde se v dnešní noci s alumny a s kolegy venkovskými, kteří ke zkouškám už zajisté přijeli, mají sejíti; slibovali, jakmile po večeři profesoři vejdou do svých habitad, v mrku že z Karolina vyrazí.
"Já ne," oznámil Koptiades. "Já taky ne!" oznámil Mathiades.
"Ste baby!" nadal jim Mollerus, "ste venblúdi, neznahaňbové, děte si, vod vás pánbůh; rozmyslíte-li sobě, tož vězte, že vás čekáme v Celetné ulici u Tatrmanů. Heslo: u Tatrmanů!"
Famulové rychle a houfem odcházeli k večeři - ad coenam.
K svým pravil Štěnička Mollerus: "My nejsme přec pod kyjem, robme sobě volno, my ad coenam nepudem, co?"
Ale nedali se držeti. Táborský, Bergerus a před jinými Samuel Měřínský jižjiž se obraceli na odchod a druzí za nimi. Mollerus s Knobeliem a s ostatními šli tedy také, třebať neradi.
Vtom rozšafný Mollerus vzpomněl sobě, že musí se též Vokounovi oznámiti, kde budou nočně besedovat. Někteří šli ho hledat po ostrově. Prý ho dlouho již nikdo neviděl.
Zatím jiní již žehnali se s tou onou děvicí; slyšeti bylo: "Dej bůh, zdráva spala!" Možná, že v šeru tu a tam také mlaskla hubička.
Vokoun z Vokounštejna, nadutý synek zmocnělého patricia pražského, nalezen naposled v chlívě, kde škádlil děvečku, od špíny skoro mastnou.
Nad vodu vltavskou snášely se měkké tmy.