Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1986 (5. vydání). Poznámku u autorovi napsala a z anglického originálu I Can Jump Puddles přeložila Zora Wolfová, verše Hana Žantovská. Ilustroval Adolf Born. Počet stran: 216.

DĚJ:

Tato kniha je biografií autora z doby, kdy byl ještě školou povinný. Děj se odehrává ve dvacátém století v australské Victorii, kde se právě značně rozšířila tehdy ještě nevyléčitelná dětská obrna. Vypravěčem je malý Alan, jenž je právě touto nemocí postižen. Jeho stav se postupem času zhoršuje, a tak je hospitalizován. Na nemocniční prostředí, kde tráví několik měsíců, si poměrně rychle zvykne, stane se součástí jeho každodenního života. Poznává zde další dlouhodobě nemocné pacienty a sestřičky, se kterými se přátelí.

Svoje postižení však bere jako něco přirozeného, co si musí člověk prožít. Nezlobí se kvůli němu a ani nehází vinu na druhé. Vlastně si ani neuvědomuje, jak závažná nemoc ho postihla, protože bere jako naprostou samozřejmost, že bude zase chodit. Dospělí jej však označují za mrzáčka, dívají se na něj soucitně. To malý Alan nechápe, chce jim dokázat, že je úplně normální jako ostatní děti.

Po pár měsících ho z nemocnice propouští a maminka s tatínkem si jej konečně odvezou domů. Bydlí v malé chaloupce na kraji vesnice uprostřed australské divočiny. Alan se vzhlíží ve svém otci, který rozumí koním a který ve svého syna pevně věří. Maminku má také velice rád a rozumí si i se svými dvěma staršími sestrami. Moc toho nevydělají, musí se starat sami o sebe a každý má na den přesně rozdělené úkoly.

Alan vyrůstá ve vesničce, kde se všichni znají. Miluje přírodu, protože zde může dokazovat své nadání. Obdivuhodně si rozumí se zvířaty, hlavně se svými psy, například při lovení králíků. Párkrát se svými kamarády také zdolal horu Turallu a často loví ryby v nedalekém rybníku.

Chodí do školy, kde ho děti berou jako rovnocenného kamaráda, až na jeho berle a vozík. Alan si chce také dokázat, že je schopen dělat věci jako kamarádi. Popere se například se svým kamarádem Stevou, podniká pro něj náročné výlety a dokonce se jako jediný z vesnice naučí plavat.

Autor zde popisuje vnitřní Alanův souboj. Jeden Alan se bojí dělat ty náročné a nebezpečné věci, lézt po horách, a neustále nabádá toho druhého Alana, aby byl opatrnější a nechal ho někdy odpočinout. To je však pro druhého Alana popud k tomu, aby dokazoval stále více. Takže jestli byl někdy Alan naštvaný kvůli své únavě a nemohoucnosti, tak jedině snad na druhého Alana v něm, nikdy na jeho okolí či Pána Boha. Důležití jsou pro něho, asi jako pro každé dítě, kamarádi. Těch má kolem sebe spoustu a cítí se mezi nimi dobře, protože se na něj nedívají nijak povýšeně či přezíravě, nelitují ho a dělají s ním tytéž věci, jako kdyby byl zdravý. Nakonec si splní svůj dětský sen naučit se jezdit na koni, tentokrát to však musí zvládnout bez pomoci nohou, protože jimi už nemohl hýbat.

VLASTNÍ NÁZOR:

Asi bych začala jako obvykle. Kniha se mi líbila. Není moc knih, které bych odložila s negativním pocitem. Alan Marshall zvládl svou autobiografii napsat tak, aby v ní i dnešní mládež našla zalíbení. Líbí se mi, že je vše popisováno z pohledu malého chlapce, vše pak vyzní mnohem pozitivněji, než kdyby o nemoci vyprávěl dospělý člověk, který je s ní a jejími důsledky plně obeznámen. Celé dílo by pak mělo depresivní atmosféru. Obdivuji autora za jeho píli a vytrvalost i za to, že ačkoliv to někdo pokládal za nemožné, splnil si svůj dětský sen a naučil se jezdit na koni bez pomoci nohou.