Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve světnici
(2. část)

A zdá se, že jinde - obzvláště v krajinách severních - bývalo ještě hůře. Prý ani dánský král Kristián III. neměl r. 1554 ve svém zámku celých oken skleněných, alébrž jen kusy. Ostatek byla blána. Ba ještě prý za panování královny Alžběty, v jejíž době žil Shakespeare, divili se Francouzové, že angličtí kupci ve svých domech mají skla nejen v dolejších patrech než i v hořejším ponebí. Lund vypravuje, že v severních krajinách dlouho dávali sobě při slavnostech, svatbách a jiných případnostech malovaná skelná okna dárkem na památku. Což to veliké byly visitky!
Než vraťme se zase k oknům českých měšťanů! Skla tabulového v oknech nenajdeš za starých dob, alébrž vždy čteš jen o kolečkách skelných, olovem slépaných. I v "Biči židovském" rýmuje Karchesius:

"Židé okna otevřete,
Když hřímá hned pilně hleďte,
Jde-li k vám Mesiáš všecek,
By nevyrazil koleček."

A sklenáři tehdejší mají na skladě nejčastěji jen kolečka do oken a kotouče olověné, ač příti nelze, že jsem u sklenáře Fridricha Ryksa nalezl i "rudého skla kus nemalý, skel prohlédacích 166, jiné barvy skel širokých nedodělaných, rejsovaných 52, skel velkých hotových, malých, rejsovaných v olově, vokrouhlých a hranatých třicet", a k tomu ovšem i "olova tři kotouče".
Marta Kakaska (asi r. 1570) měla v několika "truhlách skelná kolečka a taženého volova v kusech sekaného hromadu". Tu tedy o "velkých" sklech není zmínky. U Jana Šmida, dvorského sklenáře, r. 1610 bylo olova 10 centnéřů po šesti kopách grošů míš.; koleček prostých čtrnácte truhel, v každé truhle bylo 42 kop koleček, což "pošacoval" Jiřík Starolaubský, starší sklenář, tak, že by přišlo dáti za kopu koleček 7 grošů. Šmid prodával také "skla prohledací", a to sto za rýnský zlatý. Měl jich 400, když umíral. Prodával také "koutky", totiž skla, která v okně do kouta "vletována" byla; měla tudy jinou podobu než kolečka.
Koleček se vešla do okna veliká moc. Z oučtů panských v archivě jindřichohradeckém víme, že v druhé půlce 16. století žid vsazoval do hradních oken kolečka a od jednoho kolečka vsazení chtíval po dvou denarech; tak vsadil r. 1564 do "deseti futer do starého fraucimoru (damských pokojů) 6128 koleček, to jest do pěti velkých oken; od kolečka vsazení dva denary, učiní 29 kop, 10 grošů, 6 denarů". Do oken vsazovali také skla čtyřhranná. Že na těch kolečkách, kotoučích a sklech hranatých bývaly rozličného způsobu malby, to vidíme v památkách a zbytcích jejich v Českém Museu chovaných. Tu jest kotouč s erbem, tu zase pelikán bílý o modrých křídlech a žlutých nohou, tu vidíš z r. 1604 Samsona v turbanu, v krátké kajdě o žlutých rukávech; tu zase jsou kotouče z bytů řemeslnických anebo z cechovních hospod; na jednom pekařovy housky podlouhlé jsou vymalovány, na jiných jména cechmistrů a znaky poctivého pořádku tohoto a tohoto. Když se kolečko z okna vydrobilo, zacpal se otvor hadrem. Aspoň tak si pomáhali učitelé v odraných školách městských.
Skla vsazována v rámy. Truhlář v Hradci Jindřichově bral od jednoho rámu okenního r. 1594 po 50 groších. Za tu záplatu robil rámy okrouhlé, k "lusthausu".
Záclon k oknu nebývalo za dlouhý čas. Na francouzských obrázcích vidíme sic, že už ve 12. století je mají, ale naproti tomu zase dovídáme se, že jinde, na př. v Kodani, královna Žofie první čtyři záclony měla teprve r. 1631. U nás vyskytují se "firhaňky" sic už v první půli 16. věku, ale jsou vždy k posteli. Na jednom obraze v ohromné knize z r. 1572, chované v univ. knihovně (č. 17., A. 3.) pozoroval jsem u okna velikou zelenou záclonu na železném prutě a kroužcích. Tou záclonou bylo lze zakrýti celé okno svrchu až dolů. Též u Korálka Ludvíka v domě hřebenovském mívali "zelené koberce okolo stěny a k oknům" a ta zpráva jest z časů Rudolfových. (Korálek umřel 1599.)
Od té doby leckde v pražském domě čteš, že mívali zelený kus k oknu, jenž visel též jen od půli okna, navlečen jsa na prutě železném.
R. 1609 nalezl jsem první záclonu v našem nynějším smysle: "koberec k oknu z nití tkaný", než ani tu nelze pověděti, kryl-li celé okno či jen půlku. K firhaňkům mívali "francle", střapce a žaloudky, aniž jsou pořád všecko zeleny: nalezl jsem také firhaňky barvy červené a papouškové. Naproti tomu tuze zhusta čteš v popisních knihách už od r. 1560, že mívali naši předkové "mřížky k oknům drátové". Zikmund Freylich (jenž umřel roku 1582) míval "třinácte mřížek zelených drátových k oknům"; řečník Potůček († 1599) měl mřížku železnou "do" okna a to úsloví, že mříže byla do okna, opakuje se věru ob list v knize, z čehož lze pomysliti, že tu mříže k oknům přistavovali a zase odkládali.
Od půlky věku šestnáctého mluví se nejednou o železných okenicích. R. 1578 měl sladovník Vavřinec Goliáš v Železné ulici "vokenici plechovou". Ale zdá se, že ty okenice byly jen komorám přízemním.
Aby okno nezajalo celou tloušti zdiva, vyhloubil zedník a kameník zeď tak, že v jedné půli bylo okno, v druhé přistrojil dvě proti sobě zděná sedátka, jak to vidíme v nejstarším exempláři práv Brikcího na listě titulním; anebo zanechal kousku zdi do světnice. Na tu zídku stavěly naše prabáby květiny. Korálek svrchu psaný míval "sedm žbánů na kvítí", a to patrno pěkných; prostých hrnců páni z ouřadu nepopisovali. Kde který "ročmíd" (mosazník) v Praze a hrnčíř, všichni mívali "žbány na kvítí" k trhu; kde který sklenář (koncem století 16.), všickni prodávali skelné "džbány na kvítí". Sklenář Teyfl roku 1617 prodával jeden po 36 krejcarech.
Na onu zídku stavívali naši předkové též klece s ptáčky živými buď zpěvavými, švitornými, buď s ptáky peří drahého. A kterak měli ty ptáčky rádi! Čtu na litoměřické knize soudní již při roce 1515, že k Janovi Viklickému přišel Kunata a učinil mu "pych, vzalť pěnkavu s klecí, a když přišel Jan domů děti pláčí, a žena praví, že Kunata bezděk vzal pěnkavu".
Štreyt, měšťan "U stříbrné růže" v Praze, měl do r. 1594 klícku na křepelku. Také mívali papoušky v klecích "struněných" už od r. 1575. Že klece drátěné touž podobu měly jako teď, to zřejmě vidíš v "Oboře Paprockého", kde v kapitole 59. jsou dvě zobrazeny, jedna kulatá, obvýšná "papouščí", druhá čtyrrohá o husté střeše; obě mají uprostřed temena kroužky na zavěšení.
Stran světla božího nebývali naši předkové nemírni. Ani to první pravidlo, kteréž o světle mívali za starodávna, nežádalo po té stránce mnoho. Čtemeť dotčené pravidlo v žatecké soudní knize při roku 1519 v žalobě, že počal Vodička na zdi mezní dílo dělati některé ke škodě Václava Praskalovic, "kterýmžto dílem zastínil mi okno světnice, kdežto okno dává světlost stolu jednomu". Toť tedy pravidlo zajisté skromné. A přes to nestačíš v knihách soudních čítati, kterak sobě měšťané to málo světla zastiňovali. Tu soudí se jeden (roku 1444) v Praze, že jesti to "přístřeší na trámcích nad oknem pro zatmění světla do oken", jinému zas překáží (r. 1452) "nad oknem jistebním (jizba), jež má míti světlo do zahrady, žlábek na vodu deštivou a šár"; jestliže vyzdvihl protější soused dům jen o drobet výše, už ho hnali na soud, že zastavuje "to boží světlo svobodné", žalovali, že už ani do hořejšího ponebí nejde světlo, čemuž ovšem nelze podivovati se: bylytě střechy často tuze daleko vystrkovány na krokvích, takže každý soused už stínil sobě hodně sám, tudyž boží dopuštění, chtěl-li mu temnot přidati člověk jiný.
Teď slovo o stropech. Na nejstarších povědomých stropech bytů nejen měšťanských pozorujeme trámoví. Tomu na svědectví česká miniatura v "Životě otců svatých na poušti", pocházející z r. 1516. Ba trámoví v stropě viděti ještě r. 1534 v tituláři Brikcího a jinde. Trámy bývaly konsolami pěkně řezanými spodpírány a druhdy i malovány.
Ale v 16. století nebyly všecky všudy stropy v světnicích jen trámové. Už záhy zmínky se dějí, že strop byl "dynchován"; v pevných domech pražských kupců bývaly stropy proti ohni klenuty a od konce 16. věku štukaterskou prací, pásy a jinými příkrasami ozdobovány. Často se ti též namane zpráva, že ten onen obyt měšťanský byl i v stropě "táflován". O jednom pokoji v Železné ulici v Praze čteme při r. 1606, že byl "s nákladným táflováním". Kterak sličně dřevěné stropy vypadaly, to lze dosavad viděti na radnici pražské v síni při kapli. Téhož spůsobu stropy nalezeny jsou tři nedávno, když bourali dům na rohu Jindřišské ulice pod věží. Dva z nich jsou malovány hrubě. Třetí strop jest ze šesti trámů, na nichž leží prkénka v řadách, právě tak, jako nalezl jsem při mázhauze v Berouně U černého orla. Prkna jsou omalovaná s podivuhodnou a hojnou fantasií buď motivy rostlinnými, buď groteskními. Uprostřed figura, nesoucí sloup a s některými alegorickými znaky. Ani nescházejí ptáci, lev s dvěma ohony.
Všecko na tom stropě jest sličně spleteno a svědčí o výborném vkusu našich předků. Pan Adam z Hradce zaplatil r. 1582 truhláři jindřichohradeckému 425 tolarů za šestero stropů. Sloupky strop držící zove pán naivně "dorynkou" (pozn.: patrně byly dorského rázu). S dvorním malířem Raimundem Paulem smluvil se týž pán o malbu čtyř stropů za 130 tolarů.
Stropy obkládali plasticky sádrou v Italii a Francii už do polovice 16. věku. Ani Rafael sobě nekladl k necti takový strop štukový mistrně barvami pokládati. U nás začali takové stropy dělati, jakož dotčeno, za Rudolfa císaře; cech štukatérů tvrzení svého došel teprve r. 1657. Chtěje se mistrem státi, štukator vykonal tři práce misterské: totiž podle vůle a uložení starších narejsoval na papír a pak sformoval dle pořádku patero sloupů nebo architektur či jiné ciráty. Když dílo uznáno hodným, zaplatil kandidát 6 zlatých, koupil si městské právo a byl mistrem. Se zedníky nesměl míti nic činiti. Kdyby si mistr přibral na lešení zedníka, platí 4 libry vosku, a kdyby zedník se opovážil rákos, pruty na stropy přibíjet a štukato, hladkými "ciráty" klenutí ozdobovati, sádrové ornamenty na průčelích domů, chrámů a kaplí odpuky lépati: toho rychtář sebéře do šatlavy. Krásný strop o bílé štukatérské práci roztomilého baroka a s voskovými obrazy viděti jest v domě proti radnici starom. v rohu Sirkové ulice. Je při tom krásném pokoji dosavad arkýř.
Na konec stůj o stropech ještě ta zajímavá tu zmínka, že v druhé půli století 16. nejedni obvěšovali stropy svých světnic růžemi pozlacenými. R. 1589 na příklad měl kdosi v Praze "čtyři růže ke stropu, papírové, pozlacené větší a šest menších".
Podlahu v pokojích a komorách ještě v 16. století dláždili jako ulici. Dláždili ji ovšem nejobyčejněji cihlou. Ale dláždili komory a pokoje také pěknými dlaždičkami. Páni v Hradci Jindřichově posílávali sobě o dlažičky červené do Lince. Dlažičky bývaly velké, malé, červené i bledší, bývaly to kostky skelným leskem barev všelikterakých polité, jak to patrno z obrázku r. 1608 v kouřimském graduale; bývaly to cihly všelikterakými ornamenty, figurkami, ptáky, erby a jinou drobotinou buď plastickou, buď vrytou ozdobené, a v pěknou mosaiku skládané.
Bývalo tak po vší Evropě a v jižních krajinách pozůstalo do dnes. Čeští poutníci do Benátek zajisté vzpomínají sobě, byli-li ubytováni v domech soukromých, že chodili v pokoji po kamenných dlaždičkách aneb imitaci mramorové. V chladnějších krajinách ovšem střeli na zemi v zimě houně, o nichž u nás první zmínka se děje r. 1419. Na barvení cihel mívali všickni materialisté pražští na prodej "kuličky barvy na zem" a "hrudky" červené, libru za 2 kr. (r. 1608), a barva ta stala se tak obvyklou v pokojích že později, když podlahy prkenné barvou se natíraly, dělo se to barvou "tělnou", červenou. Jednoho Václava, který "světice tře", nalezl jsem v pražské knize kšaftovní už roku 1519, jenže nelze o tom Václavovi poveděti, tříval-li světnice dlážděné cihlou neb prkny.
Rozumí se, že všudy nemívali stropů ani podlážek tak pěkných, jako tu líčíme. V Rakovníce žaluje kdosi r. 1570, že v světnici měl "podlážku zlou, děravou, stropem že mu teklo do světnice, tak že musil zastrkávati, a když teklo, podstavovati kachle neb leccos jiného."
Roztomilý zvyk mívali naši předkové ten, že dílem pro čest hostí, ale díl také jen pro vůni sobě samým střeli na podlahy svých světnic kvítí. Praví už Rokycana v Postille, že "lidé majíce hosti znamenité míti, ozdobují dům i koberci, a nemají-li jich, i travou postelou". V Regimentě zdraví Huberově pak čteme, kteraké to květiny stříti, aby v pokojích vonělo. Radí: že dobře jest, "travou a kvítím příbytky protrušovati. jako listím vrbovým, růží, fiolou, listím vinným, dobrou myslí, mateřídouškou, thymem, levandulí a někdy i vodou růžovou i octem zrositi". O sobě samém dí doktor: "Já kouření a sloupků aneb trocyšků a koláčků vonných zvykl jsem požívati." Sic jináče kouřívali také v pokojích často kadidlem, a na takovou vůni v mnohých domácnostech pražských nalezli jsme v inventáři "háky, želízka, pánve, medeničky na pokuřování" popsané.
Někteří měšťané strouce na podlahy bytů svých květiny anebo kropíce jich odvarem sednici mívali také při tom ten užitečný úmysl aby vyhnali domácí ssavce z pokoje ven. Radilyť k tomu i veršíky lékařské školy Salernské, Veleslavínem na česko přeložené:

"Routa bylinka pohodlná,
šetření od lidí hodna:
Zvař ji v vodě, pokrop domu,
vyženeť blechy, věř tomu."

Ale dotčený něžný zvyk - vystýlati totiž pokoj květinami - nebyl jenom v Čechách obecným. Vždyť známo, že anglická královna Alžběta r. 1598 v Greenwichu přijímala hosty v sále senem vystlaném.
K měšťanskému pokoji jakožto jeho podstatná část příslušela kamna.
Kamnům tedy budiž věnován tento odstavec. Byla to organická část bytu, bylo to srdce, z něhož proudilo se teplo. Komín byl tepna v domě nejdůležitější, a zůstal jí po tu chvíli. Bez kamen za dlouhé doby zimavé ani života by nebylo. Tak asi také soudili staří, a proto mívali ohromná kamna v pokojích. Při prodeji domů zhusta připomínala se kamna zvlášť a bývala zapíjena.
Kdo první a kde kamna postavil, historie kulturní neví.; V druhé půli 15. věku vyskytují se kamna již ve všech končinách severních, a kde se vzala tu se vzala. Myšlenka stvořiti je byla na snadě. Pec na chleba byla již antickému světu povědoma, a taková nějaká ohromná pec stala se matkou kamen středověkých. Ale minula století, nežli kamna zrodila se, aby lidskému pohodlí sloužila lépe nežli ohniště sedlákovo i měšťanovo. Hrnčíř svoje umění dokazoval na kamnech parádních, která bývala v bohatých domech měšťanských, v rathouzích; bývala rovně tak vystrojena jako kamna u pánů v hradech. Byly to veliké hromady kachlů plastických, buď holých, buď polévaných a tak v celek sformovaných, že spíš svědčil architektovi nežli hrnčíři. Kamna měla ozdobnou patu dřevěnou. R. 1561 poručil arcibiskup, aby mu pod kamna dali "nohu" železnou "pro oheň".
Na vrchu měla kamna cimbuří; na kachlích mívala tolik důkazů hrnčířské fantasie umělecké, že stěží všecko lze vypsati. Kde který nový nález a objevení, vždy zase nové vzorky plastické přinášívá. Z nejstarších figur jsou Adam a Eva; ale představen na kachlech byl mnohý jiný kus biblický, patriarchové, zvláště David; z proroků známe na kachli kutnohorském, jenž byl vpraven do prostřed kamen, proroka Daniele z XV. století; ze světců nového zákona byli na kachli Petr, Pavel (v Hoře), sv. Martin, sv. Jiří s drakem (české museum); městské museum v Třebové má kadluby, na nichž obraz sv. Gabriele, jenž Panně zvěstuje; v kutnohorském nálezu je kachel s beránkem a kalichem s hostií - tedy kachel husitský - tamže kachel s hlavou Kristovou a s nápisem, že ten, kdo setrvá v pravé víře do skonání života svého, dojde pro zásluhy Kristovy radosti života, věčného. Hrnčíř i Olymp bral na pomoc, i děje Řeků i Římanů. Na kachlech českého měšťana ocitl se nejeden římský císař.
Hrnčíř také souvěké figury a podoby rytířů, pánův a paní v pěkných kostymech připravil do kachlů hliněných. Připomínáme kachlů v Citolibech nalezených a v Lounech u p. Merze chovaných. Tu na jednom kachlíku okrouhlém zobrazeno poprsí dámy v nádherném šatě doby Rudolfovy se smělým kloboučkem na hlavě; v Dobroměři u Loun nalezen kachel s rytířem na koni sedícím, při čemž se pokusil hrnčíř o to, aby krajinné pozadí reliefem stromovým nalíčil. Kadlub na pěkného rytíře v brnění z počátku XVI. stol. chová Spolek přátel starožitností. Rytíř sedě na koni strojí se ke kolbě. Také má kolčí oštěp a blázen při kolbách obyčejný staví se mu svým palcátem v cestu. Jiný kadlub téhož spolku představuje rytíře až po šorc čili zbrojné "šosy".
V těchto dnech vykopali v Praze několik nepolévaných kachlíků, na nichž v renaissanční architektuře střídavě reliefní poprsí s nápisem "Ferdinand král" a "Ferdinand kníže", tedy otec a syn.
Mimo rytířské a jiné vzpomenuté obrazy bývaly na kachlích i genry. Tak daleko odvažovala se fantasie keramická! V českém mus. kachlík, na němž na pavlači panna a dole toužebný rytíř; v měst. museu plzeňském mají nepolévaný kachlík, na němž dva hráči hrají v kostky. Kachlík pochází z Hory. V kutnohorském nálezu je kachel, na němž čert jako dudák, pištěc. Na Valdeku nalezli kachel s tancujícím venkovanem.
Ze zvířat heraldických naši hrnčíři nejraději lva modelovali, ohon jeho dvojitý ve všelijaké ornamenty rozvádějíce. Z fantastických tvorů nalezli jsme na českých kachlících často mořské panny. Hojně bylo kachlů s erby. Kachle se znakem pražským s počátku XVI. století nalezli u sv. Lazara v Praze. V kutnohorském nálezu jsou erby kutnohorské, erb všeho království, orlice moravská, znaky řemesel. Stojí za zvláštní zmínku, že na českých kachlích ráz renaissanční se objevuje dokumentárně v letech třicátých XVI. věku.
Některý kus hrnčíř modeloval sám, jiný tlačil do kadlubu. Při formě kachlíkův nezapomínal hrnčíř na praktický účel kamen, v nichž se mělo zatopiti: na profilu kachle totiž vidíme tlusté okrajky - to aby teplo se v kamnech zdrželo, a střed mimo figury tenounký, to aby teplo snáze ven sálalo.
K uměleckým hrnčířům berounským, k horským dokumentovaným přidáváme hrnčíře plzeňské. Pražský arcibiskup Antonín dal si r. 1563 dělati nádherná kamna. Hrnčíře i kachlíky objednal si z Plzně. Do toho nám ovšem nic, že plzeňský mistr, přišed do Prahy, kachle rozprodal a propil. Až do Tridenta na sněm jde arcibiskupovi zpráva z Prahy, že ten mistr z Plzně je nějako "velmi sekanej". V Mladé Boleslavi platili r. 1593 za kachel na faru prostý po 16 denárech; do kamen se jich vešlo dvě kopy - tedy za vše 4 kopy 34 groše. V inventáři bohatého měšťana pražského, Pavla Fišle z Paumberka (1595) čte se: "Za nová kamna do velké světnice, když se stará sbořila, kteráž přes 40 let stála, deset kop míšeň, vydáno." Kamna na faře Týnské v Praze stála r. 1612 11 kop; byla udělána z celého vozu hlíny; modře obarvena a polívaná. I v malém Hronově měl kněz kamna polívaná za 4 kopy r. 1536.
Šlechta a po ní i měšťané uvedli v XVI. věku podruhé do Čech též vlaské komíny, kusy exotické, u nás nevhodné, a jen z přepychu. Po prve tu byly za Karla IV. Komíny vlaské mívaly a mají panování kolem Středozemského moře a tam, kde mírné atlantické podnebí jich existenci připouští - tedy ve Francii a v Anglii. A i tu bývaly jen u bohatších, choulostivějších lidí. Prostý člověk v Italii dosavad hřeje se, když zle, na ohništi; papež Pius IX. se chlubíval, že jakživ nebyl v pokoji vytopeném, a přičítal tomu dlouhý věk svůj. To mohou si dovoliti tedy jen lidé jižní - u nás to nejde. Vlaský komín ze tří čtvrtin nese teplo ven, čtvrtinu pouští do pokoje. Je vlaský komín přívětivější nežli naše kolosální česká kamna; praskavý oheň baví oko i mysl. Dobře se při tom povídá, dumá. U nás stavěli tedy také vlaské komíny, dělal je zedník, kamenník i hrnčíř, obkládali je mramorovými plotnami, zdobili římsami, sloupky. Na komín bylo lze postaviti vázy, figury na ozdobu. Vlach Antonín Kometa postavil r. 1592 v Hradci Jindř. na zámku vlaský komín za devět kop.
V Praze, ještě před bitvou bělohorskou, jsou veliká kamna s pekelcem i vlaský krb rovnoprávny spolu, ale kamen bylo více. V jednom domě mají kamna s jedním nebo dvěma kotly a s měděnou troubou (r. 1598), a v jiném bytě čteš, že měli dva páry kozlíků s podhrabáčem "po 1 komín vlaský". Takové kozlíky i podhrabáč stály r. 1590 padesáte zlatých.
V bytech měšťanských ovšem nebylo všude tuze nádherných kamen. Většinou as byly; to boudy ohromné a prosté, i jen vápnem obmrštěné a obílené. Materialisté pražští prodávali koncem 16. století zvláštní bílou barvu na bílení kamen. Apatykářka Mariana Pelřimovská do r. 1609 mívala na, krámě "dvě čtvrtce bílé barvy na kamna za 30 grošů". Kdo kamna bíliti dal, zajisté nemíval na každém kachli umělecké povydané obrazy.

***