Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2017 (1. vydání). Počet stran: 306. ISBN: 978-80-7491-940-4.

OBSAH:

Knížka jménem Hana je plná utrpení. Je nádherná, čtivá a její zápletka je přímo dechberoucí. Zamrazí z ní každému, kdo jen trochu rozumí lidem a kdo se už v životě setkal s něčím, co ho alespoň na nějakou dobu úplně položilo na zem.
Celý příběh se odehrává v letech 1933-1963 a děj je retrospektivní.

Hlavní hrdinka příběhu je Hana, o které však knížka zpočátku moc není. Ta totiž začíná příběhem malé Miry, která neposlechne příkazu svých rodičů a vydá se s kamarády na zamrzlou řeku. Věřte tomu, nebo ne, ale to jí zachrání život. Mira prožívá krásný dětský příběh společně se svými rodiči - tatínkem Karlem, maminkou Rosou a dvěma sourozenci, Otíkem a Dagmarkou. Ačkoliv je malá raubířka nejprve ničím neohrožena (tedy kromě občasného, avšak zaslouženého výprasku od rodičů), stane se v jejím životě něco, co ji nakonec ohrozí natolik, jako jen málokoho na světě.

Rodina bydlí ve městě kousek od hranic, ve Valašském Meziříčí, kde v roce 1954 propukne tyfová epidemie. Naneštěstí se s ní tváří v tvář setká i rodina Karáskových, kterou tato nemoc naprosto odzbrojí a navěky rozdělí. Nemoc projevující se bolestmi hlavy, vysokými horečkami a nevolností postihla všechny z rodiny, kromě malé Miry, která se jako jediná nenakazila. Na oslavě maminky Rosy totiž všichni kromě ní dostali jako zákusek věneček z cukrárny, ve které pracovali (nevědomky) s kontaminovanou vodou. Mira za trest, že neposlechla rodičů, neměla na zákusek nárok. Celá rodina tedy musela do nemocnice a Mira musela jít za svou tetou Hanou, aby se o ni postarala.

Teta Hana byla zvláštní osůbka. Neměla moc zubů, byla velmi pohublá, vlasy měla na svůj mladý věk šedivé a neustále chodila v černém oblečení a s sebou nosila kousek chleba. Nebyla příliš výřečná a už vůbec neměla ráda změny a cizí lidi. Když ale Mira zašla za tetou, aby si ji na chvíli, než se rodiče dají do kupy, vzala pod svá křídla, našla ji doma ve velmi špatném stavu, jaký jí připomínal stav rodičů. V křečích a silné zimnici museli i ji odvézt do nemocnice. Tak se tedy Mira dostala shodou všech možných i nemožných náhod do rodiny Horáčkových, známých rodičů i tety Hany.

Ivana Horáčková se Miry ujala, když zjistila, že jsou všichni její příbuzní v nemocnici. Každým dnem přibývalo zpráv o smrti lidí, kteří nezvládli zákeřný tyfus. Miruška se ale o rodinu až tak nebála, věděla totiž, že umírají jen staří a slabí lidé, což oni nebyli.

Obrovskou ránou pro ni však bylo to, když jeden den při hlášení z rozhlasu zaznělo v seznamu osob u jména její maminky slovo "zemřela". A o pár dní později to proklaté slovo zaznělo i u tatínka a sourozenců. Pro Miru se pochopitelně zastavil celý svět. Byla ještě příliš mladá na to, aby musela zažívat tak silnou bolest. Svět se pro ni zastavil a utrpení nemělo východisko. Musela tedy zůstat u Horáčkových...

Ivana Horáčková ale měla dvě své děti, staršího syna Gustava a mladší dceru Idu a ti vnímali příchod nového dítěte do rodiny velmi negativně. Žárlili a nechtěli se o své rodiče dělit s úplně cizí holkou. K Miře se chovali strašně, dělali jí naschvály a dokonce se jí několikrát pokusili ublížit. Hlavni mladší Ida tuto skutečnost odmítala přijmout a snažila se Miru z domu dostat ven. Po nějaké době to začalo vřít v celé rodině a rodiče Horáčkovi se dohodli, že takhle to dál nejde a že tím ohrožují nejen Miry život, ale i celý průběh v chodu domácnosti, a tak jako jediné řešení nalezli předat Miru někomu jinému. Jediný, kdo z rodiny ještě přežil, byla teta Hana - ta zvláštní osoba, které by bývali nesvěřili ani mrtvou květinu, ale nebylo jiné východisko.

Teta Hana se Miry ujala, když zjistila, že Mira žije a je u Horáčků. Ale ani jedna z účastnic z toho neměla radost. Mira se tety Hany bála a necítila se s ní dobře. Pro Hanu to byl zase krok ze své bezpečné zóny a zároveň se také musela starat o někoho jiného než jen o sebe, což příliš dobře neuměla. Po nějaké době se situace mezi nimi trochu ustálila a obě dvě si do určité míry na nový život zvykly.

Příběh, který stojí za tetou Hanou, je však neskutečně silný a po dočtení celé knížky člověku proběhne hlavou, že snad ani není možné, aby člověka v životě potkalo tolik neštěstí a že by to bylo i na deset lidí příliš.

Hana Helerová vyrůstala se svými rodiči Ervinem a Elsou, prarodiči Gretou a Brunem a mladší sestrou Rosou. Měli spolu velmi hezký vztah, i když jejich život nebyl kvůli židovskému původu zrovna dvakrát jednoduchý. Někteří obyvatelé měli pocit, že se Židé příliš roztahují a utiskují ostatní. V období druhé světové války celá situace velice nepříjemně vygradovala. Hana se sice setkala s první láskou, ale také s prvním okamžikem, kde její původ rozhodoval o jejím životě. Zamilovala se tenkrát do Jaroslava Horáčka, jenž byl voják a kvůli jeho hodnosti spolu nemohli trávit čas. Bylo to zakázané a on si musel vybrat. Hana to tenkrát nehodlala přijmout a svůj vztah dlouho tajili, až nakonec Jaroslav usoudil, že se svého povolání nevzdá a že si raději najde někoho, s kým bude moci veřejně vystupovat.
Mnohým z Vás určitě zatrne, když nyní vyslovím něco, co Vám okamžitě spojí některé události dohromady.
Hana měla v mládí dobrou kamarádku Ivanu. Byly to kamarádky s podobným vkusem. Podobným vkusem na vše, včetně mužů. Ivana nebyla Židovka, a přestože nebyla tak krásná jako Hana, Jaroslavovi se také líbila. Kvůli svému milovanému povolání a dvoření se Ivany jí Jaroslav podlehl, nakonec se s Hanou nenápadně rozešel a s Ivanou se tajně shledával. Celá ta situace by určitě působila velice nepříjemně. Ještě mnohem nepříjemnější situaci z to ovšem dělá fakt, že vztah Hany a Jaroslava byl osudovým pro celou Haninu rodinu. Když nastalo období, kdy se všichni Židé museli shromáždit a přesunout na jim určené místo, tušila maminka Elsa, že na dcery číhá nebezpečí a chtěla je všechny přepravit za hranice, za svým bratrem. Hana ale žila v ten moment ještě pro lásku s Jaroslavem a nehodlala se ho vzdát. Zařídila tak, aby rodina včas neodjela a zůstali doma. Neustálé zhoršování situace přinutilo maminku Elsu k radikálnímu kroku - dát svou dceru Rosu ke své nejbližší přítelkyni, Ludmile Karáskové. Ludmila Karásková byla sice o pár desítek let starší, než byla Elsa, ale byly to velmi dobré přítelkyně. Od té doby, co se její zdravotní stav začal zhoršovat, velmi často ji s Hanou navštěvovali. Ludmila sice měla syna Karla, ten ale na nemocnou matku, svou práci a chod domácnosti sám nestačil. Hana to u Karásků příliš ráda neměla a s Karlem si už vůbec nesedla, ale maminka to po ní žádala, a tak to brala jako fakt a samozřejmost. Když se pak do rodiny dostala Rosa, bylo to o něčem jiném. Měla o něco větší trpělivost s nemohoucí paní Karáskovou a byla vděčná, že se u nich může schovat.

Další kapitolou Hanina života bylo období, kdy se dostala do koncentračního tábora. Díky své nové přítelkyni Jarce se dokázala s těžkým osudem dobře poprat, a dokonce si našla i známost. Pochopila, že jedině ten, kdo bude mít známost s jistým postavením, dokáže získat třeba i nějaké to jídlo nebo léky či ponožky navíc. Její láskou se tedy stal Leo z kuchyně. Ten z počátku nepříjemný vztah se jí po čase začal docela i líbit. Začala si i představovat krásnou budoucnost, až se dostanou z koncentračního tábora ven.
Další ženy kromě Jarky s ní příliš za dobře nebyly. Věděly totiž, čeho je Hana za kus žvance schopná a možná jí to i záviděly. Navíc když Hana něco dostala nebo byla něčeho ušetřena, na druhé straně bylo kvůli ní někomu ubráno anebo byl zabit. Jednoho se Haně udělalo velice zle a přišlo se na to, že je těhotná. S takovými je v koncentračních táborech amen. Nejenže Hana o své dítě přišla, ale svou urputnou snahou vše zachránit se také prořekla. Nedomyslela si následky, mít vztah bylo v koncentračním táboře přísně zakázané! Leo tedy přišel kvůli Haně o život. A ani její kamarádka Jarka bohužel koncentrační tábor nepřežila.

Když se Hana na konci války dostala z koncentračního tábora, neměla doma nic, co by ji těšilo. Neměla žádné přátele, lásku, rodinu. Pohled na ni také nebyl zrovna příjemný. Ustaraná osůbka tělem i duší. Když ale zjistila, že alespoň část její rodiny přežila, její duše trochu pookřála. Její sestra Rosa u Karáskových přečkala válku. Nepřišlo se na ni, a dokonce má i děti. S Karlem Karáskem. To pro Hanu byl sice trochu šok, ale vlastně to bylo logické. Dva mladí lidé, co spolu tráví každý den, se časem docela snadno sblíží. Zůstali spolu v kontaktu a Rosa byla šťastná, že její sestra přežila. A ať byla, jaká byla, vždycky ji milovala a starala se o ni a pomáhala jí.

Když Rosa následkem tyfu zemřela, nastal čas, kdy jí tu všechnu starost mohla Hana vrátit. Ani na vteřinu neváhala a ujala se její dcery Miry. Její život zas měl alespoň trochu smysl. Musím ji vychovat a zabezpečit ji, říkala si.

Celý příběh byl utrápený a jen málo chvil bylo šťastných. A ještě o to méně šťastným se příběh stane, když si člověk uvědomí tu šílenou vazbu. Hana byla obyčejná dívka s velkým srdcem. Ale bohužel to byla ona, kvůli které nemohla maminka Elsa včas odjet do bezpečí a zemřela. To kvůli ní o svůj život přišlo i pár vězňů v táboře včetně kuchaře Lea. A také to byla ona, kdo v dobré víře přinesl na oslavu Rosiných narozenin zákusky.