Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DĚJ:

Zhruba ve stejné době dostalo několik lidí dopis nebo telegram, ve kterém je údajně jejich staří přátelé nebo známí zvali na Černochův ostrov, a tak se tam všichni vypravili - soudce Wargrave, londýnský doktor Armstrong, pan Lombard, učitelka tělocviku Vera Clythornová, generál Macarthur, pan Blore, James Marston a stará panna Emily Brentová. Na ostrově je však přivítalo zatím jen služebnictvo - manželé Ethel a Thomas Rogersovi, kteří měli od pana N.Z.Namyho vyřídit vzkaz, že přijede o den později. Bylo jich tedy na ostrově rovných deset, stejně jako bylo deset malých figurek černoušků v kuchyni na stole, kde všichni jedli. Hosté měli ve svých pokojích nad krbem trochu upravenou starou dětskou básničku o deseti malých černoušcích:

Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm.
Osm malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukal, zbylo jich jen sedm.
Sedm malých černoušků šlo naštípat klest,
jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med,
čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří,
jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří,
jeden z nich šel pasti klást, šli do světa tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva,
medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny,
jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný.

Už první večer se začaly dít divné věci. Když byli všichni po večeři, ozval se najednou tajemný hlas a vznesl nad každým přítomným obžalobu a vinil je z vraždy. Oni se pak snažili obhájit a vysvětlit si navzájem, že ta obvinění jsou naprosto nesmyslná. Začalo je pak ale trápit svědomí, protože si všichni byli svojí viny vědomí.

Potom začali hosté jeden po druhém umírat. První úmrtí brali jako pouhou sebevraždu, ale když umřela brzy nato paní Rogersová - také za záhadných okolností - začaly v kuchyni ze stolu postupně mizet porcelánové figurky černoušků. Za každé mrtvé tělo se jeden ztratil. Hostům i sluhovi Rogersovi začínalo docházet, že je někdo vlákal na ostrov jako do pasti a rozluštili, že jméno jejich hostitele N.Z.Namyho by se v podstatě dalo přečíst i jako NeZNámý. Vera odhalila i to, že se onen neznámý vraždící šílenec pěvně řídí podle zmíněné říkanky, což všechny vyděsilo ještě víc.

Prohledali celý ostrov, ale nikoho nenašli, a tak zbývala jediná možnost: vrahem musel být někdo z nich. Atmosféra houstla, každý podezíral každého a začali být vůči sobě velmi opatrní a odměření. Navíc z pevniny stále nepřiplouvala žádná loď, i když hosté z ostrova vysílali SOS. Pan Namy myslel na všechno, jeho plán byl naprosto dokonalý do toho nejmenšího detailu.

Když za několik dní na ostrov konečně loď připlula, bylo v domě deset mrtvých těl a vrah nikde. Skutečná záhada pro kriminalisty, kteří si to nedokázali vysvětlit.

Jednoho dne našel rybář lodi Emma Jane láhev a v ní vzkaz od soudce Wargravea, kde se ke všemu přiznává. Byl tenkrát na Černochově ostrově proto, aby těch 9 dalších lidí usvědčil ze zločinů, na které byl zákon krátký - z toho, že Vera nechala utopit svého malého svěřence pro peníze v dědictví, že Emily Brentová zavinila smrt svojí služky, že manželé Rogersovi schválně nepodali svojí paní léky a ona pak důsledkem toho zemřela ... Wargrave měl od malička obrovský smysl pro spravedlnost, ale také potěšení z toho, když někdo spravedlivě trpěl za svoje hříchy. On sám byl těžce nemocný, a tak se rozhodl zahrnout do svého plánu i svoji smrt, aby neumíral pomalu a bolestně. Zastřelil se na ostrově jako poslední.

VLASTNÍ HODNOCENÍ:

Líbila se mi celá myšlenka a zápletka knihy, napětí bylo skvěle vystupňované a naprosto neočekávatelný závěr. Je to první detektivka, jakou jsem četla a myslím, že díky spisovatelce Agathě Christie rozhodně ne poslední:o) Zaujalo mě i to, jak dobře dokázala autorka mást čtenáře a přenášela vinu z jedné postavy na druhou, takže vážně nebylo do posledních stránek příběhu zřejmé, jak to dopadne.