Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zlatá doba měst českých

Do 13. věku nebylo v Čechách měst. Byly tu slovanské osady, větší, menší, osady lidí řemeslných i rolnických, lidská sídliště pod hrady, při dvorech, při klášterech, byly v nich konány i trhy; nejznamenitější byla osada a tržiště pražské mezi dvěma vrchy a hrady - Vyšehradem a Hradčany -, ale to nebyla města.

Aby se stalo z takového podhradí město, k tomu bylo nejprve zapotřebí, aby sobě osadní koupili v dědičné vlastnictví půdu v osadě a kolem osady a slíbili dosavadnímu majiteli, ať to byl král či zeman či biskup nebo klášter, platiti roční činži neboli ourok. Za to osadníci obdrželi několik důležitých výsad a výhradných práv. Nejprve to, že mohou osadu ohraditi zdmi k obraně a branami uzavírati ji; druhé, že řemesla, živnosti a trhy provozovati možno jen v ohradě, takže na míli cesty v okolku nesmí usaditi se řemeslník ani jiný živnostník; třetí, že osadníci, kteří slovou odtud měšťany, spravovati budou svou obec sami, a to výborem ze svých členů (autonomie; výborem tím jsou konšelé), a že budou souzeni od spoluměšťanů doma, v ohradě městské, a nebudou již náležeti k soudům v kraji ani k soudu vrchnosti vládnoucí na hradě.

Ale těchto znamenitých práv králové čeští z rodu Přemyslova - Přemyslem I. (zemř. 1230) počínajíc - nedávali lidu českému v podhradích. Toho domácího lidu zanechávali v nesvobodě, poněvadž nebyl s to, aby sobě půdu za hotový groš kupoval. Králové, nedočkavě toužíce po rychlém, bezpečném, stálém a hromadném důchodě, dávali práva a výsady cizincům, německým příchozím kolonistům, kteří na ten konec byli k nám jako do Polska a jinam dílem voláni, dílem potom bez volání přicházeli sami, vidouce ve svém podniku větší své užitky a prospěchy, nežli měli doma, v Němcích, kdež právě tou dobou také vznikala města podle vzorů románských. Přibyl tedy německý podnikatel (civitatis locator), přivedl s sebou společnost sourodáků, bezpochyby ani ne četnou, ani ne všecku zámožnou, přivedl řemeslníky a dělníky, přinesl žádaný peníz, koupil domy a půdu, rozdělil ji v lány mezi své, kteří tím právem zákupným čili purkrechtním stali se dědičnými držiteli, a tak přeměněna dosavadní slovanská osada v město. Mohl-li některý český člověk zúčastniti se zákupu, bezpochyby odmítnut nebyl; jináče stali se čeští lidé v nových městech buď obyvateli podružnými, nebo nuceni vystěhovati se před brány, kdež vznikala předměstí, pod ochranou města stojící. Ovšem musili pak za ochranu (Schutz, zčeštěno v šos) ti "šosovní" lidé přispívat k městským financím, musili "s městem trpět". Stalo se bohužel také, když měněna Malá Strana v Praze v město (r. 1257), že král Přemysl Otakar II. uvedl cizí a vyhnal své, jakž mu vyčítá Dalimil.

Podnikatel německý stal se za odměnu své práce v novém městě rychtářem (judex), koupil si v dědičné vlastnictví rychtu; s tou souviselo, že bral užitky z poplatků na trzích, konaje dohled i soud tržní. K rychtáři hned v první době přistoupil výbor z měšťanů - konšelé (jurati, consules), kteří přísahali tomu, na jehož půdě město založeno, a tak byli judex a jurati úředními zástupci nového městského útvaru. Konšelé s rychtářem soudili nad měšťany podle svých zvyklostí a práv z Němec přinesených. Těm soudním a správním zvyklostem cizím - na severu Čech saským, v Praze a jinde jihoněmeckým, norimberským - podléhali ovšem také městští obyvatelé čeští, což jich zpočátku asi tuze netěšilo. Která města založena jsou na půdě králově, slula královská; užitky z některých takových měst brala paní králová, kterážto králová dostala se i do jména městského (Hradec Králové, Dvůr Králové). Města královská založena do vymření Přemyslovců (r. 1306) třicet dvě. Praha stala se městem teprv asi kolem r. 1234, kteréhož roku začala se stavba zdí. Na obrázku (2) jest Kutná Hora 16. století, město královské, velikostí a důležitostí první po Praze.

Podle vzoru králova a z týchž finančních příčin i panstvo světské a duchovní proměňovalo své slovanské osady v města a v městečka právem zákupu. Tak vznikala města panská, poddanská, biskupská a jiná, většinou rázu rolnického. Ale taková města mívala vždy méně svobod nežli města královská. Některá nebyla ani tak pevně hrazena jako královská. Vizte na obrázku (3) Sedlčany, poddanské město rožmberské (znak růže); tu pozorujete, že pořádně jako pevnost ohrazen jest jen kostel, což stejně tak, jako bývalo zpočátku v Rakovníce. To znamená, když hrozí městu nebezpečenství, měšťané musí uchýliti se za hradby kostelní a tu se brániti.

Města poddanská mívala za všechen čas dosti povinností k vrchnosti; měšťané musili k hradu a ke dvoru panskému robotovati ve žních, při senoseči; pomáhati při lovu (Rakovničtí byli povinni na Křivoklát k lovům, k nimž se panstvo scházelo, i peřiny posílati); mnozí měšťané města poddanského byli nuceni ročně odváděti slepice, vejce a kdoví co všecko. Praze nejbližší poddanské městečko byly Hradčany, jejichž obyvatelé povinnost měli trávu kliditi v Ovenci a hlídati vězně v Daliborce, což bývalo časem velice protivno. Arci mohli se z těch povinností jednotliví měšťané poddaní také vykoupiti. Některé městečko nemívalo ani volnosti přijímati a propouštěti měšťany; pán, jsa stále nablízce, viděl do hospodářské činnosti města a pletl se do všeho svými rozkazy a zákazy.

Je patrno, že města panská jsou nový útvar, jenž stanul tak na půl cestě mezi českou vsí a královským městem. Proto bývalo v pozdější době touhou takového města, jakmile hospodářsky vzrostlo a zesílilo, že snažilo se i velikými penězi vykoupiti se u vrchnosti ze všeho poddanstva a ucházeti se u krále a u sněmu českého za titul a právo města královského. Ta výplata stála Rakovník r. 1588 3556 kop grošů míšeňských (což vydá v našich penězích asi 71 120 korun). Vážní badatelé vidí v zakládání měst u nás sic hospodářský pokrok, ale zároveň původ pozdějších nevraživostí a zápasu dvou národů na půdě naší české.

Němečtí kolonisté čili "hosté" svým rychtářem a konšely, svým bohatstvem po některý čas vládli v městech královských sami nad českými podruhy, jichž byla asi většina. Ale přirozeného vzrostu a rozvoje těch podruhů nezastavili. České obyvatelstvo hlásilo se časem také k životu. Čechové vnikali povlovně do všech řemesel a živností městských; za Karla IV. již dosti znamenitý počet českých mistrů byl mezi malíři, zlatníky, kameníky, řemesly to nejpřednějšími; v pražské knize bratrstva malířského jest od r. 1348 do 1420 zapsáno 60 českých mistrů a jen 30 německých, což mluví řečí jasnou. Již v 14. věku v městech vznikají řeznické krámy výslovně "české" podle krámů "německých"; z městských knih patrno, že ten onen český člověk zmohutněv hospodářsky, koupil si dům a měšťanství, a proto nedivno, že Karel IV., otec vlasti naší, nařídil r. 1367 staroměstským konšelům, aby soudy konali také po Česku a konšelem aby nebyl, kdo neumí česky. Tedy Čechové již v 14. věku v městech rostli vzhůru. Také r. 1348 vzniká Nové Město pražské, již ryze české.

V městských knihách pražských první český zápis podle latinských a německých vyskytuje se r. 1401; král Václav IV. r. 1413 vydává rozkaz Staroměstským, kde se Němci drželi při nadvládě nejtužeji, aby polovice konšelů byla vybírána z Čechů. Za téhož krále již dokonce zčeštila se královská města Žatec, Ústí, Plzeň a jiná ještě. Husitská bouře, která byla náboženská i národní, dokončila rázem přirozený vzrůst český. Nechtějíce přijímati z kalicha husitského, Němci stěhovali se z měst, oslavujíce svoji nadvládu dosavadním českým měšťanům. Arci že doufali, že Zikmund a křižáci je do českých měst násilně uvedou zase, ale nezdařilo se. Náhlým jejich odchodem, který městům neublížil, ukázalo se, kterak jen povrchní vrstvou byli vládnoucí dosud mužové. Od té doby, od ukončení husitských vojen, jest zlatá doba českých měst; 15. věk jest doba květu a síly české i uvědomění. Města jsou od té doby česká i na zevnějšek. Císař Zikmund uznal a prohlásil, že v Čechách jen Čech může býti v úřadech; český jazyk zavládl všude v městech, všude měl místo a přednost, z měst našich psáno po Česku i za hranice. Litoměřičtí r. 1516 píší knížeti saskému do Míšně po Česku, upřímně oznamujíce, že činí tak pro nedostatek jazyka německého, a věru byli konšelé, že ani jeden z nich nerozuměl po Německu. Dokonalým zčeštěním města přiblížila se k dvěma dosavadním stavům zemským, k pánům a rytířům, kteří německá města pokládali za živel v Čechách cizí; teď zvykli sobě hleděti na česká města jako na stav třetí; vyslanci měst v pohnuté době, která nutila Čechy k svornosti, obdrželi hlas na sněmech (od r. 1421). V ty časy konšelé se zbavili také královských rychtářů; sebravše a - bylo-li nutno - skoupivše rychty, proměnili úřad rychtářský ve svůj úřad služebný; rychtář městský stal se úřadem policejním nižšího rázu. Města vedla správu svými konšely, z nichž první slul primas (ze slova primus). Vládla v městě již jen radnice, a ne rychta.

Města již za vojny husitské mohutněla hospodářsky a průmysl v nich zřejmě utěšeně rozkvétal. Odchodem německých lidí není znáti úpadek ani na chvíli. Ihned všecka řemesla, umělecká i sprostnější, zastoupena jsou mistry českými. V Praze již za vojny počítají se 42 řemesla pod třinácti korouhvemi. A celé 15. století až do r. 1526 jest doba české práce. Zapsánotě v pražských knihách z uměleckých kameníků a zedníků (dnes bychom řekli stavitelů) nad půl třetího sta mistrů, z nichž jediný Vlach a 28 Němců. A což to byli mistři! Mistr Václav a mistr Rejsek, kteří stavěli krásnou bránu "prašnou" v Praze (od r. 1475), což to byli umělci! V téže nadepsané době zapsáno v Praze zlatníků 70 a v nich jen sedm bylo z národa německého. Zvonařů zapsáno sto a jsou mezi nimi jen dva němečtí; malířů nad sto, z nich asi jen sedm německých. A když v polou století vynalezen v Němcích knihotisk a vydána tam první kniha latinská r. 1452, pospíšili si naši a předhonivše Angličany i Francouze vydali v Plzni r. 1468 první knihu v jazyce národním, v jazyce svém (Kroniku trojánskou). Vzápětí po vzniku tiskárny plzeňské zaraženy tiskárny v Praze, v Hoře, v Litomyšli, v Boleslavi Mladé a v Bělé, z čehož přec patrno, kterak Čechové se zápalem chytali se kultury a sami ji horlivě rozhojňovali.

V století následujícím, 16., páni a rytíři pokusili se na tom obraze, jak tu zlatá doba českých měst líčena, způsobiti nepříjemnou proměnu. Začali měšťany honiti k soudu zemskému, který byl vlastně jejich; to bylo proti měšťanské svobodě a výsadě, že měšťan má souzen býti jenom na svém rathouze od svých konšelů. Mimoto páni a rytíři pojednou upírali měšťanům právo hlasu na sněmech a posléze začali se plésti v měšťanskou živnost vaření piva. Byly z toho spory, zápasy, ba násilnosti krvavé za kolik let, až r. 1517 smlouvou věci urovnány tak, že měšťané si uhájili svůj soud a jeho pravomoc i hlas na sněmu, ale u vaření piv nuceni povoliti oběma vyšším stavům. Tím ovšem z nejvýnosnějších živností městských - pivovarství - zkráceno. Obyvatelé panských statků a vsí byli napotom povinni kupovati pivo z panského pivovaru, a ne z města.

Když tyto spory ulehly a proběhly tři desítky let, dotekla se měst českých změna druhá, horší. Byla zlou ranou do jejich samostatnosti. Král Ferdinand I. po nezdařené vzpouře českých stavů r. 1547 potrestal nejvíc a nejtužeji města, která byla méně vinna nežli oba vyšší stavové. Král odňal městům na mnoho let privilegia čili výsady a dosadil do měst svého dohližitele; téměř při konci života svého Ferdinand dovolil, aby si města své výsady vykupovala, ale dohližitel jim zůstal navždy. Slul rychtář královský nebo také císařský, neboť Ferdinand a jeho nástupcové na trůně českém byli také císaři v říši. Měla tedy od těch dob města po dvou rychtářích, jednoho, který hlídal zájmy panovníkovy a byl mocný pán, a druhého, který velel drábům policejním. Ta rána samosprávě městské zdělaná časem zmírňovala se tím, že císařským rychtářem býval vždy některý z předních měšťanů, a ten, třeba byl dozorcem nade všemi, byl-li srdečnější člověk, nepodezíral, neudával, neutiskoval svých spolusousedů, maje svoje rodné město, svoji patrii rád. V pražských městech nad královským rychtářem dosazen ještě královský hejtman, šlechtic "pro uvarování budoucích takových neřestí (vzpoury) a aby poddanost, poslušnost a věrnost králi byla zachována".

Velmi důkladná změna v českém živobytí 16. věku nejen v stavu městském, ale ve všech stavech dotýkala se povahy. Čechové jako by se byli husitskými vojnami vysílili. Nadto patrně bohatěli v době celkem klidné a to je uspávalo; namnoze z nich mizela podnikavá mužnost, zlenošili v dobrém bydle a v klidu, z něhož občas a místem vyrušovaly je neurovnané poměry a srážky čtyř náboženstev v Čechách. V tom zlenošení a v lhostejnosti českých lidí městských i urozených zchystala se v městech zlatého věku čtvrtá proměna, nad pomyšlení pronikavá. Zase přibývalo do měst obyvatelstvo cizí, zvláště německé. Čechové vlastně ani v husitské době nebyli proti německým lidem. Čechům věru dle Veleslavína žádný nemůže připsati nevlídnost a divokost mravů; pravdivěji se může říci, že sami sobě přílišnou vlídností, přízní a dobrotou škodí. Čechové se neuzavírali a nemohli se uzavírati, jsouce německou cizinou ze tří stran obklíčeni. Řemeslníci a obchodníci vždy procházeli sem i tam a dosti záhy po vojnách němečtí příchozí stáli o měšťanství v českých městech. Čeští konšelé je zprvu přijímali v měšťany, když slíbili srovnati se u víře kališné a naučiti se do jisté lhůty česky. Časem arci v tom obojím slevovali. Zvláště když vešlo do Čech z Němec protestantství a nastala tím mezi Němci, bývalými pro víru nepřáteli, a mezi Čechy přátelská srovnalost, vzrostlo stěhování Němců do Čech nad bývalou míru. V Praze také dvůr, jenž byl od r. 1526 německý, lákal i podporoval německé stěhování do Čech. Tak se stalo, že od r. 1549 až po r. 1621, tedy v 72 letech, do jediného Starého Města přijati 1694 němečtí měšťané z 2574, tedy skoro dvě třetiny! Přírůstek německý i v městech venkovských touž dobou všude byl značný.

V Praze a v některých městech venkovských s novým uměním renesančním usazovali se asi od r. 1535 za celé století vlaští řemeslníci, jmenovitě zedníci a kameníci. Práce umělecká a řemeslná v 16. věku přívalem německých a vlašských lidí již není tou měrou česká, jako byla v 15. věku, kdy ji pořizovali Čechové ve všech oborech téměř sami. Vlaši, kteří ze severní Itálie byli od krále Ferdinanda I. voláni ke stavbě letohradu královnina, obsáhli potom u nás všecko nádhernější stavitelství. Od r. 1526 do 1620 počítá se sice v Praze stavitelských mistrů (zedníků a kameníků) 237 českých, 121 vlašských, 79 německých, ale to jisto, že k znamenitější práci stavebné Čech ani Němec se nedostal, vyjma snad Beránka (t 1609), který bezpochyby robil a stavěl staroměstskou kašnu mramorovou, a z Němců Bonifáce Wohlmuta (zemř. 1579), architekta nad jiné dovednějšího, od něhož jsou stavby na Hradě. Také v městech venkovských, zvláště na císařských panstvích, usadili se Vlaši kameníci, vedle nichž - skoro div - v Lounech pronikl český kameník Vincenc Strašryba (zemř. 1590), jenž tam postavil znamenitou kašnu a do chrámu sv. Víta v Praze stesal náhrobek Jana z Lobkovic (1581).

Stavitelství a sochařská práce v 16. století nese ráz italský, i když ji české ruce vypracovaly. Spíš je znáti českou práci v malířství. V Praze spočítáno od r. 1526 až 1620 mistrů českých 136, německých 75. Obzvláště drobné malířství v kostelních knihách zpěvných (v kancionálech) bylo českou zvláštností až do svého zahynutí koncem 16. věku. Kdož by neznal znamenitého Fabiána Pulíře, pražského mistra (zemř. 1562), Jana Táborského (zemř. 1572) a Jana Kantora (zemř. 1582), kteří pořizovali ohromné kancionály do celého království. Slavný byl náš český Ornys, chrudimský Radouš (od r. 1570), lounský Vrtilka (1538), kteří malovali obrazy tabulové; slavný byl i krumlovský Beránek (zemř. 1622) a Třebochovský (zemř. 1639), kteří uměli malovat všecko. To jsou mistři naši, jejichž prací se české umění smí honositi. Také černé umění - knihtiskařství - zůstávalo v 16. věku v rukou českých, teprve v druhé půli toho století ujali tu práci také někteří Němci přistěhovalí. Na venkově po r. 1547 tiskáren nebylo. Král je zakázal. Teprv ke konci věku hlásí se k životu tiskárna v Litomyšli a v Hradci Králové.

Nade všecky knihtiskárny největší a jako všechněm vzor byla impresí Jiřího Melantricha (od r. 1552), kterou ujal pak zeť jeho slavný Daniel z Veleslavína. Z té tiskárny vycházely tisky, které se nejlepším cizím vyrovnají. R. 1606 bylo ve skladě veleslavínské tiskárny spočítáno nad 39 000 knih; kdybychom knihu ke knize brali jen po deseti groších a tehdejší groš za našich 25 haléřů, vydalo by to množství knih dnešními penězi počítáno asi 98 000 korun, peníz i na dnešní poměry veliký. Z toho počtu také patrná kulturní zásluha melantrišsko-veleslavínské tiskárny, která tisíce knih školních, slovníků, biblí, herbářů, historií rozeslala do národa.

Jeden kus uměleckého průmyslu zůstal i v 16. století skoro tak ryze českým, jako byl u věku předtím. Je to zvonařství a kovolijectví cínařské. Od r. 1526 do r. 1620 bylo v Praze usazeno úhrnem 144 zvonařů a cínařů a jen 20 z nich byli národa německého. V čele českého zvonařství byl rod zvonařů z Cinperka, jehož zakladatel Bartoš (zemř. 1530) lil králi Ludvíkovi ohromný zvon na Hrad pražský, vážící 236 centů. Ale ten velikán, když ho vezli na hrad, spadl z mostu a rozbil se. Nejslavnější z té rodiny zvonařské byl mistr Brikcí (zemř. 1599), jehož zvony zvoní do té chvíle aspoň na stu věžích po všem království. K slavným mistrům našim náleží též Tomáš Jaroš, Brňan, jenž lil králi Ferdinandovi pušky i zvony. Pověstný zvon Zikmund na věži svatovítské v Praze jest od něho; je dva metry vysoký, půl třetího metru široký, největší zvon v Čechách. Také v městech venkovských bylo za onoho času dosti zvonařů výborných. Slavné bylo zvonařství v Hoře, v Boleslavi Mladé a v Hradci Králové.

Do ostatních řemesel vniklo všude mnoho mistrů německých a jiných, zvláště po r. 1547, kdy byli královští úředníci vládnoucí Němcům více nakloněni než lidem domácím. I mezi krejčími pražskými spočítáno vedle 266 českých mistrů 251 Němců a jiných národů, kteří k nám vnášeli cizí módy. Ba některá řemesla za panování Rudolfova (od r. 1576) měla cizích mistrů víc nežli českých, ačkoli čeští nebyli nikde potištěni, protože se nedali. Z těch řemesel, která byla na skoku zněmčiti se již v 16. věku, byli zlatníci, zámečníci a truhláři. Kromě jiného byl v tom i následek tehdejšího kroužení průmyslových sil; v Němcích zase pracovali francouzští, vlaští, ba i čeští lidé. Řemesla umělecká stala se tím skoro mezinárodní.

Pestré obrazy mezinárodního života uměleckého, řemeslného i společenského poskytuje dvůr císaře Rudolfa II. v Praze (1576-1612), kamž se sbíhali vzácní lidé i ledajací ze vší Evropy a kamž Rudolf volal umělce a řemeslníky, aby se těšil jejich pracemi. Byli to malíři, sochaři, rytci, řezáči dřev i kamení a skla, stavitelé z Vlach, z Nizozemí a odevšad. U dvora samý cizinec. Mezi dvorskými umělci není Čecha mimo malíře Hutského z Křivoklátu (zemř. 1599). To pravda jest, že nejeden z cizích tu zdomácněl a důkladně se zčeštil. Z těch je slavný pražský malíř Bartoloměj Spranger (zemř. 1611), který si vedl po Česku až do konce života, kdy napsal český kšaft o svém jmění. Ze zajímavějších dvorských řemeslníků jest hodinář a mechanik Jošt Burgi, Švýcar (v Praze od r. 1604), který jest vděčně povědom každému studentovi; vždyť on to byl, jenž zvelebil decimální počty zlomkové a vypočetl i seřadil a v Praze vytiskl první logaritmy (1620). Význam nemalý má z dvorských řezáčů Kašpar Lehman, který začal tvrdé české sklo řezati a brousiti, a tím dopomohl tomu sklu, nad něž žádné nepředčí čistotou, leskem ani tvrdostí, na trhy světové, kdež brzo vítězně závodilo i se sklem benátským. Smrtí císařovou (1612) většina dvorských umělců a řemeslníků rozběhla se. Ale jejich stálá přítomnost, téměř po čtyřicet let trvající, a jejich hojné práce, které vnikaly i do vrstev měšťanských, nemohly býti bez pokrokového působení a účinku.

Za panování Rudolfa císaře přihrnulo se i do měst venkovských mnoho cizinců. Ba některé venkovské město, jmenovitě na severu českém, právě tehdáž osazeno německými měšťany a řemesly tak mocně, že Čechové potištěni. Tak ztracen právě za onoho času český Most, Ústí Labské, Teplice aj. Bylo z toho všeho zděšení takové, že r. 1615 sněm český ujal se jazyka českého, těžce vyčítaje, že na oko se spatřuje, kterak víc a více do země cizinců přibývá, kteříž se zde osazují, své živnosti vedou, statků docházejí, a v městech do rady dosazeni bývají mnozí, neumějíce ani tří slov českých. Ale tenkrát již strojilo se ještě hůře. Pět let po té sněmovní obraně jazyka a národa bitva bělohorská učinila konec zlaté době, jejíž zlato arci bledlo již léta předtím.

Město jako hrad

Jako páni a rytíři měli své hrady obrněné zdmi, věžemi, baštami, příkopy, rovněž tak již v první době města chtěla míti svoje obrnění. Král Václav, zakládaje města, povoloval hrazení buď zděné, buď dřevěné. Většina měst ohradila se zdmi, ale Kutná Hora ještě po dlouhá léta spokojovala se hradbou dřevěnou. Král Přemysl Otakar II. nařizoval, aby se města nového založení ohrazovala tím způsobem jako město Kolín, který měl ohrazení po způsobe vlašském. (Viz obrázek 17.) V tom vzorném ohrazení byla zeď čili hradba dvojí. Jedna vyšší s ozubenou obrubou se střílnami a s baštami; ve zdi byly ke vchodu do města tři brány ke třem světa stranám obrácené. Na čtvrté straně byla místo brány jen fortna.

Nad každou branou stála věž. Druhá zeď město objímající byla nižší. Mezi oběma zdmi rozkládal se příkop 20 loket široký a v něm postaven plot, jemuž jméno dali parkán. Časem potomním všecek příkop slul parkánem. Před nižší zdí byl vyhlouben příkop druhý, a bylo-li třeba větší ochrany, i příkop třetí. Viz podobu pravděpodobnou úplných hradeb na obrázku (18). Arci kde příroda, vrch nebo voda pomáhala hájiti města, tu nebývalo zapotřebí dvojí zdi. Takž příkladem budiž Praha. Staré Město směrem proti Novému Městu, kdež byla pole a vesničky, po svém vysazení za město hrazeno bylo r. 1250 dvěma zdmi z opukového kamene a příkopem; směrem však k Vltavě hrazeno pouze zdí jedinou. Nebyla ani po nařízení Otakarově stejnost v opevnění měst nikdy. Opevnění řídilo se vždy polohou města a nákladem čili stavem městské pokladnice a ochotou měšťanů ke sbírkám. Mnoho také záviselo na blízkosti nebo vzdálenosti lomů kamenných. Proběhem 14.věku síla hradeb městských posešla; v době husitské vojny v začátek 15. věku a potom podruhé v době Vladislava krále v konec 15. věku za tehdejšího krvavého nepřátelství pánů a rytířů k městům musily býti hradby a věže nově zpevňovány a lépe upravovány. Největší počet bran a věží městských, pokud jich nerozvážlivci nedali strhnouti, pochází z doby krále Vladislava. Proběhem 16. věku opevnění městská zase zchátrala a v té zchátralosti překvapila je vojna třicetiletá, která ovšem vynutila nové opravy a stavby.

Přihlédněmež k městským hradbám zevrubněji. Po mostku přešel jsi první příkop a vrátky dostal jsi se cestou nad příkop druhý a nad parkán. V parkaně měli někde vodu za ochranu, jinde a obyčejněji rostla v něm tráva, byla tu křoví, vrby, stromy, vinice i zahrady; v klidné době 16. věku pracoval tu soukeník na rámě, provazník soukal tu svoji koudel na provaz; ve dni nedělské byla tu střelba z kuší a z ručnic do terče. Po zdvihacím mostě, na řetězech visutém, přešed parkán, člověk dostal se k velikým a těžkým vratům brány městské, železem a hřeby pobité. V těch vratech byla vykrojena dvířka malá, kudy se propouštěli chodci v čas večerní, když musila veliká vrata zůstávati zavřena.

V bráně bývala v starší době zavěšena železná mříže, kterou na řetěze spouštěli, když bylo nebezpečenství. Ta mříž dostala se do všech městských znaků. Nad vraty mnohá brána a věž nad ní zdvižená mívaly na sobě pro ozdobu erby, českého lva, v kameni tesané nebo malované, kromě toho též jiná světská a duchovní malování zdobila městské brány; byly na nich české i latinské nápisy, modlitebné a též jiné, připomínající některou důležitou událost městskou. Na bráně často nakresleny byly sluneční hodiny. V patře nad branou někde sloužívala místnost za měšťanské vězení, v němž sedali měšťané pro dluhy a městští synkové, nedobře chovali, pro svoje nemravy a rozpustilosti. Nahoře na věži při obrubě, která bývala začasté pěkně ozdobena kamenickým dílem, pod střechou šindelovou nebo prejzovou hlásný nebo trubač a jejich rodiny měli svoji světničku. Obyvatelé ti na skřipci a po provaze tahali svoje potřeby zdola nahoru, takže nutno městskou bránu a věž oživiti tím provazem shůry dolů spuštěným. Také jest si všimnouti, že hlásného žena věší prádlo vyprané na pavláčku a na okraj věže, odkudž její muž, když hořelo, dával červeným praporcem znamení nebo v noci vystrkoval lucernu v tu stranu, kde požár. Na té pavlači někde visíval v hranici dřevěné cimbál, na němž hlásný vytloukal hodiny; tu také trubači (pozaunáři) o slavnostech a k uvítání cizích hostí troubívali. V bráně mohl jsi zhlédnouti po straně světničku branného; on sám nebo jeho žena, branná, vyšli tobě příchozímu vstříc vyptat se, kdo jsi, co v městě chceš, ke komu se bereš. Chodce žebravého branný měl od vrat pryč hnáti. Přijel-li vůz jakýkoli, branný bral mýto branné. Kde na to mýto visela v bráně skřínka, branný pozoroval, aby vozataj nevhodil do ní knoflík nebo něco jiného nevhodného místo peníze. Přivezl-li kdo zboží jakékoli, branný vpustil, ale chtěl-li týž vůz potom z brány vyjeti, branný nepustil, leč vozataj položil známku kovovou za důkaz, že zboží prodal na trhu a ne pokoutně a že tudíž zaplatil tržné clo. Kovovou známku obdržel od úředníka na trhu. Pivo nepustil branný z města bez cedulky purkmistrovy. Byl-li trhový den, bývalo nařizováno do brány víc hlídačů oštěpy ozbrojených. Nejlépe hlídány byly brány o jarmarce. V obyčejné časy o první hodině na noc, tedy hodinu po slunce západě, branný byl povinen bránu zavříti. Klíče branní odváděli na noc tomu nebo těm z úřadu konšelského, jimž to poručeno od obce. Otevříti za tmy branný nesměl bez jejich dovolení. A což tu bývalo okolků a průtahů, nežli dveře otevřeny! Kolikráte se před branou ozývalo láteření, když to byl některý z předních měšťanů, který se vně opozdil. Král Ferdinand se zlobil r. 1549, že v Čechách ani jeho poštám neotvírá se v noci spěšně. A okolky ještě se zmnožily, když počátkem 16. věku stavové činili na město útoky. V Pardubicích v onen čas nařízeno (r. 1515), že k otvírání musí choditi úřadující konšel sám šestý, a přezví-li hlásný, že před mostem někdo stojí podezřelý, aby to vznesl na úředníka pardubského zámku. Což se tu načekal příchozí, nežli to všecko vyjednáno a než ho vpustili, zvláště klepal-li na bránu Pražskou, která je na jednom konci města, kdežto zámek stojí na druhém, protivném. Vrchnost pardubská tenkráte také poručila, aby v neděli za oběda brány se zavřely a po obědech otevřely. Toho příčinou patrně veliký strach ze sousedních měst. Přitom snad i chvalitebná snaha nedati se z dobrého oběda panského vytrhovati. Na obrázku (19) jest Pražská brána v Kouřimi. Jest naskrze gotická i prejzovou vysokou střechou. Do patra vedou schody zevně. Pavlače, byly-li jaké, zmizely. Na obrázku (20) jest podána Velvarská brána ve Slaném, jest mladší a má nad vchodem kamenné ozdoby.

Na zdech byly bašty již od dob prvního opevnění. Byly to nevysoké věže polokruhové, někde docela okrouhlé a jinde zase hranaté, jak zříti na obrázku. Na té vodňanské baště schází dřevěná pavlač, která tam na trámech byla. Onoho velikého okna původně tam nebylo, toť patrně nově proraženo. V Hradci Jindřichově nastavěli si na zdech 37 bašt. Bašty bývaly od sebe vzdáleny, co by šípem dostřelil, někde počítá se mezera mezi nimi na 50 metrů. V baště byly jako na branách otvory pro střelbu prachovou, pro tarasnice, švihovky, píšťaly a jiné střelby v ložích upevněné a na kolečkách i bez nich. Zajisté že při drahotě a tudíž i vzácnosti těch zbraní střelných nelze domnívati se, že byly jimi bašty a brány osazeny hojně. Náchodští měli na branách v 15. věku jen po dvou tarasničkách a píšťalách měděných a železných. V týž čas soběslavské opevnění mělo 17 hákovnic. V 16. věku byly doby, kdy se měšťané o střelbu na hradbách a baštách pranic nestarali; do bašt nastěhovali se všelijací nájemníci, obyčejně prachař, který robil střelný prach. Karel IV. však již r. 1360 usadil pro obranu Prahy na věže a hradby Nového a Menšího Města sbor střelců, kteří měli v pokojných časech živiti se řemeslem. Dělali luky a kuše čili samostříly. (Viz luk a kuši, která se natahuje klikou, na obrázku.) Časem rozmnožili se a nastavěli si domků a děr do hradeb, takže za celé 16. století jsou do nich tuhé žaloby, že jsou hradbám ke škodě a k ostudě, že mají pelechy a z nich nečistoty ven házejí. R. 1596 bylo 52 rodin střeleckých.

Přijel-li král do města královského nebo pán do města svého poddaného, byly klíče jako znamení poddanstva neseny jemu vstříc. A jako klíče byly znamením poddanosti, tak hradby a jmenovitě brána byla znakem měšťanské svobody. I protož král Ferdinand I., chtěje Žatecké potrestati pro vzpouru r. 1547, poručil, aby všecky jejich brány byly strženy, hradby zbořeny a příkopy vyrovnány, tak aby město na věčné časy stálo otevřeno. Než potom spokojil se tím, že dal Žateckým odníti klíče a vrata. Teprve po smrti králově (1564) vrata s klíči jsou vrácena a Žatec město smělo se zase zavírati. Brána pokládána za místo posvátné a pokojné; větší trest stihl toho, kdo se v bráně pral, než toho, kdo rval se v ulici. R. 1514 Novoměstští odsoudili kohosi k trestu i jen proto, že v bráně "proti svobodě městské" zbraň obnažiti směl. Také hradby městské byly posvátny. Dokázalo-li se někomu, že zlezl nešlechetně městskou zeď, šlo mu o hrdlo. Člověk počestný chodí vraty.

Vysvítá z dosavadního líčení, že opevnění měst nelze oživiti ani utvrditi stálou nějakou vojenskou posádkou. Po celá léta bývalo na hradbách ticho jako v kostele. Když uhodilo zle, ovšem byli měšťané povinni vojensky brániti svého města. Na pražském rynku ještě v 15. věku stály korouhve čtyři, kdyby vzešel pokřik, aby každá čtvrt města pod svou korouhev se postavila. Na ten konec mívali měšťané doma zbraně a také v rychtě a na radním domě chovány zásoby zbroje i zbraní pro vojenské příhody. Když tedy zvonem dáno znamení, měšťané, tovaryši, podruzi a kdekdo mladý popadli zbroj a zbraň a běželi "na plac" a odtud na hradby. Nebylo-li nebezpečí náhlé, nýbrž strojilo-li se k válečnému příběhu povlovně, upravila se městská hotovost válečná lépe, spořádaněji, "aby až do přemožení a vynaložení statkův a hrdel svých stáli a sebe, manželek a dítek svých uhájila". Zvoleni tu strážmistři, ti přidáni k čtvrtním hejtmanům, voleny osoby za vůdce a jeden z obce vybrán za nejvyššího. A těm vůdcům dáno právo, jakmile poznají potřebu, ihned aby část hotovosti neb i všecku obec vyzdvihli. Na jejich rozkaz každý obyvatel měl pomáhati, hájiti, brániti, jakž věrnému sousedu náleží. Za doby zlaté, doby celkem klidné, málokdy byla příležitost, aby domobrana městská volána byla k boji a k ochraně města. Bylo to za vlády Jiřího z Poděbrad proti křižákům německým, kteří mnoho obránců v severních městech českých vyvraždili, bylo to potom za krále Vladislava, když vyšší stavové zbraněmi tísnili městský stav. Tenkrát se (r. 1500) města smluvila, že budou sobě všecka navzájem pomocná, kdyby kdožkoli z lidí smrtelných chtěl proti všem městům, anebo proti jednomu co začínati a je utiskati. Ale potom zavládl klid a jím rozhostila se v měšťanech nechuť k vojenství, z které poněkud vytrženi byli nepokojnými ději, které vedly k bitvě bělohorské.

Při vpádu pasovských zlotřilých vojáků do Prahy dosti ochotně a rychle vydali pražští měšťané ze sebe dle řemesel od deseti mužů ozbrojených až po sto; sto ozbrojenců postavili pivovarníci, padesát osob řezníci, čtyřicet ševci atd. Ti mistři a tovaryši ozbrojeni ručnicemi, oštěpy nebo halapartnami a rozestaveni po hradbách a branách. Brány na Újezdě bohužel chránili špatně, neboť právě tudy vnikli nepřátelé do Malé Strany a tu loupili a vraždili. Zato domobrana u staroměstské věže mostecké byla čilejší a šťastnější. Ta právě včas spustila železnou mříž v bráně nepřátelům takřka na hlavy a zabránila jejich vpádu.

Jestliže měšťané jevili ochotu obhajovati svého města - a ovšem i sebe -, nemívali skoro žádné chuti vojensky účastniti se hotovosti zemské, která je volala z města ven podle snesení sněmovního a rozkazu králova. Pravda, od té doby, co Maďaří vyprosili si proti Ferdinandovi I., králi svému, pomoc tureckou a Turci, přišedše, sebrali velikou část uherské země pro sebe, naplatili se Čechové na stálé vojny a nebezpečí turecké dost a dost, a mají tudíž zásluhy největší, ale měšťané, majíce zúčastniti se vojenské výpravy osobně, raději poslali a platili místo sebe - žoldnéře. Jen ten, který nemohl za sebe na svůj groš postaviti nikoho, musil jíti sám, když na něho povinnost připadla. Rychtář dal vybubnovati, aby k zemské hotovosti se přihlásil, kdo by se chtěl dáti potřebovati za žoldnéře. Hlásili se i domácí mladí lidé k tomu, ale přicházeli i žoldnéři vojenští, jimž bylo vojenství řemeslem. Ti byli nekalá cháska, lidem nemilá a každému protivná. Půjčila-li jim obec zbraň, zvláště střelnou, prodali ji; kudy šli, kradli a loupili, pokládajíce to za své vojenské právo. Například vypravuje kronikář plzeňský, že r. 1595 rejtaři táhnoucí do Uher zastavili se v Plzni. Řekněme, tedy přátelé. Ale ti dobří přátelé tak si vedli, že se lidem s takovými hosty stejskalo; všude hospodářům klíče vytrhše, pokojů se zmocnili, truhlice zodmýkali, a co nalezli, pobrali; na peníze se vytazovali, přikládajíce kordy obnažené i ručnice k srdci ubohým lidem. Z hospodářů zbraní vynucovali pro sebe a ženy své lepší stravu. Kronikář slánský žalostně vypravuje r. 1591 o žoldnéřském vojšté, které táhlo na Turka přes Slaný. Byli Němci a první vítání jejich bylo, že chtěli purkmistra zastřeliti. Ouřad musil, aby se jich zbavil, dáti jim na cestu 180 kop. Končí kronikář: "Nebylo tu spravedlnosti, ta byla tehdáž v nebi." Z toho lze tušiti, jak bylo Čechům, když po bitvě bělohorské přišli žoldnéři trestat! Když nebylo válečné práce a žoldnéř propuštěn, stal se z něho žebrák a pobuda.

***