Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Leda v Praze roku 2011. Z ruského originálu Odin deň Ivana Děnisoviča (Один день Ивана Денисовича) přeložil Sergej Machonin. Počet stran: 166. ISBN: 978-80-7335-278-3.

O AUTOROVI:

Alexandr Isajevič Solženicyn, ruský spisovatel, publicista a politický činitel, se narodil roku 1918 v Kislovodsku. Dětství a mládí prožil v Rostově na Donu. Po ukončení střední školy začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), mimo to i dálkově studoval Institut dějin filozofie a literatury v Moskvě. Na začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a odešel bojovat na frontu - od roku 1941 (stal se důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost).

V roce 1945 byl uvězněn za kritiku Lenina a Stalina ve své korespondenci. V trestných táborech pak strávil 8 let, roku 1953 byl předčasně propuštěn kvůli rakovině, s níž se následně léčil na onkologické klinice v Taškentu, načež žil tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska, kde učil 6 let matematiku v Rjazani, hlavně se však věnoval literární práci. Během přechodného tání za Nikity Chruščova publikoval (listopad 1962) v časopise Novyj mir povídku Jeden den Ivana Děnisoviče - ta jako 1. umělecké dílo z prostředí sovětských gulagů, legálně publikované v SSSR, obletěla celý svět.

Po nástupu Leonida Brežněva v roce 1964 bylo Solženicynovi znemožněno oficiálně publikovat, svá díla tak vydával pouze v samizdatu a v zahraničí a o 4 roky později byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. V roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, v jejímž převzetí mu však bylo zabráněno.

Po vydání svého nejslavnějšího díla Souostroví Gulag ve Francii a zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl roku 1974 opět zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen ze země (první vypovězení občana SSSR od Lva Trockého v roce 1929). Nejprve odjel do Západního Německa (Frankfurt nad Mohanem), později se usadil v USA.

Roku 1983 obdržel Templetonovu cenu (nositelem se může stát žijící osoba, která se zasloužila o přínos na poli "pokroku ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností"). Do Ruska se vrátil až v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

V posledních letech života se stal kritikem západní společnosti a ruským politikům vytýkal "opičení" se po Západu. Kvůli tomu i odmítl převzít státní vyznamenání od někdejšího prezidenta Borise Jelcina (nechtěl, aby mu hold skládal politik, jenž Rusy přivedl do problémů). Od prezidenta Vladimira Putina ovšem státní cenu převzal.

Rozpolcené reakce pak vyvolal svou obsáhlou knihou Dvě stě let spolu, ve které připsal vinu za katastrofu Ruska v komunistické éře Židům. Podle něj hráli za bolševiků židovští revolucionáři významnou roli, ale také široké masy Židů prý pomáhaly budovat sovětský systém a byly za "rudého teroru" přímými vykonavateli násilí.

Mimoto byl i kritikem NATO, které obvinil ze spiknutí proti Rusku - akce NATO byly podle něj přípravou k "totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity".

Umírá roku 2008 v Moskvě na srdeční infarkt.

Dílo:

Solženicynovu tvorbu velmi ovlivnila 2. světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství. Jeho díla jsou převážně politická. Ve svých novelách a románech líčí Sovětský svaz jako sféru nekonečných koncentračních táborů, jako společnost, ve které vězeňská atmosféra triumfuje, a z pohledu každodennosti a jejích specifických psychologických mechanismů líčí jaké tyto koncentrační tábory a vězení jsou.

Souostroví Gulag - shromáždil existující doklady o utrpení vězňů, prozkoumal autentická svědectví více než 220 lidí, vydal i vlastní svědectví o prožitém utrpení.

Jeden den Ivana Děnisoviče - autobiografická novela (dominantními slohovými postupy zde tedy jsou ty vyprávěcí a popisné) s jedinou dějovou linií. Děj je vyprávěn chronologicky (mimo krátké retrospektivní části - Šuchovovo přemítání nad svou minulostí, než se dostal do gulagu) a zachycuje 1 den v gulagu, trestaneckém táboře na Sibiři v 50. letech 20. století.
Jazyk je zde spisovný. Přímá řeč, psaná nespisovným jazykem, obsahuje slangové výrazy (nikoli vulgarismy). Věty jsou jednoduché, krátké. Příběh je vyprávěn er-formou, nicméně ta často přechází v ich-formu - během Šuchovových monologů (zde jakoby oslovuje čtenáře: "Okroutíš si deset, řeknou na, tady máš ještě jednou deset." atd.).

HLAVNÍ POSTAVY DÍLA:

Ivan Děnisovič Šuchov - čtenáře provází táborovým životem, trestanec ze 104. party, prostý člověk; původem ruský rolník, který za 2. světové války upadl do německého zajetí a následně byl sovětskou vládou označen za špióna a odsouzen k 10 letům vězení v pracovních táborech za velezradu; naučil se radovat z maličkostí, nemá žádné zvláštní postavení; v táborech strávil téměř 10 let, přesto na rozdíl od jiných vězňů zůstává pracovitým se smyslem pro čestnost (postava byla vytvořena dle vojína Šuchova, který s autorem bojoval za války, ale ve vězení nikdy nebyl)
Ťurin - vůdce Šuchovovy skupiny, tzv. parťák; živitel party, na němž záleží příděl potravy a jakou práci bude parta vykonávat; ochoten bránit každého jejího jednotlivého člena; všichni vězni si ho váží, v táborech strávil již mnoho let; vyzná se v místních poměrech
Lotyš Kilgas - oblíbený v partě pro svůj smyslu pro humor
Gopčik - nedospělý chlapec; šikovný; Šuchovovi připomíná zemřelého syna
Seňka Klevšin - hluchý stařec
kapitán Bujnovskij - intelektuál, bývalý námořní kapitán; v táboře není ani 3 měsíce - přesto si mezi vězni vydobyl jakousi autoritu
Moskvan César Markovič - dobře zásoben balíčky z domova; není lakomý
Feťukov - ztratil hrdost, žebrá u ostatních a neustále si stěžuje; neoblíbený
Ju - osmdesát jedna - stařec; silný, nezlomný, odolný; příděl chleba položí na čistý ubrousek - ne na stůl

DĚJ JEDNOHO DNE IVANA DĚNIŠOVIČE:

Děj začíná ranním budíčkem, kdy se Šuchov necítí dobře (poprvé zůstane v posteli chvíli po budíčku, nicméně místo trestu v podobě vězení či korekce nakonec jen umývá podlahu). Po snídani mu na marodce oznámí, že je zdráv a může jít pracovat.

Postupně seznamuje čtenáře s prostředím a chodem tábora, vztahy mezi vězni a dozorci, hierarchii, stravování (pro normálního člověka nesnesitelně odporné, zatímco vězni se snaží získat každé sousto navíc; nutno dodat, že kuchaři a jejich pomocníci si samozřejmě zcela bez pocitu viny berou z jejich porcí), neustálé prohlídky prováděné v třicetistupňovém mrazu. Dále pokračuje popisem samotné práce - konkrétně na staveništi, kde zdí budovu elektrárny. Nesnáze na stavbě mu pomáhá překonat zejména "parťák" Ťurin, jehož autorita pomůže zažehnat problémy s kradením materiálu.

Po návratu do tábora je pak čeká večeře a dvě prověrky. Na konci dne usíná Šuchov úplně spokojen. Vždyť se mu ten den poštěstilo tolik věcí: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko (jejich partu chtějí ze stavby dílen přemístit na nové pracoviště - "Socměstečko!" - holou pláň; než se něco začne dělat, je třeba vykopat díry, postavit sloupy a natáhnout ostnatý drát - sami na sebe, aby pak neutekli; "Měsíc se tam nebudou mít kde ohřát, to je hotová věc, ani bouda pro psa tam není. A oheň si tam nerozděláš - z čeho taky?"), v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku (co našel na staveništi a propašoval do tábora) u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabák a nerozstonal se. Minul tak další den - skoro šťastný - takových je v jeho trestu 3650 (+3 - přestupné roky).

Novela je otevřenou kritikou poměrů v SS, popisuje životní podmínky v pracovním táboře, zimu, nedostatečné jídlo, vztahy s dozorci i spolubydlícími, tresty a těžkou fyzickou práci vězňů. Autor čerpá z osobní zkušenosti, děj je psán bez zlehčování... Přes zaměření se na popis života vězňů zmiňuje i povinnosti dozorců, ty mnohdy také nejsou nijak příjemné (celý den stát v mrazu na věžích), projevuje tak s nimi částečný soucit.

Knihu můžeme vnímat jako popis tábora a kritiku poměrů v Rusku, zároveň je však pohledem do společnosti trestanců, popisuje charaktery jednotlivých postav, ukazuje, jak jednotlivé osobnosti reagují na tamější krutý režim.

Nejpůsobivější je nezdolnost charakteru hlavní postavy - přestože se vyskytuje v krutých podmínkách (těžko představitelných), nijak si nestěžuje a naopak se dokáže radovat z naprostých maličkostí a na konci dne usíná v podstatě šťastný a spokojený - nezdolnost lidského ducha X rezignace, přizpůsobení se (přivyknutí krutým podmínkám /toť otázka/).

Solženicyn knihu původně napsal pod názvem Šč-854 (Jeden den jednoho mukla) (Щ-854, Один день одного зэка). V Rusku byla poprvé vydána o tři roky později v upravené verzi, v přesném znění vyšla až roku 1973 ve Francii. Zejména díky tomuto dílu získal Nobelovu cenu (1970).