Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedná se o absurdní román, prvotinu tohoto Francouze žijícího v Alžírsku, který bezprostředně po svém vydání roku 1942 strhl vlnu kritiky, odporu, ale i nadšených reakcí a stal se tak jedním z nejzásadnějších děl 20. století. Literatura a filozofie často škatulkuje Cizince a jeho autora do skupiny existencionalismu, pravdou však je, že Camus sám několikrát otevřeně prohlásil, že se za filozofa-existencionalistu nepovažuje a dokonce se s čelními představiteli tohoto proudu rozešel ve zlém.

DĚJ:

I. část
Hlavním hrdinou vcelku jednoduché zápletky je řadový úředníček Mersault, Francouz žijící v Alžírsku, kterému zemře matka. Mersault bez jakéhokoliv projevení citů odjíždí do nedalekého starobince, kam matku poslal, a zde drží se správcem a několika matčinými přáteli tradiční vigilie. Druhý den ráno je matka pohřbena, Mersault však všechno bere s nezúčastněným klidem.
Den nato se jde vykoupat a na pláži se setká s Marií, pohlednou dívkou, která pracovala u něj v kanceláři. Večer spolu jdou do kina a poté spolu stráví noc v Mersaultově bytě. Přes týden chodí Mersault do práce a o víkendu se vídá s Marií. Začne se s ním také přátelit jeho soused Raymond, o němž se říká, že pracuje jako pasák, sám však tvrdí, že je skladníkem. Požádá Mersaulta, aby pro něj napsal dopis jeho přítelkyni, která ho prý podvedla. Mersault to flegmaticky provede. O něco později se z Raymondova bytu ozvou ženské výkřiky - přítelkyně se chytila na lep, Raymond se s ní vyspal a pak ji zbil.
Následující víkend se Mersault, Marie a Raymond vydávají na pláž k jednomu příteli. Dojde však k roztržce, kdy arabští bratři zbité dívky provokují trojici Francouzů a Raymondův přítel Masson je zraněn. Později ten den se Mersault trpící úpalem setká na pláži s Arabem znovu, tentokrát má v kapse přítelův revolver. Ačkoliv nijak neplánoval Araba zabít, slunce a Arabem vytasená břitva donutí Mersaulta vystřelit. Nakonec do Araba vystřelí pět kulek.

II.část
Druhá polovina knihy se odehrává ve vězení, kde Mersault čeká na rozsudek. Nějakou dobu mu sice ztráta svobody vadí (touží hlavně po Mariině těle), po určité době si ale zvykne. Ačkoliv je mu několikrát dána šance, aby svůj osud zvrátil, Mersault ji vždycky odmítne, jsa věrný svému životnímu krédu. Soudce a později kaplan se ho snaží přesvědčit, že je potřeba odevzdat se Bohu a svého činu litovat, nicméně Mersault pojmem náboženství bezmezně opovrhuje. Nakonec je proti němu veden nespravedlivý a zmanipulovaný proces, po kterém je odsouzen k trestu smrti. Požádá však o milost, ale protože znovu tvrdošíjně odmítá projevit jakékoliv city, je nakonec popraven (což už v knize ale není přímo popsáno).

LITERÁRNÍ VLIVY A INSPIRACE:

Na Cizinci je patrný především vliv Franze Kafky, který můžeme vysledovat už v samotné zápletce, která nám tolik připomíná (i svým absurdním laděním) Kafkův Proces. Oba hlavní hrdinové, tedy jak Josef K. tak i Mersault, se v určité fázi knihy stávají jen pasivními diváky neschopnými jakkoliv ovlivnit svůj vlastní osud. Dostávají se do drtivého soukolí soudní mašinérie, která překroutí všechno proti nim, takže výsledný proces je pro oba krajně nespravedlivý. Někdy se také uvádí, že v Cizinci můžeme najít drobný odkaz i na Kafkovu Proměnu, kdy Řehoř Samsa, proměněn v nestvůrný hmyz, jako nejtragičtější na celé události vidí to, že se jeho nadřízený bude zlobit a on nestihne dojít do práce včas. Stejně tak Mersault, jemuž zemřela matka, jako nejhorší na celé situaci vnímá to, jak nelibě jeho šéf nesl žádost o dva dny volna.
Zatímco Kafka však vidí svého Josefa K. pouze odsouzeného, Camus analyzuje Mersaultovo odsouzení a dvakrát naznačuje možnost situaci zvrátit, jenže Mersault buď ono východisko nevidí, nebo se nechce zpronevěřit sám sobě. Absurdita situace tak vychází z rozhodnutí, které sám hrdina udělal, ne od nějaké vyšší moci.

Druhým dílem, jehož stopy jsem v příběhu Cizince našla, jen Stendhalův román Červený a černý. Mersault se stejně jako Julián Sorel cítil být při vlastním procesu naprostým cizincem. Podobný je i závěr soudního sporu - Juliánovo velkolepé gesto, kterým odsoudil celou zkorumpovanou společnost, není nepodobné rezignaci Mersaultově, která má v podstatě stejný výsledek.

Odkazů na nejrůznější knihy je v Cizinci mnoho, mezi nejčastěji uváděné zdroje inspirace patří ještě např. Bratři Karamazovi od Dostojevského, kde při scéně soudního přelíčení jsou všechna pravdivá fakta pokládána za výmysly a fiktivní věci naopak za logické a pravděpodobné, tedy obdobně, jako když se na maličkosti nahlíží jako na velmi pádné důkazy a naopak v Mersaultově sporu.

...Úpal se už nedal snést, a tak jsem se pohnul dopředu. Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá čepel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli mi oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, a nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď v tom suchém, ohlušujícím třesku všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.

HLAVNÍ HRDINA:

Po Kafkově vzoru je Mersault postavou, kterou čtenář není schopen stoprocentně poznat a už vůbec ne se vžít do jejích pocitů (alespoň tedy co se většiny čtenářské obce týče). Nejenže naprosto netušíme, jak hlavní hrdina vlastně vypadá (v celém příběhu není jediná scéna nebo věta, která by nějak komentovala Mersaultův vzhled), my ale vlastně ani nevíme, jak se jmenuje. Kafka pokřtil svou postavu Josef K., nechal jí tudíž křestní jméno, Camus u svého hrdiny ponechal pouze příjmení, první jméno se ani pozorný čtenář nedozví.
Některé interpretace díla naznačují, že v případě Mersaulta by se mohlo jednat o retardovaného jedince (viz jeho chování v úvodní části knihy - bipolární rozdělení věcí na "dobrý" a "zlý", jediným jeho hobby je vystřihování hloupých reklam z novin atd.). Já si ale myslím, že tomu bylo spíše naopak. Mersaultova inteligence je několikrát vyzdvižena - Raymond ho žádá, aby za něj napsal docela složitý dopis, v práci je mu nabídnuto povýšení a odjezd do Paříže, soud jednoznačně říká, že Mersault je inteligentní a tudíž musel vědět, co činí, když vyprazdňoval zásobník do mrtvého těla atd.
Jednoznačně se dá o Mersaultovi tvrdit, že se radikálně odlišuje od zbytku světa. Zpočátku se snaží svou odlišnost maskovat a skrývat, ale brzy rezignuje a projeví se v celé své přirozenosti. Ke všemu, co ho obklopuje, pociťuje pouze bezvýraznou lhostejnost. Nemiluje, nenávidí, neprožívá žádné pocity. S Marií zůstává jen proto, že ho dívka fyzicky přitahuje (ve vězení na ni však brzy zapomíná a jeho představy zanedlouho naberou mnohem obecnějšího charakteru než Mariina těla), se svým sousedem se přátelí jen proto, že Raymond je tím, kdo vyvíjí veškerou iniciativu. Mersault je velmi průměrný a nepřeje si ani být jiným. Pokud by v jeho životě nedošlo k převratu v podobě onoho náhodného setkání a výstřelu, nejspíš by si vzal Marii za ženu a zbytek života strávil v malé kanceláři. Název Cizinec by se proto dal lehce chápat jako hrdina, kterému je všechno lidské cizí. Mersault má nicméně velmi silně vyvinutý instinktivní vztah k přírodě - dobré pocity zažívá pouze tehdy, když je na pláži, pozoruje moře, vyhřívá se na slunci, chodí po písku nebo pozoruje stromy - a podobně silný vztah má i k ostatním fyzickým prožitkům. Jediným šťastným okamžikem je onen víkend na pláži, kdy se s přáteli dokonce domluví, že tam společně stráví celý srpen, a chvíle v Mariině náručí.

INTERPRETACE DÍLA:

Existuje mnoho způsobů, jakými je Cizinec chápán ale i čten. Zpočátku šlo pouze o pocity, které román ve čtenáři vyvolal, postupem doby se to ale změnilo na nejrůznější teorie a odhady, jaké asi skutečně bylo původní autorovo poselství.

Koloniální kontext
Snaha číst Cizince v tomto rozměru se objevila okolo roku 1962 společně se získanou nezávislostí Alžírska. Radikálnější kritika se pokoušela Camuse obvinit z rasismu - Francouzi vystupují v románu pod určitými jmény, zatímco arabská část obyvatelstva je vždy označována jen skupinovými jmény nebo výrazem přiřazujícím je k jejich etniku. Když se navíc hlouběji zamyslíme nad tím, jakým způsobem byl proces veden, musíme dojít k závěru, že se u soudu téměř vůbec nemluvilo o oběti zločinu, kterou byl právě příslušník arabského etnika. Soudci a prokurátor se mnohem více zabývali Mersaultovou osobou a jeho charakterem, nikde nenajdeme ani zmínku o pozůstalých nebo oběti samotné. Ve chvíli, kdy byl Arab zastřelen, skončila jeho epizoda v této knize.

Metafyzický výklad
Camus sice sám neustále hovořil a proklamoval svoji "filozofii absurdna", ale mnoho myslitelů a kritiků se jednomyslně shodlo na tom, že na příběhu není absurdního vůbec nic. Dějová linka v podstatě kopíruje vzor antického dramatu nebo mýtu a většina postav prý předjímá svou určenou roli a dopředu moc dobře ví, co se bude dít dál. Poukazuje se také na symboly - spor o pramen, rituální setkání s Araby, souboj moře a slunce atd. Závěrečné soudní přelíčení je potom chápáno jako bitva dvou základních světonázorů, které provázejí západní civilizace od nepaměti - křesťanství v podobě soudu (chápe Mersaulta jako svobodnou bytost schopnou volby a shledává tudíž nevyhnutelným, aby pykal za své činy) a antika reprezentovaná Mersaultem samotným (on nemůže nést vinu, protože všechno bylo předurčené). Název Cizinec zde dostává nového rozměru - Mersault pohan je v podstatě zbloudilcem v čase, který se naprosto nehodí do dnešní doby.

Psychoanalytické výklady
Jedná se o nejodvážnější a nejoriginálnější vysvětlení Cizince vůbec. Mnozí psychoanalytici poukazují na souvislost mezi Salamanovým psem (jedná se o druhého Mersaultova souseda, který měl ošklivého psa, a přestože ho v podstatě miloval, neustále ho bil a týral) a Mersaultovou mrtvou matkou. Oba muži ztratili jediné životní společníky, kteří jim byli skutečně blízcí, a ačkoliv si to neradi připouštějí, nevědí, jak se s takovou ztrátou vyrovnat (to platí především v případě Mersaulta). Psychoanalytici dále nacházejí u hlavního hrdiny sadomasochistický podtext (Mersault chápe, že Salamano bije svého psa a Raymond zase svou milenku). Zacházejí však ještě dále a upozorňují, že až po smrti matky upadá Mersault do stavu lhostejnosti a letargie. Navíc to jediné, co má v životě rád (moře), je ve francouzštině úzce spjato s mateřským principem (la mer = moře, la mére = matka). Navíc když čeká ve vězení na popravu, tak mnohem častěji než na cokoliv jiného myslí na zesnulou matku. Psychoanalytici proto uvádí, že sadomasochistický hlavní hrdina je trvale fixován na svůj oidipovský objekt a není schopen bez něj trvale žít, a proto volí cestu smrti jako jediné řešení, jak s milovanou osobou zase splynout.

Ostatní
Mezi další pokusy jak Cizince vyložit patřily i ty životopisné (Nejedná se ve skutečnosti o autobiografii?), sociologické (Co dílo vypovídá o soudobém životě v Alžírsku?) nebo existencialistické (Do jaké míry je text ilustrací k Mýtu od Sisyfovi, který byl psán zároveň?) atd.

VLASTNÍ NÁZOR:

Jedná se o velmi zajímavou knihu, která v dnešní době patří do základního vzdělání každého z nás, a nejen kvůli tomu rozhodně stojí za přečtení.

Čtenářský deník	-	Caligula
	-	Cizinec, Cizinec (2), Cizinec (3), Cizinec (4), Cizinec (5), Cizinec (6), Cizinec (7), Cizinec (8), Cizinec (9), Cizinec (10)
	-	Cizinec (rozbor), Cizinec (rozbor) (2)
	-	Exil a království
	-	Nedorozumění

Čítanka	-	Cizinec
	-	Mýtus o Sisyfovi